Set123 přečtené 705

Černý mnich 1976, Anton Pavlovič Čechov

A tak nezajímavé to nebylo. Kdybych se měl dopustit nějakého velice kulhavého srovnání, napadl by mě patrně Zločin a trest. Klid, klid, nebojte, četli jste tu samou novelu jako já. Nesrovnávám tyto dvě knihy co do obsahu a upřímně ani co do kvality. Jde mi o hlavní postavu. Egocentrický, narcistní a namyšlený mladíček, který se má možná malinko raději, než by svědčilo duševnímu zdraví. Samozřejmě, Kovrin není Raskolnikov, ale ti dva se do jednoho archetypu vejdou bez mačkání. Novela je svědectvím o důsledcích výše nastíněného. Máte-li se za lepšího, nežli jste, máte-li své dílo za lepší, než je, může to špatně skončit. Nejenže můžete zahájit své schůzky s černým mnichem, to není ten problém, to je jen jeho symptom, ale můžete nakonec narazit na právě tu příčku, ze které jste vzlétli. Začnete-li se v záchvatu jakéhosi mámení považovat za Napoleona, nebo Kanta, může se stát, že zjistíte, že jste jen Raskolnikov, nebo Kovrin a umíráte právě v té špíně, které jste se tak usilovně snažili vyhnout. Z knihy se, zdá se, dá odnést vcelku jednoduše jisté no poučení asi ne, použiji to trapné slovo poselství. Minimálně ti z nás, kteří si o sobě občas trochu moc myslí, mohou si vzpomenout, že geniální duch v těle normálního smrtelníka nevydrží dlouho.... celý text

Poslední poklona Sherlocka Holmese 2001, Arthur Conan Doyle

Nu, zde končím. Možná si ještě potřetí přečtu Psa Baskervilského a napíši k němu konečně komentář, ale jinak s Holmesem končím. Studie v šarlatové, Podpis čtyř, Případy Sherlocka Holmese, Vzpomínky na Sherlocka Holmese, Návrat Sherlocka Holmese, Z archívu Sherlocka Holmese, Poslední poklona Sherlocka Holmese. Desítky textů o Sherlocku Holmesovi. Rozhodl jsem se je tu zhodnotit spíše globálně. Platí, co jsem již vícekrát napsal. Kvalita povídek je velice proměnlivá. Doyle napsal takové, za které by se měl po mém soudu každý autor s trochou sebeúcty stydět, jiné jsou však zvládnuté opravdu mistrovsky a já pro ně mám k autorovi úctu. Ať už povídky patřily do kterékoliv skupiny, jedno měly společné byly zábavné. Málokterá byla nudná, či zcela nezajímavá, pokud nehledáte zážitek literární (ten tu nehledejte, nenajdete jej), ale čirou zábavu, s chutí do toho. Ještě jednu věc totiž mají povídky společnou je v nich Holmes a u něj myslím není překvapivé, že se stal autorovým kulturním odkazem a vpravdě archetypem. Už pro něj stojí přečtení alespoň jedné sbírky za to třeba zrovna této, protože patří mezi ty kvalitnější. Problém Doyla jako autora vězí hlavně v tom, že jeho samotného to zjevně nebavilo. Pokusil se, věřím zcela upřímně, s Holmesem rozloučit mnohokrát a nikdy mu to nebylo umožněno. Tvořil proto vlastně komerčně a tudíž leckdy lacině a je to na jeho výplodech vidět. Postrádají leckdy hloubku, kopírují se, užívají těch nejprostších způsobů jak čtenáře zaujmout a jsou bohužel inkonzistentní. Autor připisuje svým postavám vlastnosti kolikrát tak silně protikladné, že musí zjevně trpět schizofrenií. Ale to všechno se asi autorovi dá odpustit, ve jménu zábavy.... celý text

