3497299 komentáře u knih

Je to sice dobře napsané, ale v lepším případě jde o kýč, v tom horším o lacinou spisovatelovu sebepropagaci skrze kontroverzní téma, k němuž ovšem evidentně nemá nic co zásadního nebo relevantního říci.

7 15.01.2017

Lovecraft jako hard core SF.

1 23.12.2016

Není to špatná kniha, ale není ani dobrá. Autorovi se docela daří vystihnout existenční úzkost a některáohniska, v nichž se spolurodí (Dušan wants to fly...); bohužel to celé balí do kýčovité, ne příliš významutvorné melancholie a nedokáže překročit charakterová i stylistická klišé, díky nimž to pak celé působí přepjatě, neobratně a prostředně. Např.:

"Ale ucuknou koutky. Rty drží sevřené, ale z očí jí stříkají slzy a obličej je zkřivený v odpudivou masku zhrzené štětky. Vlasatec nastartuje. Escort se rozjede."

Neohrabaností je více - všude samá děvka a píča, přičemž: "Otevře se a přijme ho." Jistě, ženské jsou něco jako hotelové recepční... Patrik Girgle Henryho Millera příliš pozorně nečetl.

Zápletka s ušlechtilou Lindou, která má po krk svých starších cynických a hloupých kamarádů a touží po panické čistotě vášnivého a nadrženého melancholika Dušana (který se jí zakousl do šíje), je přitažená odněkud z křiklavých regálů románů pro ženy (nebo dušezpytného midcultu). Zároveň trochu urputná snaha o knižní obraty (ono už ten název - Dušan má z toho všeho VERTIGO, že).

Připomíná mi to Petru Soukupovou, tak jde ale hlouběji pod povrch i šířeji po spojitostech a také lépe píše. Tedy něco mezi Markem Šindelkou a Soukupovou - stylisticky blíže k Soukupové, ale horší. Ve srovnání s hipstersky snobskou Mapou Anny ovšem zase lepší.

O významu cen Knižního Klubu se nemá smysl bavit - rozhodně nejsou zárukou kvality - stačí si namátkou pročíst některá další oceněná díla.

Suma: silnější 2*.

4 18.09.2016

Max Kašparů sice v téměř každém odstavci opakuje, kterak je dnešní doba mělká a stejně tak její lidé a jejich myšlenky, jeho vlastní názory jsou přitom samy pohříchu povrchní a nejsou nic jiného, než směsí nabubřelé ignorance (zdá se, že sám sebe vidí jako osamocený pilíř morálky, vzdělání a správných hodnot, většinou ostatních pohrdá) a banalit. Škoda, že autor svoji kritiku „čtenářů jedné knihy“, tedy těch, kdo nejdou, jak sám říká, do hloubky, nevzdělávají se a nezajímají se, ale utváří si vlastní názor na základě povrchních seznámení, nevztahuje také sám na sebe. V knize mimo jiné praví, že nemá vůbec čas na čtení románů a podobně, ale že se naopak zabývá knihami tak, že je sám píše. Doporučil bych mu obrat – přestat psát a začít více číst.

Slavení eucharistie je, jak známo, pro křesťany stěžejní záležitostí. Dalo by se říci, že se jedná o ohnisko jejich náboženského života, neboť Svaté přijímání pro ně představuje očištění a možnost spásy. Kašparů jako psychiatr přiznává, že jsou určité nešťastné manželské svazky, u nichž je rozvod nutný (uvádí, že třeba když je manžel psychopat) a tudíž jej v extrému i doporučuje. Jako duchovní ovšem trvá na tom, že takový svazek je setrvání v hříchu a tudíž se věřící eucharistické svátosti nesmí zúčastnit. Nemá lepší radu, než k přijímání nechodit a jaksi obecně setrvávat v lásce a ve víře.

Co se týče jeho členství v klubu Sisyfos, čím dál více mi připadá, že se jedná o samozvaný kritický spolek racionálně uvažujících křesťanů (Grygar, Kašparů), kteří se spojením Boha a vědy nemají nejmenší problém. Problém ovšem pak mají se vším ostatním. Kdy dostanou rozum a uvalí Bludný balvan sami na sebe?

O zbytku skoro ani nemá smysl mluvit – to je samé: nepozdravil, když vešel; neví, co se sebou; nemá v těle stud; dříve bylo lépe; krize hodnot; úpadek morálky atd. Chudák – tolik studoval a k ničemu mu to není.

Napsané je to dost mizerně. Zápletka je bezelstně hloupoučká – takový jeden velký kýč neposkvrněné lidskosti: hrdinovi se stane nehoda, za kterou nikdo, ale opravdu nikdo nemůže (to aby snad nevznikl nějaký alternativní konflikt, který by narušoval požitek ze záchranné mise) – je ale šikovný, takže se o sebe postará – když ostatní přijdou na to, že zůstal na Marsu sám a sám, dělají všechno pro to, aby jej zachránili. Watney ani nikdo jiný neprojde žádnou změnou, nikdo za nic nemůže, byla to prostě smůla. Charaktery jsou ploché jako papír, Watney je navíc takový vražedně roztomilý koloušek – něco jako chytrá koala – takže se do jeho záchrany zapojí každý, kdo má srdce a kosmické peří (tedy i Čína) ¬– záchrana koaly spojuje národy jako holubice míru.

Co se týče samotného vyprávění, to si celou dobu vystačí s jednoduchým vzorcem: když se něco povede a dá do pořádku, následující část začíná tím, jak se naopak nečekaně něco pokazilo, přičemž alespoň jedna z postav pronese „doprdele“, případně „a sakra“. Jakmile jedna z postav pronese „doprdele“ nebo „a sakra“, objeví se řešení a situace se dá zase do pořádku (je to takové kouzelné zaklínadlo fungující jako záhadný generátor dobrých nápadů - řeknete „doprdele“ a nad hlavou se vám objeví žárovka). To všechno vrcholí v závěrečné scéně, kdy se „doprdele“ a „a sakra“ objevuje se zvýšenou intenzitou, načež se vše uvede do konečného a nezvratitelného pořádku.

