1amu komentáře u knih

Nejde v mém případě o častý jev, ale někdy mám dobrý pocit u nové knihy hned na začátku, že se mi bude líbit.
Story o stařičkém miliardáři, který má sice plno peněz, ale nikoho okolo sebe, kdo by ho měl rád, nebo koho by miloval on.
Ano kdysi dávno byla jedna mladá a krásná Hispánka.
A pak je zde sice již starší, ale pořád v osvědčené formě Harry Bosch, a to v té nejlepší formě. Je požádán, aby staříkovi pomohl.
A začíná se odvíjet ne jeden, ale hned dva případy, které mazák řeší.
I když jsem v LA nikdy nebyl, od toho je zde autor, aby mě provázel tímto "mamutem" a jeho okolím.
Samozřejmě jako vždy v práci má Harry pech . Dříve nevycházel s jistým Irvingem, nyní "po něm jede na malé policejní stanici s omezeným počtem policajtů, tamní kapitán.
Děj utěšeně probíhá, autor nedá čtenáři chvilku, aby si odpočinul. Ono to ani nejde.
Michael Connelly mi opět udělal radost.

22 26.09.2020

Autora si pamatuji zejména z jeho pravidelných příspěvků na vlnách českého vysílání BBC, které vždy zakončoval větou : Zde Karel Kyncl, Index on Censorship (měsíčník zabývající se všemi možnými projevy cenzury ve světě) - Londýn.
Z nich je sestaveno toto roztomilé vyprávění.
I když od té doby uběhlo hodně roků, n a v ž d y jsem si zapamatoval realistické vylíčení nejoblíbenější anglické vánoční pochoutky. Jde o yorkshirský pudink, druh svítku z vajec, mouky, mléka a hovězího loje, který se peče v troubě a podává jako tradiční příloha k rostbífu. Připravuje se dlouho předem a pak kdesi v chladu "zraje".
V mém případě nepoživatelné !

14 26.09.2020

Nesmírně schopný a "políbený štěstenou" James Trevor Oliver (*1975) -zvaný Jamie, nebo kuchař bez čepice, je znám po celém světě .
Kdo zná anglickou kuchyni, ví že to "není žádná sláva. Proto je obrovská popularita anglického kuchaře naprosto zasloužená.
Neměl to zpočátku vůbec lehké, je dyslektik a prožil pět let ve speciální třídě.
Po ukončení střední školy začal pracovat v restauracích - nejprve umýval nádobí v hostinci svých rodičů, poté začal pracovat pro italského kuchaře Antonia Carluccia.
Šlo o osudové životní setkání mistra a učenlivého žáka. Zde započala láska Jamieho k Itálii, kterou běžně navštěvuje, seznamuje se s grify a novinkami tamních kuchařů a vše nové aplikuje ve své další práci. A pro Italy (přímo u nich) také vaří, nutno říci, že s velkým úspěchem.
Pokud vám italská jídla chutnají, zjistíte četbou mnoho nového a také zajímavého.
Je mi známo, že autor obdržel v r.2005 Řád britského impéria. Ale nevím, zda byl podobně oceněn i v Itálii. Pokud tomu tak není, určitě by si takovou poctu zasloužil.

11 26.09.2020

Nadšené komentáře níže potvrzují, že se polským přátelům cosi opravdu dobře podařilo. Protože zeměpis a dějepis byly od základní školy mými předměty z nejoblíbenějších (na rozdíl od matematiky) dělá mi radost tato povedená kniha.
Obrázkové putování po zajímavých zemích na všech kontinentech na jednapadesáti dvoustranách s nádherně zdobenými okraji, které připomínají mapy dávných objevitelů a mořeplavců.Plno fascinujících detailů je oslavou rozmanitosti světa, od obrovských hor až po malinké broučky — a všeho mezi tím.
Atlas světa, jaký hned tak nevidíme !
Koupíte-li svým dětem, vnučkám, pravnučkám, vnukům či pravnukům - neprohloupíte !