Pojednání o lidské přirozenosti: Kniha 2. Vášně 2020, David Hume

Právě tak systematicky z gruntu jako vzal Hume myšlení, bere zde zase vášně. Ponejprve vytváří kategorie, v kategoriích rozlišuje termíny, z těch pak pojmy, které následně rozvádí, rozebírá, tam kde jsou věci méně jasné rovněž demonstruje. Bohužel jsem přes vášně přelétl právě tak rychle, jako jsem přelétl přes myšlení jen abych se s bázickým porozuměním dostal k morálce. Přeci jenom dvě poznámky: Je vcelku zajímavé jeho pojetí svobodné vůle. Není ani deterministické, ani čistě svobodovolní. Nazval bych jej patrně mechanistickým. V zásadě popisuje člověka jako stroj, či možná systém, který vykazuje stálosti (zvyky), které mu jsou běžné člověk je pouhým mechanismem. Tento systém však umožňuje relativně pravidelné úchylky. Ty však nevznikají z metafyzického konceptu svobodné vůle, ale z relevantního prostředí jsou determinovány svými příčinami. Je tedy vlastně deterministou, ale rozhodně ne takovým, jakým by ve své době měl být. Zajímavý je také jeho vztah ke zvířátkům pozorovatelný již v prvém díle. Přisuzuje jim v zásadě stejné vlastnosti jako člověku, odlišné jen kvalitou, mírou. To je vlastně hrozně progresivní postoj, pro který mám Huma hrozně rád. Vlastně dává mému psovi možnost být právě tak pyšný jako jsem já (s kvalitativní odchylkou, můj pes nebude hrdý na pěkný obojek, ale na své tělo jako takové ano) a dovoluje mu být stejně naštvaný na mě, jako mohu být já naštvaný na něho. A to je krásné. Pohybujeme se totiž dlouhou dobu před Petrem Singerem, který bojuje za práva zvířátek. Z obou bodů vyplývá, že Hume musel být pro své spoluobčany divný a že patrně plně nepatřil do své doby. Jeho úvahy nemohou být platné pro nedostatek informací, ale kdyby žil dnes, jeho úvahy by byly velkolepé a, myslím, podivuhodně přesné. Jeho pozorovací a analytické schopnosti totiž byly zcela výjimečné.... celý text

Z archivu Sherlocka Holmese 1999, Arthur Conan Doyle

Vydal jsem se na stezku Holmesovu ze dvou důvodů. Už nějaký ten měsíce (rok) mi ležela v notebooku čtyři pdf s povídkami Doyleovými. Navíc se mi teď hodilo trochu víc se podívat na detektivky ze studijních účelů. Rozhodl jsem si proto přečíst všechny tyto povídky. A asi jsem už přeholmesovaný. Ale ne, to není přesné, jsem předoyleovaný. Předpokládám, že tyto povídky nejsou výrazně více či méně kvalitní, než ty z jiných sbírek. Ale jejich obsah se zkrátka začíná opakovat a přestávají být zajímavé. Pravda experimenty s narací v této sbírce byly osvěžující a některé povídky mne zkrátka bavily takové jaké byly (Upír, Šplhající muž, Voják), jiné mi však přišly naprosto prázdné a nudné a jedna mě vyloženě, promiňte mi to, nasrala koukám na Tři Garribedy. Docházím kvapem k názoru, že kdyby Doyle nechal Sherlocka mrtvého (Poslední případ), nebo jej nechal na odpočinku (Druhá skvrna), udělal by lépe z pohledu jeho přetrvávající pověsti. Tohle je už snaha vyvářet již vyvařené. Ale platí: jsou to jednoduché a prosté povídky, které vás pobaví, pokud od nich nic moc nečekáte (krom vždy zábavného Holmese, to mu nemohu vzít) a které obecně vzato nejsou špatné, nečtete-li jich mnoho.... celý text

Návrat Sherlocka Holmese 1973, Arthur Conan Doyle

Ke sbírce není v zásadě mnoho co napsat. Jedná se o sbírku detektivek poněkud proměnlivé kvality (některé mám velice rád, jiné jsou tak akorát trapné), které byly produkovány nikoliv pro jejich literární hodnotu, jako spíše pro jejich komerční hodnotu, nu a je to na nich vidět. Mimochodem, zdá se mi vtipné, že autor opět projevuje snahu ukončit to. Prostě to utnout. Vlastně u Druhé skvrny píše: dost, tohle je poslední povídka, neštvěte mě už! A ono mu to zase nevyšlo. Chudák. Nu a co jiného vám sdělit, že? Komentoval jsem jako vždy i jednotlivé povídky, takže se tam můžete podívat, co je (dle mého pochybného soudu) kvalitnější a co méně, ale mnoho se tam nedovíte. Ony prostě nejsou zajímavé. Jistě, jsou zábavné, ale ne zajímavé. Shrnuto dohromady: je to zábavné, vtipné a milé čtení, které je ale strašně nezajímavé, nekonzistentní a absurdní. Příjemnou zábavu přeji (já se bavím).... celý text

