3497299 komentáře u knih

Kritizovat Úvod do filosofického myšlení z obtížné čitelnosti je naprostá pošetilost. Nejde o nějaký široce popularizační text, jako je nejspíše zde zmiňovaná Malá filosofie člověka od Sokola, ze kterého si má každý čtenář něco pěkného odnést — kritika z tohoto směru je stejně hloupá, jako kdyby někdo nařkl kupříkladu Přehled užité matematiky od Karla Rektoryse z toho, že jde o dílo obtížně čitelné a pro běžného čtenáře nesrozumitelné, jelikož je v něm strašně moc rovnic a jakýchsi důkazů a nikde žádná pořádná vyprávěnka, jež by nebohého laika udržela při vědomí. Jsem toho názoru, že pakliže někoho něco skutečně zajímá, musí být připraven věnovat tomu značnou část energie a námahy, třebas i za cenu duševního nepohodlí — v opačném případě jde o mrčení zhýčkaných filistrů, kteří mají pocit, že by jim měl každý všechno přinést na zlatém podnose i se zákuskem a kávičkou — pak se třeba i zasní a řeknou si, jak je ten svět úžasný a zvláštní. Vzdělání předpokládá úsilí, na něž si nelze stěžovat se stejnou samozřejmostí, jako na nefunkční klimatizaci během letní dovolené. Ti, které kniha takto otráví a odradí, nejspíše také měli být otráveni a odrazeni. Pravdu zde má tedy pan_Václav.

Prostor pro kritiku by zde však byl a to dvojí. Za prvé kniha místy trpí nedostatečnou redakční úpravou — objevují se v ní překlepy a nedokonalosti, které by snad nebylo tak obtížné odstranit. Asi vrchol je pak téměř doslovné zopakování šesti stránek z části 40 (Čas jako naléhání a okamžik) v následné části 41 (Temporalita. První vhled do Ereignis) – rozdíly mezi oběma texty jsou zde zcela nepatrné na úrovni mírné obměny slovosledu či nepodstatných synonym, přičemž oněch dublovaných šest stran tvoří celý obsah části 41. V podstatě by stačilo, kdyby si před vydáním celou knihu někdo alespoň přečetl.

Druhá výtka pak patří nevyrovnanému výkladu co do hloubky a kvality. Benyovszky pojímá knihu jako úvod do ontologické problematiky, kterážto zde naprosto dominuje — v tomto výkladovém ohledu nelze dílo než pochválit, neboť se zdá být celkem jedinečné. Benyovszky pak v předmluvě sám upozorňuje, že mnohé další ohledy budou v knize zřejmě rozpracovány více povrchně a nedostatečně. Což ovšem nemůže být tak úplně dostatečnou omluvou. Někde za polovinou knihy (počínaje pojednáním o přírodní filosofii) se objevují kapitoly, jež jsou ve srovnání s předchozím pojednáním tak trochu odbyté. Některé se pak zdají být natolik nedostatečné, že jsou zde téměř zbytečně — jmenovitě např. výklad Marxe, Petříčkova kapitola o Deleuzovi (jde o dvě strany, které v celku vskutku nepůsobí příliš ústrojně — ač si jinak Petříčkových textů – nejen těch v této knize – naopak dost vážím), či závěrečná část o induktivních a deduktivních postupech vědeckých explikací v logickém empirismu, kde je téměř na každém řádku varování, že tato kapitola není a nemůže být hlubší. Nemůže? Zřejmě by se pak jednalo o mnohem rozsáhlejší, náročnější a ambicióznější projekt — je jednodušší pojmout to takto, a mluvit pak o „úvodu do filosofického myšlení“ místo třeba o „úvodu do ontologie“, ovšem nelze se pak vyhnout oprávněné kritice, že významná část filosofického myšlení je pro autory podřadnější a spíše do jakéhosi ideálního celku nastavovaná kaše. Přesto, že jde o jedinečnou „učebnici“, byl bych raději, kdyby byla ve stejném duchu komplexnější, úplnější a tudíž i mnohem rozsáhlejší a třebas rozdělená na několik dílů...nebo kdyby se naopak omezila na své hlavní téma.

4 29.05.2015

I když je to, podobně jako Černá labuť i Antifragilita, spíš takové lehčí intelektuální čtivo vhodné též do městské hromadné dopravy, Taleb přináší řadu velmi zajímavých a rozhodně ne banálních postřehů, díky nimž jej stojí za to číst. I když k němu mám řadu výhrad a myslím si, že se v lecčems dopouští (často nejspíše i záměrně) pro mě nežádoucího zjednodušení či drobných demagogií, jeho náhled na možnosti modelování a predikce v zásadě sdílím. Respektive mě dokázal o své "pravdě" přesvědčit, neboť jde, přes veškeré námitky, o dosti erudovaného, inteligentního a také originálního myslitele se schopností argumentovat. I když je Zrádná nahodilost trochu jinak orientovaná než autorova předchozí kniha, oproti Černé labuti se mi zdá poněkud slabší: mnoho se opakuje, celkově se drží spíše na mělčině v soustředných kruzích kolem několika centrálních témat (to vše opět zaobalené do autorovy životopisné sebestřednosti - což ovšem činí knihu spíše zábavnější). Místy poněkud zkratkovité a povrchně provokativní - zejména tehdy, když se autor pouští do oblasti, která mu příliš blízká není (kupříkladu okolnosti Sokalovy aféry). Rozhodně jsem se ovšem nenudil.

