101evca komentáře u knih

Smrtka je bez přehánění nejlepší trilogie, jakou jsem kdy četla. Přijde mi až neuvěřitelné, že po výborném prvním dílu přišly dva ještě lepší. I když Nimbus je za mě stále nejkvalitnější, je Zvon rozhodně důstojné zakončení série. Neal Shusterman dokázal vykreslit kromě napínavého děje, propracovaného světa i realisticky jednající postavy (což se nestává v tomhle žánru skoro nikdy). A i když samozřejmě nejde o nějakou filozofickou knihu, najdeme zde, ostatně jako i v předchozích dílech, poměrně dost myšlenek, mnoho otázek a více rovin, které se vzájemně proplétají.
Super jsou třeba Nimbovi Iterace: "Já mám strach." - "To není špatná věc. Pro život je přirozené obávat se svého konce. Podle toho poznáme, že jsme doopravdy živí." (Iterace č. 9 000 349, vymazána).
Prostě čistě a jasně: tuhle sérii můžu jenom doporučit.

3 28.12.2021

Šakal je skvěle vystupňovaný thriller se zajímavým tématem. Sice mu chvilku trvá než najde tu správnou notu, ale s každou další stránkou je příběh napínavější a napínavější. Má sice nedostatky v ději (protože snad ty jediné dvě chyby, které Šakal provedl, se mi zdály, vzhledem k jeho jinak bezchybném plánu, poněkud směšné), ale i tak je to bezesporu dílo, které může být považováno za klasiku svého žánru.

7 25.12.2021

Svět podle Garpa je skutečně svět. Tragický, absurdní, hodně hořký, komický a možná až přehnaně afektovaný. Přesto, že je tato kniha o životě, není v ní nic přirozeného. V podstatě všechny postavy žijí a umírají za prazvlášních okolností; rodina Garpových je přímo ověnčena hromadou nešťastných náhod a zmatků, kterým jsem se někdy opravdu zasmála, ale většinou v sobě spíše nesly pachuť nechutnosti, smrti a utrpení.

Kniha je dlouhá a nejen počtem stránek. Zabývá se totiž mnoha tématy, které se mezi sebou prolínají, překrývají se a samovolně přeskakují mezi sebou. Co mi vadilo, byly poněkud jednostrané a ploché postoje autora k těmto tématům. Možná proto se pro mě vztah ke knize neustále měnil.

Prvních sto padesát stránek, kde vystupuje hlavně Jenny, je prostě dokonalých. Jenny Fieldsová je zcela originální a dobře propracovaná postava s vlastním přístupem k životu, do které jsem se naprosto zamilovala.

Garpova dobrodružství spojená hlavně se sexuální tématikou a hledáním vlastní individuality dominující druhé a částečně i třetí třetině knihy, mě nebavila vůbec. Tato část knihy mi připadala naprosto zbytečná, nebo alespoň přehnaně dlouhá.

V poslední třetině na mě dýchala jenom smrt. Absurdní, konečná a zničující smrt. Irving byl ke svým postavám zcela nemilosrdný; na některé seslal tolik pohrom, že mě skutečně napadlo, že je musel nenávidět.

Kniha má plné právo být nazývaná klasikou. Není sice dokonalá, ale pro svou mnohovrstevnatost má mnohé, co nabídnout snad skoro každému. Zasmějete se, možná si i popláčete (já dělala obojí) a minimálně s Jenny se nudit nebudete.

"babička Jenny Fieldsová o nás všech kdysi uvažovala jako o Povrchových, Vnitřních orgánech , Absentujících a Ztracených. Ale ve světě podle Garpa jsme všichni smrtelné případy."

"Já se chci dovědět něco o mužské chlípnosti," řekla Jenny. "O tvé chlípnosti. O tom přece musí vědět." (Jenny se hodlá vyptávat prostitutek)

11 17.12.2021

Maupassantovi povídky nejsou nijak složité. Vlastně bych skoro řekla, že jsou docela banální. Přesto mají hloubku, je v nich cítit velké Maupassantovo porozumění životu a bolesti, kterou v sobě lidský život nese. Smutné a krásné.

