Slepýš24 přečtené 168

Višňový sad 2005, Anton Pavlovič Čechov

Šibeniční písně 1958, Christian Morgenstern

Bavilo mě pozorovat, jak si autor s každou básní hraje. Jednou zkouší, co všechno se dá udělat se slovy, jindy zase napíše báseň do obrazce, který má nějakou spojitost s obsahem (viz kaligram Trychtýře). Nicméně můj největší obdiv mají Morgenstern jako autor a Bondy jako překladatel za báseň Velké Lalulá, v níž je ukrytá šachová partie. Geniální nápad!... celý text

Hřbitovní kvítí 2012, Jan Neruda

Milý Edwarde 2021, Ann Napolitano

Milý Edwarde je jedna z těch knih, kdy se člověk zastaví a začne přemýšlet nad svým životem, nad tím, že nikde není psáno, že s námi zítřek počítá, že neznáme dne ani hodiny a že pokud chceme něco udělat, měli bychom to udělat hned. Jsem ráda, že se autorka rozhodla zabývat otázkou, jak se člověk změní, když prožije něco, co druzí nemohou pochopit, konkrétně když někdo přežije pád letadla. Jaký je život po tom všem? A je to vůbec ještě život? Líbilo se mi, jak byly vykresleny jednotlivé postavy. Všechny jsem si zamilovala. A stejně tak i celý příběh. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat. Doporučuji!... celý text

O knihovnickou sovu 2021 2022, * antologie

Můj první polibek 2021, * antologie

Na knize se mi velmi líbí její rozmanitost, zejména žánrová (najdete tu historické povídky, milostné povídky, sci-fi, povídky s tematikou drog atd.). Věřím, že každý si tu najde příběh, který ho bude bavit. Každá povídka má něco do sebe, je něčím zajímavá - postavami, nápadem, myšlenkou, jazykem, celkovým zpracováním nebo samotným pojetím "prvního polibku". Takže pokud máte rádi povídky a chcete podpořit mladé české autory, určitě si knížku přečtěte.... celý text

Pygmalión 2007, George Bernard Shaw

Drama si pohrává s velmi zajímavou myšlenkou. Předělat někoho k obrazu svému, nechat ho přičichnout k lepšímu životu a pak jej vrátit tam, odkud přišel. Je takový návrat možný? Není to kruté? Na knize mě ale více bavil jazyk. Ta rozmanitost slov, ukázka toho, jak se jedna věta dá říct tolika jinými způsoby. Každá postava měla osobitý způsob vyjadřování a výslovnost. Místy mi ale připadalo, že překladatel se až křečovitě držel originálu. Ten jsem sice nečetla, ale vynechávání slabik uprostřed slov mi více připomíná angličtinu než češtinu, u češtiny by mi připadalo přirozenější vynechání první slabiky. Ovšem to je jen můj názor. V každém případě překladateli všechna čest. Na druhé straně mě mrzí, že se ve vydání z r. 2007 objevuje tolik zbytečných chyb a překlepů, zejména v interpunkci a v psaní háčků a čárek. Autor měl také dost požadavků na vzhled postav, na rozmístění rekvizit, ale hlavně na množství rekvizit, které se často měnily i během jednoho dějství. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, ale jeho představy byly tak živé a náročné, že jsem nechápala, proč z toho neudělal radši román. Některé jeho požadavky mi připadaly těžko proveditelné. Ve filmu by s některými věcmi nebyl problém, ale v divadle? Více prostoru mohlo být věnováno tomu, jak se Líza učí mluvit. Možná by to mohla být nuda, ale věřím, že by to bylo pro děj o něco přínosnější než nekonečné loučení Eynsford-Hillových a Higginsových... Jako celek se mi drama líbilo. Ne tolik jako Čapkovy hry, ale i tak jsem si knihu užila.... celý text

Je hlína k snědku? 2006, Jakuba Katalpa (p)

Zvláštní kniha. Nedaří se mi pochopit její smysl. Co si z ní mám pamatovat? Co si z ní mám odnést? Proč autorka takovou knihu napsala? Co tím chtěla světu sdělit? Stála za knihou jen snaha vtrhnout na literární scénu jako uragán? Tolik otázek... První kapitola mě velmi zmátla. Nastíněn je tu život Niny narozené roku 1893. Myslela jsem, že celá kniha bude o ní, ale ona se ani nedožije druhé kapitoly. V průběhu celé knihy jsem přemýšlela, jak spolu příběhy jedné a druhé Niny souvisejí. A stále si tím nejsem jistá. Příběh druhé Niny byl velmi podivný. Vše se točí jen kolem sexu, kolem mnoha mužů a jedné ženy (Blanky). Kolem živočišných potřeb. Ale proč? Z mého pohledu to byla ztráta času...... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Když jsem knihu četla poprvé, nebavila mě. Ale pak jsem si ji o několik let později přečetla podruhé a změnila jsem názor. Pásmo vypravěče mi připadalo poměrně nudné, povětšinou se v něm objevovaly jen suché popisy, nicméně přímé řeči byly velmi povedené. Sice jsem měla pocit, že postavy mají shodnou slovní zásobu a občas zbytečně řeknou jednu a tu samou informaci dvakrát po sobě (což je, předpokládám, kvůli snaze věrně napodobit skutečnost), ale celkově zní dialogy přirozeně, věrohodně a je zřejmé, že si s nimi autor vyhrál. Také se mi líbila psychologie postav. Byť se zdálo, že každý má v hlavě jen tři myšlenky a nic víc. Oceňuji, jak měla každá postava svůj příběh, který autor vždy jemně naznačil. Pokud tedy hledáte nějakou novelku na jedno odpoledne, zkuste O myších a lidech, nemáte co ztratit.... celý text

