Slepýš24 komentáře u knih

The Crown: Rodinná historie je přesně tou knihou, která se tváří, že ji musíte mít ve své knihovně, pokud jste si zamilovali seriál The Crown nebo se zajímáte o britskou královskou rodinu – obsahuje spoustu fotografií (dobových i převzatých ze seriálu), komentářů k scénám z The Crown i „výpovědí“ lidí, kteří s královskou rodinou přišli do styku. A to vše na lesklém papíře, na 384 stranách, s krásnou grafikou. Zdá se tedy, že publikace má potenciál přilákat pozornost čtenářů (případně podnítit ke koupi), ale má co nabídnout i z hlediska obsahu?

Přiznám se, že jsem The Crown neviděla, a tudíž nemohu posoudit, do jaké míry se obsah knihy překrývá s obsahem seriálu, ale jako někdo, koho právě téma britské královské rodiny zajímá, můžu říct, že je tu docela dost známých informací i fotografií a občas i nějaká ta podrobnost, o níž jsem nevěděla (např. jak kdo vnímal BKR apod., ale to je koneckonců něco, co bude nově a zajímavě vypadat pokaždé, protože každý vnímá BKR jinak). Nicméně se potýkám s dilematem, čemu všemu mám věřit, když se tu objevují i triviální faktické chyby – pro ilustraci uvedu dvě:

1) str. 62 – „Královna Mary zemřela o méně než dva měsíce později, 24. března.“ (je míněno dva měsíce po smrti krále Jiřího VI., svého syna) ~ Ve skutečnosti zemřela 24. března 1953, tedy ROK a necelé dva měsíce po smrti Jiřího VI. (6. února 1952).

2) str. 44 – „David byl jeho (tj. Jiřího VI.) starší bratr, budoucí Edward VII., který brzy shledal střílení nudným.“ (v následující větě se dočteme, že děda Jiřího VI. byl Edward VII.) ~ To už ani nedává smysl. David se stal Edwardem VIII., nikoliv VII. (Edward VII. byl jeho děda.)

Dojem z četby pak rozhodně nevylepšuje ani místy kostrbatý překlad. K podivnému řazení informací a záhadnému ukončování některých pasáží se ani vyjadřovat nebudu.

Ve výsledku mi tudíž nezbývá nic jiného než napsat, že cílem této knihy bylo pravděpodobně jen vydělat co nejvíce peněz, dokud je o The Crown zájem, a možná i trochu objasnit, jaké scény odpovídaly realitě a jaké byly upravené pro potřeby seriálu. Žádnou výraznější přidanou hodnotu v tom nevidím.

2 05.04.2024

První setkání s tvorbou Josefa Škvoreckého pro mě bylo milým překvapením, které ve mně vzbudilo touhu přečíst si v budoucnu další autorovy knihy.

Prima sezóna je soubor šesti povídek zachycujících milostné patálie hlavního hrdiny Dannyho Smiřického. Většinou se jedná o příběhy humorné (spojené s holkami a hudbou, jazzem), v nichž se ale občas o slovo přihlásí i nelehká doba 40. let 20. století.

Kniha mi učarovala především proto, že je na ní krásně vidět, že se mládež vůbec nemění. Kolikrát jsem si při čtení říkala, že přesně to samé jsem prožívala (nebo spíše prožívám, protože jsem jenom o rok starší než hlavní hrdina) i já, ale o několik desítek let později. Taky jsem potkala nějaké Danny Smiřické, kteří rozhazovali sítě na všechny strany a zkoušeli, která slečna (z těch několika) se chytne. Viděla jsem páry, které se rozcházely a zase scházely, jak to bylo vylíčené v povídce Smutné podzimní blues. Myslím si, že ke každé postavě z knihy bych dokázala přiřadit člověka ze svého okolí. A to je zřejmě přesně ten důvod, proč mi tato kniha utkvěla v hlavě, byť už uplynulo několik měsíců od doby, co jsem ji četla. Je to příběh ze života, je upřímný, autentický. Ukazuje lidi takové, jací opravdu jsou, postavy se nesnaží za každou cenu čtenáři zalíbit, jsou to svébytné osobnosti, jsou jako my.