Co se týče realističnosti, což má být evidentně silná stránka textu, trochu pochybuju o celé formě vyprávění: proč Watney, který musí čekat, že si jeho deník poslechnou kolegové z NASA a pak možná jeho rodina, svoje příspěvky koncipuje jako by si představoval na druhé straně čtenáře knihy? Tedy někoho, kdo potřebuje přiměřenou dávku humoru a vysvětlování? A další věc: Watneyho na začátku probodne anténa (díru ve skafandru zalepí zaschlá krev), načež se probere a o celé nehodě se pak už skoro vůbec nezmiňuje, jako by se mu ani nestala, ale zato v jednom kuse plká o tom, jak ho z práce bolí záda? To jako fakt? Nakonec je kniha zajímavá skutečně jen tou jedinou věcí – technickými popisy řešených situací. To je ale na dobrý sci-fi román doprdele a sakra málo.

16 04.05.2016

Feřtek se sice tváří jako obrazoborec, ale ve skutečnosti stávající ideologii týkající se vzdělávání spíše podporuje. Klíčové totiž je to, že se vůbec nenamáhá vést diskuzi nad tím, co to vlastně vzdělání je, k čemu by mělo být a jak se jeho pojetí historicky vyvíjelo. Místo toho prostě dělá, že se jedná o jasnou věc a diskuzi vede nad její správnou formou. Jenže pokud vůbec neurčí ani nediskutuje, co vzdělání je, jeho argumenty jsou jako voda – mohou přijít odkudkoli a směřovat kamkoli – může si vyvodit, co se mu zlíbí. Feřtek kritizuje přístup vyučování za Rakouska Uherska, který měl především za úkol vytvořit dostatečně poslušnou, disciplinovanou a k žádoucím profesím orientovanou masu, píše o skrytém kurikulu, tedy o nevyřčeném účelu škol vychovávat a přizpůsobovat jedince stávajícímu společenskému zřízení, ale ve svém vlastním pojetí pojímá vzdělání úplně stejně: jde především o to, aby se školy přizpůsobily tekutému stavu proměnlivých informací a nestálých pracovních pozic a utvářely masu tak, aby se mohla v tomto poli pracovně co nejlépe zařadit. Že by mohlo mít vzdělání hodnotu samo o sobě a ne jako instrument nebo vklad pro ekonomický rozvoj, tedy o jakémsi původním humanistickém, a de facto zapomenutém ideálu, se nezmiňuje vůbec.

Feřtkovo nepochopení a argumentační neschopnost se pak jasně ukazuje v jeho přímých polemikách. Vymezuje se sice celkem správně vůči Digitální demenci Manfreda Spitzera – Spitzer je demagog jiného druhu a ve své křižácké výpravě proti všemu elektronickému naprosto ztrácí úsudek. Tedy to, že zcela ignoruje, jak Feřtek upozorňuje, výsledky studií potvrzujících kladný význam kupříkladu některých počítačových her, je celkem pádný argument. Ovšem vymezovat se vůči Spitzerovi je snadné – to je jako střílet ryby v sudu. Horší je to ovšem s kritikou Teorie nevzdělanosti Paula Konrada Liessmanna – mám podezření, že Feřtek ji buď vůbec nepochopil, nebo nečetl (možná k ní ve smyslu současného oprošťování se od nadměrné textové zátěže – tradiční domény staromilských inteligentů – přistupoval podle návodu Pierra Bayarda: Jak mluvit o knihách, které jste nečetli?).

Liessmann vychází z Adornovy kritiky polovzdělanosti. Polovzdělanost Adorno popisuje tak, že střední třída vidí ve znacích vzdělanosti znaky třídy vyšší, proto se je snaží získat. Je to podobné, jako když hrdina Allenova filmu Match Point načítá reader´s digest románu Dostojevského spolu s interpretačním průvodcem, aby se druhý den mohl blýsknout u večeře v lepší společnosti. Vzdělání se fragmentarizuje, rozpadá se jeho hloubka i smysl. (Feřtek Adorna nezmiňuje vůbec.) Liessmann dovádí argumentaci vzhledem k vývoji poválečné situace až do dnešních dnů ještě dál a tvrdí, že zatímco u „společnosti polovzdělanosti“ alespoň ještě zůstává povědomí, co to nějaká vzdělanost je, u „společnosti nevzdělanosti“ obsah tohoto pojmu zcela mizí – respektive se rozpouští výhradně v účelu praktického života, uplatnění se na pracovním trhu. Obory, u nichž je obtížné obhájit jejich přínos v praxi, se tak zdají být zcela zbytečné. Vzdělání takto podléhá určité moci instrumentálního rozumu, jak by asi řekli postmarxističtí filozofové.