"A tak dítě, které se chystalo ke svatému přijímání, opíralo své čelo až do rána o nahá ňadra prostitutky." (povídka Salon madam Tellierové)

2 07.12.2021

Naslouchač je skvělý, Faja už mě tolik nebavil, ale Nasterea byla za mě rozhodně nejslabší. Připadala mi zbytečně utahaná, první dvě třetiny téměř bez nějakého smyslu a logiky. Měla jsem pocit, že neustále nic nechápu, autorka věčně mlžila a nebo jen něco lehce naznačovala a vlastně se nic zásadního v knize nestalo. Svět sklenitu a sklenářů je zajímavý, ale to je tak všechno. Další díl už asi číst nebudu. Škoda.

2 08.11.2021

Tato publikace je skvělá. Hubert Guzik opravdu rozumí problematice a přináší velice zajímavý přehled o kolektivním bydlení ve 20. století. Nejvíce mě zaujaly hned úvodní pasáže knihy, ve které autor vysvětluje pozadí vzniku kolektivního bydlení v Evropě a jeho propojení s feminismem.
Nedokážu posoudit, jak moc by byla tato kniha užitečná pro laika, ale mě jako studentku architektury obohatila.

07.11.2021

Odvážná kniha. Až nečekaně feministicky laděná. Věty typu: „moderní rodina je založena na veřejném či zakrytém otroctví ženy.“ mě opravdu překvapily, už jen proto, že kniha byla napsaná ve 30. letech a na svou dobu velmi pokrokově upozorňuje na problematiku diskriminace žen.
A i když ve střetu s realitou zcela netradiční koncept bydlení, který Teige navrhuje (včetně naprostého rozbytí rodiny jako zastaralého způsobu života), přirozeně ve střetu s realitou nefungoval, kniha obsahuje mnoho zajímavých myšlenek (hlavně kolektivizace bydlení), které mohou vést k hledání lepších řešení i současné bytové krize.
„zřizování satelitních sídlišť na obvodu velkých měst zostřuje krizi města zejména tím, že komplikuje a přetěžuje dopravu…“
„Ve městech trvá bytová nouze nikoliv proto, že se zvýšil absolutně počet obyvatelstva, nýbrž proto, že v celkové populaci se obrovsky zvětšilo procento vrstev hospodářsky velice slabých, neschopných platit žádané nájemné.“
Kniha asi nemá mnoho, co nabídnout laikovi, ale pro architekta může být velmi zajímavá.

1 07.11.2021

Wodehouse prostě můžu. Jeho suchý humor, geniální komunikace se čtenáři, zábavné popisy charakterů, vsuvky o životě a bláznivé zápletky mě vždycky potěší.

11.09.2021

Tichý Američan se podle mě nedá jednoduše definovat. I když se zabývá mnoha motivy, není přímo ani o válce, ani o Vietnamu, ani o smrti, ani o lásce (přesto, že se v knize řeší za mě až příliš často), ani to není detektivka, nedá se zařadit ani mezi filozofické knihy... Mluví o lidech, o jejich přesvědčení, strachu ze samoty a hradbách, které se mezi sebou sami staví, ale přesto bych ji mezi psychologické romány zcela zařadit nemohla.

I když by se podle počtu stránek mohlo zdát, že si ji ani neužijete, trvalo mi její přečtení poměrně dlouho. Není to v tom, že by snad byla nudná, nebo přehnaně složitá, ale právě kvůli množství různých témat, kterých se třeba jen zlehka dotýká, se nedá zkonzumovat najednou.

Možná právě pro svou žánrovou neurčitost se mi kniha zdála roztroušená a jaksi zamlžená, což se mi na ní vlastně docela líbilo. Graham Green vytvořil geniální atmosféru a nechal čtenáře ať si sami vyberou, o čem kniha byla a kam je její příběh zavede.

"Myšlenka je přepych. Myslíte, že ten rolník, když se večer dostane do své hliněné chatrče, sedí a myslí na Boha a demokracii?"

"Pomyslel jsem si, když bolest ustupovala, co to stojí peněz, zabít pár lidských bytostí - koně může člověk zabít daleko laciněji."

"Není to snadné, žít s někým, komu člověk ublížil."