Taktéž mě bavil způsob, jakým je kniha napsána. Čtivě, svižně, svěže. Objevují se zde slova nespisovná či záměrně špatně napsaná (např. rači). Věty bývají krátké, ale kolikrát i výstižné, úderné. Vypravěč si zde hraje s detaily, které dokážou postavu vystihnout lépe než sáhodlouhý popis. Dialogy jsou bravurně napsané, jsou o ničem, ale nikdy nenudí. A to všechno tvoří celek, který působí věrohodně a přenáší nás do dob prima sezóny...

8 02.07.2023

(SPOILER) Strašení v Rookwardu je druhou knihou, kterou jsem od autorky četla. Bohužel ale musím konstatovat, že zatímco Duch domu Ashburnů se mi poměrně líbil, tato kniha ve mně zanechala rozporuplné pocity. Našla se zde totiž celá řada nápadů, prvků, které mi připadaly zajímavé, ale v něčem mě zároveň zklamaly.

Kniha se čte rychle, a to zejména díky krátkým kapitolám, které obvykle končí v tu nejvypjatější chvíli. To s sebou ale přináší i první problémy. Zaprvé kapitoly na sebe často přesně navazují, takže pokud člověk nečte vyloženě "na jeden zátah", musí se občas vrátit v textu, aby se zorientoval, co se děje (to je ale spíš problém čtenáře než autora :)). Zadruhé některé kapitoly sice končí zajímavým zvratem, ale nakonec se z toho obvykle vyklube nějaká banalita. Je to jenom laciný trik, jak navnadit čtenáře, aby četl dál. A to mě docela mrzí...

Neslavná je i psychologie postav. Jediným charakteristickým rysem hlavního hrdiny jsou záchvaty vzteku. Sice mě těší, že na konci tato neobvyklá vlastnost (porucha) sehrála tak důležitou roli a obhájila si tím svůj význam v knize, ale jinak? Takhle plochou postavu (a ještě ke všemu hlavní) jsem dlouho neviděla...

SPOILER
Hororu moc nepomohly ani díry v logice. Nápad a zápletka mě sice bavily, ale nějak jsem asi minula tu pasáž, v níž Guy zjistil, že má dceru. Věděl, že má dítě, ale neměl odvahu se na ně podívat, takže netušil, zda je to holčička nebo chlapeček. Také mi připadalo poněkud zvláštní, že o své matce uvažuje jako o Heather, i když ji tak neoslovuje (když s ní mluví). Rovněž mě zaráží, proč nikde nepadla ani věta o tom, že by někdo (např. rodina, přátelé, policie) hledal Tiff - vždyť se ztratila!
SPOILER

Knize nenapomáhají ani stále stejné motivy s předchozími romány, ani prapodivné slovní obraty (tady je ale na vině spíš překladatel).

Nicméně jako hororová oddechovka (asi ideálně pro mladší čtenáře) Strašení z Rookwardu bohatě postačí.

11 12.11.2022

Deník zoufalé třicítky je jedním z těch titulů, které by se daly ověnčit přívlastky jako oddechový, čtivý, vtipný, svěží, zkrátka je to ideální letní čtivo pro méně náročné čtenářky.

Už samotný způsob, jakým je knížka napsaná, probouzí ve čtenáři touhu číst dál. Autorka se ničím nezdržuje, pasáže, které by mohly mít jiný než veselý ráz, rychle ukončuje a popisuje jen to, co je nezbytně nutné. Navíc autorčin styl psaní navozuje pocit, jako byste seděli s kamarádkou v kavárně a ona vám líčila své životní patálie.

Knížka vám bude příjemně plynout nejen proto, že je plná vtipných příhod, ale také proto, že postavy si jednoduše zamilujete. Hrdinové knihy nejsou ničím výjimeční, jsou jako my, jako obyčejní lidé, kteří nás obklopují každý den, proto je pro čtenáře snazší vžít se do nich, představit si je, vytvořit si k nim nějaký vztah.