Z tematicky spřízněných knih na téma nespolehlivého modelování a predikcí lze doporučit například také výborné dílo Signál a šum Natea Silvera - shodou okolností také vydané nakl. Paseka.

4 15.04.2015

Opus magnum velikána české okrajové literatury - Jana Křesadla. Autor sám své dílo obhajoval jako projev tzv. "odvaznictví" - tzn. výkon hodný obdivu, jehož vykonavatel jím předvádí něco nevídaného, jako např. výstup na Mt. Everest nebo přeplavání La Manche apod. V tomto případě se jedná o velkolepý sci-fi epos, psaný ve starořeckých hexametrech s paralelním autorským překladem do češtiny, řádek po řádku na způsob Otmara Vaňorného. Formálně by kniha zřejmě spadala do kategorie space opera. Děj knihy představuje kosmickou odyseu za vesmírnou ovcí, kdy hlavní hrdina, podobně jako Gulliver, navštěvuje spolu s bojovým robotem Železným Ivem (narážka na Iva Železného - vydavatele a přítele Jana Křesadla) a vesmírným skunkem Frantou, který slouží jako překladatel do všech známých jazyků a který je fiktivním autorem samotného starořeckého textu, nejrůznější bizarní světy v zapadlých koutech univerza. Autorova mystifikační předmluva tvoří organickou součást díla: představuje fikční meta-svět, do kterého vstupuje sám autor, který díky svým jazykovým a překladatelským schopnostem přeloží čapkovskému archiváři Divíškovi řecký originál vesmírného skunka do češtiny. Svým rozsahem i obsahem by předmluva mohla tvořit samostatnou povídku a pro leckoho by mohla být nejzajímavější součástí díla. Těm, kdo nejsou s tvorbou Jana Křesadla dostatečně seznámeni, doporučuji začít s nějakou známější autorovou beletristickou knihou, protože typická křesadlovská literární hra je zde díky náročné formě značně omezená a zploštělá (až na předmluvu), což by mohlo leckoho odrazovat.

4 02.12.2011

Goreyho povídky jsou minimalistické a plné vtipných náznaků. Milovník bizarního hudebního seskupení Tiger Lillies a pokleslé kabaretní zábavy, Edward Gorey, pracuje se skrýváním významu – nutí diváka pro plné porozumění pečlivě studovat jednotlivé kresby, ve kterých se občas skrývá překvapivý detail – a s nevyřčeností – samotný děj se odehrává mimo zobrazené pole, je tudíž vyprávěn inverzně, spíše samotným čtenářem, který si musí domýšlet, tvořit z poskytnutých vodítek fikční svět. Titulní povídka Kuriozní lenoška představuje skrytý řetězec erotických scén, aniž by zde byl některý z jejích prvků explicitně uveden. Pomocí důmyslných a vtipných dvojsmyslů, které vyzývají ke „špatnému čtení“ – k řadě záměrných přeřeků – zahrnuje do své hry určitou provinilost čtenáře, plynoucí z pocitu, že si "scény“ sám domýšlí (srdce freudisty musí zaplesat). Vše je drženo na uzdě jemné poetiky, podporované výbornou autorovou kresbou, jež sděluje mnohem více než krátké doprovodné texty. Je škoda, že se mezi české čtenáře dostal prakticky neznámý Gorey s takovým zpožděním (chvála Cílkovi) a že přesto nyní zůstane většinou z nich téměř nepovšimnut.

4 02.12.2011

Hálkova kratší próza s romantickým nádechem vypráví příběh milostného trojúhelníku prostých lidí (Liduška, čiperný muzikant Toník a zákeřný a egoistický Krejza), jejíž tragédie spočívá v tom, že se nedokázali pořádně domluvit. V textu je explicitně vysloveno, že Toníkova a Liduščina komunikace založená především na očním kontaktu, se ukázala v zásadním okamžiku jako zcela nedostačující z hlediska Toníkova pochopení Liduščiných duševních pochodů - není se ostatně čemu divit, neboť "eye-contact", jenž tvoří spolu s jinotajným referenčním rámcem zpěvu sedmihláska pod bezem hlavní komunikační rovinu mladých vesnických milenců, je obvykle spojován především s první fází flirtování, těžko tedy může někomu vystačit až "do svatby" bez dalších trvalých následků.

Nerad bych ale text interpretoval ze strany tohoto "morálního ponaučení" - text je zajímavý především z hlediska módu narace: zatímco zpočátku nás vypravěč uvádí přímo do meritu dění a od vypráví lineárně celý tragický příběh nepochopené lásky klasickým způsobem "vševědoucího tvůrce", v závěru se nejenže sám stává jednou z postav, ale navíc se stává postavou, která se prostřednictvím zestárlé bláznivé Lidušky celý příběh teprve dozvídá, přičemž je odkázán pouze na její značně zkreslenou interpretaci. Tím je čtenář nutně značně znejistěn ohledně konzistence celého fikčního prostoru. Buď text obsahuje dva vypravěče, kteří na sebe ovšem jaksi plynule navazují vydávajíce se za jednoho, nebo jde o přibližnou konstrukci jedné z postav příběhu, která je tímto zcizovacím efektem vydávána za samotný "hlas autora", který ve skutečnosti zůstává zcela skryt. Text z první poloviny devatenáctého století tedy překvapuje svou moderností po stránce narativu. Překvapivá hra se čtenářem je vedena i v rovině stylu - nevinně se tvářící romantický text tragické lásky se spolu se vstupem vypravěče do fikčního světa jakožto jeho postavy mění na jakousi "případovou studii" bláznivé Lidušky - nezávislý vypravěč se mění v klinického psychologa (což není v textu explicitně řečeno, ale lze si domyslet), který pomocí rutinních postupů tahá z psychotické Lidušky (na základě hudebních motivů, na které muzikantská Liduška reaguje) její zasutý komplex a načrtává tedy v závěru určité "intro" do samotného příběhu, který by bylo lze po této psychologické konstrukci teprve retrospektivně odvyprávět.

