tatjana1737 přečtené 604

Půlnoční knihovna 2022, Matt Haig

Záhada hlavolamu 2022, Jaroslav Foglar

Konečně se dostávám k dlouho odkládanému komentáři. Zrovna Šípům bych ho nerada dlužila. Coby pravověrný čtenář Foglara, Záhadu jsem samozřejmě četla mnohokrát. K letošnímu čtení mě přimělo zjištění (objev), že Albatros knihu vydal nejen ve sběratelském vydání (kéž bych byla bohatá!), ale i v novém kabátku s ilustracemi zcela nového kreslíře, než jsme byli dosud zvyklí. Komiksy a Záhada jsou pro mě nerozlučně spjaty s Fischerem, Čermák z mého pohledu nemá žádnou osobitost a jeho chlapecké postavy jsou jedna jako druhá. Albatros vsadil na Jiřího Gruse a neudělal chybu. Ke koupi mě nakonec přiměla recenze na Typomilových stránkách. Kdo četl Záhadu Velkého fonta, ten ví, že dotyčný pán je tak trochu samožer :-), ale je znát, že s předlohou je dobře obeznámen a chová ji, byť ji dokáže i znevážit, v úctě. A s ohledem na to, že Gruse především vychvaluje, rozhodla jsem se do toho nakonec jít. Děj knihy asi netřeba představovat, za sebe tedy mohu uvést jen dojmy z nového vydání: Fakt se povedlo. Jak mám většinou knihy spojené i s vizuální stránkou, a mám-li něco načteno, nedělá mi dobře, když to najednou čtu v jiném provedení (viz např. Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem si koupila kvůli ilustracím od Čecha a ve finále mi to nesedlo a příště budu číst pouze své vydání od Olympie z 90. let), tak tady mi to vůbec nevadilo. Albatros lehce odbyl redakční úpravu, v textu mě překvapilo, že Rychlé šípy byli životní, ale překlepů či chybějících uvozovek tam bylo pomálu. Celkově je kniha moc hezky udělaná, od použitého papíru, přes velikost písma, obrázky i drobnost v podobě látkové záložky :-). Bonusem je do knihy vložený dárek – úryvek z Griffinova Poselství ze Stínadel. (To jsem četla a zas tolik odvařená jsem z něj nebyla.) Jen mě mrzí, že i desky jsou jakoby z recyklovaného papíru, takže kápne-li na ně tekutina, tak je to poškodí. Byť souhlasím s Typomilovými výtkami (kupř. chybějící žluté špendlíky Vontů či dřevěná podlaha Tleskačovy kůlny), Grusovy ilustrace jsou opravdu zdařilé. Pokud bych měla vytknout něco zásadního, tak jen nové pojetí Otakara Losny, kterého mám v hlavě ve Fischerově verzi, které odpovídá i Foglarova charakteristika, že neměl pěknou, ale zajímavou tvář (parafrázuji). Nového vydání jsem se trochu bála kvůli úpravě některých pojmů oproti originálu, ke kterým Albatros přikročil, aby se kniha přiblížila současnému čtenáři. Sama jsem si však ničeho výraznějšího nevšimla, ba dokonce Tam-tamy jsou stále prodávány za desetník, což u dnešních dětí může vyvolat různé otázky :-). Za sebe tedy doporučuji nejen těm, pro které jsou RŠ nové, ale i těm, co k nim mají nostalgický vztah, četli je v dětství a třeba je už doma v nějakém starším vydání mají. Nu a protože jsem úchyl, nejenže jsem ještě před prázdninami začala opět v klopě nosit žlutý špendlík, ale začala jsem si z knih vypisovat stínadelský místopis a porovnávat jej s Čechovou mapou Stínadel.... celý text

Přání 2016, Pavel Čech

Bludiště 2016, Pavel Čech

Jirka a indiáni 2020, Pavel Čech

Po předchozích setkáních s Pavlem Čechem jsem čekala sice trochu víc, ale odešla jsem spokojená. Knížku jsem primárně vnutila synovi, který ji zhltl během chvilky, a pak si ji pořádně a v klidu přečetla sama. Po Dobrodružství Rychlé Veverky (zejm. 5 díl) se nemohu zbavit dojmu, že Čech ty knihy kreslí, maluje a píše hlavně pro sebe, takže nevím, jestli nemám být trochu zklamaná a dotčená. Kreslí, maluje a píše je ale hezky, takže zatím se s tím moje ego vyrovnává a budu je číst a vnucovat svým dětem dál. Edit: Knížku jsem následně (doslova) vnutila tchánovi, který vyrůstal na Mayovkách a zpětně oplakává svůj sešit s výstřižky z filmů, který coby mladík vyhodil s tím, že ho už nebude potřebovat, a nyní by za něj dal všechno na světě. Vzpíral se, ale nakonec si knihu odnesl a doma přečetl, aby mi ji vracel s tím, že nevěřil, že se mu (dětská kniha) bude líbit, ale líbila, a že jsem měla pravdu.... celý text