13 25.09.2020

Bohužel rok 1986 ještě nebyl příznivý k prezentaci významného českého malíře Jakuba Schikanidera, umělce zachycujícího melancholii staré Prahy.
Tato monografie je útlá, což prokázala až výstava mistra v rozmezí 30 dnů mezi listopadem a prosincem r.2019.
Vystavená díla pocházela se soukromých sbírek. Jednalo se tak o mimořádnou příležitost shlédnout významné obrazy Jakuba Schikanedera, neboť některá vystavená díla nebyla u nás veřejně prezentována.
Je zajímavé, že tento umělec je více ceněn mimo Českou republiku.
Můj nejsilnější zážitek z výstavy ? Postál jsem dost dlouho před naturalistickou Vraždou v domě.
Samozřejmě hvězdičkami hodnotím původní 34 let starou knihu.

16 24.09.2020

Je s podivem, že tato unikátní fotografická sbírka nebyla doposud komentována. Jih Čech má své kouzlo a vždy bylo i turisticky vyhledáváno. Idyla po roce 1920, růst české měny, inflace hned vedle v Bavorsku umožnila našim babičkám a dědečkům pokračovat v tom, co znali z dob Rakouska-Uherska . Poválečné drancování zejména t.zv.Rudých gard změnila vesničky z vysídlenými Němci k nepoznání. Vykrádalo se vše co zůstalo. I to je bohudík zachyceno fotograficky.
Obrovská území u hranic s "nepřáteli" byla zabrána armádou. Mělo to i jednu relativní výhodu, že po roce 1989 bylo vše předáváno v přiměřeném stavu . Bohudík za Srní,Modravu, Antýgl především.
Úžasně rozkvetla dříve ušmudlaná města, zejména Český Krumlov a Prachatice. Český Krumlov se až do nástupu korona viru, stal po Praze největší turistickou dominantou .
Je opravdu co v této knize prohlížet a kochat se.

13 24.09.2020

Josef Kajetán Tyl je nepochybně v české literatuře zapsán velkými písmeny a Fidlovačka či Strakonický dudák to dosvědčují.
Pokud jde o tuto hru - nemyslím si, že jde o krásné vlastenecké drama. Historici vypátrali, že také J.K. Tyl byl počas psaní tohoto dramatu v nouzi.
Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (1853). Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.
Samotná hra musela lahodit jednomu z komunistických potentátů, m.j. odpovědných za kulturu a školství. Proto pochvala za útoky proti církvi, proti Lišce ryšavé v Kostnici, kam prý měl Jana Husa doprovázet i Jan Žižka. Přitom bylo zjištěno, že tito dva velikáni českých dějin se nikdy nesetkali.
Proto byla tato hra (mimo období Protektorátu) na stálém repertoáru Národního divadla. V záporné roli dominoval pravidelně velikán ND Václav Vydra (jde o 30-tá léta minulého století).
Zakončím navazující perličkou:
Jednoho večera, kdesi v příjemné hospůdce poblíž "Kapličky" seděli u jednoho stolu Václav Vydra, Jiří Voskovec a Jan Werich. Víno bylo zřejmě dobré, pánové v náladě a jak to bylo u V+W zvykem začali komici na Vydru dorážet ve smyslu, že při nejbližší repríze Jana Husa se Vydra jako císař Zikmund neodváží těžce obviněného Mistra Jana propustit na svobodu. Když jsme v náladě, cítíme, že "máme ramena". A velký herec sázku vyhrál. Pustil Husa na svobodu ! V hledišti velké haló ! Opona šla rychle dolů . Mistr vyhrál sázku, i když dostal mastnou pokutu. V+W ji rádi zaplatili.
Tuto půvabnou historku jsem si přečetl v korespondenci pánů Jiřího a Jana.
Pouze se domnívám, že hra v této moderní úpravě již nikdy nebyla hrána.