2 01.09.2021

Modlitba pro Kateřinu Horovizovou je podle mě jednou z nejoriginálněších knih o holokaustu. V něčem se mi zdála ještě děsivější než výpovědi, které popisují přímo všechny hrůzy koncentračtních táborů. Tady mají totiž lidé skutečnou naději. Naději tak hmatatelnou v podobě vlaku, lodi, pasů... a přesto tak vzdálenou a nedosažitelnou.
Lustig bravurně ovládl propojení monologů zdánlivě úslužného dozorce s prostou touhou vyděšených lidí žít a odejít z těch míst smrti. Při čtení jsem si připadala jako jeden z těch mužů - marně tápající v temnu s očima upřenýma na ten prchající plamínek naděje. Myslím, že právě pro jakousi naivitu a vědomou slepotu jednotlivých postav, ve mně zanechala tato novela tak hluboký dojem. Nejhorší zlo je to, které nevidíme a nedokážeme se mu postavit.

"...a díval se pak ve dne i v noci na tu. kterou oddával a která měla i ve smrti všechny vlasy, krásné jako hedvábí."
(toto mě doopravdy rozplakalo, protože mi to připomnělo mou osobní návštěvu Osvětimi)

6 19.08.2021

Karel Havlíček Borovský dokáže do pěti stran vypsat příběh, ze kterého by klidně mohl být seriál. Takové ranní pohlazení po duši.

Jenom holičové,
zvyknout si nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí

4 16.08.2021

Můj názor na tuto knihu se při čtení neustále měnil. Chvílemi mě to nesmírně nudilo, pak to bylo poměrně zajímavé, ale na konci už jsem dočítala jen z pouhého odhodlání mít to za sebou. Příběhy jednotlivých postav jsou totiž popsané rozdílnými styly i s nestejnou kvalitou. Celá kniha se mi proto jevila chaoticky, přeplácaně a četla se špatně.

5 16.08.2021

Lásku za časů cholery bych přirovnala k letnímu teplému vánku, který jen tak z lehounka rozvlní záclony na oknech. Děj se vleče, postavy zcela přirozeně a jen mimochodem proplouvají životem a proměňují se spolu s časem. Příběh je plný běžných věcí, každodenních problémů, které Márquez vykresluje velmi naturalisticky.
Nemyslím si, že tato kniha o stáří, naději, životu a různých podobách lásky je pro každého. Její pomalé tempo a sáhodlouhé popisy jsou poněkud únavné. Přesto jde o velice kvalitní a hodnotné dílo.

"Následujicí dny se v parnu nekonečně vlekly. Řeka se zakalila, úžila se víc a víc a místo spleti obrovitých stromů, nad nimiž žasl při své první cestě, viděli zprahlé roviny, nepatrné pozůstatky celých pralesů pohlcených lodními kotli, trosky bohem opuštěných osad s ulicemi zaplavenými vodou i v nejkrutějších obdobích sucha."

7 07.08.2021

Oddechové čtení s poměrně dobře vystupňovaným napětím, i když s předvídatelnou zápletkou.

23.05.2021

Některé divadelní hry, je potřeba vidět, aby se vůbec dalo pochopit, o čem jsou. Ale Tramvaj do stanice Touha je napsaná tak dobře, že ani herce nepotřebuje.
Na nemnoha stránkách Williams vytvořil pozoruhodný dramatický příběh o lidské bídě, touze a iluzi. Jednotlivé postavy jsou sice nesympatické, ale velmi dobře vykreslené a realistické.
Nic není černobílé a pravda je nám často ještě vzdálenější, než jsme ochotni připustit.

"Kolem Blanche se objevují přízračné stíny, které se hrozivě a bizarně rýsují na stěnách. Blanche vyděšeně zalapá po dechu, přejde k telefonu a zalomcuje vydlicí. Stenley odejde do koupelny a zavře za sebou dveře. Slečno! Slečno! Prosím vás dejte mi meziměstskou..."

3 11.05.2021

Zvláštní temné dílo. Příběh osamělého člověka obklopeného děsivými tvory (nemohu se zbavit dojmu, že Golding napsal něco hodně podobného, i když o něčem trochu jiném) je napsán sice poměrně jednoduše, ale s velkým přesahem a nadčasovými morálními problémy. Lidská touha vládnout a panovat nezná mezí a jednou nás zníčí docela.

„Ale já jim vidím do duše. Není v nich nic jiného než duše hynoucího zvířete - vztek a snad touha žít a ukájet své pudy. Přesto jsou to zajímavé bytosti. Složité jako každý živý tvor."