Něco za něco 2011, Markéta Dočekalová

!!! POZOR SPOILER !!! Knihu mi dala kamarádka s tím, že ji dlouho nic tak nedostalo. Přiznávám, že mě to bavilo hodně a četla jsem na jeden zátah, ale jednu hvězdu opravdu MUSÍM dát dolů za ty šílené chyby, co kniha obsahuje. Pokud je na vině sama autorka, poněkud to otřásá mojí důvěrou v to, jak ji vykreslil a vychválil přebal knihy. Kupříkladu "pro Boha" namísto "proboha", "sec sakra" namísto "setsakra", "laskání ve vlasech" namísto "vískání", ale i zcela nepochopitelné psaní některých cizích slov foneticky a jiných tak, jak se píší. Příběh je skutečně možná trochu limonádový, ale při vší té mizérii, s níž se tři hlavní hrdinky musí potýkat, mi to vůbec nevadilo a naopak mi až chyběl happy end týkající se nemocného syna. Netvrdila bych sice úplně, že při čtení příběhu z druhého a třetího úhlu pohledu se mi vše začalo skládat dohromady a zapadlo to do sebe, nebo že jsem si z toho sedla na zadek, ale myšlenka byla dobrá a uchopení vůbec nebylo zlé. Autorka sice často zdůrazňovala, že jedna situace může být různými lidmi nahlížena a vnímána různě, ale ono to asi neuškodí, protože v reálu si to uvědomuje málokdo. Někomu možná nesedne jistý fatalismus ve smyslu, že nic se nám neděje bez účelu a že to kolikrát vidíme až zpětně, ale mně je tahle životní filozofie docela blízká, takže jsem na to přistoupila a čekala, jak se to vyvrbí. Přiznám se, že jak mi postava Ludmily nejprve přišla ryze nesympatická, tak nakonec jsem jí tu podzimní love story přála a i zmínka o fících a červených šatech mi přišla moc krásná. Jen tedy Libor byl za mne totálním antihrdinou, s tím jsem nesympatizovala snad ani okamžik. Ztráta času to rozhodně nebyla, jen škoda těch ohavných chyb.... celý text

Pád Cařihradu 1997, Mika Waltari

!!! POZOR SPOILERY !!! S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak. Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město. Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?) Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval). Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel. Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít. I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.... celý text

Hypotéza lásky 2023, Ali Hazelwood

!!! POZOR SPOILERY !!! Další z knih, na které jsem v rámci rezervací v knihovně musela dlouho čekat. Coby fanynku seriálu Teorie velkého třesku mě to bavilo hodně, Olive by klidně na nějaké konferenci mohla v rámci panelové diskuse nebo afterparty v baru potkat Bernadette :-). Jen pokud porovnávám jako externí doktorand humanitních věd, připadá mi, že naše univerzity pro postgraduální studenty nejsou tak brutálním prostředím jako ty americké. U erotických scén jsou více méně dvě cesty, jak se s nimi spisovatel může popasovat, a to buď psát hodně otevřeně (ale pak hrozí, že se některými použitými výrazy netrefí do vkusu čtenářstva) nebo jinotajně - vybalancovat to je velmi těžké. Zde překladatelka mohla místy volit jiné výrazy (po láskyplné předehře mi sloveso "šukat" přišlo jako pěst na oko) a autorka zase mohla ubrat na explicitě a detailech. (Opravdu jsem nepotřebovala číst o tom, že Adam nasál celý jeden pysk.) Každopádně, i když hodně podrobná, sexuální scéna je v knize vlastně jenom jedna (ale zato dvakrát). Škoda, že knihu hyzdilo několik překlepů a chyb, celkově se hodně povedla - i když Adam z obálky nevypadá jako Adam z mojí hlavy. Jistě, děj obsahuje různá klišé, lásku ústřední dvojice vidí všichni kromě ústřední dvojice a od začátku je jasné, jak to dopadne, ale je to napsané čtivě, vtipně a bavilo mě to celou dobu. Lituju snad jen toho, že záporná postava se odkopala moc brzy a konflikt skončil dříve, než začal. Zatímco Transcendence, na níž jsem v rámci rezervací také dlouho čekala, mě spíše zklamala, u Hypotézy lásky jsem měla očekávání nízko a byla velice příjemně překvapená. Bavily mne i dílčí hypotézy v úvodu kapitol, které napovídaly, o čem kapitola bude, a bylo znát, že autorka univerzitní prostředí dobře zná. (Na rozdíl od jiných knih, které se sice na univerzitách odehrávají, ale autor spíše potřeboval nějaký dějový rámec než že by se v prostředí reálně vyznal.) V rámci žánru velmi zdařilá kniha - Hazelwood si ji opravdu vymazlila a svojí potřebou psát i něco jiného než akademické texty se mi zařadila po bok Leonarda Hofstadtera a dalších sympaťáků z Pasadeny. I když jsou zde dějová i romantická klišé, a i když je jasné, jak to skončí, zasazení do univerzitního prostředí pro mne bylo něčím novým a suma sumárum, je to milá oddechovka, takže za mne za plný počet.... celý text

