Muzikantská Liduška

4 01.12.2011

Hálkova kratší próza s romantickým nádechem vypráví příběh milostného trojúhelníku prostých lidí (Liduška, čiperný muzikant Toník a zákeřný a egoistický Krejza), jejíž tragédie spočívá v tom, že se nedokázali pořádně domluvit. V textu je explicitně vysloveno, že Toníkova a Liduščina komunikace založená především na očním kontaktu, se ukázala v zásadním okamžiku jako zcela nedostačující z hlediska Toníkova pochopení Liduščiných duševních pochodů - není se ostatně čemu divit, neboť "eye-contact", jenž tvoří spolu s jinotajným referenčním rámcem zpěvu sedmihláska pod bezem hlavní komunikační rovinu mladých vesnických milenců, je obvykle spojován především s první fází flirtování, těžko tedy může někomu vystačit až "do svatby" bez dalších trvalých následků.

Nerad bych ale text interpretoval ze strany tohoto "morálního ponaučení" - text je zajímavý především z hlediska módu narace: zatímco zpočátku nás vypravěč uvádí přímo do meritu dění a od vypráví lineárně celý tragický příběh nepochopené lásky klasickým způsobem "vševědoucího tvůrce", v závěru se nejenže sám stává jednou z postav, ale navíc se stává postavou, která se prostřednictvím zestárlé bláznivé Lidušky celý příběh teprve dozvídá, přičemž je odkázán pouze na její značně zkreslenou interpretaci. Tím je čtenář nutně značně znejistěn ohledně konzistence celého fikčního prostoru. Buď text obsahuje dva vypravěče, kteří na sebe ovšem jaksi plynule navazují vydávajíce se za jednoho, nebo jde o přibližnou konstrukci jedné z postav příběhu, která je tímto zcizovacím efektem vydávána za samotný "hlas autora", který ve skutečnosti zůstává zcela skryt. Text z první poloviny devatenáctého století tedy překvapuje svou moderností po stránce narativu. Překvapivá hra se čtenářem je vedena i v rovině stylu - nevinně se tvářící romantický text tragické lásky se spolu se vstupem vypravěče do fikčního světa jakožto jeho postavy mění na jakousi "případovou studii" bláznivé Lidušky - nezávislý vypravěč se mění v klinického psychologa (což není v textu explicitně řečeno, ale lze si domyslet), který pomocí rutinních postupů tahá z psychotické Lidušky (na základě hudebních motivů, na které muzikantská Liduška reaguje) její zasutý komplex a načrtává tedy v závěru určité "intro" do samotného příběhu, který by bylo lze po této psychologické konstrukci teprve retrospektivně odvyprávět.