13 23.09.2020

Nadčasová kniha a také vynikající film Sydney Pollacka z r.1969. Děj se sice odehrává ve 30-tých létech minulého století, kdy v dobách celosvětové krize si mladé páry chtějí vydělat nějaký ten $ navíc v nesmyslné taneční soutěži pod heslem "Kdo vydrží nejdéle-ten vyhraje".
Je to kruté, je to nesmyslné.
Bohužel se cosi podobného přenáší časově. Jednoduše je to byznys a diváci, včetně televizních se tak rádi dívají na utrpení těch druhých, které se zaujetím sledují v pohodlíčku s chlastem a brambůrkami vedle sebe. A když teče ještě krev, tím to je lepší.
Autor viděl hodně dopředu. V roce 1935 zatím naznačoval. Jsme časově o více než 80 roků dále a sledujeme nadšení obdobných týpků, kteří si vsadí na magory, mlátící se do krve v klecích, opět za $$$, ale zde jde již o větší prachy.

20 23.09.2020

Milovníci knih Geralda Durrella, případně Jamese Herriota mohou být zklamáni. Autor sděluje čtenáři o čem ta veterina vůbec je. Nebere si servítky, ale z jeho psaní je na první pohled vidět jak svou profesi miluje.
Jeho výhodou bylo, že toho procestoval po širém světě opravdu hodně a má vzácný dar zaujmout čtenáře ihned od první kapitoly.
Nejvíce mne zaujal příběh tří mladých slonů- samců (25 roků). V rezervaci se nejspíše nudili a tak se vydali "do světa". Jenže když se tato povedená trojka přiblížila k osadám farmářů (Jihoafrická republika) situace začala být kritická. Slon, zejména mladý zkonzumuje v průměru 150 kg všeho co mu chutná, a to každý den. Zde šlo skoro o půl tuny a je samozřejmé, že se farmářům nelíbilo, když každý den zjišťovali vzniklou škodu po trojici gurmánů, kterým ještě na potvoru chutnala nejvíce manga a pomeranče.
V JAR to mají zařízeno dobře. Působí zde organizace Elephants Alive, která operativně zasahuje, plánuje operace a také je financuje. Dva vrtulníky jsou v tomto případě minimum. K tomu tým střelců-uspávačů slonů, místních stopařů a nakládací technika k zpětnému odvozu do rezervace. Je potřebná, přečetl jsem si, že jeden slon má průměrnou váhu 6 tun !
Čtenář si opravdu počte a nejen o slonech.

13 23.09.2020

Tři z těchto filmů patří mé nejoblíbenější. Začnu tím nejvíce podceňovaným, kterým byl Trhák (1980) je zpovědí dvojice S+S o jejich začátcích u filmu . Film jsem vychutnával postupným opakováním v různém čase a mohu říci, že postupem času se mi líbí stále více.
Kulový blesk (1978) . Úžasná 12-ti směna bytů, kdy divák nestačí přeskakovat mezi epizodními aktéry (cikánská rodina), babkou, které se na suché půdičce bude dobře věšet, operního pěvce, který se tak těžce loučí s některými artefakty, kterých se musí stěhováním vzdát (třeba dopisy mladé obdivovatelky, která měla tak krásnou pihu na zadečku) a hlavními postavami, samozřejmě s fantastickým JUDr.Radostou, který realizuje svůj životní projekt.
Ale řeknu vám, že se vždy nejvíce těším na vynálezce ing.Severýna a jeho " Pozor na druhé koleji..." Ne nadarmo se mu říkalo "Český Albert Einstein".
Nejistá sezóna, čili příběh jednoho divadla, které se zde nazývá Divadlo starých forem. Nejen, že si zde zahrálo osazenstvo Divadla Járy Cimrmana včetně kulisáků a dalšího personálu, ale ve své skutečné roli zde vystupuje paní Jana Vokrojová, šéfka Strašnického divadla.
Za majstrštyk produkce považuji to, že na plátno dostali tehdejšího ředitele Čs.st.filmu Ludvíka Tomana (spící člen komise, která má rozhodovat o další existenci divadla) - zuřivého komunistu, a také režiséra Karla Kachyňu (předseda komise). Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že ve filmu hrála sestra Josefa Abrháma - Boca Abrhámová.
Nevím o českém divadle, které by si natočilo hranou filmovou kroniku o své existenci a je pozoruhodné, že k tomu došlo již v r.1987.

a

13 22.09.2020

Vděčná půvabná publikace sloužící všem, kteří hledají cosi, čím by mohli potěšit své vnučky a vnuky, své hloubavé děti a další miláčky .
Žijeme v době, kdy bohudík nemusíme stát ve čtvrtek fronty na knihy, teď si může, třeba v tomto případě, opravdu vybrat to co se může líbit.
Kde jsou ty časy, kdy jsem měl pro tyto účely "pouze" Brehmův život zvířat.