4 01.12.2011

Geniální hra vystavěná na paradoxu fikčních světů, ve kterých hrdinové nemají jiný background než ten, který je ve scénáři. Co se děje v Hamletovi mimo scény napsané Shakespearem? Kdo jsou Guildenstern a Rosencrantz? Proč museli zemřít? Jaký je jejich ontologický status? Nikdo neví...

4 01.12.2011

Michal Viewegh ve svém druhém deníku píše, že kromě toho, že si jej jistě koupí lidé, kteří jej mají rádi, přečtou si jej i ti, kteří jej skutečně nesnáší. V tom případě by se po jeho přečtení chtělo zvolat: „ještě větší blbec, než jsme doufali!“ Aby bylo jasno, nepatřil jsem a nepatřím mezi vieweghobijce, jeho osobnost je mi víceméně lhostejná a jeho dílo mě zajímá jako společensko-literární fenomén. Právě z těchto důvodů, ze zájmu o jisté fenomény, jsem se rozhodl si jeho nový deník přečíst a byl jsem poněkud udiven. Četl jsem doposud několik Vieweghových knih a i když mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavý nebo snad hodnotný autor, považoval jsem jej za zdatného řemeslníka, za obstojného i když poněkud nudného vypravěče a za poměrně sčetlého intelektuála, který nepostrádá nadhled. Ovšem právě nadhled je to, co panu spisovateli zřejmě zcela chybí, dalo by se říci, že až přímo patologicky.
Nemá smysl se zabývat tím, zda je Viewegh povrchní osobnost (deník je především výčtem toho, kde Viewegh byl a kolik za to a za ostatní zaplatil) - jeho peníze a úspěch mu nezávidím, ba mu je jako spisovateli ze srdce přeji (nevěřím, že peníze takto ničí charakter, ten musel být zničený už dávno před tím). Nemá ani smysl zabývat se tím, zda je Viewegh umělec nebo řemeslník, zvláště ne v dnešním literárně vědném diskurzu, který vnímá tyto otázky když ne jako irelevantní, tedy takto globálně postavené alespoň jako značně rozmlžené a problematické. A nemá ani smysl zabývat se tím, jak se Viewegh chová ke svým blízkým. Přečtěte si ten text ostatně sami. Problém s Vieweghovým deníkem je ten, že se po jeho přečtení pravděpodobně zhrozí i většina jeho věrných fanoušků, „co že to je za člověka“.
Pokud ovšem nechcete brát vydaný „deník“ jako svého druhu fikci. V tom případě se ovšem jedná o fikci nevyváženou, jelikož vzhledem k celému rázu vyprávění bych v rámci jeho fikčního světa předpokládal, že krajně nesympatický, nepříjemně sebelítostivý a k ostatním lidem (alespoň k těm, kteří kritizují jeho texty a snižují tak jejich potenciální prodejnost) dost agresivní hrdina, který neustále myslí na smrt, na konci svého vyprávění logicky zemře. K tomu tedy text zřejmě směřuje, pokud jej chceme brát jako fiktivní vyprávění - vypravěčovo „přežití“ je pak reflektováno jako poněkud frustrující. O fikci se ovšem pravděpodobně nejedná...
To, jak nepřiměřeně, lacině a hloupě Viewegh reaguje na kritické články Hejdové, Horáčkové a Kadlecové, ukazuje na jeho ubohost a nízkost jeho osobnosti. Jeho povrchní chvástalství a sebestředná rozmazlenost v mnohém paradoxně připomíná právě styl jeho největšího „soka“ Václava Klause. Vlastně není příliš jasné, o co autorovi jde - jeho nejpalčivější konflikt, že jej kritická a akademická obec povětšinou moc nepřijímá coby umělce, v něm zřejmě rozjel těžkou neurózu, která se projevuje právě v naprosté ztrátě nadhledu. Buď je autor, jak neustále tvrdí, skutečně přesvědčen o svém uměleckém významu a navíc je za své dílo i patřičně finančně ohodnocen, pak ale nemůže než být spokojen a jeho potřeba dětinského urážení kritiků je nepochopitelná, nebo sám Viewegh ve skrytu duše nahlíží nedostatečnost a povrchnost vlastní literární práce a jelikož se s tímto vědomím ve svém egoismu nedokáže smířit, obsesivně se oddává všemožným žabomyším půtkám, které jsou navíc ze strany jeho kritických protivníků spíše přehlíženy jako otravná manýra nevyspělého autora. Jak píše Josef Chuchma: „Je to silnější než on.“ Viewegh se tedy ve svém deníku jeví jako tragická nešťastná osoba, trpící komplexem méněcennosti a nepochopení, vzbuzující především soucit.
Autor si v jedné části zahloubán do úvah o smrti a sebevraždě představuje vlastní optimálně důstojný odchod ze scény: sedl by si prý na pláž v Hvaru, popil by, poplakal by, počkal by až zapadne slunce, vstoupil by do moře a pak plaval a plaval. Inu po dočtení Dalšího báječného roku se chce říct: „Už plav, Michale, už plav.“

4 01.12.2011

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.

Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.

Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...

Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).

Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).

3 19.02.2024

Až na pár zajímavých postřehů poněkud banální. Což činí knihu vlastně typickou pro současnou českou literární kritiku nebo recenzování obecně - kritik uvede autora a jeho dílo, popíše stručně děj, pak vybere některý ze zjevných motivů a konstatuje, že tam je. Následně do analýzy přimíchá 200 g dojmologie spolu s poučeným ignorantstvím, díky čemuž předpokládá, že se s textem patřičně vypořádal. V Bělíčkově případě (který svoji knihu sestavil na základě svého kritického lit. podcastu) pak z toho všeho vyrobí knihu.

Pár příkladů:

Bělíček nás seznamuje s tím, jak aktuální a novátorský je Knausgård, Tao Lin či Ben Lerner ve svém chaotickém, případně maniodepresivním detailismu, který záměrně postrádá celistvost - jako by tady dávno neexistovali autoři jako Pynchon, DeLillo nebo D. F. Wallace. Nehledě k tomu, že jím popisovaný styl je jedním ze stěžejních prvků manýrismu coby protipólu klasicistního pojetí (jak jej popisuje Hocke v návaznosti na Curtia), přičemž záměrná neucelenost, vč. stylistické nekonzistence, je také konstitutivním prvkem "modernistické" literární avantgardy (viz např. R. Murphy - Teoretizace avantgardy).

U Houellebecqa pak triumfuje s náhledem, že MH píše hlavně o lásce, jako by to nebyl pro každého čtenáře, který Houellebecqa alespoň otevřel, celkem zjevný fakt. Přitom si Bělíček zřejmě rozvzpomene na svá studia filozofie a prohlásí v geniální zkratce, že motiv metafyzické lásky máme v naší západní kultuře díky Platonovu Symposion, který dále vylepšili novoplatonikové spolu s Augustinem. Když pominu ne zcela přesné tvrzení, že pro Sokrata/Platóna byl člověk ve své existenci konečný (Bělíček asi na hodinách antické filozofie nedával moc pozor - možná byl trochu napřed a četl si pod lavicí Marxe), tak se zcela opomíjí v tomhle metafyzickém panství lásky vliv křesťanství, protože on to třeba ten Augustin taky asi neměl jenom od Platóna, spíš ten platonismus s křesťanstvím zfúzoval, takže křesťanské ctnosti, ke kterým má Houellebecq ve svém myšlení afinitu, tedy víra, LÁSKA, naděje, nelze redukovat na dialog Symposion. Nehledě teda k tomu, že ona láska (eros) v Platónově pojetí se od té křesťanské, natožpak od té sekularizované Houellebecqově dost podstatně pojmově liší - taky se jedná o zcela odlišné kulturní rámce, o různá epistémé, které tady Bělíček šmahem háže do jednoho košíku, jako by se to všechno stalo včera (možná měl pod lavicí číst raději Foucaulta). Ale to je samozřejmě detail - důležité totiž je, že "Extrémně konzervativní myšlenková linka usilující o panství vášně a pudů se vine celou Houellebecqovou tvorbou". Tak určitě - o nic jiného než o celosvětové panství vášně a pudů Houellebecqovi nejde: Michel pro to dělá maximum a dokud nedosáhne celosvětového pudového pokrytí, nebude mít klid.

V části týkající se Sally Rooney pak Bělíček zase překvapivě tvrdí, že hrdinové Normálních lidí interpretují nejjemnější hnutí coby komunikačně podstatné díky vlivu internetové komunikace - jistě, když člověk chatuje, mailuje, používá všechny ty ambivalentní, stupidní emoji a GIFy, není si pak naživo jistý vůbec ničím. Hrdinové tedy vše "detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy". Protože "vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz".
Ano, to vše nám přinesl internet, protože v blahé předinternetové době měl hlas vždy zcela určitý, čitelný tón a nonverbální gesta střílela své ucelené významy k vědomí svých protějšků jako šípy do terčů - co nonverbální gesto, to plných sto bodů!! Ach, jaká to byla naivní a krásná doba, před internetem, a jak nám ta Sally Rooney teď pěkně ukázala, jak se to všechno neuvěřitelným způsobem změnilo...

A tak dál, a tak podobně. Přemýšlím, komu je V chapadlech murmuru vlastně určeno - možná nekriticky empatickým die-hard fans A2larmu.

Když už interpretačně nic moc zajímavého, pouze humbuk s tím, že lit. by měla držet s dobou, přičemž prvky, které si Bělíček vytyčil coby charakteristické pro soudobá díla, se celkem běžně nacházejí v nejrůznějších příkladech starších tvůrčích počinů (což ostatně sám dokládá, když do svého souboru zařazuje např. Tvář toho druhého Kobo Abeho z roku 1964), tak alespoň seznámení s pár zajímavými autory, na které člověk nemusí nutně narazit.

3 07.03.2023

Četl jsem kdysi anglicky. Jedna z klíčových aspergerovských autobiografií. Tammet je nadaný naboostovanou formou synestesie, což v jeho případě představuje nevídaný praktický fenomén.

