Veru.nka
přečtené 293
Priepasť
2018,
Jozef Karika
Priepasť je druhá kniha, kterou jsem od pana Kariky četla. Díky ní jsem dospěla k závěru, že autor má neskutečný talent na vytvoření tak krajně nesympatické hlavní postavy, že v průběhu celého děje si ze srdce přeji její smrt. V Trhlině tento pocit rozptylovaly alespoň další tři (sympaticky nesourodé) postavy, zatímco v Propasti jsem se musela vypořádat pouze s myšlenkovými pochody "ukňouraného všeználka". Prvních pár stran mě kniha i vcelku bavila - přibližně do té doby, než vyrazili na skalní plošinu. Pak přišla dlouhotrvající nuda naplněná opakováním stále toho stejného dokola a naředěná malým množstvím "prostřihů" na předchozí skokany a nějakou tou halucinací. Líbí se mi ale, že Karika píše knihy, které se odehrávají na nám relativně známých místech a občas do nich i zakomponuje nějakou tu informaci, která je snadno ověřitelná na internetu. Ten přesah do reálna mi přijde hrozně fajn. Škoda jen, že děj této knihy byl tak moc zabitý. No, když už nic, alespoň jsem si oprášila slovenštinu. A jen tak pro zajímavost - dala jsem si tu práci a pokusila se spočítat, kolikrát se v knize objevuje slovo "sprunggeist" (berte to plus mínus autobus, mohla jsem nějaké přehlédnout) a vyšlo mi krásných 150 nálezů. To je průměrně 0,55 "sprunggeista" na jednu stránku - považuji to za celkem slušný výkon. :D... celý text
Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku
2016,
Giles Milton
Kniha je (s trochou nadsázky) takovým velmi jednoduchým "historickým bulvárem", spojujícím výhradně profláknuté bizarnosti z novodobých dějin. Možná kdyby mi bylo třináct a měla bych minimální povědomí o historii, tak bych ji označila za celkem povedené dílo. No, třináct mi už dávno není. I tak jsem ji ale dočetla - možná v rámci prokrastinace (a nechuti pustit se do vánočního úklidu) a možná proto, že jsem chtěla vědět, jestli najdu alespoň jeden příběh, který bych vůbec neznala (a ne, nenašla jsem). Takže verdikt... Pokud máte rádi takové ty "zajímavosti" jakože Hitler trpěl plynatostí, měl poruchy erekce nebo jiné "strašně závratné informace", bude vás knížka pravděpodobně bavit. Pokud ji chcete k Vánocům koupit synovci, kterému teprve před měsícem vyrašil první knírek, který odmítá číst a myslí si, že Hitler byl středověký vládce Mongolska, máte (díky "šokujícímu" titulu knihy) relativní šanci, že do jeho pubescentního mozku dostanete alespoň nějakou tu informaci (k maturitě to sice stačit nebude, ale v hospodě se s tím docela vyšvihne). A jestli vás zajímá historie, vemte do ruky raději jiné čtivo.... celý text
Želary
2001,
Květa Legátová (p)
Želary jsou bezesporu jednou z nejtěžších knih, kterou jsem kdy četla. Z počátku jsem se u četby nemálo natrápila, ztrácela jsem se v postavách, v ději i v čase. A najednou (mám dojem, že někde v průběhu třetí povídky) to bylo jako vystoupit z mlhy. Už mi nechronoloické řazení povídek vůbec nevadilo, v postavách jsem se orientovala a náležitě si užívala každé další malé odhalení části života některé z postav. Kniha je jako puzzle k němuž jste ztratili krabici i předlohu. Na začátku vidíte jenom rozsypanou hromádku puzzlíků, které vám do sebe vůbec nezapadají. Neumíte si představit obraz, který jednoho dne sestavíte. Zprvu je to dřina a nevíte čeho se chytit. Ale postupem času se dokonale zorientujete a nakonec máte dobrý pocit z odvedené práce. Přesně takhle tuto knihu vidím. Ta atmosféra a vykreslení krajiny! Ta syrovost a opravdovost, která dává dojem, že si autorka nepotřebuje nic vymýšlet nebo přikrašlovat a prostě jen vypráví to, co sama zažila a zaslechla - jako když vám vypráví vlastní babička příběhy z jejího dětství. Žádné rozdělení postav na prvoplánově kladné a záporné - všichni jsou tak moc skuteční. Nádherná kniha. Složitá, ale nádherná.... celý text
Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti
2014,
Dominik Landsman
Ale jo, jako audiokniha k úklidu to není úplně špatné. Člověk se na to nemusí moc soustředit. Nic moc se tam neděje a každý vtip - i ten nevtipný - je ještě pro jistotu dvakrát zopakován, a tak i když posloucháte na půl ucha, nemá vám moc co utéct. Bylo jen málo situací, kdy bych si řekla, že to je fakt ze života (ale možná mám narozdíl od autora celkem hodné dítě). Přišlo mi, že autor s humorem až moc tlačí na pilu. Osobně příliš nemusím vtipy stavěné v první řadě na zvratkách, slintech a výkalech (a nepřijde mi, že život s dítětem je jen o tom). Každopádně jak říkám. Jako zvuková kulisa k úklidu to celkem šlo.... celý text
Tajemné stíny lesů : pytláci, loupežníci a poustevníci v Brdech a na Křivoklátsku
2002,
Otomar Dvořák
Návrat do divočiny
2019,
Aleš Palán
Návrat do divočiny není knihou, ve které by nám již známí samotáři byli hlavními hrdiny textu. Označila bych jí spíš takovým epilogem/dodatkem k první knize, textem, díky němuž se můžeme podívat na samotáře očima pana Palána. Bylo to jiné než jsem čekala, ale úplně zklamaná nejsem. Dozvídáme se něco málo z toho, co se dělo po vydání první knihy. Jaký vliv měla kniha na čtenáře a naopak jaké "důsledky" měl zájem o knihu na samotáře. Ale i to, jaký vliv mají samotáři na autora. Kniha odkazuje na šest hlavních rozhovorů (z původních osmi) - vystupuje v ní: Rudy, Roman Szpuk, Dáša, Mirek Sedláček, Martina Kyselová a bratři Klišíkové. Setkáváme se s nimi v krátkých medailoncích, proložených nějakou tou vzpomínkou na ně. Některé si i celkem opakují (je pouze rozvinuto to, co bylo zmíněno už v první knize). Občas se dozvíme i něco nového o jejich dalším životě, ale je toho pomálu. To samozřejmě nedávám za vinu autorovi - život a čas na samotě plyne jinak a nelze očekávat převratné změny a rozuzlení. A protože ani samotáři nejsou nesmrtelní, autor se v textu loučí s jedním z protagonistů - s Mirkem Sedláčkem. Kniha by samozřejmě sama o sobě nefungovala, ale jako doplnění předchozí knihy ji považuji za celkem povedenou.... celý text
Deník kastelána
2008,
Jan Bittner (p)
Narozdíl od těch, kteří očekávali "předchůdce Aristokratky" jsem od počátku věděla, že se má jednat o knihu na trochu jiný způsob s hororovým podtextem. Těšila jsem se na ni a těšila jsem se, že si po posledních dílech ze série Aristokratka zlepším na pana Bočka názor. Což se ale nestalo. Kniha mohla mít potenciál. Ten byl ale naprosto zabitý. Přišlo mi totiž, jak kdyby pan Boček chtěl do jedné krátké knihy namíchat co nejvíc žánrů a zápletek - nic z toho ale nedotáhl do konce. Forma deníkových zápisků, která mě u Poslední Aristokratky zase tak nerušila (mluvím o prvním díle, jelikož ty ostatní - převážně poslední dva vážně nestojí ani za řeč) zde zpomalovala děj - až ho naprosto utlumila. O nějakém strachu a mrazení tu nemůžeme ani mluvit. Hlavní postava mi byla neskutečně nesympatická - tisíckrát o sobě zopakuje, že je komplikovaná osobnost (ačkoliv to mohlo vyplývat z textu), chová se sobecky a povýšeně vůči okolí a neustálé oslovování ženy zdrobnělinou mě vážně ničilo - navíc se mi kvůli zprvu pletla manželka a dcera. Uznávám, že se mi to četlo hrozně špatně. Nemám moc ráda nedokončené věci (zápletky, myšlenky, konce) a ještě víc nemusím, pokud mě hlavní postava vytáčí tím způsobem, že si celý zbytek knihy přeji, aby na něj spadlo něco vážně těžkého - a tak jsem u toho neskutečně trpěla. Dočetla jsem to, ale přiznávám se, že nemít knihu do čtenářské výzvy, vzdám to po pár stránkách. V knize najdeme nepřímou duchařinu, boj holčičky s leukémií, manželskou krizi, záhadná úmrtí i vyléčení, loupež, hádky, rvačky a duševní poruchy. Ale pouze v tom rozměru, který připomíná velmi odbytou skicu. Hororové prvky narušuje někdy až nemístný humor, vulgární slova a únavné poznámky hlavní postavy. Nebavilo mě to, bohužel.... celý text
