Adam84 komentáře u knih

Fanoušek Zaklínače ze mne nebude a nijak zvlášť se o to nesnažím, čtu ho spíš ze zvědavosti a se snahou pochopit onu obří popularitu, jež si získal. Do teď jsem každý díl série sbíral alespoň střípky naděje, které by mi mohli tuhle snahu pomoci vyřešit a já bych konečně pochopil a uznal. Jenže v tomto díle Zaklínače je všem nadějím konec, nenašel jsem ani střípek a popularitu nechápu.

Tempo je pomalé, spousty postav (především Geralt) dlouho jakoby jen přešlapují na místě. Roztříštěná struktura děje, kterou autor zvolil, může bavit snad jen opravdu zaryté fanoušky. Velký důraz na spousty vedlejších postav, které jsou "zajímavé" jen tím, že to jsou brutální psychopati. Dokonce i z těch postav hlavních se pomalu stávají brutální psychopati, tohle celé beru jako velmi špatný pokus udělat sérii více temnou. Do tak už velkého arzenálu věcí, bez kterých se dle mého jakékoliv dobré fantasy obejde, přibyly hojně užívané tvrdé drogy a mobilní telefon. Vrchol všeho... nebyl zde ani jeden z mých oblíbených trpaslíků. V součtu je z toho nejhoršího díl série, nemohu si pomoct.

Hrr na paní věc aneb toliko tuze výpravné seznámení s děním předcházejícím i samotném průběhu Bartolomějské noci, pohledem stále charismatického Petra ze Sioraku.

Další díl velkolepého historického dramatu může směle sloužit, jako ta nejpoutavější učební pomůcka všem, jež mají chuť studovat dění v Paříži konce 16. století. S trochou nadsázky si dokáži představit, že dokonaleji v tomhle by posloužil už jen stroj času s možností cestovat. Tak strhující je zde pro mne Robert Merle vypravěč.

Díky tomu si v tomto díle, jen za nevelkého přispění své vlastní fantazie a tedy téměř bez námahy, přijde čtenář k dokonale vykreslené kombinaci historie, politiky a napětí.

Krátké kapitoly jako malá sousta korejských podivností, která čtenář slupne stejně rychle a s chutí jako ty halušky.

Je to kniha hlavně zábavná a o nic víc se nesnaží, takže postrádá i zbytečný balast, který by snad o něco navíc zbytečně usiloval. Jednotlivé kapitoly pobaví už jen zvláštnostmi korejského života. Je to přesně ten druh informací, které chcete slyšet od člověka, jež se právě vrátil z "exotické" země a je ochoten vám něco zajímavého povědět. No a takové vyprávění, ať už od nějakého známého nebo nejlépe přímo z této knihy, nezbyde než doporučit, klidně jen tak na ozvláštnění všedního dne a ideálně jako ty halušky k pivu či k vínu.

Kniha o placebu, která sama může směle jako placebo posloužit.

Autor o placebu a psychosomatice ví mnoho, má vše skvěle nastudované, vyzkoušené a v první třetině knihy i podrobně popsané. A protože si je účinků placeba dobře vědom, sám jej v další části knihy neváhá použít. Za své falešné pilulky si vybral epigenetiku a kvantovou fyziku. Oba pojmy má rovněž skvěle nastudované, jen teď už přinejmenším velice zjednodušené ne-li přímo překroucené tak, aby jim čtenář nejen porozuměl, ale aby i snadno uvěřil v jejich kouzelnou moc na zdraví lidí.

Vše podloženo až přehnaným množstvím podrobně popsaných "důkazů" zázračných uzdravení či přímo zázraků, mezi nimiž nechybí děti zvedající několika tunové traktory či žena vidící bez použití očí.

Autor v doslovu sám poněkud připouští kritiku, že i v jeho podání se jedná jen o léčení vírou a já doufám, že na základně této víry tahle kniha lidem více pomáhá než škodí a sám věříc v autorův ušlechtilý záměr uděluji v hodnocení jednu hvězdu navíc.

Mravní vzor, povinnost nebo národní poklad? Pro mne ani jedno z toho. Možná to bude znít trochu neuctivě, ale já u čtení Babičky nejvíc ze všeho prostě "jen" relaxoval. Přitom proč ne, vždyť vypravěčský um Boženy Němcové spolu s libozvučným staročeským jazykem k tomu přímo svádí. Stačí jen přivyknout a uvolnit se.