3 24.02.2021

Stejně jako impresionismus byl z určitého pohledu realismus zbavený naivity, že objektivní skutečnost lze jen tak prostě a jednoduše překreslit na plátno, i na Simonův Příběh se lze dívat jako na analogickou tendenci literárního realismu dovedeného k radikální formě. Mikrookamžiky vědomí, asociativní unikavost a nestálost, přesto je tady nástin struktury skrze opakující se motivy (možné vynořování potlačovaného traumatu) a určitá flow, stream of consciousness, na kterou není vždy jednoduché se naladit. Respektive text od sebe čtenáře do značné míry záměrně odstrkuje. Řazení Simonova textu odpovídá tomu, jak mysl plyne ve vypravěčově hlavě – často se ihned vytrácí někam pryč, neulpívá, ztrácí se. Což je proces, který je zásadně v rozporu s podstatou toho, co obvykle činí text textem: formulace, strukturování a tím pádem zachycování, ukotvování vnímané reality. Tudíž se domnívám, že specifická Simonova forma není manýrou, ale jakýmsi kompromisem mezi realistickým uchopením toho, co se pod drobnohledem děje v lidské mysli, když je zaměstnána sama sebou (psychol. to popisuje coby implicitní/defaultní systém), i se vší tou unikavostí a divergentním bordelem, a potřebou literární fixace. Co se týče spojení s francouzským novým románem, manifestem Alaina Robbe-Grilleta a podobně, přišlo mi dost zajímavé, že výše řečené se děje převážně skrze důsledně povrchové ohledávání tvarů, struktur, barev, ploch, včetně ornamentálně detailních popisů, přičemž samotné „psychologizování“, zachycení myšlenek v jejich abstraktní formě, se omezuje na naprosté minimum. Bezpochyby jeden z mezníků v historii literární formy.

3 08.02.2021

Spolu s Neapolskou tetralogií možná autorčin vrchol a zároveň pěkná ukázka zrádnosti literárního hypu - být populární je pro některé autory cosi jako nemoc - průvodních příznaků v podobě čtenářských reakcí se pak není vůbec snadné zbavit.

3 29.04.2020

Demagogická srágora vydávající se za exaktní esej. Kulka se v každé kapitole kouše do vlastního ocasu.

Román s Rothovým typickým tématem – intelekt a racionalizace vs. sex a vášeň. Hrdina se neustále nachází mezi dvěma póly, přičemž mu nijak zásadně nepomáhá, že svoji záležitost dokáže reflektovat – reflexe jej naopak vede k větší úzkosti a beznaději, jelikož si uvědomuje, že z ďábelského kruhu neunikne. Spousta dialogů, literárních narážek, ale všechno pracuje jasně a soustředěně. Roth je vůbec velmi soustředěný autor, který dokáže dané téma pojednat velmi minuciózně. V tomto ohledu určitě jeden z nejvýznamnějších současných spisovatelů. Signifikantní je hned počáteční expozice, v níž se dualita v dětském věku zjevuje ve zdánlivě nevinné touze vyniknout po vzoru staršího kamaráda v imitaci zvuku, přičemž největší důraz je kladen na velmi obtížné napodobení ruchů, které se týkají hygienických procesů, jež obvykle, kromě nejsprostších vtipů, zůstává v dobré společnosti za okrajem zájmu. Hned v úvodu tedy do celé věci zajímavě vplouvá komplementární téma, totiž společenské konvence – očekávání ostatních, resp. jejich požadavky na to, co je hodno pozornosti a co je tzv. nízké. Hrdina jako malý kluk nechápe, proč by jej neměly zajímat nuance ve zpodobení zvuků trhání toaletního papíru a utírání zadku, když v tom lze dosáhnout mistrovství, jako v čemkoli jiném.

Roth je jako autor posedlý sexem, jelikož dualita mezi intelektem a vášní, dobrým vychováním a společenským postavením a voláním „nízkých neřestí“ tvoří ústřední téma celé řady jeho děl, přičemž jej ovšem v každém z nich pojímá v trochu jiných ohledech (alespoň z toho, co jsem zatím četl), tudíž nemám dojem, že by se nějak nepřístojně opakoval. Protagonista – literární vědec David Kepesh zabývající se Kafkou a Čechovem – nikdy nebude šťastný. Femme fatale pro něj po krátké době bude představovat tyranskou megeru a hodná a krásná intelektuálka se mu omrzí tím, že s ní není myslitelná žádná transgresivní rozpustilost. Nezbývá, než utrpení, jelikož psychoanalýza nepomáhá – odhalení komplexu problém neřeší.

3 29.05.2018

Novela jednoho z významných představitelů německého literárního romantismu, jíž se obdivoval E.T.A. Hoffmann i Jean Paul. Von Chamisso vlastně nebyl ani tak moc literát, jako spíše cestovatel a botanik (poté, co přestal býti vojákem, když se mu nezamlouvalo, že by musel coby původně francouzský přistěhovalec bojovat za pruskou armádu proti své původní vlasti). Coby cestovatel a empirik vydal své rozsáhlé zápisky (CESTA KOLEM SVĚTA), jako literát vytvořil kromě souborů poezie především tuto svoji novelu s autobiografickými prvky (hl. hrdina Schlemihl se po různých peripetiích stane také světoběžníkem a empirikem, jenž ve svém díle popíše přírodopis nejrůznějších exotických zemí). Příběh o hrdinovi, který vymění vlastní stín za „nekonečný měšec“ zlaťáků, načež zažívá peklo díky své odlišnosti, má pohádkový charakter, ovšem nikoli přímočaře prostý pohádkový vývoj a závěr. Mnohoznačnost romantických děl spíše jistým způsobem předznamenává surrealismus, alespoň v rysech týkajících se snové logiky příběhu, jehož významy lze zmnožovat na základě bohatého symbolického polysémantismu – v čemž si romantičtí umělci libovali. Příběh mimo jiné rozvíjí klasické téma mefistofelského pokoušení. V tragické vyloučenosti hrdiny, jenž se musí ukrývat ve stínu před ostrostí slunečního svitu, na níž by vynikla jeho „závadnost“, a nemůže tak dost dobře naplnit svoji lásku ke své vyvolené Mině, by zase mohl mimo jiné evokovat Stokerova DRÁKULU, který ovšem vyšel až o 83 let později.