Níže v komentářích jsem četla, že konec byl předvídatelný. Ano, v té nejobecnější rovině byl předvídatelný, přesto do něj autorka vložila něco navíc (např. snahu vyhnout se zbytečným klišé). Konec nepůsobí nijak přeslazeně, křiklavě, nereálně, příběh končí na tom pravém místě - možná to hlavní hrdince vyjde, možná ne, to ať si každý domyslí sám...

Pokud hledáte knížku, u které si odpočinete a naberete sílu do dalšího týdne, můžu vám Deník zoufalé třicítky jen doporučit.

18 15.08.2022

Matčin hrob je jedna z těch knih, které se, jak se říká, čtou samy. A není divu. Autorka moc dobře ví, jak čtenáře napínat do poslední strany. Volí krátké kapitoly, které čtenáře neunaví tak rychle a v nichž (a to já osobně obdivuji asi nejvíce) vždy dojde k nějakému zvratu, díky němuž se vyšetřování rozběhne ne jedním směrem, ale třeba hned dvěma nebo třemi směry najednou. Čtivosti napomáhá i relativně velké množství dialogů a samozřejmě také samotná postava Josie Quinnové a minulost její rodiny (případy, které se osobně dotýkají vyšetřovatele, jsou přece jenom o něco zábavnější a napínavější než ty případy, kdy je detektiv zcela nestranný a případ ho nestaví před žádná dilemata).

Dobrý nápad byly i kapitolky z Josiiny minulosti, díky nim vynikly všechny ty hrůzy, které se Josii děly, byť jsem někdy měla pocit, že autorka trochu přehání.

Plno otázek ve mně budila minulost Josiiny matky, přesněji ta část, kdy ještě žila se svou matkou. Jak se takové ženě vůbec mohlo narodit dítě? Kde se vzaly ty zbylé děti?

Nicméně jako celek se mi kniha velmi líbila a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Rozhodně toho nelituji.

25 07.07.2022

Když se řekne William Shakespeare, zřejmě každého napadne jako první Romeo a Julie nebo Hamlet. Ale co takový Macbeth? Toho vnímám jako (neprávem) upozaďovanou tragédii.

Líbilo se mi, že drama má (na rozdíl od Hamleta, kde se víc filozofuje, než jedná) spád. Oceňuji i postupnou proměnu Macbethova myšlení a chování v průběhu hry - od odvážného, čestného muže přes vraha s výčitkami svědomí a neustálým strachem k bezcitnému tyranovi.

Nádherný je i jazyk díla, jednotlivé slovní obraty, epiteta, metafory atd. Hotová pastva pro oči.

Co mě ale mrzí, je fakt, že ne vše bylo ve hře dotažené do konce. Čtenář (či divák) se sice dozví, jak se Macbeth stane thénem a pak králem, jak je možné, že se dá do pohybu Birnamský les a kdo je ten, koho neporodila žena, ale už se tu nepíše, jak se Banquovy potomci dostanou na skotský trůn. Poté, co jsem si přečetla Poznámku překladatele, jsem sice odpověď na tuto otázku dostala, ale jako člověk neznalý skotských dějin bych bez ní neměla šanci přijít tomu na kloub. Ale to je koneckonců můj problém.

V každém případě děkuji panu Hilskému za úchvatný překlad a nezbývá mi než knihu doporučit ostatním čtenářům.

10 21.05.2022

Hodnocení na padesát slov

Autorka má můj velký obdiv. Vystačit si s padesáti slovy na to, aby napsala příběh, kterému nechybí pointa, takovým způsobem, že mu čtenář plně porozumí hned po prvním přečtení, je zkrátka obdivuhodné.
Zajímavým zpestřením byly i úryvky z Rudého práva.
Hledáte-li knihu napsanou neobvyklým způsobem, dejte šanci příběhu malé El.

15 11.05.2022

Na knize mě jednoznačně nejvíce fascinovala postava Santiaga. Nikdy se nevzdal, šel si za svým cílem, i kdyby za to měl položit život. Také bych si přála být tak odhodlaná a vytrvalá jako on...