3 05.05.2021

Jestli někdo rozuměl lidské povaze, byl to Dostojevkij. Dokázal popsat veškerou nesrozumitelnou směsici emocí, zmítající lidskou duší, o které jsem ani nevěřila, že lze vyjádřit na papíře. Jakobych četla samotný život.

A přesto, že mi některé pasáže připadaly poněkud zbytečně natahované, považuji Zločin a trest za jednu z nejgeniálnějších knih.

"...a běhal celý předchozí den a celé dopoledne, div se nepřetrhl, s vyplazeným jazykem, a jak se zdálo, zejména na tom si dával nejvíc záležet."

"Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe!..."

"Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti!... Ještě nikdy, nikdy mi to nebylo jasnější než teď a nikdy mi nebylo tak nepochopitelné, čím jsem se vlastně provinil!"

19 05.05.2021

Co je absurdnější? Lidé umírající rukou jiných lidských tvorů, nebo vystavovaní člověka jako cizokrajnou bytost v zoo na mimozemské planetě?

Vonnegut napsal pozoruhodé dílo. Má mnoho rovin, mnoho úhlů pohledu, skrytých poselství, ale jasnou hlavní myšlenku. Vraždění je nesmyslné a vzpomínka na něj vás nikdy neopustí.

Líbí se mi, že autor neodpovídá na žádné otázky, neptá se. Jednoduchou větou "tak to chodí" nechává čtenáře ať sám hledá, co mu kniha předá. V knize nejsou žádné dlouhé popisy; Billy Pilgrim nás provází po střípcích této krvavé etapy naší historie a svým velmi prostým pohledem na vše okolo dodává válce ještě větší absurditu.

Osobně jsem měla problémy s úvodem knihy, kdy sám autor popisuje, že píše knihu apod. což považuji za zbytečné a docela kýčovité. Přesto mi tato kniha hodně dala a vřele ji doporučuji.

"Lidské bytosti ve vagónech střídavě stály a ležely; Nohy těch, kteří stáli, byly jako kůly plotu, zapuštěné do teplé, kroutící se, vzdychající země. Podivnou zemí byla mozaika spáčů, kteří do sebe zapadali jako lžíce."

"V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblých a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Konec konců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery. Ale starý Derby teď charakterem byl."

9 05.04.2021

Tato divadelní hra mě rozhodně nezklamala. Je jasné, že nejde o komedii v klasickém smyslu, nebo o příběh s barvitou zápletkou, ale tohle je pohled na svět jaký byl, na lidi, kteří se nedokázali (nebo taky dokázali) přizpůsobit změnám proměňující jejich životy.

Hořká ironie, bolestná groteska, barvité drama. Prostě ruská literatura jak vyšitá.

4 04.04.2021

Frankenstein je rozhodně dílo, které si zaslouží pozornost i po dvou stech letech. Příběh při pohledu dnešníma očima sice nelze označit za horror a technické detaily stvoření netvora jsou přirozeně úsměvné, přesto poselství knihy a morální otázky, se kterými je čtenář při čtení tohoto úctyhodného díla konfrontován, jsou stále živé a originální.

Autorka proplétá pohledy tří vypravěčů, již jsou v určitém smyslu vedeni stejnou touhou. Při pročítání rozhovorů monstra a jeho tvůrce se nelze ubránit přemýšlení. Kdo je vinen? Kdo je hoden lásky? Kdo je člověkem?...

Co mi při čtení vadilo, bylo vykreslení ženských postav. Je zarážející, že žena, která měla odvahu napsat takový příběh, popisuje v podstatě všechny v knize vystupující příslušnice svého pohlaví jako nadpozemsky jemné, krásné, starostlivé a z mého pohledu otravně něžné bytosti.

I přes tento nedostatek na svou dobu asi pochopitelný, Frankensteina všem milovníkům klasiky doporučuji!

"Zníčil jsem jeho naděje, ale nijak jsem tím neuspokojil vlastní touhy. Nepřestávaly mě pálit a trýznit, stále jsem toužil po lásce a přátelství, a byl jsem stále zavrhován. Není v tom nespravedlnost? Mám já být pokládán za jediného zločince, když se proti mě prohřešilo celé lidstvo?"

8 03.04.2021