Právní myšlení. Kritika moralismu 2012, Tomáš Sobek

Právní myšlení je jednou z těch knih, které jsou natolik zajímavé do svého obsahu, že tento obsah v praxi nelze komentovat. Je toho tam moc a všechno je natolik komplikované a zajímavé, že člověk vlastně neví co k tomu napsat. Autor na rozloze cca 520 stran pojednává o velice rozmanitém spektru problémů. Kniha pojednává o iuspozitivismu a iusnaturalismu, o argumentaci, interpretaci, i aplikaci práva. Zabývá se ospravedlněním trestání a svobodou, materiálním ohniskem ústavy, i homofobií. Obsahuje mimořádně zajímavou a poučnou pasáž o nacistickém právu (díky za ní, odkazem na Sobka je mnohem jednodušší vyvracet pochybné názory o pozitivismu v nacistickém právu). Probírá jednotlivé školy právního myšlení a vcelku kriticky je podává čtenáři, který se v nich pomalu ztrácí a tápe. To vše pod tíhou 2476 poznámek pod čarou a seznamem literatury o rozsahu 68 stran. O knize nelze hovořit jako o učebnici filosofie, ani jako o učebnici dějin právního myšlení, ona je čímsi víc. Jedná se o největší český sumář právního myšlení, který je pro čtenáře naprosto ohromující nelze ji dost dobře číst a při čtení ji nelze dost dobře pojmout. Ale až nastane ve vašem akademickém životě krušný okamžik, budete vědět kam sáhnout a s čím pracovat. Přínos knihy je obrovský a tento Sobkův počin je úctyhodný. Kniha je mimořádně komplikovaná, ale já ji mám rád a jsem rád, že je v mé knihovně a kdykoliv po ní sáhnu, myslím, že by ji měl mít v knihovně každý právník a student práv.... celý text

Vzpomínky na Sherlocka Holmese 1972, Arthur Conan Doyle

Takto... Buďme k sobě upřímní, žádná velká literatura to není. Doyle je autor zkratkovitý, nedůsledný, inkonzistentní, nestálý v závěrech, spěchající do cílů, kam by se dalo v klidu dojít. Povídky mají silně proměnlivou kvalitu, některé se podobají jako... jsou velikonoce, tak mi odpusťte, velikonoční vajíčka. Vejce může být pokryto různými ornamenty, ale zůstává vejcem. To, co činí povídky zajímavými, je Holmes. Když pak k němu přidáte natolik fascinující postavy, jako je Moriarty, nebo Mycroft, vznikne vám fascinující podívaná. Proto bych vypíchl Řeckého tlumočníka a Poslední případ. Nebýt jich a jejich intelektuálních schopností, které je posouvají do sféry superhrdinů, nebyly by texty vůbec zajímavé, zemřel by. Ale ono to tak není! Bratři Holmesové a profesor Moriarty jsou superhrdiny a pohled na ně je fascinující a zábavný. Ergo, povídky jsou fascinující a zábavné a já je mám rád, tu méně, tu více, ale mám. Jsem velice rád, že jsem se vrhl do systematického čtení (dvě mám za sebou, tři sbírky čekají) a upřímně si to užívám. Doufám, že vy také!... celý text

Pojednání o lidské přirozenosti 2016, David Hume

Inu, kniha to ve skutečnosti není tak složitá, jak vypadá. Ona se složitě opravdu tváří, ale nakonec to není tak hrozné z prostého důvodu je logická. Samozřejmě, není platná. Její obsah je mrtvý právě tak jako její autor, fungovat zkrátka nemůže. Ale logicky navazující je a tak, pokud pochopíte začátek, měli byste s trochou trpělivosti zvládnout celý zbytek. Autor postupuje vědecky. Stanovuje termíny a z termínů dělá pojmy. Pojmy logicky provazuje do systému. Zapamatujete-li si termín a pochopíte-li pojem, pochopit systém není problém. Je to tedy otázka času. Já ho, naneštěstí, aktuálně mnoho nemám a tak jsem knihu prolétl spíše zběžně, pamatuji si toliko základy, které shledávám důležitými pro to, co potřebuji. Co potřebuji? Poslední díl a zdálo se mi poněkud brutální část třetí pojednání, aniž jsem alespoň nahlédl do prvých dvou. Navíc jsem potřeboval pochopit alespoň autorovo pojetí impresí a ideí a kauzality. Jak to není etika, nebo politická filosofie moc mě to nezajímá a nepotřebuji to. Proto skrze pojednání dělám takový speedrun a už se nemohu dočkat teze, že z faktů nelze vyvozovat normy, ve třetím díle Proto nejsem schopen se zde hlouběji pozastavit nad chybami, které autor zajisté udělal a nemohu tu ani rozebírat důvody, proč jeho teze neplatí, systém neodpovídá realitě. Ale to každému beztak dojde po prvém dočtení, takže bych dělal zbytečnou práci. Omezím se proto na dvě konstatování: autorovo dílo je, přese všechno, fascinující a ohromující, dlužím mu poklonu, tedy se klaním; nakladatelství udělalo mimořádně dobrou práci s překladem, i předmluvou, dokonce i se zpracováním fyzického svazku, klaním se tedy i jim.... celý text