Rovněž mě zaujal starcův postupný vývoj, jeho proměna během plavby, jeho vnitřní boj mezi svědomím, které se skrývá v hloubi mysli, v hloubi pasážích vypravěče, aby se někdy ozvalo, pokáralo, donutilo o něčem pochybovat, vysmívalo se, a obhajobou, která má o to větší "váhu", když se řekne nahlas (přímá řeč).

Některé motivy se nezvykle často opakují (např. křeč v levé ruce, bolesti zad, touha mít u sebe chlapce) - některým čtenářům může příběh připadat vleklý, ale takový byl přece i starcův boj s rybou. Pokud by autor spěchal, nevyzněla by novela tak, jak by vyznít měla. Nicméně v mých očích byla kniha napínavá od začátku až do konce.

Hledáte-li tedy knihu na jeden den a obejdete-li se bez spletitého příběhu s mnoha zvraty, přečtěte si Starce a moře. Třeba tu narazíte i na nějakou myšlenku, která vás donutí zamyslet se nad životem.

21 18.04.2022

Sherlock Holmes a Krvavá zrada je jednoznačně jedna z nejlepších a nejčtivějších knih, které jsem letos četla.

Obdivuji autora za to, jakou práci si dal s psaním této knihy. Předpokládám, že se musel velmi dobře seznámit s jednotlivými postavami, s tím, jak se chovají, jak smýšlejí, jak mluví, nastudovat si odborné materiály, vymyslet spletitý příběh, a při psaní se pak celou dobu snažit napodobit způsob, jakým Watson píše o Holmesových dobrodružstvích (byť se místy objevují slova, někdy i celé pasáže, které bych ve vyprávění doktora Watsona neočekávala - např. slovo chňapnout, pasáže jako házení cigaret do čaje, chrápající paní ve vlaku, vydírání kvůli fotografiím -, ale to jsou jen drobnosti, které knize neubírají na kvalitě).

Velice mě bavil střet racionálního Sherlocka Holmese a nadpřirozenem protkaného příběhu o hraběti Drákulovi. Stokerův román o transylvánském šlechtici už pro mě nikdy nebude stejný.

Knihu mohu jedině doporučit.

(TIP: Pro snazší orientaci v textu doporučuji přečíst si nejprve Drákulu od Stokera, až poté tuto knihu.)

9 16.04.2022

Na knihu jsem se těšila od doby, co se objevila na českém knižním trhu, ale bohužel mě velmi zklamala. Po několika dnech nucení se do čtení jsem knihu raději vrátila zpět do knihovny.

V první kapitole (ne-li přímo v první větě) by měla být naznačena zápletka, změna, zkrátka něco, co upoutá čtenářovu pozornost a co ho donutí číst dál. Místo toho autorka začne popisovat obyčejný den hlavní hrdinky, okořeněný nudnými, nezáživnými dialogy, které textu spíš škodí, než pomáhají. Podstatně více bych tedy uvítala, kdyby román začal vyprávěním Heather, a to ve chvíli, kdy se dozvídá, že její babička zemřela. Nebo - což považuji za úplně nejlepší řešení - vyprávění Heather zcela vymazat a více si pohrát s příběhy Ann a Miriam.

Celkově jsem toho názoru, že knize by škrtání a přepisování neskutečně pomohlo, poněvadž hluchých míst tu bylo požehnaně. A o chybách v psaní ě/je ani nemluvím...

6 31.03.2022

Knížka mě velmi mile překvapila. Měla jsem strach z Kafkova proslulého autorského stylu, připomínajícího dlouhé úřední spisy, ale tyto obavy se brzy ukázaly jako zbytečné. Nečetlo se to vůbec špatně, ba právě naopak, nejednou mě autorovo vyprávění pohltilo natolik, že jsem zapomněla na vše ostatní.