3 13.02.2018

Co všechno se skryje pod důstojnou rouškou pravdivého svědectví. Boris Razon ve svých 29 letech prodělal poněkud hrůzný a nečekaný kolaps organismu, během nějž byl přibližně měsíc na jednotce intenzivní péče v blízkosti smrti, jehož příčinu se doktorům s jistotou nepodařilo vysvětlit. Po většinu času bylo jeho vědomí v říši horečnatých fantazií a během vzácnějších okamžiků probuzení bylo uzavřené v neovladatelném těle. V tomto rámci je Razonova kniha na prvních 100 stranách poměrně zajímavá svojí výpovědí o počátcích nemoci. Zbytek tvoří nebetyčně nudné fantasmagorické popisy, v nichž se jazykem spisovatele young adult dobrodružství autor grafomansky probírá každou minutou svého deliria. Styl odpovídá svému obsahu – japonské striptérky, ohniví mágové, komiksoví superhrdinové, ptačí lidé, vědmy a trocha soudobých událostí v podobě teroristů a násilných nepokojů na francouzských předměstích, to celé vznášející se na obláčku patetického kýče (toužil po dítěti a po lásce své krásné ženy, s níž byl ještě nedávno na pláži u moře, místo toho asi umře a čím si to zasloužil…). V tomto PALLADIUM skrývá pro některé snad relativní přednost, neboť text tak vyjma své stylistické a většinou i obsahové tuposti nevytváří vůbec žádné překážky a lze jej tedy číst velmi snadno a rychle. Zřejmě každý měl někdy v životě horečku a poté se podivoval nad tím, jaké roztodivnosti se mu při tom míhaly před očima; ovšem zdaleka ne každý poté považoval za nutné jakoukoli pitominu svého průměrnou obrazností obdařeného mozku zachytit na věčné časy a ještě to nazvat „palladiem“. Razon i řada kritiků se evidentně snaží, seč jim síly stačí, dát celému textu auru jakéhosi hlubokého svědectví a nejmdropují při tom Homéra, Lewise Carolla, Junga, Kafku, Borgese i kabalu. Bohužel zde žádné hodnotné analogie ve skutečnosti nejsou, čemuž napovídá i to, že zůstává jen u výčtu slavných jmen a u rady, aby si čtenář knihu nejlépe nějak jako zajímavě interpretoval sám. Kdyby se kdokoli předávkoval houbičkami či LSD a zažil bad trip, pravděpodobně by byl schopen zplodit něco na podobné úrovni – pokud by to byl navíc mladý a hezký intelektuál a octnul by se v blízkosti smrti, možná by se i jeho výplod dostal do užšího výběru Goncourtovy ceny. Jestliže bychom PALLADIUM považovali čistě za beletrii, pak se jeho halucinogenní vize od tisíců stránek fantastického braku liší zejména tím, že postrádají klasickou zápletku. PALLADIUM je ovšem prý cenné proto, že ukazuje „realitu“ – Razon tvrdí, že tohle všechno ve své mysli opravdu prožil a zachytil co nejvěrněji. Je-li tedy zachycení obsahu blouznivé mysli samo o sobě hodnotou (Razon tvrdí, že ve své knize odkrývá tajné světy, které mají reálnou existenci svého druhu a do nichž se ve svém stavu dostal), pak je cenná skutečně jakákoli fantazmagorie, jelikož přinejmenším střípky z tohoto „skrytého světa“ může stejně tak dobře obsahovat. Pokud jde jen o to, že při tom autor málem umřel, pak se zde oceňuje pouze patos. Kupříkladu W. S. Burroughs tenhle „tajný svět“ popsal mnohem lépe a radikálněji ve svém NAHÉM OBĚDĚ – prý si vůbec nebyl vědom toho, že jej napsal, jelikož se tak celé stalo pod vlivem heroinu – i z tohoto hlediska tedy Razon nic nového nepřináší, spíš naopak. Nehledě na mnohé jiné, kterým se do temnot lidského vědomí podařilo proniknout geniálně (jejichž některá jména se s Razonem neoprávněně pojí), dokonce často bez nutnosti skrývat se nešikovně za nároky autentického svědectví. Dále se s PALLADIEM často vzpomíná kniha SKAFANDR A MOTÝL, jejíž autor Jean-Dominique Bauby zažil podobně nepříjemný zdravotní stav. Jak známo, zcela enervovaný a tudíž nepohyblivý Bauby byl schopen komunikovat v čase mezi objevem, že vnímá, a svou smrtí, pouze mrkáním – celý román tudíž musel doslova namrkat. Domnívám se, že kdyby měl i Boris Razon svoji knihu namrkat, nejspíše by svoje PALLADIUM ještě dost přehodnotil.