Příběhy Sherlocka Holmese 1971, Arthur Conan Doyle

Nno... Minimálně v tom vydání, které jsem četl já se jedná o soubor jedné novely a většího množství povídek. Novela byla vzato kolem a kolem velice pěkná, většina povídek taktéž. Zdá se mi poněkud editorsky nemoudré dát do jednoho svazku Spolek ryšavců a Makléřova úředníka, ale proti gustu... Holmesovy povídky, marná sláva, nejsou kdovíjakým literárním skvostem. Jsou odrazem své doby, reflektují dobové stereotypy (i dodnes přetrvávající imperialismus a jeho nedílnou část, rasismus, ozvuky sexismu (s těmi je však bojováno), xenofobii a další pěknosti, kterým my už dnes vlastně vůbec nemůžeme rozumět, budiž řečeno s Cimrmanem), proto povídky jakoby zestárly. Nelze se pak divit, že nová seriálová verze v čele s Cumberbatchem jejich text dosti... reinterpretuje, kóduje a spojuje do vstřebatelnější podoby. To však v zásadě nic neubírá tomu, že jsou zábavné. Člověk si z nich sotva něco odnese, ale je to vcelku příjemná zábava, která není náročná na mozek (v tom smyslu, že v zásadě nemá smysl snažit se predikovat výsledek případů, ten je zpravidla natolik absurdní (tu více a tu méně), že to není možné, tedy se člověk nesnaží, tedy je to intelektuálně primitivní čtení) a člověka pobaví. Takže vlastně proč ne! Sherlock Holmes je nesmrtelnou literární postavou, kterou já osobně miluji a jistě v tom nejsem sám, a už kvůli němu se povídky číst vyplatí. S chutí do toho!... celý text