O mnoho víc jsem v tom bohužel neviděl. Mravně knihu vidím jako přinejmenším spornou, přehnaně idylickou (i když chápu, že jde o záměr) a pověrčivosti víc než plnou. Přesto, ale krásně napsanou.

Temno ne zas tak temné, aneb krátká obhajoba středověké filozofie.

Mohlo by to být doporučení hodné seznámení s nevelkým počtem zajímavých středověkých filozofů, nebýt toho úděsně odfláknutého překladu, který chtě nechtě neustále ruší plynulost do značné míry podnětné četby.

Až první polovina pátého dílu Zaklínače mi konečně poodhalila možnost, jak bych byl schopen tuhle ságu číst s větším nadšením.

Kdyby se totiž autor věnoval jen samotnému Zaklínači s Marigoldem a sem tam nějakým tím trpaslíkem jako jejich náhodným společníkem, nechal je všechny společně putovat krajinou od jednoho dobrodružství k druhému, dané dobrodružství by opatřil patřičně motivovaným záporákem a vše přizpůsobil formě krátkého rodokapsu, byl bych schopen s ním daleko lépe hrát tuhle žánrovou hru.

Ale asi ve snaze oživit vyprávění jsou zde bohužel i politicky motivované slety čarodějek, tajemný upír, těhotná lučišnice a dospívající vražedkyně (pravda, na Ciri již naštěstí v tomto díle nezbylo mnoho stránek). Takhle v krátkosti a pospolu to zní hrozně... a taky že je.

Ve výsledku hodnotím lépe než díl předchozí, ale to jen díky Geraldovi a jeho slibné dějové linii.

Starší, ale stále dostačující úvod pro každého kdo si koupil chytré hodinky. Kniha sice stárne úměrně s novými možnostmi metrik, jež se objevují s příchodem nových technologií (dnes už se nemusíme potýkat jen se srdeční frekvencí), ale to neubírá nic na tréninkovém přístupu k nim, který je zde popsán velice srozumitelně.

Největší nedostatek knihy zůstává tedy ve snaze autora pomoci všem sportovcům napříč sportovními disciplínami (i když si osobně myslím, že největší užitek z ní budou mít hlavně vytrvalci). Dnes už je k mání řada knih které se s podobnou tématikou specializují na konkrétní sport a tedy mohou jít do větších podrobností.

Ve výsledku, ale kniha jako uvedení do dané problematiky poslouží dobře.

Klasický román rodinného života, který ač nejsem schopen plně docenit a to zřejmě proto, že nebyl psán pro mne, by přesto bylo škoda si nepřečíst.

Nad proslulou vytříbeností a květnatostí autorčina stylu psaní mi tedy zrovna srdce neplesalo (zřejmě z důvodu uvedeného výše), její barvitě vykreslené postavy jsem sice uznal jako zdařilé, ale srdce taky neplesalo, vtip jsem jen ze slušnosti zaznamenal, takže to jediné nad čím si srdce pleslo, byly chytré konverzace.

Ve výsledku jsem tedy schopen napsat, že romány Jane Austenové asi mají jistou krásu, jen bude lepší, když jí bude obdivovat někdo jiný, já s respektem odkládám, ale do řad fanoušků se hlásit nebudu.

Povídky od mistra žánru, jež se točí okolo jeho tří slavných zákonů robotiky, aneb starší ale stále zajímavé intelektuální napětí, které jsem objevil v hromádce odložených a čert ví proč už dávno nepřečtených scifíček.

Tři robotí zákony nejsou neprůstřelné a sám jejich autor nám v jednotlivých povídkách ukazuje, jak se dají ohýbat, formovat, obcházet a kdo ví jak ještě modelovat. Čtenář si tedy nejvíce užije snahu o řešení nejrůznějších logických problémů a samotný výsledek této snahy. Přitom musí odpustit jistou jednoduchost a šablonovitost jednotlivých postav, které se povídkami různě proplétají, a jiné drobné literární nedostatky, které bych připsal na vrub době v níž byla kniha napsaná.

Doporučení budu tedy trochu zbytečně směřovat všem milovníkům klasického sci-fi, protože ti mají tuhle knihu jistě již dávno zařazenou v kategorii povinně přečtené.

Pokaždé, když přečtu podobně povedenou a jednoduchou populárně-naučnou publikaci, vzpomenu si na citát Davida Huma, který bude snad i sedět na autora této knihy:
"Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech tím nejjednodušším způsobem."

