Ostrovy génia

06.10.2015

Ostrovy génia jsou informačně bohatý a pro kohokoli se zájmem o fenomén savantismu nebo Aspergerova syndromu důležitý pramen. Kniha bohužel naráží na své limity. Ty jsou v zásadě trojí:

1. limit překladu: některé věty působí, jako by je z angličtiny převedl automatický translátor; překladatel by si také alespoň mohl ověřit takové základní věci, jako je podoba českých názvů uvedených knih - kupříkladu Sacksova kniha vyšla jako Antropoložka na Marsu, nikoli Antropolog na Marsu, jak je zde sveřepě opakovaně uváděno.

2. limit stylu: esejistika na americký způsob je, jako by byla psaná pro blbce - všechno se neustále opakuje, vysvětluje a zjednodušuje, duch je čistý a pozitivně naladěný jako dětská plena.

3. limit autora: ten všudypřítomný přehnaný apel na lidskost a patos by se ještě dal překousnout (i když třeba Oliver Sacks to umí méně kýčovitě). Treffert je ve svém oboru kapacita, jinak se na něm ovšem projevuje poněkud zkostnatělé myšlení a občas ne příliš hluboký vhled do věcí, které s jeho expertním zájmem přímo nesouvisí. Ve směru představivosti ohledně technických možností v mapování mozku nejspíše podceňuje exponenciální vývoj výpočetního výkonu, když říká, že zřejmě nikdy nebudeme moci složité funkce mozku přesně zmapovat - pro srovnání, takový Ray Kurzweil ve své knize The Singularity Is Near tvrdí, že cca do roku 2045 nejenom přesně zmapujeme lidský mozek, ale budeme jej technologicky schopni i co do složitosti mnohonásobně překonat. Ohledně doplňků a stimulantů pro zvýšení výkonnosti kognitivních procesů a myšlení (kupříkladu látky na bázi methylfenidátu) je Treffert konzervativně zdrženlivý, když nabádá k opatrnosti, protože se prý obvykle nějaká ta nepříjemná vlastnost té které látky časem projeví. To je sice pravda, prokládá to ovšem poznámkou, že nebezpečí zakázaných látek, jako je marihuana, LSD a jiných lehkých drog, které mají také jisté pozoruhodné projevy na lidskou kognici, je již dobře známé - kontruji poznámkou, že "dobře známé" v tomto ohledu není nic, neboť je celá problematika v hrsti předsudků a institucionalizovaných snah o udržení kontroly. A na závěr je třeba podotknout, že Treffert moc nechápe vizuální umění - respektive chápe jej zejména v jeho mimetickém rámci, což je poněkud omezený pohled na někoho, kdo se specializuje na savanty s uměleckými sklony. Jinak by si totiž lépe uvědomil, že výtvarné umění je z velké míry konceptuální, a problematické přijetí umělců art brut souvisí právě s jejich převažujícím mimetickým zaměřením, místo aby jen hloupě kroutil hlavou nad tím, že nerozumí tomu elitářství odborníků a galeristů, kteří je odmítají a přitom vystavují "normální" umělce, jejichž díla mu přitom připadají od všedního života a lidí mnohem izolovanější a méně srozumitelná. Inu, smyslem umění není široká srozumitelnost a co nejvěrnější napodobení, jak si snad autor myslí (a to tvrdím jako někdo, komu umělecké výtvory autistů či savantů připadají nadmíru zajímavé a kdo se v jejich pozitivním hodnocení s autorem jinak víceméně shodne). Podobně to má ostatně zřejmě i s filmem, když píše, že na stupnici od jedné do deseti má u něj Rain Man deset, jelikož je v něm všechno zobrazené věrně tomu, jak to zná ze své odborné praxe. Za sebe bych k tomu dodal, že věrné zobrazení skutečnosti ve filmu není nikterak spolehlivým kritériem pro posouzení jeho kvality.