Teorie práva 2021, Aleš Gerloch

Obávám se, že zde budu až drze kritický. Ale to si ostatně zaslouží občas každý akademik a každá publikace. S panem profesorem Gerlochem mám dlouhodobě dosti problémů, tak jako s jeho přístupem k ústavnímu právu a právní teorii. Uvízl totiž někde v osmdesátých letech a je to vidět (ačkoliv se jedná o nové, již osmé, vydání z roku 2021, neobsahuje vlastně nic z aktuálních problémů teorie a filosofie práva...). Opominu některé chyby spíše drobného charakteru (není pravda, že by právo nezbytně bylo spojeno se sankcí, není pravda (což autor vlastně připouští, tak nevím proč to tak hloupě napsal), že se všechny přirozenoprávní koncepce shodují na věčnosti a neměnnosti práva) a soustředím se toliko na dva, tři body, které mne nepotěšily. První problém, který Gerloch, bohužel, do obecného právního povědomí přinesl je tento: Přichází s absurdním dělením interpretačních metod na dvě kategorie: standardní a nestandardní. Při pohledu na ně si člověk musí položit otázku, jaký je mezi nimi rozdíl. Gerloch tvrdí, že standardní (jazykový, logický a systematický výklad) vycházejí z textu zákona, kdežto nestandardní (teleologický, historický, komparativní výklad) vychází z účelu zákona. Pominu fakt, že se nejedná zdaleka o všechny interpretační postupy, sotva o jejich menší část a pozastavím se raději právě nad tím rozlišením. Nedává smysl. Pakliže bychom chtěli tuto dělící strategii použít důsledně, dopadlo by dělení takto: textový výklad: jazykový; výklad účelem: logický, systematický, teleologický, komparační, historický. Proč? Protože argumentace logikou je interpretace účelem. Logická pravidla (a contrario, a fortiori, per eliminationem,) v textech zákonů zkrátka najít nelze. Je předpoklad úmyslu zákonodárce, že chce logicky konzistentní právní řád a my tento jeho úmysl naplňujeme mimo text zákona. Tak i systematický výklad. Představa konzistence a sebereferenční schopnosti právního řádu vychází z představy racionality zákonodárce. Neupravuje dvě věci týmž způsobem a jednu dvěma, neprotiřečí si, ale deroguje se specialitou To není text, to je úmysl, závěr. Gerlochova dichotomie nedává smysl. Bohužel se toto uvažování stalo vcelku běžným v právnické komunitě. A mimochodem, to není toliko můj názor, odkázat se tu mohu například na Tomáše Sobka, který toto Gerlochovi (jistě chytřeji) vyčítá. Další problém mám s jeho tvrzeními o právním pozitivismu. Píše: Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus. Přes velký rozdíl mezi těmito ideologiemi a politickými režimy je pro ně společný odpor k přirozenoprávnímu hodnotovému základu právního státu.. To je tak zatraceně absurdní tvrzení Gustav Radbruch se notně zasloužil, mimo jiné, o sprosté pošlapání pojmu právního pozitivismu. Dalším jeho úspěchem bylo přesvědčení společnosti o tom, že nacismus (a přihoďte k nim klidně ten fašismus a stalinismus) trpěl jakýmsi odporem k přirozenému právu. To je hloupost. Jistě, trpěl odporem k předešlému přirozenému právu, ale to, co on sám provozoval, byl jednoznačně právní naturalismus. Právo vycházející z hudby sfér, jak říká Knapp. Právo, které stojí pod doktrínou Blut und Boden. Každý správný Němec musel při troše snahy dojít správné interpretaci právě pro to, že byl Němcem. Co to má co společného s legalismem, který tu Gerloch spojuje (rovněž nepravdivě) s pozitivismem? To je čistě přirozenoprávní doktrína. A existují další důvody, proč nacistická právní věda zkrátka nebyla pozitivistická, ale nemám tu prostor se o nich rozepisovat. Mohl bych se tu pozastavovat nad desítkami dalších bodů a tvrzení, se kterými zkrátka dost dobře souhlasit nelze, ale asi by to bylo zbytečné. Buďte, prosím, k té učebnici kritičtí. Není dokonalá. Zjednodušuje až hanba a vynechává mnoho problémů, jak jsem výše nastínil, dokonce šíří některé zažité bludy. Na straně druhé jí musím přiznat alespoň to, že přehledně a pojmutelně přednáší alespoň pojmologii právní teorie, dá se v ní snadno zorientovat a učit se podle ní musí být vcelku příjemné. V tomto ohledu není horší než ostatní učebnice teorie práva, naopak je lepší, než leckterá z nich. Musím smutně konstatovat, že se nám opravdu dobré učebnice právní teorie ještě nedostalo. Jo, a ještě jedna poznámka. Jakkoliv se profesor Gerloch s teorií dělby moci vypořádal dosti povrchně, oceňuji, že zmínil zastaralost tirády podle Montesquieaua. Pravda, teoreticky velice komplikovanou a diskutovanou čtvrtou moc vzal dosti hákem, ale alespoň ten problém zmínil.... celý text

Studie v šarlatové 1964, Arthur Conan Doyle

Již po delší dobu pohrával jsem si s myšlenkou, podívat se na některé příběhy Sherlocka Holmese. A je to tu. Začal jsem, přirozeně, na začátku tedy krom Psa Baskervilského, kterého jsem toho času četl hned dvakrát. Studie v šarlatové je mimořádně zajímavým počinem. Pěkný detektivní příběh, který nás nejenže hned úvodem seznamuje s nejslavnějším fiktivním detektivem všech dob (třebas myslím, že jeho příběhy nejsou tak známé jako ty Hercula Poirota), ale vymezuje se vcelku příkře vůči zakladateli žánru, což bývá ukázkou specifičnosti zasazení díla v žánru samém, Poeovu Dupinovi. Po mimořádně pěkném úvodu začíná detektivní příběh Nu a je to příběh dosti fatalistický, že? Jakkoliv se autor vzepřel tomu, aby z novely učinil příběh ryze fatalistický, nádech osudovosti je přeci silný. Což bych, upřímně, nečekal a z toho co vím v dalších příbězích tento prvek není tak silný. To však nebylo jediné, co překvapilo. Svého času jsem slyšel jakousi zkrácenou verzi příběhu, ta neobsahovala Mormony. Povím vám, čekal jsem mnohé, ale takovouhle analepsi, to jsem tedy nečekal. A nemyslím si, abych byl upřímný, že příběhu kdovíjak pomáhá, ba dokonce naopak. Jsem rád, že k závěru knihy se příběh vrátil doslova do úst Holmese. Je mimochodem zajímavé tento originální příběh postavit do kontrastu s jeho převyprávěním v seriálu Sherlock Kdo by sakra psal při umírání nehty pomstychtivý vzkaz v němčině do stěny, že? Opravdu je ta novodobá reinterpretace zajímavá (autoři si právě fatalismu příběhu dosti všímají) a je zajímavé se na tento příběh nedívat jen jednorozměrně.... celý text

Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy 1933, Hans Kelsen

Při studiu práva se, bohužel, nelze nesetkat s Ryzí naukou právní, tím pak méně, studujete-li v Brně na Masarykově univerzitě, která sebou historicky nese jméno Františka Weyra, zakladatele Normativní školy práva, sestřičky ryzí nauky právní Hanse Kelsena. Vedl jsem s paní docentkou z univerzity onehdy diskusi i Ryzí nauce právní, která mne podnítila k tomu, přečíst si Kelsenovo nejvýznamnější dílo, když už jej chci kritizovat. Pohled na něj se po přečtení proměnil, ale ne zase tak moc. Nevejde se mi sem všechno, ale co nadělám. Kelsenova teorie je pozitivistická a to zcela krajně, až extrémně. Mohu se však ještě ztotožnit s Kelsenovým oddělením práva a morálky. Ale Kelsen jde dál. On vyžaduje vědu zabývající se jen právem. Což je pochopitelné. Ale Kelsen chce odstřihnout právo od jakýchkoliv jiných věd. Chce jej tak vyrvat z reality. Dovolím si to nastínit takto: je to jako kdyby lékař chtěl dokonale pochopit lidský trup. Vezme jej, oddělí od zbytku těla a začne orgán po orgánu procházet. On asi pochopí a to zcela precizně jeho skladbu. Ale jak může plně pochopit jeho účely, neví-li kam z něj vedou tepny a žíly, proč tam jsou ty vlásečnice a k čemu tam vlastně ty orgány jsou. Zkrátka Kelsen nemůže dohlédnout do všech konců, řečeno s klasikem. Pozná svůj předmět, ale učiní jej nefunkčním, tedy zbytečným. Kelsenova teorie je navíc nekonzistentní v tom smyslu, že je existenčně závislá na tom, že oddělení nefunguje. Normy vznikají, pochopitelně, to nekritizuji, Kelsenovi z vůle zákonodárce. Právo vzniká z vůle, respektive volního aktu, ten vzchází z vůle a vůle... No vůle by musela být svébytná entita, která se rovná právu, aby na ní normy mohly referovat, být tak sebereferenční. Ale tak tomu není, že? Vychází-li právo z vůle, vzniká z psychologie. Vzniká-li z agregátu vůlí, vzniká ze sociologie. Díra v samém středu teorie. Další díra obdobného charakteru leží o kousek dál. Pozitivistické teorie skvěle zvládají legalitu, ale s legitimitou mívají problém. (To říkám jako pozitivista.) Tak i Kelsen. Stojíme před problémem řetězení legitimace. Čím to je, že rozsudek je legitimní, je-li? Říká, rozsudek je legitimní díky zákonu, zákon je legitimní díky ústavě. Proč je legitimní ústava? To je dlouhodobý problém všech teorií. On na ni, nepříliš přesvědčivě, odpovídá grundnormou základní normou zablokovanu implicitním prvotním ústavodárcem (zde je mi jeho teorie nejasná, nepopírám, ale to pro výsledek nehraje roli.). Ale tím jenom posouvá otázku proč je legitimní grundnorma? On zde blokuje právě implicitním ústavodárcem, chcete-li, fikcí. Ale to mi řekněte, v čem je tento závěr lepší, než říct, že prvotní legitimace práva je od boha? Vzniká nám tu metafyzický deficit a dostáváme se mimo právo někam úplně jinam. (Dovoluji si zde tímto opravit chybu v anotaci grundnorma, jak jsem podal, není ústavou, je metaústavou. Když už, tak bychom dnes grndnormu postavili na roveň materiálnímu ohnisku ústavy, ale ani to by nebylo vhodné přirovnání. Ta anotace je zkrátka špatně.) Tomáš Sobek k tomu v Nemorálním právu píše: "Být skeptik ohledně základní normy znamená být skeptik ohledně samotného pojmu právní platnost." Ano, to je fakt ryzí nauky právní. Problém je, že je to shodné s faktem každého náboženství. A to už jsme hodně mimo právo jako ryzí nauku. Tolik k druhé díře. Dále se mi zdá absurdní myšlenka, že právem jsou toliko normy úplné, chcete-li, ty, které mají obsaženou sankci. Jednak, toto kritérium nepomůže v tom, k čemu Kelsen směřoval oddělení práva od jiných normativních systémů, i ostatní normativní systémy mají sankční charakter. Důležité není zkoumat sankční charakter, tedy úplnost norem per se, ale kvalitu sankčního charakteru hlavně jeho formalizovanost. Ale ani to nám příliš nepomůže v tomto odlišení, protože normy zkrátka mohou existovat bez sankce a přes to být právem. Tím neříkám, že každé právo není inherentně násilné, v tomto mě Derrida přesvědčil, jen říkám, že normy nemusí být úplné, aby byly právem. Poslední dílčí poznámečky: Odmítnutí subjektivního práva se mi také jeví spíše nepřesvědčivým. Subjektivní právo je toliko subjektivizovaným objektivním právem, to není rozpor v jednotnosti systému. (Ne že by na případné nejednotnosti bylo cokoliv špatného, ale to já jen tak.) Dále se mi líbí jeho myšlenka dualismu sokroméXveřejné právo jako dualismu relativního, nikoliv absolutního. A úplně poslední věc. Sám jsem Kelsena obvinil (před přečtením jeho textu) z formalizmu. To byla nepravda a já se za to omlouvám. Kelsen byl v tom smyslu formalistou, že za právo považoval to, co splňuje formální prvky normotvorby, bez ohledu na obsah. Ale přes to kladl požadavek na morální kvalitu práva (což snad není v tom co zde píši tak důležité, ale zdá se mi fér to zmínit), a hlavně dovoloval soudci diskreci při interpretaci práva, s ohledem na hierarchickou výstavbu právního řádu. Byl vlastně antiformalistou, protože tvrdil, že samotná právní norma vám nemůže garantovat jeden výkladový výsledek, naopak popíral, že vy z textu normy vyplýval jeden objektivně správný výklad, Za to se mu klaním.... celý text

