Slepýš24
přečtené 168
Prima sezóna
1990,
Josef Škvorecký
První setkání s tvorbou Josefa Škvoreckého pro mě bylo milým překvapením, které ve mně vzbudilo touhu přečíst si v budoucnu další autorovy knihy. Prima sezóna je soubor šesti povídek zachycujících milostné patálie hlavního hrdiny Dannyho Smiřického. Většinou se jedná o příběhy humorné (spojené s holkami a hudbou, jazzem), v nichž se ale občas o slovo přihlásí i nelehká doba 40. let 20. století. Kniha mi učarovala především proto, že je na ní krásně vidět, že se mládež vůbec nemění. Kolikrát jsem si při čtení říkala, že přesně to samé jsem prožívala (nebo spíše prožívám, protože jsem jenom o rok starší než hlavní hrdina) i já, ale o několik desítek let později. Taky jsem potkala nějaké Danny Smiřické, kteří rozhazovali sítě na všechny strany a zkoušeli, která slečna (z těch několika) se chytne. Viděla jsem páry, které se rozcházely a zase scházely, jak to bylo vylíčené v povídce Smutné podzimní blues. Myslím si, že ke každé postavě z knihy bych dokázala přiřadit člověka ze svého okolí. A to je zřejmě přesně ten důvod, proč mi tato kniha utkvěla v hlavě, byť už uplynulo několik měsíců od doby, co jsem ji četla. Je to příběh ze života, je upřímný, autentický. Ukazuje lidi takové, jací opravdu jsou, postavy se nesnaží za každou cenu čtenáři zalíbit, jsou to svébytné osobnosti, jsou jako my. Taktéž mě bavil způsob, jakým je kniha napsána. Čtivě, svižně, svěže. Objevují se zde slova nespisovná či záměrně špatně napsaná (např. rači). Věty bývají krátké, ale kolikrát i výstižné, úderné. Vypravěč si zde hraje s detaily, které dokážou postavu vystihnout lépe než sáhodlouhý popis. Dialogy jsou bravurně napsané, jsou o ničem, ale nikdy nenudí. A to všechno tvoří celek, který působí věrohodně a přenáší nás do dob prima sezóny...... celý text
Strašení v Rookwardu
2022,
Darcy Coates
Strašení v Rookwardu je druhou knihou, kterou jsem od autorky četla. Bohužel ale musím konstatovat, že zatímco Duch domu Ashburnů se mi poměrně líbil, tato kniha ve mně zanechala rozporuplné pocity. Našla se zde totiž celá řada nápadů, prvků, které mi připadaly zajímavé, ale v něčem mě zároveň zklamaly. Kniha se čte rychle, a to zejména díky krátkým kapitolám, které obvykle končí v tu nejvypjatější chvíli. To s sebou ale přináší i první problémy. Zaprvé kapitoly na sebe často přesně navazují, takže pokud člověk nečte vyloženě "na jeden zátah", musí se občas vrátit v textu, aby se zorientoval, co se děje (to je ale spíš problém čtenáře než autora :)). Zadruhé některé kapitoly sice končí zajímavým zvratem, ale nakonec se z toho obvykle vyklube nějaká banalita. Je to jenom laciný trik, jak navnadit čtenáře, aby četl dál. A to mě docela mrzí... Neslavná je i psychologie postav. Jediným charakteristickým rysem hlavního hrdiny jsou záchvaty vzteku. Sice mě těší, že na konci tato neobvyklá vlastnost (porucha) sehrála tak důležitou roli a obhájila si tím svůj význam v knize, ale jinak? Takhle plochou postavu (a ještě ke všemu hlavní) jsem dlouho neviděla... SPOILER Hororu moc nepomohly ani díry v logice. Nápad a zápletka mě sice bavily, ale nějak jsem asi minula tu pasáž, v níž Guy zjistil, že má dceru. Věděl, že má dítě, ale neměl odvahu se na ně podívat, takže netušil, zda je to holčička nebo chlapeček. Také mi připadalo poněkud zvláštní, že o své matce uvažuje jako o Heather, i když ji tak neoslovuje (když s ní mluví). Rovněž mě zaráží, proč nikde nepadla ani věta o tom, že by někdo (např. rodina, přátelé, policie) hledal Tiff - vždyť se ztratila! SPOILER Knize nenapomáhají ani stále stejné motivy s předchozími romány, ani prapodivné slovní obraty (tady je ale na vině spíš překladatel). Nicméně jako hororová oddechovka (asi ideálně pro mladší čtenáře) Strašení z Rookwardu bohatě postačí.... celý text
Deník zoufalé třicítky
2022,
Martina Boučková
Deník zoufalé třicítky je jedním z těch titulů, které by se daly ověnčit přívlastky jako oddechový, čtivý, vtipný, svěží, zkrátka je to ideální letní čtivo pro méně náročné čtenářky. Už samotný způsob, jakým je knížka napsaná, probouzí ve čtenáři touhu číst dál. Autorka se ničím nezdržuje, pasáže, které by mohly mít jiný než veselý ráz, rychle ukončuje a popisuje jen to, co je nezbytně nutné. Navíc autorčin styl psaní navozuje pocit, jako byste seděli s kamarádkou v kavárně a ona vám líčila své životní patálie. Knížka vám bude příjemně plynout nejen proto, že je plná vtipných příhod, ale také proto, že postavy si jednoduše zamilujete. Hrdinové knihy nejsou ničím výjimeční, jsou jako my, jako obyčejní lidé, kteří nás obklopují každý den, proto je pro čtenáře snazší vžít se do nich, představit si je, vytvořit si k nim nějaký vztah. Níže v komentářích jsem četla, že konec byl předvídatelný. Ano, v té nejobecnější rovině byl předvídatelný, přesto do něj autorka vložila něco navíc (např. snahu vyhnout se zbytečným klišé). Konec nepůsobí nijak přeslazeně, křiklavě, nereálně, příběh končí na tom pravém místě - možná to hlavní hrdince vyjde, možná ne, to ať si každý domyslí sám... Pokud hledáte knížku, u které si odpočinete a naberete sílu do dalšího týdne, můžu vám Deník zoufalé třicítky jen doporučit.... celý text