Proměna je krátká povídka, přesto může říct mnohé. Líbí se mi, jak je nejednoznačná a proměnlivá, jak je každá postava jednotou dobra i zla, které se mísí a vyplývá na povrch v podobě aktů, které zraňují i hladí. Každý si tu najde jinou myšlenku, každý si tu či onu část povídky vyloží jinak. Je to příběh mnoha tváří. V jednu chvíli komický, v druhou zase melancholický až depresivní. Nepamatuji se, že bych někdy četla knihu, jež by ve mně vyvolávala tolik protichůdných emocí najednou.

Jsem uchvácena a doufám, že toto nebylo moje poslední setkání s Kafkou.

25 20.03.2022

Bavilo mě pozorovat, jak si autor s každou básní hraje. Jednou zkouší, co všechno se dá udělat se slovy, jindy zase napíše báseň do obrazce, který má nějakou spojitost s obsahem (viz kaligram Trychtýře). Nicméně můj největší obdiv mají Morgenstern jako autor a Bondy jako překladatel za báseň Velké Lalulá, v níž je ukrytá šachová partie. Geniální nápad!

11 10.03.2022

Milý Edwarde je jedna z těch knih, kdy se člověk zastaví a začne přemýšlet nad svým životem, nad tím, že nikde není psáno, že s námi zítřek počítá, že neznáme dne ani hodiny a že pokud chceme něco udělat, měli bychom to udělat hned.

Jsem ráda, že se autorka rozhodla zabývat otázkou, jak se člověk změní, když prožije něco, co druzí nemohou pochopit, konkrétně když někdo přežije pád letadla. Jaký je život po tom všem? A je to vůbec ještě život?

Líbilo se mi, jak byly vykresleny jednotlivé postavy. Všechny jsem si zamilovala. A stejně tak i celý příběh. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat. Doporučuji!

15 07.03.2022

Na knize se mi velmi líbí její rozmanitost, zejména žánrová (najdete tu historické povídky, milostné povídky, sci-fi, povídky s tematikou drog atd.). Věřím, že každý si tu najde příběh, který ho bude bavit.

Každá povídka má něco do sebe, je něčím zajímavá - postavami, nápadem, myšlenkou, jazykem, celkovým zpracováním nebo samotným pojetím "prvního polibku".

Takže pokud máte rádi povídky a chcete podpořit mladé české autory, určitě si knížku přečtěte.

9 01.03.2022

Drama si pohrává s velmi zajímavou myšlenkou. Předělat někoho k obrazu svému, nechat ho přičichnout k lepšímu životu a pak jej vrátit tam, odkud přišel. Je takový návrat možný? Není to kruté?

Na knize mě ale více bavil jazyk. Ta rozmanitost slov, ukázka toho, jak se jedna věta dá říct tolika jinými způsoby. Každá postava měla osobitý způsob vyjadřování a výslovnost. Místy mi ale připadalo, že překladatel se až křečovitě držel originálu. Ten jsem sice nečetla, ale vynechávání slabik uprostřed slov mi více připomíná angličtinu než češtinu, u češtiny by mi připadalo přirozenější vynechání první slabiky. Ovšem to je jen můj názor. V každém případě překladateli všechna čest.

Na druhé straně mě mrzí, že se ve vydání z r. 2007 objevuje tolik zbytečných chyb a překlepů, zejména v interpunkci a v psaní háčků a čárek.

Autor měl také dost požadavků na vzhled postav, na rozmístění rekvizit, ale hlavně na množství rekvizit, které se často měnily i během jednoho dějství. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, ale jeho představy byly tak živé a náročné, že jsem nechápala, proč z toho neudělal radši román. Některé jeho požadavky mi připadaly těžko proveditelné. Ve filmu by s některými věcmi nebyl problém, ale v divadle?

Více prostoru mohlo být věnováno tomu, jak se Líza učí mluvit. Možná by to mohla být nuda, ale věřím, že by to bylo pro děj o něco přínosnější než nekonečné loučení Eynsford-Hillových a Higginsových...

Jako celek se mi drama líbilo. Ne tolik jako Čapkovy hry, ale i tak jsem si knihu užila.