Že k této situaci došlo, dokazuje svým nepochopením i Feřtek – jejich argumentační pole se zcela míjejí. Feřtek uvádí vůči Liessmannovi tři hlavní výhrady. První je, že Liessmann nepřednáší vědecké důkazy a spíše chytře esejisticky popisuje svůj náhled na věc, přičemž předpokládá shodu u spřízněných duší – není jasné, jakou přesnou podobu důkazů si Feřtek představuje, ale to samé by bylo možné říci i o něm. Druhý argument se týká toho, že Liessmann je prý starší uhlazený vzdělanec, který prostě trpí pocitem, že za jeho časů šlo všechno lépe – na obranu uvádí analogický příklad, že stará Pragovka je možná také pěkné a elegantní auto, ale chtít, aby zaplnila veřejné komunikace, by bylo pošetilé. Nesmyslným a nesouměřitelným argumentem se rýsuje, na jak vratkých základech autor stojí (vlastně nestojí na žádných). Hlavní argument celou věc stvrzuje: Feřtek tvrdí, že Liessmann volá po návratu elitních univerzit s vysokými nároky, na jaké je zvyklý z dob svého studia. Dále píše, že pokud by šlo společnosti jen o to vychovat budoucí ředitele, manažery, doktory a profesory, pak by klidně školy mohly zůstat ve svých elitních pozicích a nechat si v tom značnou nezávislost – upozorňuje však na to, že Liessmann prý nevidí, že je něco takového nemožné, jestliže je nutné připravit na budoucí povolání většinu populace – abychom z nich všech udělali alespoň bakaláře a zajistili rychle se měnící společnosti přísun flexibilních bílých límečků, kteří budou umět ovládat počítač, naučí se anglicky a získají patřičné soft skills, tzn. nezůstanou na pracáku, ale vydělají šišky, založí rodinu a budou spokojeně trávit dovolenou, pak je nutné přistupovat ke vzdělání „flexibilněji“. Feřtkův argument připomíná obhajobu manažerů zvířecích velkochovů, když čelí kritice, že lidé jí zbytečně mnoho masa, přitom je to nezdravé, škodí to životnímu prostředí a trpí tím zvířata ¬ jejich odpověď je: a jak to máme dělat jinak, když je potřeba nakrmit tolik lidí spoustou masa? (Viz Foerova kniha Jíst zvířata) Nehledě k tomu, Liessmann žádnou podobnou nostalgií po staré dobré škole z času mládí (je o 9 let starší než Feřtek) ve své knize nepíše – jeho kritika se v žádném případě neopírá o nějakou povrchní a neurčitou proklamaci návratu elitních škol pro hrstku vyvolených – je hlubší, strukturovanější a týká se celkového přístupu k tomu, co to pro nás vlastně vzdělání znamená – tedy právě základního tématu, které Feřtek důsledně ignoruje. Právě v tomhle bodě je Feřtkova demagogie nejzřejmější – navíc zmíněné tři argumenty několikrát zopakuje, neboť jako ideolog ví, že co se řekne mnohokrát a hlasitě, to také platí.

V některých případech chci být zlý: Feřtek by měl zůstat u psaní turistických průvodců a seriálových scénářů a neměl by se pouštět do témat, na něž nestačí ¬- buď je vědomý manipulátor, nebo prosťáček.

5 28.04.2016

Mlodinow líčí svět v pokroucené a lehce zploštělé podobě – ne moc, ale stačí to k tomu, aby to čtenáře místy zvedlo ze židle. Nejspíše ne ani tak proto, aby deformací tematické roviny demonstroval ústřední téma: neeukleidovský prostor, jako spíš proto, že se mu taková představa světa líbí. Často tedy ve své tendenci stavět na jednu stranu obdivuhodnou historii exaktního myšlení plnou geniálně nadaných jedinců a podivuhodnou historii filozofie a teologie plnou více méně směšných figur neuvádí celý obraz: neuvádí nebo naopak zdůrazňuje. Tahle přemotivovaná propagace, jež zřejmě souvisí také s vlastním egocentrismem (nikdy neopomene zmínit rádoby vtipně vlastní osobu), však pozitivní dojem z chytrého výkladu kalí a vytváří dojem, že Mlodinowova intelektuální hostina je cítit přepáleným levným olejem.

Autor tak dělá z těch myslitelů, kteří se svým dílem do matematického myšlení významně nezapsali, blábolící idioty (Böethius, Kant), naopak u jiných zcela vynechává náboženský i širší filozofický rozměr jejich myšlení (Pythagoras, Descartes, Abélard atd.). Nevadilo by to, kdyby zároveň průběžně nepodsouval hodnocení toho, o čem vlastně vůbec nepíše (jedna z jeho typických off topic poznámek je, jak se kdosi zeptal Feynmana, co si myslí o filozofii, a jeho odpověď byla: BS, i.e. bullshit). Jenže svět takový není a jím troušená historie matematického myšlení už vůbec ne. Knize tedy naprosto chybí komplexnost v přístupu k probíraným tématům.

S tím jde i podezření o určité ledabylosti. Čas od času jsou v textu nepřesnosti, a i když se jedná o detaily, nejsem si jist, kolik dalších drobnůstek zůstalo neodhaleno. Mlodinow např. píše, že Böethius byl římský senátor, přitom byl sice vychován v domě senátora Symmacha, ale jinak byl vrchním správcem Theodorichova dvora. Stejně tak informace, že byl popraven za vlastizrádné styky z Byzancií, jsou předmětem historických spekulací, nikoli ověřeným faktem. Jeden ze správců Alexandrijské knihovny, Eratosthenés z Kyrény, sice změřil obvod Země, jak uvádí autor, ale sotva tuhle hodnotu naměřil a uvedl v kilometrech – o užívané antické míře, stadionu, se autor nezmiňuje. Podivně zní také to, když autor uvádí, že Eddington ověřil Einsteinovu obecnou relativitu měřením na brazilském Sobralu, a přitom se vůbec nezmiňuje, že šlo o druhé měření, přičemž to první a zásadní Eddington provedl na ostrově Príncipe u pobřeží Afriky. Mám podezření, že se v Eukleidově okně dá podobných nepřesností nalézt víc.

4 20.04.2016

Autor je učitel a vskutku píše jako učitel - připomíná mi to takové ty vtipné scény, jak je známe z ruských klasiků, na způsob: pan školní rada napsal vznešenou filosofickou poému - snaží se sice od začátku až do konce způsobem poučovat čtenáře o svém hlubokém vhledu do tragického osudu člověka, ale bohužel se jen ne příliš originálním a poněkud stereotypním způsobem plácá v mělčině. Pravda, je zde několik zajímavých postřehů a cca tři, čtyři pěkné scény + je chvályhodné, kterak se neschopnost v charakterizaci různých mužských i ženských postav nakonec promění v autorův chytrý narativní tah, ovšem plytkost celku naprosto zkazí jakýkoli pozitivní dojem - ani nemá smysl rozebírat detaily - směs citečků a pózy. Cena knižního klubu nemá žádnou váhu. Nelze ovšem pochybovat o tom, že se v této podobě hravě dostane do voňavých poliček červených knihoven romantických dívčích srdcí.