Transcendence 2023, Jewel E. Ann

!!! POZOR SPOILERY !!! Hodně toho tady bylo řečeno níže, takže nebudu opakovat. Ke knize jsem se dostala přes doporučení ve čtenářské skupině na Modrém koníkovi a přes čtvrt roku čekala, až se ke mně v rámci rezervací dostane. Nějak jsem nezaznamenala, že jde o první díl série, takže jsem pořád četla a četla a čekala, kdy přijde konflikt a rozuzlení, abych se nedočkala. Téma bylo zajímavé a správně tajemné, autorka v podstatě nechala na čtenáři, jaké stanovisko k myšlence přenosu (částí) duší zaujme, ale ze zpracování jsem úplně nadšená nebyla. Jewel E. Ann si mohla mnohem víc pohrát a mnohem víc věci rozpracovat - kupř. už jen podivné vzpomínky Swayze a vyšetření, která jako dítě musela absolvovat. Toho se autorka jen dotkla, uvedla nezbytné minimum, aby byl čtenář v obraze, a pak se zaměřila na zevrubné popisy fyzických aktů mezi hrdinkou a jejím přítelem Griffinem. (Ačkoli Swayze neustále opakovala, jak ho miluje, a jak si spolu rozumí, ty časté sexuální scény hloubku jejich vztahu poněkud rozmělnily.) Hned v úvodu mi vadily detaily typu přilepené vložky nebo opisy cizího prstu v nose, to si mohla odpustit. Ošizená jsem se cítila i stran (znovu)poznávání Natea a Swayze/Daisy, přišlo mi, že profesor tu myšlenku přijal velmi rychle a velice rychle se k sobě začali chovat s žoviální důvěrností, včetně různých vtípků a narážek. V knize sice několikrát zaznělo zdůraznění hrdinčina věku, nejsem si ale jistá, zda český čtenář hranici 21 let (a věkový rozdíl mezi chůvou a tatínkem) vnímá tolik jako čtenář z USA. Ke svému čtenářskému zklamání jsem uhodla i to, co zlý soused udělal, takže konec pro mě tolik šokující nebyl. A vyloženě mě obtěžovalo neustálé zdůrazňování toho, jak si všichni šli mýt ruce, než sahali na miminko :-). Suma sumárum: Přečetla jsem za dva dny a fakt jsem byla zvědavá na vývoj. Milostný trojúhelník je zatím podaný tak, že opravdu není jasné, koho si Swayze vybere, a přiznám se, že já fandím oběma. Pokud přijmeme teorii rozverné profesorky Zvonilky, pardon Hazel, můžeme se do dalšího dílu jen dohadovat, čí část duše zvítězí - Morgan Daisy nebo Swayze? "Lidé kolem nás dávají našemu životu energii. Když milujeme, necháváme část svého srdce - část své duše - žít uvnitř toho druhého. Radujeme se, když jsou šťastní. Cítíme jejich bolest. A když zemřou... něco z nás také zemře."... celý text