Zkrátka jde o krátký a sympatický výlet do vesmíru, který se dá doporučit nejen všem spěchajícím lidem, ale díky své jednoduchosti a srozumitelnosti klidně i do školních lavic a nebo jen jako úvod do astrofyziky i pro lidi v klidu.

Poutavé historické vyprávění o slastech a strastech studentského života Francie šestnáctého století.

V hlavní roli tentokráte univerzitní dobrodružství Petra ze Sioraku, jež se moc pěkně čte, protože je psáno krásným archaickým jazykem (na nějž jsem si při druhém dílu navykl již velice rychle) a v němž není nouze o vtip, milostné patálie či dokonce napětí. Vše se odehrává na pozadí hugenotských válek, které k už tak povedenému vyprávění přidávají to správné příběhové koření.

Oproti prvnímu dílu ubylo historických reálií, což ubralo na edukativnosti, naproti tomu se zvýšila čtivost a to potěší hlavně ne zrovna stoupence žánru historického dramatu.

Hrdinské fantasy, které zde trochu pozbylo svou hrdinskost, tedy lépe řečeno pomalu se z rukou charismatického hrdiny přesouvá do rukou o poznání méně charismatické dospívající dívky, což jsem neshledal už toliko zábavné.

Navíc se začalo dosti politikařit a intrikovat. Přibyli dlouhé dialogy (i když přiznám často vtipné a vcelku i inteligentní) a také zbytečně natahované pasáže (především ty ve kterých figuruje sám Gerald). To vše ubralo Zaklínači na svižnosti s jakou jsem ho četl a tedy bohužel i na mé už tak nevalné oblibě a nepomohla i větší četnost akčních stránek (zejména v druhé půlce knihy).

Ve výsledku tedy hodnotím hůř a bez větších nadějí na změnu k lepšímu pokračuji zvědav na další díl.

Existuje mnoho autorů, jež napsali populárně-naučnou knihu, v níž se chlubí tím, že jsou schopni své složité teorie čtenářům popsat bez jediné rovnice... to ovšem není případ Edwarda Frankela. Ten do své knihy dostal i zatím ten nejdelší a nejsložitější vzorec co jsem kdy viděl. Přesto je jeho láska k matematice srozumitelná a psaná s ohledem k laickému čtenáři.

Kniha je vlastně směs autobiografie s úvodem do moderní matematiky. V tom prvním případě se čtenář dozví jak u člověka (vědce) vzniká nadšení a láska pro matematiku a o tom, jak díky tomu dokáže matematik víceméně úspěšně bojovat i v sovětské éře s antisemitismem. A v tom druhém případě se čtenáři naskytne příležitost blíže se seznámit se složitostí Langlandsova programu, který poskytuje zajímavý pohled na moderní matematiku, její hlubokou strukturu, průlomové myšlenky i svůdné domněnky a zároveň ilustruje spletité vazby mezi matematikou a fyzikou.

Stručně jde o populárně naučnou fúzi osobního příběhu vědce a světa moderní matematiky, která se dá doporučit všem se zájmem o vědu.

Atmosférické sci-fi s duchem let 80., které se i po těch letech vyplatilo vytáhnout z hromádky odložených a čert ví proč už dávno nepřečtených scifíček.

Civilizace se dostala na měsíc, ale staré spory zůstaly. Násilí, bezpráví a zaslepenost, to jsou zde jedny z těch předrevolučních připomínek, které se v knize objeví.

Krom toho na čtenáře čeká i zajímavá vize, dobrodružství, funkční svět, pečlivě propletené dějové linky, vše tónováno strohým vtipem a díky těm předrevolučním sporům zbyde i něco málo prostoru k zamyšlení.

Doporučuji tedy všem, jež se v hromádkách klasických sci-fi snaží najít nějaký ten slušný kousek, na kterém zub času mnoho šrámů nezanechal.

"Příběh" o tom jak se dostat od behaviorální psychologie až k Nobelově ceně za ekonomii.

Kniha shrnuje autorovi základní teze na poli lidského rozhodování a uvažování, které nashromáždil za celou svou kariéru. Takže je v ní "nahuštěno" neuvěřitelné množství informací a to prosím bez zbytečného balastu. Snad i proto se může čtenář po jejím přečtení cítit mírně zahlcen. Naopak samotné čtení jde kupodivu hladce. Jednoduchost, názorné příklady i praktická cvičení, jsou tři hlavní pomůcky, kterých autor šikovně využívá a i díky tomu si myslím, že dané téma nemohlo být spracováno (populárně-naučnou formou) lépe.