5 26.12.2015

Ne snad, že by jednotliví lidé nebyli zajímaví - to určitě jsou. Ale kniha jako taková příliš zajímavá není. Vlastně je téměř zbytečná - o Aspergerově syndromu, ani o jednotlivých osobnostech se mnoho nedozvíte. V podstatě by ji klidně nahradil titulek: TITO LIDÉ MĚLI PRAVDĚPODOBNĚ AS, za nímž by následovala dvacítka odkazů na biografie na wikipedii (i když některé z nich jsou patrně zevrubnější, než ty Jamesovy). Vlastně by bylo možné titul nahradit názvem "Výstřednost" a k tomu ad hoc vybírat jakékoli historické osobnosti odlišující se od normálního chování. Typické také je, že autor v závěrečném shrnutí triviálně uvádí šestici základních kritérií (vesměs vágní formulace jako "dodržování stereotypů" nebo "stravující, přísně vyhraněné zájmy"), které pak poněkud triviálně a mechanicky aplikuje coby zaštiťující diagnózu. I když přijmeme takhle pochybný přístup, musí nás zarazit, kterak autor daná kritéria využívá zcela svévolně, podle toho, jak se mu to hodí: jednou je důkaz pro AS nedostatek humoru, jindy zemitě vtipkující povaha, jednou je to špatná paměť, jindy naopak výborná, jednou mají verbální schopnosti špatné, jindy naopak dobré - všechno je důkaz. Místy se uchyluje k třeskutě průkazným záznamům, na způsob "Gouldův humor byl hlučný, smích chichotavý". Uvádí "přísně vyhraněné zájmy" jako výtvarné umění u Warhola, přírodní vědy u Cavendishe nebo Newtona či Einsteina, Malování a sochařství u Michelangela, úřední činnosti u Filipa II. ...že předtím u jednotlivých profilů sám uváděl, že dotyčné zajímaly také jiné věci, třeba malířství (Filip II.), hudba (Cavendish, Einstein) atd., to už je zřejmě nepodstatné. Nehledě k tomu, že v tomto konkrétním případě raději vůbec nezmiňuje třeba Russella, jehož zájmový záběr byl naopak obrovský - toho ale zase uvádí jinde jako příklad, že osoby s AS mají problémy s citovými pouty... No prostě takhle teda ne. Nejde o to, zda dotyční měli či neměli AS - většina zřejmě měla, nebo byla alespoň někde poblíž na diagnostickém spektru, koneckonců tam se nachází kdekdo - ale celé je to dost odbyté a nepodložené.

2 18.12.2015

Chick lit hrající si na detektivku, v níž je v podstatě od začátku jasné, kdo bude vrah. Jedna z těch knih, která se vám za každou cenu snaží dokázat, že všechny ženské jsou slepice a každý chlap je primitiv, případně primitiv s násilnickými sklony. Zbytek je hysterie a poněkud křečovitý styl.

6 14.12.2015

Jsou knihy, u nichž se vlk nažere. Pak jsou knihy, u nichž se vlk nejen nažere, ale koza přitom zůstane celá. Noční film je mimojiné unikátní tím, že navzdory předpokladům zůstala koza celá a vlk se nenažral. Chci tím říct, že je to docela chytré - přesto k tomu námitky mám. Mohlo to být v rámci konceptu ještě chytřejší - některé rozehrané motivy mi připadají nevyužité, charakterizace postav ne úplně zvládnutá a sebevědomá koncepce sice funguje obstojně, ovšem pokud se člověk zamyslí nad některými prvky samostatně, napadá ho, že se možná úplně nevědělo, co si s nimi počít. Stejně tak jsem pochyboval nad skutky a chováním hrdinů v určitých, bohužel někdy i dějově klíčových situacích - některé věci jsem jim nevěřil a někdy mi přišlo jejich chování podezřele hloupé či nedostatečně motivované. Ale pořád je to celkem povedená kniha a dostatečně výjimečná. Vlastně mi jistým způsobem připomněla film Tajemná barva slz tvého těla od Hélène Cattet a Bruna Forzaniho, který je ovšem jinak ve všech směrech lepší a mnohem radikálnější. A pak mi připadala poněkud nepřesvědčivá taková ta cool propagace - Pesslová se snaží uchvátit srdce všech hipsterů a je v tom hrozná póza. Podobně jako u Hejna bez ptáků Filipa Douška - člověk je natěšený chytrou propagací a pak si řekne, že to nebylo špatné, ale tváří se to sofistikovaněji, než to ve skutečnosti je. Myslím, že Douškova kniha je dotažená, ale autorovi chybí dostatečný rozhled - poněkud nedorostl svému tématu. Pesslová asi rozhled má, ale její Noční film zase nepůsobí úplně dotaženě (a tím nemyslím to, co je nedotažené a otevřené záměrně). Autorka má ovšem talent a správný směr - doufám, že se vlk nenažere i příště. 3,5*

1 11.12.2015

Podvolení je mnohem více komorním iniciačním románem, hrou o vnitřní duševní vyprahlosti západního intelektuála, který se, neschopen vakuum smyslu vyplnit ani sexem, ani intelektuální potravou akademického bydla, pokouší uchýlit do náruče víry. Skrze znovučtení Huysmanse hledá cestu ke křesťanství - to mu ale připadá stejně odcizené, jako celá západní kultura (navíc jej, v duchu Houellebecquovské ironie, od spirituálního prožitku poněkud odvádí banální fakt, že si v klášterní cele nemůže zapálit). Nečekaně životná se však naopak ukáže plíživě penetrativní kultura muslimská (opět v duchu autorovy zákeřné ironie zde hraje významnou roli nízký fakt, že žen bude pro každého muže více než dost).

Na rovině společenské jde o břitkou, byť co do prokreslení politické situace poněkud náznakově skřípnutou a groteskně přehnanou vizi (sám autor to v rozhovoru pro Paris Review komentuje slovy "That must be my mass market side, my “thriller” side."
http://www.theparisreview.org/blog/2015/01/02/scare-tactics-michel-houellebecq-on-his-new-book/).

Provokativní je na knize právě to, s čím se lecjaký po jednoznačném výkladu prahnoucí čtenář marně ptá: je to ironie nebo není? Jak poznamenává Robert Musil, ironie znamená nakreslit i hlupáka tak, aby autor poznal: to jsem přece zčásti já sám. Právě tahle dvojznačnost je na Podvolení zajímavá: zesměšnění, které je vážnou věcí; karikovaná věc, po níž duše zároveň žárlivě touží. Houellebecq si je tohoto paradoxu vědom - uvědomuje si jej coby společenský fenomén, který se týká i jeho samého. A právě pro tuto jeho upřímnost jsou jeho knihy něčím víc, než jen chytře napsanými dráždidly.