Zkáza Jezerní kotliny 2022, Petr Hugo Šlik

!!! POZOR SPOILERY !!! Považuji se za skalní foglarovku (jsouc ženou, nemohu být folgarovcem) a po přečtení se řadím k těm, kterým se kniha líbila. Kvůli dobré znalosti předlohy, která patří k mým nejoblíbenějším foglarovkám (nyní myšleno knihám), jsem samozřejmě četla hodně kritickým okem a některé motivy se mi vůbec nepozdávaly: - Hoši se v rámci letního rozloučení s Jezerní kotlinou vydávají k Jílkově kříži, přestože v předloze na ně místo působilo velmi tísnivě a slibovali si, že k němu už nikdy nepůjdou. - Důvody návštěv jeskyně Dernetem a Jílkem se mi nelíbily, rázem ztratily ono romantické kouzlo chlapeckého přátelství v Kotlině, ne nepodobnému Ludvovu a Pavlovu. (Do Derneta jsem si vždy projektovala přátelství hlavních hrdinů a bylo mi neskutečně líto, že se ze ztráty kamaráda pomátl a že ztratil cestu do Šafránové rokle a tím i klíč ke svému šťastnému dětství a hlubokému přátelství.) - Pavel s Ludvou objevili v jeskyni staré pokrývky, ale ty by se za nějakých 20 let asi rozpadly - Slavnost Rudého nebe jsem vždy vnímala jako něco niterně Ludvovo, něco, kam nepustil ani Pavla což je s ohledem na hloubku jejich přátelství s podivem. Opravdu by pak Ludva publikoval úryvky ze Zavřené knihy ve školním časopise? - Do Zavřené knihy se dalo psát jedině pravým inkoustem (s. 19) pokud se příběh odehrává v době první republiky, jinak než inkoustem děti tehdy nepsaly - Ludva se díky publikování ve školním časopise z nenápadného chlapce stal slavnou osobností. Myslím, že s ohledem na své skoro úmrtí a hrozbu kuřáctví byl ve Starých mlýnech proslulý ažaž. - Úmrtí jedné z postav zpětně působí jako výkřik do tmy a z hlediska děje sloužilo jen pro vyloučení jednoho z podezřelých. Detektivní zápletka nebyla špatná, skoro mě až mrzelo, že nejsem dítě, protože jsem ani na okamžik nevěřila tomu, že by dopisy mohl psát Dernet, a od počátku mi bylo jasné, kdo je jejich autorem. Zejména jsem ale měla problém se šlikovštinou, kterou jsem zaznamenala již Tajemství jeskyně pokladů (což koresponduje s komentářem od JAnD), a která mi přijde zcela mimo mísu. To, že těžař Radecký zvládl s natrženou slezinou dojít k autu, s tím bych se asi ještě smířila, záleželo by na rozsahu zranění. Ale že Pavel dokázal s OTEVŘENOU zlomeninou dojít pro pomoc, vrátit se zpátky, a ještě spolu s Ludvou tahat (!) Radeckého zpod padlého stromu, to už bylo opravdu sci-fi. Dětského čtenáře to možná netrkne, stejně jako mu nepřijde přehnaný závěrečný akční zápas nad rozbouřeným potokem, ale dospělý musí protáčet oči a litovat, že autor nezůstal trochu při zemi. Samostatnou kapitolou jsou ilustrace snad s jedinou výjimkou slavnosti Rudého nebe je považuji za velice nezdařilé. Pominu-li chybky typu zavřeného a zavinutého deštníku na dvoustraně 158159 (Radecký měl deštník otevřený kvůli dešti) nebo indiána s knírkem na s. 21, hlavní hrdinové vůbec nevypadají jako cca třináctiletí hoši, což je nejmarkantnější zejm. na s. 49. Tenhle obrázek považuji za nejvíc nepovedený z celé knihy, Pavlova muskulatura a hlava Ludvíka plavajícího ve vodě, vyvolávají ve mně mnoho nežádoucích obrazů. Šlik se snaží psát podobným slohem jako Foglar s ohledem na to, že jsem bezprostředně předtím četla Kotlinu, souhlasím s uzivatel6859, že recyklování Jestřábových slovních spojení a obratů bylo místy do očí bijící a otravné. Přestože autor s původními postavami nakládá po svém, snaží se ale předlohu ctít a z knihy je to znát. Zároveň, ačkoli se kniha má odehrávat ve stejné době, píše tak, aby oslovila současného čtenáře, ať šlo o decentní zapojení dívčího prvku nebo i světa dospělých (a to i v podobě Pavlovy maminky, byť Ludvovi rodiče jsou stále v pozadí). Jistě, Kipling odpovídá Foglarovskému archetypu správňáckého učitele / (skautského) vedoucího, a v tomhle ohledu je to trochu vykrádačka, ale líbilo se mi, jak Šlik rozvedl např. postavu starého lékárníka. Nebo že se vůbec zamyslel nad tím, proč Dernetův kamarád Venda Jílek spadl ze skály. A ano, Ludvovy myšlenky o solárních panelech byly futuristické, ale celkově hodnotím kladně i ten apel na ochranu přírody a bezvýznamných cenností, které nám nezištně nabízí, stačí jen otevřít oči a dívat se. (Což mě vede k otázce, jak to bylo s ochranou přírody za první republiky?) P.S.: Nejsem přesvědčena o tom, že by pod pískovcem mohlo být uhlí, ale vznesla jsem v tomto ohledu dotaz na geologa, tak uvidím, co mi odpoví. P.P.S.: Odpověď: Mohlo.... celý text