Srdce na udici 2002, Hana Andronikova

Povídky z této knihy se mi velmi líbily. Jejich struktura napomáhala tomu, aby byl čtenář neustále v napětí a byl zvědavý, jak příběh skončí. Postavy byly plastické a uvědomování si příbuzenských vztahů mezi nimi mě velice bavilo. I z jazykového hlediska je o co stát - široká slovní zásoba, metafory atd. Stojí za přečtení.... celý text

Vzpomínky, co neuletí 2014, Hana Andronikova

Kniha obsahuje autorčiny povídky, které se objevily ve sbírce Srdce na udici, v antologiích a časopisech. Jsem ráda, že díky této knize jsou, předpokládám, všechny její publikované povídky na jednom místě. Přesto bych se bez posledních pěti próz obešla. Příběhy ze Srdce na udici se mi velmi líbily, skvěle se v nich projevil autorčin smysl pro detail a její pozorovací schopnosti. Navíc propojení postav příbuzenskými vztahy z toho udělalo samostatný celek v celku. Zbylé povídky mi tak připadaly nadbytečné a ve výsledku mi i zkazily celkový dojem z knihy. Víc by mě třeba zajímal příběh Alexandra, pana V. a Míťovy matky z Rovnice o jedné neznámé. Nicméně opět se zde ukazuje, jak nadaná autorka to byla, jak skvěle dokázala pracovat s jazykem i postavami a jak dobrou pozorovatelkou byla. Klobouk dolů a čest její památce!... celý text

Nebe nemá dno 2010, Hana Andronikova

Paní Andronikova měla ohromný talent, což dokazuje i tato kniha. Způsob, jakým zde autorka pracuje s jazykem, je úchvatný (i když absence velkých písmen může někoho odradit). Nicméně musím přiznat, že jsem knihu nebyla schopná dočíst. Ne že by měla tolik stran, právě naopak, ale jeden krátký záznam mě zasytil natolik, že ani po měsíci jsem se nedopracovala ke sté straně. Je to čtení klidně i na půl roku. Pokud tedy uvažujete o tom, že byste si přečetli od Andronikovy nějakou knihu, začněte spíše Zvukem slunečních hodin nebo jejími povídkovými sbírkami (Vzpomínky, co neuletí, Srdce na udici).... celý text

Verše potrhlé 2021, Jan Ledecký

Je pozoruhodné, jak autor propojil svět dětí, jejich rodičů a prarodičů. Na děti v knize čekají básničky o zvířátkách (a moc krásné ilustrace od Jonáše Ledeckého k tomu), na jejich rodiče narážky na současné dění ve světě a na prarodiče odkazy na doby dávno minulé. Taktéž oceňuji, že básničky měly povětšinou smysluplnou a výstižnou pointu. Co už se mi ale opravdu nelíbilo, byly naprosto zbytečné chyby, zejména v interpunkci (oslovení se vždy odděluje čárkou!). A k tomu všemu někdy drhly i samotné verše. Mnohem více se mi líbily třeba básničky od Kamily Urbanové ve sborníku vítězných prací 27. ročníku literární soutěže Můj svět (z března 2020). Ty jsou formálně vytříbenější a dětem by se určitě líbily.... celý text

Příběh Arthura Truluva 2021, Elizabeth Berg

Příjemná, čtivá knížka, jejíhož hlavního hrdinu si zamilujete a budete si přát, aby skutečně existoval. Jen z toho konce je mi nějak smutno... Na knize mě velmi překvapilo, jak se nezdržuje téměř žádnými popisy, jak je plná dialogů. Příběh tak velmi rychle plyne a čtenáře ze svého zajetí propustí až na samotném konci. Celé to na mě proto více působilo jako scénář k filmu než prozaické dílo. A to je v určitém ohledu i škoda. Nikdo sice nemůže vytáhnout tu starou otřepanou hlášku: "Mohlo to být o dvě stě stran kratší," ale zase se tak kniha ošidila o kouzlo, které nabízí pouze literatura. Autorka se z důvodu zachování plynulosti a rychlosti příběhu příliš nezabývala vnitřním světem postav, líčením prostředí atd., takže se tu pak objevovaly situace, u kterých jsem měla pocit, že byly až podezřele urychlené (kupříkladu když si postavy sdělovaly něco důvěrného - proč bych tak rychle na někoho vyvalila něco, co se mi nesnadno přiznává?). Navíc mě to jako čtenáře ochudilo o hlubší sondu do minulosti jednotlivých aktérů, byly tam náznaky, ale čekala jsem, že je autorka někdy více rozvine. Příběh Arthura Truluva bych tak především doporučila někomu, kdo hledá oddechové, milé čtení a komu u knihy stačí ke spokojenosti pěkná dějová linka. Jednoznačně se jedná o knihu, která udělá radost a která vás možná i donutí popřemýšlet nad životem.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Nalezenec 2021, Stacey Halls