A co se sexu týče - ten zde není vykreslen jen tak pro něčí drobné pohoršení. Sex, potažmo pornografie je zásadní duševní lubrikant (i když rozhodně není jediný), po němž lze zdánlivě doklouzat až za těžkou látku opony - ruka se už už natahuje, aby poodhalila cíp závoje, když v tom kdosi v dálce hlásí konec představení a šatnářka vybízí k vyzvednutí odhozených svršků... jak by jej autor mohl ve svém duševním divadle vynechat? Vždyť koneckonců i Babouš si zde nechtěně povšiml, že: "...sexuální scény, které jsou sice trés francaises, ale podle mě s dějem souvisejí jen úzce." ;-)

21 03.11.2015

Ostrovy génia jsou informačně bohatý a pro kohokoli se zájmem o fenomén savantismu nebo Aspergerova syndromu důležitý pramen. Kniha bohužel naráží na své limity. Ty jsou v zásadě trojí:

1. limit překladu: některé věty působí, jako by je z angličtiny převedl automatický translátor; překladatel by si také alespoň mohl ověřit takové základní věci, jako je podoba českých názvů uvedených knih - kupříkladu Sacksova kniha vyšla jako Antropoložka na Marsu, nikoli Antropolog na Marsu, jak je zde sveřepě opakovaně uváděno.

2. limit stylu: esejistika na americký způsob je, jako by byla psaná pro blbce - všechno se neustále opakuje, vysvětluje a zjednodušuje, duch je čistý a pozitivně naladěný jako dětská plena.

3. limit autora: ten všudypřítomný přehnaný apel na lidskost a patos by se ještě dal překousnout (i když třeba Oliver Sacks to umí méně kýčovitě). Treffert je ve svém oboru kapacita, jinak se na něm ovšem projevuje poněkud zkostnatělé myšlení a občas ne příliš hluboký vhled do věcí, které s jeho expertním zájmem přímo nesouvisí. Ve směru představivosti ohledně technických možností v mapování mozku nejspíše podceňuje exponenciální vývoj výpočetního výkonu, když říká, že zřejmě nikdy nebudeme moci složité funkce mozku přesně zmapovat - pro srovnání, takový Ray Kurzweil ve své knize The Singularity Is Near tvrdí, že cca do roku 2045 nejenom přesně zmapujeme lidský mozek, ale budeme jej technologicky schopni i co do složitosti mnohonásobně překonat. Ohledně doplňků a stimulantů pro zvýšení výkonnosti kognitivních procesů a myšlení (kupříkladu látky na bázi methylfenidátu) je Treffert konzervativně zdrženlivý, když nabádá k opatrnosti, protože se prý obvykle nějaká ta nepříjemná vlastnost té které látky časem projeví. To je sice pravda, prokládá to ovšem poznámkou, že nebezpečí zakázaných látek, jako je marihuana, LSD a jiných lehkých drog, které mají také jisté pozoruhodné projevy na lidskou kognici, je již dobře známé - kontruji poznámkou, že "dobře známé" v tomto ohledu není nic, neboť je celá problematika v hrsti předsudků a institucionalizovaných snah o udržení kontroly. A na závěr je třeba podotknout, že Treffert moc nechápe vizuální umění - respektive chápe jej zejména v jeho mimetickém rámci, což je poněkud omezený pohled na někoho, kdo se specializuje na savanty s uměleckými sklony. Jinak by si totiž lépe uvědomil, že výtvarné umění je z velké míry konceptuální, a problematické přijetí umělců art brut souvisí právě s jejich převažujícím mimetickým zaměřením, místo aby jen hloupě kroutil hlavou nad tím, že nerozumí tomu elitářství odborníků a galeristů, kteří je odmítají a přitom vystavují "normální" umělce, jejichž díla mu přitom připadají od všedního života a lidí mnohem izolovanější a méně srozumitelná. Inu, smyslem umění není široká srozumitelnost a co nejvěrnější napodobení, jak si snad autor myslí (a to tvrdím jako někdo, komu umělecké výtvory autistů či savantů připadají nadmíru zajímavé a kdo se v jejich pozitivním hodnocení s autorem jinak víceméně shodne). Podobně to má ostatně zřejmě i s filmem, když píše, že na stupnici od jedné do deseti má u něj Rain Man deset, jelikož je v něm všechno zobrazené věrně tomu, jak to zná ze své odborné praxe. Za sebe bych k tomu dodal, že věrné zobrazení skutečnosti ve filmu není nikterak spolehlivým kritériem pro posouzení jeho kvality.