11 22.09.2020

Bylo zde mnoho varovných signálů, proč nečíst tuto knihu. Začnu obálkou - děs-běs ! Být David Suchet - zažaluji nakladatelství Petrklíč včetně dámy, která se podepsala pod tuto knihu. Jednoduše pro, že na vás hledí podivná tvář, ještě k tomu anoncovaná autorkou v názvu knihy.
Je dobré si přečíst komentář čtenářky jjanule a hodnocení Společnosti Agathy Christie (Společnost Agathy Christie , 23.9.2014) tamtéž. Oba dva subjekty podávají dostatečné důkazy o tom, že autorka této knihy je snad jedinou na DK, která obdržela hodnocení "odpad" u všech svých zde uvedených 19 knih !
Přečetl jsem s přemáháním, protože toto "dílo" vydané v ČR si Lady Agatha Christie nezaslouží.
Samozřejmě s hodnocením nemám problém.

Při čtení té které knihy jsem rád, když jsem viděl předem její televizní zpracování. Čtenář vstupuje do čtení již částečně poučen. A pokud je režisérem fachman, je předem zárukou, že zfilmovaná kniha mu stála za námahu. Zde jde o Karla Kachyňu, který byl jako víno, protože miluji Frankovku, tak i zde se mu podařilo "kouzlo".
Dojemný příběh z dob války, ze které si pamatujeme zejména mrtvé, krev, koncentráky, krutost atd. Zde je nám podávána na stříbrném podnosu lidskost.
Nehodnotím co je lepší. Jak autorka, tak pan Kachyňa s komparsem vynikajících představitelů hlavních rolí, odvedli výtečnou práci.

24 20.09.2020

Čtenáře detektivek Lady Agatha opět dostala. Neznám jiný příběh, kde by svědek viděl vraždu "v přímém přenosu" v paralelně projíždějícím vlaku. A napadla mne další příbuznost s jiným spisovatelem (sice o 4 roky starším), jímž byl Rex Stout. Jeho hlavní hrdina Nero Wolfe, požitkář používá k černé práci Archie Goodwina a Agatha učinila totéž v tomto příběhu.
Slečna Jane Marple je již opravdu stará, Lady Agatha vykouzlí mávnutím proutku cosi jako Archieho G. v sukních. Jmenuje se Lucy Eylesbarrow, má za sebou úspěšné studium v Oxfordu a slečna Jane M. pouze tahá za provázky. Lucy oběhá a vypátrá to podstatné.
Půvabný je začátek knihy:
Elspeth McGillicuddy se chystá ke slečně Marplové. Na paddingtonském nádraží nasedne do vlaku a nechá se jím klidně unášet až do chvíle, kdy se na vedlejší koleji objeví souběžně jedoucí vlak. V jednom z jeho oken uvidí Elspeth něco velmi podivného – nějaký muž (který je zády k oknu) drží jakousi ženu kolem krku a ta se po chvíli hroutí:
„Ach Jane, právě jsem viděla vraždu!” vykřikne paní McGillicuddy hned ve dveřích domu slečny Marplové. Jane její příběh vyslechne a navrhuje počkat na ranní noviny. V těch však žádná zmínka o takové vraždě není. Slečna Marplová posílá svou přítelkyni na Cejlon za jejím synem s tím, že ona sama se zatím pokusí zjistit, co přesně paní McGillicuddy viděla"...
Inu ti Britové se měli dobře. Když je navštívil někdo užvaněný, tak ho pod záminkou poslali do některé ze svých kolonií .
Kniha měla velký čtenářský úspěch (jak jinak), včetně USA. Byla vícekrát zfilmována.
Perlička : Výše jmenovaný Rex Stout, i když starší, začal být spisovatelsky úspěšný později, a to až s detektivkami, které začal psát až v polovině 30-let XX.století.