15 13.02.2022

Zvláštní kniha. Nedaří se mi pochopit její smysl. Co si z ní mám pamatovat? Co si z ní mám odnést? Proč autorka takovou knihu napsala? Co tím chtěla světu sdělit? Stála za knihou jen snaha vtrhnout na literární scénu jako uragán? Tolik otázek...

První kapitola mě velmi zmátla. Nastíněn je tu život Niny narozené roku 1893. Myslela jsem, že celá kniha bude o ní, ale ona se ani nedožije druhé kapitoly. V průběhu celé knihy jsem přemýšlela, jak spolu příběhy jedné a druhé Niny souvisejí. A stále si tím nejsem jistá.

Příběh druhé Niny byl velmi podivný. Vše se točí jen kolem sexu, kolem mnoha mužů a jedné ženy (Blanky). Kolem živočišných potřeb. Ale proč?

Z mého pohledu to byla ztráta času...

11 06.02.2022

Když jsem knihu četla poprvé, nebavila mě. Ale pak jsem si ji o několik let později přečetla podruhé a změnila jsem názor.

Pásmo vypravěče mi připadalo poměrně nudné, povětšinou se v něm objevovaly jen suché popisy, nicméně přímé řeči byly velmi povedené. Sice jsem měla pocit, že postavy mají shodnou slovní zásobu a občas zbytečně řeknou jednu a tu samou informaci dvakrát po sobě (což je, předpokládám, kvůli snaze věrně napodobit skutečnost), ale celkově zní dialogy přirozeně, věrohodně a je zřejmé, že si s nimi autor vyhrál.

Také se mi líbila psychologie postav. Byť se zdálo, že každý má v hlavě jen tři myšlenky a nic víc. Oceňuji, jak měla každá postava svůj příběh, který autor vždy jemně naznačil.

Pokud tedy hledáte nějakou novelku na jedno odpoledne, zkuste O myších a lidech, nemáte co ztratit.

14 22.01.2022

Povídky z této knihy se mi velmi líbily. Jejich struktura napomáhala tomu, aby byl čtenář neustále v napětí a byl zvědavý, jak příběh skončí. Postavy byly plastické a uvědomování si příbuzenských vztahů mezi nimi mě velice bavilo. I z jazykového hlediska je o co stát - široká slovní zásoba, metafory atd.
Stojí za přečtení.

7 16.01.2022

Kniha obsahuje autorčiny povídky, které se objevily ve sbírce Srdce na udici, v antologiích a časopisech. Jsem ráda, že díky této knize jsou, předpokládám, všechny její publikované povídky na jednom místě. Přesto bych se bez posledních pěti próz obešla.

Příběhy ze Srdce na udici se mi velmi líbily, skvěle se v nich projevil autorčin smysl pro detail a její pozorovací schopnosti. Navíc propojení postav příbuzenskými vztahy z toho udělalo samostatný celek v celku. Zbylé povídky mi tak připadaly nadbytečné a ve výsledku mi i zkazily celkový dojem z knihy. Víc by mě třeba zajímal příběh Alexandra, pana V. a Míťovy matky z Rovnice o jedné neznámé.

Nicméně opět se zde ukazuje, jak nadaná autorka to byla, jak skvěle dokázala pracovat s jazykem i postavami a jak dobrou pozorovatelkou byla. Klobouk dolů a čest její památce!

8 16.01.2022

Paní Andronikova měla ohromný talent, což dokazuje i tato kniha.

Způsob, jakým zde autorka pracuje s jazykem, je úchvatný (i když absence velkých písmen může někoho odradit).

Nicméně musím přiznat, že jsem knihu nebyla schopná dočíst. Ne že by měla tolik stran, právě naopak, ale jeden krátký záznam mě zasytil natolik, že ani po měsíci jsem se nedopracovala ke sté straně. Je to čtení klidně i na půl roku.

Pokud tedy uvažujete o tom, že byste si přečetli od Andronikovy nějakou knihu, začněte spíše Zvukem slunečních hodin nebo jejími povídkovými sbírkami (Vzpomínky, co neuletí, Srdce na udici).

11 09.01.2022