3 06.10.2015

Lagercrantz se sice pouští do řady odborných témat, aby dodal svému dílu punc chytrého a aktuálního technothrilleru, nebo aby ukázal, jak jsou jeho postavy brilantní, ale dělá to poměrně ledabyle a dopouští se nepříjemných chyb či zjednodušení. Mám podezření, že své znalosti čerpal v mnohém tak maximálně ze čtení wikipedie + nějaká ta konzultace s odborníkem na faktorizaci. Takže není pravda, že není známa fyzika, která platí za horizontem událostí černé díry, jak se v knize píše. Neznámou „oblast“ pro vědce představuje z tohoto hlediska až samotná singularita, nikoli vše, co se nachází za horizontem. V tomto směru je také poměrně zavádějící tvrzení, že horizont událostí tvoří slupku singularity. Lisbeth Salanderová si čte nejnovější studii nějaké vědkyně týkající se detailního popisu kolapsu velké hvězdy do černé díry a zamýšlí se přitom nad tímto jevem – autor tak svoji geniální hrdinku poněkud hloupě nechává objevovat Ameriku: detailní popis kolapsu obří hvězdy do černé díry již před několika dekádami provedli fyzikové Chandrasekhar, Wheeler, Oppenheimer, Penrose, Snyder aj. Předpoklad, že poznáním zákonů v singularitě (kupříkladu u „nahých singularit“) bychom mohli propojit Einsteinovu relativitu a kvantovou mechaniku a dojít tak ke sjednocené teorii, napadl už celkem dávno i spoustu jiných fyziků – vlastně se v souvislosti s daným tématem již hodně dlouho skoro o ničem jiném tolik nemluví – moc tedy nechápu, proč Lagercrantz dělá, jako by to byl Lisbethtin originální, geniální nápad (stejně tak ona nahá singularita - nenapadlo to Lisbeth, jde o klasické téma). Stejně tak si moc nejsem jist, jestli autor chápe, že Kurzweilův pojem „technologická singularita“ je s fyzikální singularitou spojen pouze metaforicky – futurista Ray Kurzweil předpokládá na základě empirického Moorova zákona (výkon či kapacita počítačů se zdvojnásobuje přibližně každých 18 měsíců), že v roce 2045 budou počítače tak výkonné, že dojde k průlomu, v němž si umělá inteligence uvědomí samu sebe (nikoli, že bude inteligentnější, než člověk – to je v mnoha ohledech již dávno). Po tomto bodě již nelze nic predikovat – proto singularita. Frans Balder, „největší kapacita na pojem technologické singularity“ (co to vlastně znamená, když jde o Kurzweilovu metaforu hypotetické predikce?), však na své přednášce mele cosi o černých dírách a Lisbeth s ním diskutuje o nedostatečném matematickém popise černoděrných singularit bez jasné souvislosti.

Tolik k tomu, co ví autor o singularitě. Ostatně o ni v knize zase tam moc nejde. Co se týče fenoménu savantů, všechny příklady a charakteristiky, které autor uvádí, jsou skutečně obsaženy v uvedené Sacksově knize Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Záludnosti Augusta, jako je mstivé rozbíjení lihovin svému otčímovi či sporadické mluvení s těmi, kdo jsou mu sympatičtí, jsou ovšem IMHO poněkud přitažené za vlasy a osobně jim moc nevěřím. Kromě toho se zdá, že Lisbeth to už asi trochu přehání s chlastem, jelikož její slavná fotografická paměť začíná blednout, když si „matně vzpomíná, že o fenoménu savantů někde cosi četla“ a musí si psát poznámky na okraj knihy.

S tím souvisí dost problematická charakterizace hrdinů – autor jim sice přiřkne určité vlastnosti a schopnosti, pak ale do jejich chování vnáší podivnou nekonzistenci – obvykle především tehdy, když potřebuje nějakým způsobem posunout děj. Např. „chodící logika“ a paranoidní génius Frans Balder z nepochopitelných důvodů neschová do panic roomu, přesto, že se obává, že bude zavražděn. Vlastně kdyby nám autor neřekl, že je Balder takový génius, z jeho poněkud přitroublého chování by to čtenář nejspíše nepoznal (jdu si pro syna – ale teď mě napadá, jak já to vlastně udělám, když toho Lasseho nepřeperu – to byl ode mě ale zase pitomej nápad). To je ovšem problém i dalších postav – nechci ovšem spoilovat. Pohyb děje tedy občas neplyne ze situace, ale z toho, že autor nějak potřebuje, aby se něco stalo, tak prostě někdo něco udělá (občas v duchu: vůbec nevím, proč mě to napadlo – byl to blbý nápad – ale stejně to udělám, i když nevím proč to dělám). Že by dával najevo, že jeho svět je dokonale umělý a pod jeho kontrolou?

Stylisticky jde o průměr – popisy a střídání hledisek v dramatických situacích. Horší než Larsson, o něco lepší než duo Lars Kepler (které ovšem v tomto směru patří mezi naprosté dno).

Některé popisy mě ovšem zarazily svým neumětelstvím či nezáměrnou brakovostí – asi ve stylu románů Prestona a Childa, ovšem bez jejich zábavně přemrštěného zpracování (jsem zlý a namyšlený, tuhle holku porazím v šachách a pak ji brutálně opíchám a zmlátím – co to, ona vyhrává, jak je to možné, když jsem tady nejlepší – ona vyhrála, já se jí tak bojím, že se z toho snad poseru strachy). Kniha je zvláště v druhé polovině nesnesitelně patetická, didaktická a její prvoplánová morálka připomíná idiotské výchovně tendenční čtivo pro mládež (kdo je zlý, je zlý – je zlý proto, že je zlý – kdyby nebyl zlý, byl by hodný – kdo je hodný, je hodný a bojuje proti zlým). Kromě toho platí také to, že kdo je nesympatický, musí být hloupý. Přičemž kdo je hloupý, je hloupý, protože kdyby přece nebyl tak hloupý, tak by byl chytrý a pak by byl buď zlý, nebo hodný. Vlastně ten, kdo je hloupý, je vždycky zlý, ale ne tolik, jako ten, kdo je jenom zlý. Když je někdo hodný a udělá nějakou hloupost a stane se obětí, tak je buď naivní (ale jinak vysloveně chytrý), nebo udělal někdy něco zlého, takže si to tak trochu zaslouží.

Kniha je plná stereotypů a klišé (kupříkladu hackery lze poznat podle toho, že musí používat komiksové nicky). Když k tomu připočtu čistě komerční vykalkulovanost a vychcané využití náhlé smrti Larssona, který nenapsal závěť a práva tak nedostala jeho životní partnerka, tak ty dvě hvězdičky jsou možná až moc.

12 21.09.2015

Jen doufám, že autoři nepřistupují ke svým archeologickým zkoumáním stejně ledabyle, jako ke konfliktu koperníkovské a ptolemaiovské soustavy - možná by si o tom měli nejprve něco přečíst, než to příště použijí coby triviální a poněkud překroucený argument. Kniha je to sice zajímavá a v mnoha ohledech poučná, ale schopnost porozumění autorů tomu, co je člověk, co je náboženská víra a koneckonců i toho, co přesně znamená jejich "neurologická" hypotéza, je tristní. Obávám se, že jde také o dílo poněkud poznamenané idiotským konfliktem mezi kreacionisty a materialisty, který tvoří poněkud groteskní pozadí popularizace vědy z pera amerických autorů (víceméně obě bojující strany upoutávají svou tupostí, i když kreacionisté mají asi v průměru menší IQ). Ještě chvíli číst Lewis-Williamsovy a Pearceovy argumenty a začnu chodit do kostela.