Tajemná krabička 2019, Pavel Čech

Chata v Jezerní kotlině 2005, Jaroslav Foglar

!!! POZOR SPOILER !!! Jedna z mých nejoblíbenějších foglarovek a dokud jsem ještě měla víc času, pravidelně jsem ji četla vždy o prázdninách, pro ten melancholický pocit končícího se léta. Když jsem zjistila, že nejnovější vydání ilustroval Pavel Čech, koupila jsem si Chatu jen kvůli němu, doma mám vydání od Olympie z 90. let. Když čtu nějakou knihu opakovaně, zpravidla u mne dokáže vyvolat pocity a emoce z doby, kdy jsem ji četla poprvé a kdy mne zasáhla. Jak jsem nyní koukala na text v jiné úpravě, nebylo to ono! Vlivem komentářů níže, mnohem víc jsem si všímala věcí, které mi svého času nepřišly, ale nyní působí "little bit gay". Když na scénu přišly temné věci, konečně jsem umlčela cynický hlas svého skeptického dospělého Já a plně se začetla. Jiřího Derneta jsem se v důsledku později nebála, bylo mi ho jen nesmírně líto a mrzí mě, že mu autor neumožnil naposledy se podívat na kříž. Nemyslím, že by vztah ústředních hrdinů byl nezdravý. (I když se spolu rádi koupali,) Pavlův vztah k Ludvovi jsem vždy vnímala jako ryzí a i já v průběhu let měla kamarádky, s nimiž jsme sdílely vše, trávily spolu každou volnou chvilku, těšily se na sebe a nikdo nás nemohl obvinit z "něčeho víc". Dokážu se vzít i do Pavlovy frustrace, protože řada z těch přátelství nedopadla a i když čas bolest otupil, tehdy to bylo bolestné. Jistě, Ludvova nemoc a uzdravení mohou nyní působit trochu naivně, ale je třeba vycházet z Foglarova odporu ke kouření, a třeba na mě jako na dítě ten morální apel působil. Jediné, čemu se nyní za ty roky divím, je, že Ludva Pavla nikdy ani později nepřibral ke své slavnosti Rudého nebe. Nové vydání od Albatrosu kopíruje vydání Rychlých šípů co do volby desek i papíru, knize tahle úprava sluší. Jenom... Ač mám Čecha ráda, trnkovsky laděné obrázky mi k "mojí" Jezerní kotlině nesedly a některé obrázky působily opravdu dětsky, ne hodny staršího čtenáře. Za nejhezčí považuji velkoformátové ilustrace se zapadajícím sluncem a mísícími se barvami, ty ve mně vyvolaly onu melancholii a stesk stejně jako zář podzimního slunce a vůně jizerskohorských luk, nedefinovatelný stesk, který ve mně Chata v Jezerní kotlině vždy vyvolává.... celý text

Já to měl první! 2 2022, Barbora Brůnová

Stejně kvalitní jako první díl a stejně jako u prvního dílu, i zde jsem se v mnoha komiksech našla.