Idiot 2020, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná. Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst. Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova: Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků. Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.... celý text

Timon Athenský 1930, William Shakespeare

Timon athénský se bezesporu stal mou nejoblíbenější Shakespearovou hrou. Vděčím za to panu profesoru Martinu Hilskému a jeho geniálnímu vyprávění a samo sebou překladu. Chápu, proč není Timon schopen najít si větší množství příznivců. Konec konců, i zde se jedná o první komentář. Jedná se o hru veskrze depresivní a „zlou“, já jsem si v ní pro sebe však našel spoustu perel, které ji věnčí jako (alespoň prozatím) královskou korunu. Přerod Timona, nejbohatšího člověka v Athénách, filantropa, a toho nejhodnějšího člověka na světě – z hlouby duše, nikoliv povrchně a strojeně), v misantropa, misogyna a až zloducha, který nenávidí všechno lidstvo. Nemohu tvrdit, že bych já osobně byl misantropem a když už, pak s Timonem v druhé půli hry mne nelze srovnávat – nesžívám se tedy s Timonem na emocionální úrovni. Důvodem, proč mě hra fascinuje, je, že jsem vůči lidem, jejich chování a vděku natoliko cynický, že mě těší, když vidím, jak naivní hlupák zabředává do hlouby lidského hnisu. Nepřál jsem to Timonovi (přes to, že jsem si sakra zamiloval Apemanta a souhlasil jsem s ním), ale na druhou stranu jsem byl rád, že byl poučen. Některé monology – i dialogy – hry se mi vryly hluboko do paměti a často nad nimi přemítám, hra se tedy stala do jisté míry mou součástí a jsem za to rád. Řešit zde sloh pana Shakespeara, či překlad a sloh pana profesora Hilského, nemá smysl. Oboje je geniální – pro to, že pan Shakespeare byl a pan Hilský je, geniální osobou. Miluji Timona, nedoporučuji ho však ke čtení všem. Pouze kdo se cítí býti dosti cynický, může hru číst tak, aby se mu líbila.... celý text