02.08.2015

Nedozvíte se fakticky o Gödelovi, natožpak o matematice či logice, nic zásadně jiného, než co stojí v rozličných monografiích či tematicky spřízněných sbornících. Román Grannecové ovšem ani takovou ambici nemá. Jde o poměrně dobře napsaný text, v němž se proplétají dvě linie nahlížející mužský svět vědy z pohledu dvou dosti různých žen - paní Gödelové a Anny, zaměstnankyně IAS, jejíž mise spočívá v tom, že má přesvědčit starou paní Gödelovou vydat Kurtovu pozůstalost do archivu věhlasného institutu. I když se mi významové spojení linií zdá trochu návodně vystavěné (hodnotu člověka nelze posuzovat tak, že je pro jiné prostředkem k jejich účelu), románu nelze upřít kvality spočívající v netriviálním uchopením tématu a pozoruhodném vhledu - autorka v širším kontextu rozprostřené studium zjevně neopomenula a na knize je navíc znát, že ji psala z osobním zaujetím, ne coby nějaký pragmatický projekt, na kterém by se chtěla umělecky zviditelnit. To, zda může kniha pomoci stavět most mezi humanitně a exaktně orientovanou společností, jak autorka naznačuje v jednom z rozhovorů, zůstává otevřenou otázkou. Fakt je, že oproti jiným beletristicky či třeba filmově zpracovaným životům "vědců" na mě Bohyně působila vesměs autentičtěji, ponořeněji a tudíž i zajímavěji, než jaká je obvyklá norma. Pro ukotvení: kdybych ji například srovnal s tím příšerným filmem Kód enigmy (The Imitation Game) o Gödelově současníkovi Alanu Turingovi, tak by to Bohyně vyhrála na celé čáře.

6 10.06.2015

Možná nejlepší autorčin román. Nejde o to, že zahrnuje svým způsobem i spisovatelčiny předchozí knihy, neboť se zdá, že každý nový román Daniely Hodrové je jakýmsi novým patrem vystavěným na těch dřívějších. Téma smrti a paměti, vnějšího světa neovladatelných kauzalit a vnitřního světa duševního divadla ovládaného auktorem-demiurgem (i když jen do určité míry - ne absolutně), jenž se snaží spasit mrtvé jejich vyvoláváním ve své mysli - dát jim „dobrou smrt” vetkáním do ornamentálního řádu složitého tkaniva koberce všehomíra, je zpracované mistrně a přesto naléhá zásadní nemožností dosáhnout jakékoli dokonalosti a jednoty. Text je stejně stísňující jako je konejšivý. Jednota celku je tvořena unikající a nekončící mnohostí, neboť „mnohost je zjevením jednoho světa”. Hranice jsou dané hranicemi autorčiny mysli. Točité věty jsou utkané ze zkušeností bezprostředního života, stejně jako z širokých vrstev kulturní paměti. Jde o souboj se smrtí, se zapomněním: Karel, Jaromír, Joska, Bohumila, Adriena - každý z nich je vesmírem, jenž hrozí vyhasnout. Tenhle metafyzický duel koneckonců zakládá význam veškerého umění či lidské tvorby jako takové. Ale může „lidský vesmír” skutečně vyhasnout? Není jeho existence samotná, byť v čase pomíjivá, dostatečným potvrzením jeho smyslu? A lze jej z pomíjivosti vůbec zachránit? Nejde jen o zbožné přání, vyživované fantazií autorky, která se tak brání chladu z propasti nicoty... z propasti samoty? Ston, který propast vydává propasti jiné?

Vladimir Nabokov se ironicky podivoval, že se tolik děsíme prázdnoty ženoucí se na nás z budoucna a přitom s tou druhou prázdnotou, která leží před naším narozením, a která by mohla být stejně tísnivá, jsme bez problémů smířeni. Neděsí nás chlad, jenž vane ze světa bez nás, ale šíp času, jehož klamavému pohybu podléhá naše nedokonalé vědomí. Právě tento šíp času je narůstající entropií, tedy smrtí, ale zároveň je jehlou, s níž lze tkát onen koberec kulturní paměti – monument veškeré lidské činnosti – který času, tedy smrti vzdoruje. Prázdno za námi, tedy ono prázdno ležící v „minulosti”, není skutečným prázdnem, neboť je vyplněno artefakty – upomínkami života, a řádem do nějž je naše existence bezpečně usazena, s nímž je srostlá a z nějž čerpá smysl. Tohoto “minulého” prázdna se tedy zprostředkovaně účastníme — rušíme je tím, že vlastním životem navazujeme na kulturní paměť, tedy že se „vzděláváme”. Prázdno ležící před námi je naopak potencialitou, něčím, ž čeho nelze těžit, ale lze s tím nějak počítat. Díky časovému vědomí ho nelze eliminovat a nelze ho ani zařadit do kulturního řádu jinak, než žitím. Je tedy chaosem, který nás ohrožuje, neboť žití, které ho jedině přetváří v smysluplný řád, není ničím samozřejmým ani trvalým. Existence stále balancuje nad propastí, v jejíž temnotě každý smysl vyhasíná jako navlhlá sirka. Tohle je snad skrytým, vnitřně přítomným tematem lidské tvorby jako takové a v případě Točitých vět pak tematem do značné míry otevřeným a stěžejním. Proti hrozícímu chaosu zapomnění, odtržení od řádu – tedy uvrhnutí do „špatné smrti”, jež je absolutním vymazáním, ztrátou všech vzpomínek, všech znamení, indicií, upomínek a tím pádem nemožností zjevení jakéhokoli smyslu – je zde i opačný, spásný moment, jenž vytrhuje ze tmy, zachraňuje a vytváří z chaosu řád. Jmenováním, propojováním, opakováním, zaříkáváním vytváří Hodrová záchranou síť. Zda jsou její oka dostatečně jemná, aby jimi nic podstatného nepropadlo, to nechť posoudí každý čtenář sám.