Kdo má (měl) možnost prolistovat poválečné (po r.1945) časopisy Junák, narazil také na Závod o měsíc, otiskovaný na pokračování po necelé dva roky.
Pro malé kluky a holky to byla "pecka" ! Hleděno současností by bylo chápáno jako naivní pohádka.
Jak Rusové, tak Američani vystřelí k měsíci dvě "cosi jako kosmické lodě". První jsou ve vzduchu Rusové. V čemsi jako dělová koule, kde je plno místa kupodivu nejsou kosmonauté, ale civilové v běžném obleku. Vše pod vedením univerzitního staršího profesora. Zčista jasna se v lodi objeví černý pasažér . Je jím vnuk šéfa, pubertální Voloďa. Osazenstvo věří, že bude na měsíci první, ale chybička se vloudí, vesmírná loď přestane částečně plnit pokyny. Vysílá SOS a pomohou Američané. Ti letí v moderním typu čehosi, co připomíná raketu. Samozřejmě vše dobře dopadne. Rusové jsou hosty v americké kosmické lodi. Nechybí happy end. Na Měsíc vystoupí společně a v pořádku se vrátí na matičku zemi.
Kdo měl možnost tento příběh číst, tak nostalgicky vzpomíná.

13 19.09.2020

Velká osobnost, o které so toho bohužel v této době již moc neví, i když jde o prvního Čecha, který obdržel Nobelovu cenu. Jmenoval se Jaroslav Viktor Leopold Heyrovský
Narodil se 20. prosince roku 1890, tedy ve stejném roce jako jeho pozdější spolužák z Akademického gymnázia, Karel Čapek. Vyrůstal spolu se třemi sestrami a jedním bratrem v rodině profesora a rektora Univerzity Karlovy, Leopolda Heyrovského.
Po gymnáziu a studiích na „otcově univerzitě“ odešel na londýnskou University College. „Karlovka“ mu snad nestačila? Opravdu ne. Heyrovský byl náročný a úroveň přednášek o chemii, fyzice a matematice v Rakousku-Uhersku podle něj tehdy nebyla ve srovnání s Anglií valná. V Londýně si ale přišel na své. Přednášel mu tu totiž třeba Sir William Ramsay, který v roce 1904 obdržel Nobelovu cenu za izolaci vzácných prvků ze zemské atmosféry. Heyrovský si ho zřejmě vzal za vzor a o 55 let následoval…
Po dokončení postgraduálních studií odešel do Innsbrucku, kde během první světové války působil jako zdravotník. V roce 1922 objevil polarografii, metodu, která se používá k měření elektrického proudu procházejícího rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Za tento objev a pozdější rozpracování analytické polarografické metody byl celkem 18krát nominován na Nobelovu cenu, kterou v roce 1959 konečně obdržel.

11 19.09.2020

Ten komu osobnost Františka Langera, jednoho z nejbližších přátel bratří Čapků, nic neříká, by neměl tento příběh srovnávat se Záhadou hlavolamu a dalšími příběhy fenoménu Rychlých šípů, tedy času, který pomalu počal umírat počínaje únorem r.1948. Právě tak se mezi "Vítězné vlajky rudé, které na stožáry světa míru vyletí" tehdy žádaného Pavky Kohouta, nikdy nezařadil skromný a vzdělaný František Langer.
Přesto napsal pro kluky a holky roztomilý příběh tajného spolku kluků, trávících svůj volný čas v tajemné, opuštěné zahradě.
Kniha se čte sama.