Jen opravdu malý počet knih bych dokázal doporučit s tím, že pochopí-li čtenář správně principy o nichž se v nich píše, svět mu začne dávat o něco větší smysl. Prostě bez velkého zveličování se zde čtenář dozví více nejen sám o sobě, ale i o svém okolí.

A onu Nobelovu cenu pro Daniela Kahnemana tímto tedy schvaluji.

Nelidskost jako ponuré téma knihy, která k dané problematice příliš optimismu nepřidá.

Nicolas Grimaldi udělal ve své práci vlastně z nelidskosti jistou hanebnou a neodmyslitelnou vlastnost lidskosti. A bohužel je jen těžké s autorem nesouhlasit, protože za vším je dle Grimaldiho nutno hledat základní přirozenosti jako je lidská vlastnost dělit se do klanů či skupin a zní vyplývající strach z vyloučení z nějakého takového celku. Proto existují situace, za kterých je skoro každý člověk schopný chovat se k druhému jako k podřadné bytosti a naplno tak projevit svou nelidskost.

To vše podloženo na příkladech z historie působí v autorově podaní trochu beznadějně. Možná kdyby více rozvinul svou závěrečnou a jedinou nadějnou myšlenku: "Lidstvo jako nesčetné podoby naší svobody," působila by kniha méně pochmurně.

Poutavý první díl historického románu s epickým rozsahem, aneb zkouším se s vypravěčským talentem Roberta Merleho pustit i do žánru, který mi není zrovna blízký. A proto si nejvíce cením hlavně čtivost a lehkost s jakou se tato kniha dá "přelouskat". Tedy hned po tom co si čtenář zvykne na jazyk s jakým Merle píše (popřípadě je překládán), což pár stránek zabere.

Takže mi tedy nezbyde, než přidat doporučení i těm co si zrovna s historickým dramatem netykají. Za mne šlo o příjemný výlet do fiktivního světa Petra ze Sioraku, jež se odehrává na detailně vykresleném reálném historickém pozadí Francie během náboženských válek 16. století. Čtenář tedy nepřijde i o značnou dávku edukace.

Krásný příběh jako symbolická tečka za tvorbou J.R.R. Tolkiena.

Hodnocení této knihy je ale velice obtížné, protože se do něj nutně vkrádá nostalgie a to jistě každému, kdo četl vše předchozí. Já se ji s notnou dávkou námahy snažím vytěsnit a příběh hodnotit v porovnání s těmi ostatními z Tolkienovy pozůstalosti, takže nostalgická hvězda v mém hodnocení chybí.

Knihu bych tedy bez většího přemýšlení doporučil pouze opravdovým milovníkům Tolkienovy tvorby, jen těm je totiž určena.

Velkolepý fantasy "špalek" napěchovaný až k prasknutí poutavým příběhem.

Třetí díl monumentální skládačky příběhů jednotlivců, ras i bohů série Malazská kniha padlých, zahltí čtenáře hned od začátku velkým množstvím postav i dějů, ale tentokráte se není čeho obávat, vše postupně zapadne na svá knižní místa. Chce to jen větší dávku trpělivého a soustředěného čtení, patřičné nadšení i spousty času, ale zážitek je zaručený.

Největším tahounem knihy jsou bezesporu jednotlivé charaktery, které v podání Stevena Eriksona působí až hmatatelně realisticky. Způsob jakým přemýšlí, to jak je v kombinaci jejich kladných i záporných vlastností autor nechává jednat, působí velice uvěřitelně a ač je charakterů v knize opravdu mnoho, čtenář nemá problém s většinou z nich navázat nějaké emoční pouto, což (jak je u Eriksona již známo) vede na konci knihy někdy i k... řekněme smutným následkům.

Stranou samozřejmě nezůstanou i dějové linky, autorova schopnost vystavět charaktery si totiž nijak nezadá s jeho schopností vyprávět, což se nejvíce odráží na průběhu v pravdě epických bitev, kdy čtenáři nezbyde než tajit dech a nevycházet z úžasu.

Slabinu jsem tentokrát nenašel a nebo nechtěl najít, knihu odkládám s nadšením a velkou touhou v sérii pokračovat.