7 09.06.2015

Kritizovat Úvod do filosofického myšlení z obtížné čitelnosti je naprostá pošetilost. Nejde o nějaký široce popularizační text, jako je nejspíše zde zmiňovaná Malá filosofie člověka od Sokola, ze kterého si má každý čtenář něco pěkného odnést — kritika z tohoto směru je stejně hloupá, jako kdyby někdo nařkl kupříkladu Přehled užité matematiky od Karla Rektoryse z toho, že jde o dílo obtížně čitelné a pro běžného čtenáře nesrozumitelné, jelikož je v něm strašně moc rovnic a jakýchsi důkazů a nikde žádná pořádná vyprávěnka, jež by nebohého laika udržela při vědomí. Jsem toho názoru, že pakliže někoho něco skutečně zajímá, musí být připraven věnovat tomu značnou část energie a námahy, třebas i za cenu duševního nepohodlí — v opačném případě jde o mrčení zhýčkaných filistrů, kteří mají pocit, že by jim měl každý všechno přinést na zlatém podnose i se zákuskem a kávičkou — pak se třeba i zasní a řeknou si, jak je ten svět úžasný a zvláštní. Vzdělání předpokládá úsilí, na něž si nelze stěžovat se stejnou samozřejmostí, jako na nefunkční klimatizaci během letní dovolené. Ti, které kniha takto otráví a odradí, nejspíše také měli být otráveni a odrazeni. Pravdu zde má tedy pan_Václav.

Prostor pro kritiku by zde však byl a to dvojí. Za prvé kniha místy trpí nedostatečnou redakční úpravou — objevují se v ní překlepy a nedokonalosti, které by snad nebylo tak obtížné odstranit. Asi vrchol je pak téměř doslovné zopakování šesti stránek z části 40 (Čas jako naléhání a okamžik) v následné části 41 (Temporalita. První vhled do Ereignis) – rozdíly mezi oběma texty jsou zde zcela nepatrné na úrovni mírné obměny slovosledu či nepodstatných synonym, přičemž oněch dublovaných šest stran tvoří celý obsah části 41. V podstatě by stačilo, kdyby si před vydáním celou knihu někdo alespoň přečetl.

Druhá výtka pak patří nevyrovnanému výkladu co do hloubky a kvality. Benyovszky pojímá knihu jako úvod do ontologické problematiky, kterážto zde naprosto dominuje — v tomto výkladovém ohledu nelze dílo než pochválit, neboť se zdá být celkem jedinečné. Benyovszky pak v předmluvě sám upozorňuje, že mnohé další ohledy budou v knize zřejmě rozpracovány více povrchně a nedostatečně. Což ovšem nemůže být tak úplně dostatečnou omluvou. Někde za polovinou knihy (počínaje pojednáním o přírodní filosofii) se objevují kapitoly, jež jsou ve srovnání s předchozím pojednáním tak trochu odbyté. Některé se pak zdají být natolik nedostatečné, že jsou zde téměř zbytečně — jmenovitě např. výklad Marxe, Petříčkova kapitola o Deleuzovi (jde o dvě strany, které v celku vskutku nepůsobí příliš ústrojně — ač si jinak Petříčkových textů – nejen těch v této knize – naopak dost vážím), či závěrečná část o induktivních a deduktivních postupech vědeckých explikací v logickém empirismu, kde je téměř na každém řádku varování, že tato kapitola není a nemůže být hlubší. Nemůže? Zřejmě by se pak jednalo o mnohem rozsáhlejší, náročnější a ambicióznější projekt — je jednodušší pojmout to takto, a mluvit pak o „úvodu do filosofického myšlení“ místo třeba o „úvodu do ontologie“, ovšem nelze se pak vyhnout oprávněné kritice, že významná část filosofického myšlení je pro autory podřadnější a spíše do jakéhosi ideálního celku nastavovaná kaše. Přesto, že jde o jedinečnou „učebnici“, byl bych raději, kdyby byla ve stejném duchu komplexnější, úplnější a tudíž i mnohem rozsáhlejší a třebas rozdělená na několik dílů...nebo kdyby se naopak omezila na své hlavní téma.

4 29.05.2015

Oproti kupříkladu takové Kyselině sýrové od Amelie Nothombové je to celé dost o ničem. Dvě hvězdičky za střípky originality v konstrukci fikčního světa a stylistice držící se na dolním limitu obstojného řemeslnictví: přeci jen existují i mnohem horší fláky.

5 30.04.2015

I když je to, podobně jako Černá labuť i Antifragilita, spíš takové lehčí intelektuální čtivo vhodné též do městské hromadné dopravy, Taleb přináší řadu velmi zajímavých a rozhodně ne banálních postřehů, díky nimž jej stojí za to číst. I když k němu mám řadu výhrad a myslím si, že se v lecčems dopouští (často nejspíše i záměrně) pro mě nežádoucího zjednodušení či drobných demagogií, jeho náhled na možnosti modelování a predikce v zásadě sdílím. Respektive mě dokázal o své "pravdě" přesvědčit, neboť jde, přes veškeré námitky, o dosti erudovaného, inteligentního a také originálního myslitele se schopností argumentovat. I když je Zrádná nahodilost trochu jinak orientovaná než autorova předchozí kniha, oproti Černé labuti se mi zdá poněkud slabší: mnoho se opakuje, celkově se drží spíše na mělčině v soustředných kruzích kolem několika centrálních témat (to vše opět zaobalené do autorovy životopisné sebestřednosti - což ovšem činí knihu spíše zábavnější). Místy poněkud zkratkovité a povrchně provokativní - zejména tehdy, když se autor pouští do oblasti, která mu příliš blízká není (kupříkladu okolnosti Sokalovy aféry). Rozhodně jsem se ovšem nenudil.

Z tematicky spřízněných knih na téma nespolehlivého modelování a predikcí lze doporučit například také výborné dílo Signál a šum Natea Silvera - shodou okolností také vydané nakl. Paseka.

4 15.04.2015