Úplně nadšená z této knihy nejsem. Autorce nemohu upřít, že se jí podařilo věrohodně vylíčit Londýn 18. století (aspoň já jako laik jsem ten pocit měla). Také bych vyzdvihla práci s mluvou postav (lidé z nižší třídy hovoří nespisovně, lidé z lepší společnosti spisovně) - odlišit od sebe Alexandru a Bess tudíž nebylo těžké. V souvislosti s tím bych ale měla jednu připomínku: proč je příběh Bess psán v ich-formě? Samozřejmě, jako čtenář se tak vžiju do její situace, seznámím se s jejím úhlem pohledu. Ale jak může svůj příběh napsat (!), když je negramotná? (Že to "napsala", usuzuji na základě toho, že její vypravěčské pasáže jsou psány jinak než přímé řeči.) Nicméně takovou drobnost člověk ještě pomine. Samotný příběh vypadá zpočátku velmi slibně. Zdá se, že celá kniha bude zasvěcena hledání ztracené dcery, ale ta se kupodivu sama objeví hned po prvních sto stranách. Poslední, co tedy zbývá zjistit, je, proč dítě zmizelo, jaké je to tajemství, na něž anotace láká. Inu, má očekávání to nenaplnilo ani trochu. Občas byla dějová linka předvídatelná, ale někdy připravila i něco zajímavého. Bohužel jsem ale místy měla pocit, že autorka neplánuje dopředu a na něco si vzpomene, až když to potřebuje, některé pasáže se navíc zbytečně opakovaly. Na druhou stranu oceňuji, že ve třetí části kladla autorka svým postavám jednu překážku za druhou. Konec byl příliš růžový. Kde na to všechno vůbec vzali peníze? Postavy byly docela dobré. Závěrem: za pár dnů asi zapomenu, o čem kniha pojednávala, ale pokud hledáte nenáročné čtení se silnými ženskými hrdinkami a špetkou historie, bude tohle dobrá volba.... celý text

Lada u ledu 2021, Ema Labudová

Od této autorky už si radši nikdy nic nepřečtu. Už její debut nebyl zrovna trefa do černého, ale tohle? To pro mě bylo takové utrpení, že jsem se nedonutila dočíst ani první kapitolu. Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu? Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Du forma je sama o sobě zajímavý nápad, už jsem se s ní setkala v minulosti, ale místy jsem měla pocit, že ji autorka neuchopila zrovna za nejlepší konec. Dále mě uvádělo do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo... V předmluvě mohly být některé věty převedeny do dialogu, hned by to vypadalo lépe. Navíc psaní dialogů zvládá Labudová docela dobře, tak je škoda, že toho nevyužila. Korektura si mohla dát na opravě textu trochu víc záležet. Sem tam se objevila nějaká chybička. Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tu tedy nevidím. Škoda.... celý text

Poslední věta 2021, Lisa Genova

Poslední věta je velmi precizně, citlivě napsaná knížka. Každá postava je propracovaná, každá nová informace přijde na řadu v ten správný okamžik, každé slovo je míněno smrtelně vážně a má přesně ten účinek, jaký mít má, každá myšlenka ve čtenářově mysli rezonuje ještě hodně dlouho. Byl to neskutečně silný zážitek... I několik hodin po přečtení poslední kapitoly mi nebylo úplně veselo. Ani si nedovedu představit, jak těžké muselo pro autorku být, když chodila na návštěvu k lidem s ALS a sledovala, jak umírají. Doporučuji.... celý text

Epigramy 2004, Karel Havlíček Borovský

Život s panikou 2021, Alžběta Bublanová

Dokud jsem nenarazila na tuto knihu, nevěděla jsem o panických atakách zhola nic. I proto jsem velmi ráda, že se autorka nebála jít s kůží na trh a že se rozhodla o svůj příběh podělit. Domnívám se, že právě osobní zpověď řekne široké veřejnosti víc než sáhodlouhá studie nějakého psychologa, lépe si díky tomu uvědomíme, co prožívají lidé, kteří bojují se svou vlastní myslí, a snad nám to i napomůže je více chápat. Panické ataky navíc autorku přivádí k dalším a dalším tématům. Téma smrti, úzkosti, samoty, nenaplněných snů. Naštěstí kniha ale poskytuje i naději a víru ve změnu, zlepšení. Navíc otázky, které autorka pokládá jaksi "do pléna", donutí i čtenáře samotného, aby se nad sebou zamyslel. Tudíž i ten, kdo není "panikář" a nečte knížku proto, aby si v sobě vše urovnal, si zde najde své. Doporučuji.... celý text