3 06.01.2018

V Zábranského novém románu je představena vize Evropy, která sní svůj sen, přičemž jaksi nedopatřením dostává nervové signály do svých končetin a pohybuje se jako somnambul. Jde o celkem pozoruhodný text, který ovšem na konci zklamává, neboť není schopen linii svých postav dotlačit do jejích krajních mezí. Díky tomu se celková výpověď nese v nijak zvlášť originálním duchu, přičemž tím nejzajímavějším zůstávají dílčí postřehy (Zábranský ve svých rozhovorech působí v něčem podobně – jako celek jeho světonázor moc nefunguje, neboť obsahuje mnoho nekonzistencí; dojem z románu je ovšem výrazně lepší). Cítím zde jistou snahu napsat "velký společenský román", jak po něm velice touží kupříkladu Eva "Zase-to-není-ono" Klíčová, na čemž tedy jistě není nic špatného - naopak. Český Houellebecq ovšem Zábranský medle tedy není.

Hodnotové spektrum díla (menší analýza románových postav v podobě rozvržení toho, co reprezentují):

Brutální arivisté:
1. Mathias – současný úspěšný západní člověk: psychopatické rysy osobnosti; sebestředný a arogantní ignorant; strach ze smrti a fetišizace mládí; pohrdání ostatními + skrývaný komplex méněcennosti; předstírání hlubších citů a falešná snaha o větší autenticitu v případě, kdy se cítí ohrožen
2. Clemens – úspěšný západní člověk druhé poloviny 20. století: ignorant, machistický hedonik a sadista; jednodušší člověk, nic nepředstírá, jako kormidlo používá svůj penis; myslí si, že je na vrcholu, ale záhy objevuje, že je na dosah konce; tragikomická postava
3. Adam – úspěšný imigrant ze socialistického Východu: nízká inteligence; malost, podlost a vychcanost; přizpůsobivost; člověk tvořící struktury podsvětních aktivit

Naivisté:
1. Jan – neúspěšný imigrant ze socialistického východu: pokrytec a slaboch; je sebestředný a není brutálním arivistou jen proto, že na to nemá schopnosti; snaží se napojit na disidentské struktury, protože není schopen se prosadit jinde – čili kritizuje ty, kterými by se rád stal, ale neumí to; hysterické reakce; když se mu nedaří, útočí na ostatní, aby se cítil morálně nadřazený, když se mu daří, je blahosklonný, aby se cítil morálně nadřazený
2. Frauke – současný neúspěšný západní člověk: slabost, nedostatek vůle, nerozhodnost, submisivita, nedostatek bystrosti, nízké sebevědomí; studium jakýchsi nejasných a nepotřebných humanitních oborů; svůj komplex méněcennosti a potřebu seberealizace vkládá do křečovité a fanatické snahy pomáhat ostatním, kupříkladu imigrantům
3. Maria – úspěšný západní člověk, který nemá pocit méněcennosti a není arivista: krásná a vzdělaná; je křehčí a přístupnější, než si o sobě myslí; snobství (poslouchá vážnou hudbu bez většího vhledu a zájmu – automatické přebírání hodnot od rodičů – zástupců vyšší třídy); falešné představy o sobě a o ostatních; naivita a ignorantství – předstírá zájem o cizí země a kultury, protože to odpovídá tomu, co od sebe sama očekává; od Frauke a Jana ji odlišuje de facto jen její vzdělání, krása a bohatství, díky kterým její aktivity nepůsobí křečovitě a hloupě

Nietzscheáni (jediná kategorie hrdinů, jež by bylo možné brát jako kladné):
1. Katharina – intelektuál bez růžových brýlí: uštěpačná kritická spisovatelka tepající postmileniální vývoj západní společnosti – nedostatek kritičnosti, vzdělání a inteligence mileniálů; milovnice síly a vůle – sadomasochistické sklony – ráda se poddává přímočarým a silným mužům, ale vůči slabším stejně ráda uplatňuje vlastní sílu; individualistka, svoji hodnotu objevuje a postupně se emancipuje; nesnáší pokrytce a všechny slabé a nízké, kteří očekávají výdobytky od ostatních bez dostatečné vlastní snahy; tendence nadhodnocovat dobu svého mládí a vynášet zjednodušené a ne příliš diferencované odsudky vůči současnosti, s níž se míjí
2. Piotr – brutální arivista s inteligencí a se srdcem ze zlata: skrze nevybíravé podnikatelské aktivity (obchod s bílým masem) a zkušenosti člověka z východu se dostane až k pravé lásce – díky tomu pozná empatii a překoná sebestřednost; silná a cílevědomá osobnost; naplnění Nietzscheova výroku: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Oběti (děvky):
1. a 2. Ilinca a Sylviane: rumunská a čadská dívka, které můžou arivisté z Východu i ze Západu zmermomocnit, kdy se jim zachce; metonymie zemí třetího světa a ještě „východnějšího“ Východu

Ostatní, ne zcela prokreslené postavy:
1. Rodiče Marie: Konzervativní kulturní snobové, co si připadají, že snobové nejsou; vystrašení ignoranti, kteří současnému světu nerozumí, což vydávají za vyzrálost věku
2. Hana: snob s vyšší třídy pohrdající vším, co nedosahuje jejich domnělých kulturních či rodových kvalit; strach a vnitřní frustrace
3. Katharinina polská kamarádka: neúspěšná snaha vzdorovat stárnutí; závist a samota
4. Mathiasova známost přes Tinder v Bio Oku: záhada sama; klame vším; neplní očekávání; jde neznámo kam a neznámo odkud, ovšem má ráda kulturu venkova a nemá ráda globalizovanou kulturu Západu

Ve vší té malosti, arivismu, závisti a frustracích jsou v Zábranského románu světlou skvrnou jen nietzscheáni, ovšem v jejich případech se jedná buď o zapšklé samodasochistické škarohlídy, kteří současné společnosti moc nerozumí, nebo o individualisty, jejichž „dobro“ je omezeno mírou osobní empatie, kterou krátkodobě nabydou skrze nějakou lepší zkušenost. Obraz je to vskutku neradostný a není z něj cesty ven – naprostý negativismus. Zbývá ovšem otázka, nakolik je vyčerpávající ve vztahu ke skutečnosti, zda je charakter západní a východní Evropy opravdu takto prohnilý.