20 18.09.2020

Knihu jsem si vychutnal, protože jsem se před touto četbou dozvěděl plno drbů z proslulé kavárny Union v čele s vrchním panem Paterou. Autor prožil až do února roku 1948 šťastný život.
Jde o Langerovy vzpomínky (Byli a bylo, vydané v roce 1963), ve kterých připomíná zejména notorického dlužníka pražských hostinců - Jaroslava Haška, vzpomíná na bratry Karla a Josefa Čapky, na svého bratra Jiřího, vzdává hold Praze.
Na samostatnou knihu by vydala kapitola o bratřích J. a K. Č.
"Bratři okamžitě vzbudili pozornost svým podvojným zjevem. Překvapení bylo tím větší, že jejich zjev kontrastoval s dandyovskou, světáckou, metrololitní pózou jejich próz. Do dveří Unionky vstupovali společně, sedali vedle sebe, spotřebovali oba po jedné černé kávě s rohlíkem.
Večerní flámy po odchodu z Unionky pro bratry neexistovaly. Přicházeli skoro přesně ve tří a odcházeli v pět. A tak si historického kaufcvika s Haškem v hospodě "U Petříků" nikdy nezahráli. Také ani Montmartre s tanečnicemi Vlastou a Reovolucí nepoznali. Vůbec nejevili zájem o Prahu v deset hodin večer."
Bylo asi úžasné mluvit a poté vzpomínat na osobnosti českého kulturního života, tedy na A. Jiráska, E. Vojana, T. G. Masaryka, L. Dostalovou, Fr. Šrámka, R. Weinera, J. Kvapila a na mnoho dalších. Milovníci let 20-30-tých, I.republiky si přijdou na své.

13 18.09.2020

K přečtení této opomíjené knihy mne nasměrovala svým komentářem Rihatama.
Výsledek ? Kniha nemá odpovídající název. Mohla by se možná jmenovat "Jeden rok Honzíka Nováka".
Alexandr Isajevič Solženicyn napsal knihu "Jeden den Ivana Denisoviče", kde vylíčil hrůzy prožité jeden den v sovětském koncentráku. Tam ovšem nikdy koncentráky nemohly být i zrodil se název gulag.
Při čtení této knihy mi velmi brzy zablikala kdesi v hlavě ona pomyslná bílá žárovka. Jak víme, tak musí být bílá (historicky je to prokázáno), černá žárovka propagovaná senilním starcem za "velkou louží" je blbost.
Najednou mi začalo docházet (dosti pozdě), že i u nás byly po vzoru ES ES ES ÉR cosi jako malé československé gulagy. Tedy i v měste M. či vesničce, kde bydlel děda Honzíka, zvaný "Betonové srdce" a babička, čili dle Honzíka "Kobra královská". Stařečkové, kteří prožili podivný život. Přes období kdy se šikovným sedlákům dařilo, přes Protektorát až k době malých, ale našich českých gulagů Výborně napsaná postava analfabeta, ožraly, původně pohůnka, později zakladatele JZD a šéfa MČVG. Nejvíce se mi líbil strýc Honzíka, byť s dřevěnou protézou si stačil přes tanec namluvit krásnou holku, přežít koncentrák, jen ten český malinkatý gulag již nepřežil. Ani blbý obyčejný telefon mu místní bařtipáni nedali.
Ta kniha by se mohla propagovat mezi inteligentními čtenáři všech generací. Není tomu tak .
Lze snadno odvodit proč.

21 17.09.2020

Navštívil jsem v životě hodně veřejných knihoven a také někdy obdivoval knihovny svých přátel . Nevím zda je vhodné začít tento komentář slovy, že se mi nikdy nepodařilo při těchto návštěvách objevit v těchto interiérech nebožtíka, který tam byl zřejmě nedopatřením.
To dokáže s gustem Agatha Christie. Ona dala čtenářům slečnu Jane Marple. V knihovně domu manželů Bantryových, ctihodných a bezúhonných občanů vesničky St. Mary Mead, nalezla služebná mrtvolu krásné mladé blondýnky. Proto paní Bantry hned ví, koho má zavolat.
Agatha Christie v předmluvě k jednomu vydání uznala, že mrtvola v knihovně patří ke klišé detektivní literatury. Jak se s tím vypořádala? Sídlo manželů Bantryových je staromódní, jak se patří, ale objevené tělo se vymyká – ona zavražděná má velice laciné šaty .
O první kapitole knihy Christie zároveň poznamenala, že ji považuje za nejpovedenější úvod ve svých knihách.
Domnívám se také, že by se jí líbila i obálka Adolfa Borna právě u tohoto příběhu. Pouze by se vyděsila, že pro české čtenáře již není Christie, ale Christieová...

25 16.09.2020