Poklad 2013, Pavel Čech

Velký závod 2013, Pavel Čech

Tleskač 2022, David Jan Žák

!!! POZOR SPOILERY !!! Pokud tu někdo čte mé poslední komentáře, musí nutně nabýt dojmu, že jsem dogmatik a odpůrce nekanonických děl navazujících na Foglara. Chtěla bych proto předně říct, že nejsem takový škarohlíd, jak by se mohlo zdát. Ba naopak, každý následnický počin vítám a jsem za něj ráda. Jen má očekávání jsou vysoká a nároky taktéž! Knihu jsem dočetla před chvílí a smutně přiznávám, že ve mně nezanechala žádný pořádný dojem. Jak by řekl můj muž: Škoda. Mohlo to bejt dobrý Prostředí sirotčince mohlo být vykresleno mnohem tísnivěji, kromě mytí latrín ve mně nevyvolalo žádnou pořádnou emoci. V knize padne mnoho klučičích jmen, ale s výjimkou ústřední trojice se čtenář nedozví, co s nimi bylo dál. (A u Jana, Komoura i Vonta to ví celou dobu, pokud četl předlohu.) U komparsu by to nevadilo, ale u padouchů bych to čekala - co bylo dál se Zbyškem, jak byl potrestán Správce, kam se poděl Hrbáč a zda došlo k Talafousově nápravě. Vont je sice nadšen Janovým původem, ale za celou knihu se nedozvíme Tleskačovo pravé jméno, natož aby byl využit pro sjednocení Stínadel, jak si Vont maloval. Všichni kluci jsou chudí, ale sociální prvek stojí úplně stranou a autor s ním pořádně nepracuje. Sirotčinec je zprvu líčen jako vězení a líheň šikany, přesto v určitém momentu mají hrdinové tolik volnosti, aby se potulovali po Stínadlech. V těch navštíví známá místa v podobě Svatyně Uctívačů ginga či kostela svatého Jakuba, což jsem nepovažovala za Easteregg, ale přišlo mi to spíše na sílu. Žák na rozdíl od JF zasazuje děj svého příběhu do konkrétní doby. Proč? Proč zrovna na počátku 20. století do sirotčince přibylo tolik sirotků? Fungovaly by c. a k. ústavy pro osiřelé děti tak, jak je spravoval Správce? O klášter jakého řádu původně šlo a proč klášter opustil? Atmosféru předválečné Prahy jsem si dosazovala spíše sama kvůli dataci z nejrůznějších narážek (např. jméno židovského obchodníka), autor s ní záměrně nijak nepracoval a viditelná nebyla. Postavy, nejvíc patrné to bylo u Berta Komoura, mluvily spíše jako naši současníci. Což, jak píše mirek69, současníkům asi vadit nebude, ale mně, coby osobě rochňající si v autenticitě se to nelíbilo. I jména dvou hlavních stínadelských "mafiánů" mi neseděla, ačkoli uznávám, že po krátkém výzkumu jsem zjistila, že slovo ksicht bylo v té době známo a běžně se užívalo. S ohledem na dějinné i místopisné zasazení, chyběl mi v sirotčinci i nějaký německy hovořící hoch nebo větší důraz na sociální prvek. Kolik tehdy stálo pořízení fotografie? Mohl by Jan mít celé rodinné album? Závěrečný zápis je datován do roku 1917, kdy by zřejmě i hoši ze Stínadel řešili spíše válečnou situaci, ale to je jen moje domněnka. Chtěla bych vědět, jestli autor dějinné reálie promýšlel a něco si o nich zjišťoval, nebo jestli jen letopočet plácnul, aby to chronologicky sedělo k (dějově) pozdějším Rychlým šípům. Před pořízením knihy jsem si četla zdejší komentáře a měla obavy z využití známých jmen: Jan Tleskač, Robert Komour, Vojtěch Vont. Kupodivu, autorovo uchopení věci mne nakonec vůbec nepohoršilo, ani skutečnost, že z dotyčných udělal vrstevníky. Zázemí i osobní historie chlapců mohly být rozpracovány víc. Pokud se ale na knihu dívám očima Foglarovky (což je, uznávám, divné slovo, nemohu se však zvát Foglarovcem a nestydím se za to, že jsem žena), nejzásadnější výtku mám k autorství vynálezu létacího kola. Není to sice poprvé, co se setkávám s myšlenkou, že by autorem Tleskačova kola NEBYL Jan Tleskač, ale stále ji považuji na neslýchanou. Kudličkův vynález měl být navíc tajný, přesto o něm hlavnímu hrdinovi řekl Hrbáč. A v neposlední řadě - nebyl Tajemný Em mistrem zámečníkem? Autor z Tleskače udělal učně u truhláře Souhlasím s mnoha výtkami v komentářích od Isew i beníčka. Líbil se mi odstavec, kdy chlapci nahlížení do stínadelských kronik: Prosíme, dejte nám svolení, ať váš můžeme rozevřít a číst, rozkryjte všechna tajemství, ať vidíme, co je skryto mezi řádky, jaká poselství? Dejte nám dar zasvěcení. Prosíme! Nechceme jen bezcílně bloumat a plout po povrchu slov a vět, chceme se ponořit až na dno, do hlubin dávných příběhů, chceme se poučit, chceme vědět. Mám to úplně stejně. A právě proto Žákova Tleskače nezavrhuji. Jaroslav Foglar byl geniální v tom, že některé věci nechal zcela bez odpovědí, takže mohou dráždit obrazotvornost čtenářů i případných pokračovatelů, kteří o svých představách třeba napíšou knihu. Žákova představa se neslučuje s tou mojí, věřím ale, že svoje čtenáře si najde.... celý text

Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství 2018, Tomáš Prokůpek

Maják Uctívačů ginga 2005, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! V roce 2005 mi zcela uniklo vydání třetího dílu, a tak jsem to nyní, ve svém Rychlé šípy - revival období napravila. Po přečtení doslovu se musím trochu kát za své dva předchozí příkré komentáře k uctívačské trilogii. A proto, aby nedošlo k mýlce: Svatopluk Hrnčíř píše pěkně, jeho knížky jsou čtivé, hrdinové sympatičtí, děj napínavý a je zde i výchovný prvek. Jako prázdninová letní oddechovka naprosto ideální čtivo. Proč tedy to nízké hodnocení? Protože Hrnčíř nerozvíjí Foglara, on si jen půjčil jeden jeho motiv (uskupení Uctívačů ginga) a ten si napsal po svém. Samozřejmě, není to hřích, ale pro pravověrné Foglarovce (A Foglarovky? Jak se vůbec říká čtenářkám Jestřábových knih??!) to není Foglar, ale jen volné navázání a vlastní pojetí některých reálií. S oblibou o sobě říkám, že jsem dítě analogu, a jako takovému mi nevadila absence zasazení do nějaké konkrétní doby, v níž se příběh odehrává. Nebýt některých pojmů, přísahala bych třeba, že Zapletalovy Sedmička, Ostrov přátelství a další se odehrávají v současnosti. Taktéž zde. V průběhu četby mne však několikrát napadlo, jak by na děj nahlížely dnešní děti - když hrdinové hledají místa ze zašifrovaných vzkazů, nepoužívají google. Když Kůk kreslí mapy anebo něco s ostatními hledá v terénu, nemá k tomu chytrý telefon s GPS a online mapami. (Mně to nevadí a na uvěřitelnosti to knihám neubírá, ale pro někoho to může být pravěk.) Stejně tak ty Hrnčířovy hrátky s češtinou a autorské novotvary, tentokrát viditelné už u stínadelských Vos, ale i jinde. Co Vavřich ml. udělal se svým pražským domem? Copak se o něj po jeho zmizení nepřihlásili žádní dědicové? Kolik let je vlastně hlavním hrdinům? Z Káti už je slečna, ve druhém díle dokonce jezdila na motorce s místním borcem, tak se mi nechce věřit, že by jí bylo třináct. Pustili by dnes rodiče dvanáctileté kluky samotné přes noc tábořit do neznáma? A co Fárovo shánění vlastního výtisku Stínadelských pověstí, které měl kromě něj v knize snad každý druhý? To si nemohl zajít do knihovny? Děj knih jsem si pro sebe zasadila do doby, kdy jsem je četla poprvé, takže nějaká 90. léta, a k RŠ jsem přistupovala jako k prvorepublikové záležitosti. Proto mi poněkud haprovala časová osa příběhu. Kdy se zjevil Struna? Vždyť, co vím, Uctívače založil Štěpán Mažnák. Kde Jastrův turistický oddíl sehnal sazenice ginga, které sázel všude možně po světě? Proč nikoho nenapadlo zasadit gingo nové poté, co to původní ve Svatyni uschlo? Kdy se Dominik druhý vydal na Východ? (Nebyl on takhle náhodou emigrant?) Pokud se knihy odehrávají v 90. letech, byla by Stínadla stále v tak bezútěšném stavu? Nu a pak to, co si na Foglarovu čtvrť narouboval Hrnčíř: co ta černá věž alias Maják? Ze stínadelských pověstí by se mohlo zdát, že alchymista tam žil někdy ve středověku, ale když si čtenář spojí všechny narážky, muselo to být v době ne tak dávné. Věž sice využívala Kaskova mýdlárna jako sklad, ale nikdo ve sklepě nenašel původní alchymistickou výbavu (o kandele nemluvě), na kterou narazil Franta Hurych? Hrdinové kupu věcí rozluštili a našli díky mnoha náhodám (objev svíčky, Kůkova návštěva starožitnictví, setkání s malířem Zimolou coby dalším spřáteleným dospělým), což možná přijde neuvěřitelné dospělému čtenáři, ale cílové věkové skupině ne. Při čtení mne trklo - a souhlasím v tomhle s Turloghem - že místopis v závěrečné části knihy byl inspirován Protrženou přehradou, čemuž nahrávají už jen ti netopýři. Docela by se mi líbilo pozorovat Bratrstvo spouštějící boty do díry a pak přicházející na Druhou stranu obuté - neobuté. Proto mě mrzelo, že třetí díl neobsahuje žádný komiks jako ty dva předchozí. To byl, zejména v 1. díle, moc hezký nápad a RŠ i noRŠ byly velmi zdařilé. Líbila se mi i obligátní šifra, kterou jsem rozluštila už jen proto, abych nebyla nařčena, že jsem pohodlný čtenář. Hrnčíř oproti 2. dílu přidal více Stínadel, ale hrdinové stejně nakonec skončí jinde. I když už do klubu více méně přijali i Káťu, záhady opět řeší především klukovský trojlístek, a to navzdory Františkově i čtenářově dojmu, že to vůči Tomášově sestře není fér. V závěru knihy jsem čekala, že kromě Katky do party přibude i Ondra Šír, který by si to už s ohledem na svůj rodokmen zasloužil, ale skutek utek. A vůbec spousta věcí zůstala nedotažených: Co Jork? Anebo Klub obnovující tradice Vontů? Ti se sice na scéně mihli, ale v průběhu děje vyšuměli do ztracena. Alchymistův původ nám SH neodkryl a stejně tak poslední Velký Vont Gabriel zůstal zahalen tajemstvím. Nemělo on být nakonec ještě 4. díl? Jako pokračování Rychlých šípů je to (zejm. ve srovnání s Velinským) spíše průměr. (Já jsem prostě zatvrzelý skalní Půrýš - původní Rychlý šíp.) Jakožto čistokrevný Hrnčíř to, i když mým favoritem jsou stále především Lovci z Ohňové hory, ale vůbec není zlé. Ten ostravácký jangin bych na vlastní oči viděla moc ráda, a pokud by místní dovolili, sáhla si na něj. P.S.: Komentáře níže obsahují spoilery, doporučuji pročítat a hodnotit po samotném přečtení knihy.... celý text