Podotýkám, že román během čtení takto schematicky nepůsobí a tenhle rozbor tudíž není obviněním ze schematismu.

3 20.12.2017

Tohle chce nějaký polyvalentní blurb: Umberto Eco is back!

Nejhůře z toho vychází Althusser - chudák - jako vždycky (ale může si za to sám).

Literární událost roku. Samozřejmě jen pro toho, kdo je initié. A co na to Gary Shteyngart?

3 04.07.2017

Ostrovy génia jsou informačně bohatý a pro kohokoli se zájmem o fenomén savantismu nebo Aspergerova syndromu důležitý pramen. Kniha bohužel naráží na své limity. Ty jsou v zásadě trojí:

1. limit překladu: některé věty působí, jako by je z angličtiny převedl automatický translátor; překladatel by si také alespoň mohl ověřit takové základní věci, jako je podoba českých názvů uvedených knih - kupříkladu Sacksova kniha vyšla jako Antropoložka na Marsu, nikoli Antropolog na Marsu, jak je zde sveřepě opakovaně uváděno.

2. limit stylu: esejistika na americký způsob je, jako by byla psaná pro blbce - všechno se neustále opakuje, vysvětluje a zjednodušuje, duch je čistý a pozitivně naladěný jako dětská plena.

3. limit autora: ten všudypřítomný přehnaný apel na lidskost a patos by se ještě dal překousnout (i když třeba Oliver Sacks to umí méně kýčovitě). Treffert je ve svém oboru kapacita, jinak se na něm ovšem projevuje poněkud zkostnatělé myšlení a občas ne příliš hluboký vhled do věcí, které s jeho expertním zájmem přímo nesouvisí. Ve směru představivosti ohledně technických možností v mapování mozku nejspíše podceňuje exponenciální vývoj výpočetního výkonu, když říká, že zřejmě nikdy nebudeme moci složité funkce mozku přesně zmapovat - pro srovnání, takový Ray Kurzweil ve své knize The Singularity Is Near tvrdí, že cca do roku 2045 nejenom přesně zmapujeme lidský mozek, ale budeme jej technologicky schopni i co do složitosti mnohonásobně překonat. Ohledně doplňků a stimulantů pro zvýšení výkonnosti kognitivních procesů a myšlení (kupříkladu látky na bázi methylfenidátu) je Treffert konzervativně zdrženlivý, když nabádá k opatrnosti, protože se prý obvykle nějaká ta nepříjemná vlastnost té které látky časem projeví. To je sice pravda, prokládá to ovšem poznámkou, že nebezpečí zakázaných látek, jako je marihuana, LSD a jiných lehkých drog, které mají také jisté pozoruhodné projevy na lidskou kognici, je již dobře známé - kontruji poznámkou, že "dobře známé" v tomto ohledu není nic, neboť je celá problematika v hrsti předsudků a institucionalizovaných snah o udržení kontroly. A na závěr je třeba podotknout, že Treffert moc nechápe vizuální umění - respektive chápe jej zejména v jeho mimetickém rámci, což je poněkud omezený pohled na někoho, kdo se specializuje na savanty s uměleckými sklony. Jinak by si totiž lépe uvědomil, že výtvarné umění je z velké míry konceptuální, a problematické přijetí umělců art brut souvisí právě s jejich převažujícím mimetickým zaměřením, místo aby jen hloupě kroutil hlavou nad tím, že nerozumí tomu elitářství odborníků a galeristů, kteří je odmítají a přitom vystavují "normální" umělce, jejichž díla mu přitom připadají od všedního života a lidí mnohem izolovanější a méně srozumitelná. Inu, smyslem umění není široká srozumitelnost a co nejvěrnější napodobení, jak si snad autor myslí (a to tvrdím jako někdo, komu umělecké výtvory autistů či savantů připadají nadmíru zajímavé a kdo se v jejich pozitivním hodnocení s autorem jinak víceméně shodne). Podobně to má ostatně zřejmě i s filmem, když píše, že na stupnici od jedné do deseti má u něj Rain Man deset, jelikož je v něm všechno zobrazené věrně tomu, jak to zná ze své odborné praxe. Za sebe bych k tomu dodal, že věrné zobrazení skutečnosti ve filmu není nikterak spolehlivým kritériem pro posouzení jeho kvality.

3 06.10.2015

To byla ale kravina. Zdá se, že Palahniuk román od románu ztrácí kvalitu i originalitu, ovšem až do tohoto Madison Spencer (doufám, že jen) diptychu byly múzy stále ještě na autorově misce vah. Tímhle se ovšem zcela odepsal do literárního Tartaru, kde věčně zní čtenářský pláč a skřípání neumětelských per. To už raději stokrát lepší Kopřivův Asfalt. Jak smutné sledovat kdysi podnětně provokativního a talentovaného autora až na úplné tvůrčí dno. Never more.

3 28.01.2015