Poklad Uctívačů ginga 2000, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl mne svého času zaujal méně, možná proto, že mi přišel i méně uvěřitelný. Předně se mi už jako mládežnici nechtělo věřit, že by někdo něco podobného opravdu reálně prožil a bližší jsou mi knihy, kde čtenář skutečně může zažít to, co hrdinové. Komu z nás se ovšem poštěstí najít nejen tajný srub, ale zejména přes 150 let staré zápisky podivína s Cimrmanovou invencí a výrazně zajímavějšími životními osudy? Pak mi moc nevoněly (a to ani dnes) Hrnčířovy hrátky se slovy, patrné (ale v menší míře) už v prvním díle: norýšové, mašíblové, nyní k tomu Katčiny neologismy typu chlupohrabka apod. Co vedlejší postava, to fiktum faktum další zvláštnost ve vyjadřování, což mělo působit odlehčeně a komicky, ale mně to spíše obtěžovalo, protože v takové statistické míře tak lidi prostě nemluví :-). A pokud si mohu dovolit být ještě chvíli rýpavá, tipla bych si, že Prunus Spinosa by svůj odkaz v té době napsal spíše německy než česky. Draci v prvním díle mi přišli trochu moc, ale Křivodol, poustevník, pyramida a další v díle druhém na mně působily již přehnaně. Což mi připomíná, že jsem zatím nesplnila svoji osobní výzvu, podívat se do mapy a zjistit, zda uvedená místa skutečně existují. Pokud ano a vše je tam tak, jak autor píše, mé hodnocení nebude zdaleka tak příkré! Dějová linka s Dominikem druhým ve druhém díle akcentuje to, že Hrnčíř vlastně vůbec nepracuje s Vonty. Vypůjčil si název jednoho z uskupení, vytvořil mu vlastní historii a zvyky a přesadil ho ze Stínadel do Podkrkonoší. Uctívači zde tak fungují spíše jako turistický oddíl Jakuba Struny a názvem natěšení znalci Rychlých šípů tak z četby mohou odejít rozčarováni. Z knihy mi nebylo moc jasné, v jaké době Struna vlastně působil, ale Hrnčíř se tomu možná s ohledem na naše politické dějiny úmyslně vyhnul. SH píše velice pěkně, čte se dobře a jeho knížka má vše, co od tohoto žánru očekávám - prázdniny, partu sympatických dětí, kterým zdatně sekundují sympatičtí dospělí (ovšem v 99 % případů pouze muži), přírodu i dobrodružné řešení záhad. Jen na ta foglarovská Stínadla navazuje velmi volně, ba spíše nenavazuje.... celý text

Ostrov Uctívačů Ginga 1999, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! Po letech přečteno znovu a po letech mé hodnocení není již tak příkré. Jak mi dříve vadilo, že Svatopluk Hrnčíř si Uctívače ginga pojal po svém a rozvedl jejich mystiku a rituály, tak mi to dnes přišlo osvěžující a zajímavé. Autor píše čtivě a věřím, že ve své době mohl zájem o původní RŠ u mnohých čtenářů skutečně probudit. Obávám se, že nyní knížka je svými reáliemi už trochu zastaralá, i když styl psaní je pořád velmi pěkný, ve srovnání se současnými autory obstojí a mohl by se dnešní mládeži líbit. (Nevím, tipuji, sama jsem dítětem 90. let. Ale bejsbolka jsme neříkali snad ani tehdy.) Oproti klasické chlapecké literatuře je rozhodně fajn zapojení dívčí postavy, takže i dívčí čtenářky se mají s kým identifikovat. (I když kluci Káťu stále nechávají stranou a de facto NENÍ plnohodnotným členem party na rozdíl třeba od knih Hoganových.) Jednu hvězdičku dolů dávám za zápletku s Kllopokem, která mi přišla už kdysi neuvěřitelná a navíc. (I když si matně pamatuji, že agentura bude hrát roli ještě v dalším dílu?) Stejně tak se mi příliš nepozdávalo všechno to, co děti při svém pátrání v blízkém okolí bydliště objevily, ale na místě jsem nikdy nebyla, a tak nevím, nakolik Hrnčíř fabuloval a nakolik vytesaní draci existují. Říkám si, že průměrné české dítě nebude mít takové štěstí na záhady, což je ostatně nešvar i jiných Hrnčířových knih (např. Talisman spiklenců). Při čtení jsem se přistihla při myšlence, že mě to překvapivě hodně baví možná, že za negativní hodnocení knížek o Uctívačích v mé paměti mohl spíše druhý díl, který mi přišel už hodně přehnaný. (Nyní mám rozečteno, tak uvidíme, jak po letech.) Hrnčíř není Foglar, styl psaní i ladění knížek je jiné, hravější a ne tak temné. Uctívači coby Vontové jsou tu za samostatný spolek, spíše by se dalo říct turistický / skautský oddíl, Hrnčíř jim vymyslel vlastní historii a mytologii, ale pozor, Štěpána Mažnáka v ní nenajdeme. Moc se mi líbil nápad s ukradenými komiksy, které jsou stylem kresby i scénářem hodně věrné předloze. Nicméně za nejlepší knihu od Hrnčíře, kterou mohu číst opakovaně, považuji Lovce z Ohňové hory, právě proto, že mi přijdou mnohem uvěřitelnější a díky tomu i nadčasovější.... celý text