Básně noci 1999, Vítězslav Nezval

Hahá! Já měl pravdu! Kdo měl pravdu? No já jsem měl pravdu! Před pár dny jsem přečetl a okomentoval Manon Lescaut, první Nezvalův výtvor co jsem kdy četl. Píši tam, proč, nebo jak se to vlastně stalo, že jsem si Manon přečetl až takto pozdě. Nepíši tam ovšem toto: nemusím českou poesii. Nejvíce pak nemusím tu z minulého století (čest výjimkám) a úplně nejméně milý je mi poetismus. Tak, tady to je. Já věděl, že se mi to nebudu mít Nezvala ráda a měl jsem pravdu. Nemám. Já nerozumím jeho veršům. Ne, ony nejsou přehnaně složité, čte se to pěkné, čte se to dokonce naprosto nádherně, protože Nezval byl mistr jazyka, opravdu asi jeden z největších. Ale já v těch verších zkrátka nic nevidím. Jako by pro mě byly jen kulisami, za kterými se už nic nenachází, leda prázdný prostor. Zkrátka z nich nic necítím. Jsou tam krásné anafory tak typické pro Nezvala, jsou tam nádherné metafory a vznešené biblické obrazy, jsou tam poutavé a silné verše a přesto jakoby na mě nezanechaly žádnou stopu. Na celé sbírce jsem si užil vlastně dvě věci: 1) "Něco mě přesahuje a něco mi chybí a Komunistický manifest ten se mi strašně líbí." Jako promiňte, ale tenhle verš je tak skvělý! A tak moc dvojznačný! Nezval tu tak stupidně protežuje ideologii, že z toho vyplývá: ano, něco ti chybí, když se ti ten manifest tak líbí. 2) Neznámá ze Seiny Zde zcela bez ironie, či sarkasmu. Tato jediná báseň, básnička, se mi strašně líbí. Ta hra kontrastů, ta vášeň, ta obava, ten chlad. Ta tvář Neznámá ze Seiny zkrátka je fascinující a Nezvalův pohled na ni je okouzlující.... celý text

Manon Lescaut 2001, Vítězslav Nezval

Tak jsem si ve svých jedenadvaceti letech poprvé přečetl něco od Nezvala (jaká ostuda...). Co by to bylo jiného, než Manon? Takhle... Člověk občas ve svém vzdělání najde jistou mezeru. Něco jako, já nevím, když Babiš prohlásí, že Slunce je planeta. Nic moc to neznamená, ale trochu trapné to přeci jenom je. Tak i já. V sedmé třídě (či osmé) jsem se museli naučit zpaměti ty nejslavnější verše Nezvalovy Manon. Manon je můj osud Tato povinnost je jediné co jsem si zapamatoval (tedy vedle veršů samotných), ale dílo samé jsem vypustil, nic jsem o něm nevěděl. Tak ani na střední jsem jej nezaregistroval. Myslel jsem proto, že Manon je můj osud, Manon je můj osud je samostatná báseň. A hele, ono je to veršované drama! No tak už víte, že jsem blbeček. Co říci k dílu? Vlastně nic moc. Ono o něm asi nelze říci, že by bylo kdovíjak zajímavé. Jistě kompozice točící se kolem čísla tři a neustálé anticipování budoucnosti, přičiňující se o efekt jisté vášnivé repetice, jsou zajímavé. Ale... ale jinak je to spíše esteticky krásné dílo. Není hluboké, není (a nikdy nebylo) inovativní, neozvláštňuje. Přiznejme si, je to vlastně nezajímavé. A přitom je to naprosto nádherné. Nezvalovy verše, podivuhodně přirozené, jsou strhující. Manon, Manon, jaký žal! Manon, co bych za to dal, kdybych byl vás potkal včera! Nevstupujte do kláštera! Čtenář při hře samozřejmě tíhne k moralizování. To já si, s dovolením, odpustím. To, myslím, každý zvládne dost dobře i bez mého přičinění. Ostatně to vlastě považuji za zbytečné. Opravdu to podle mě není něco, co je nutné, užijme si krásu veršů, příběh nechme být. Není tu od toho, aby nás nutil rozvažovat o moralitě jednání té které postavy, je tu od toho, aby esteticky potěšil a mě esteticky potěšil, takže... Takže tak. A nemohu si, promiňte, odpustit zlou poznámečku. Na základě jednoho komentáře níže stojícího mne pobavila myšlenka Nezvala píšícího v roce 1731. Vzato kolem a kolem by bylo možná vhodnější komentovat Prévostův román někde jinde. Třeba pod tím románem. Nečinil bych to snad nezbytně pod Nezvalovým dramatem.... celý text

Inheritance 2012, Christopher Paolini

a v mé duši se rozhostil klid. Konečně. A nebylo to zase tak špatné. Poslední díl se mi nakonec líbil nejvíce, možná v očekávání jeho závěru. Zdál se mi přeci jen tak nějak nejuzrálejší, dialogy a díky nim i postavy zůstaly patetické, ale už méně, narace stala se již vcelku utříbenou a ani d dějovými zvraty jsem vlastně neměl tak nějak žádný problém. Konce nejen ve fantazy jsou vždycky obtížné. Miluji konec Zaklínače, většina lidí ho nenávidí, někomu se líbí konec Pána prstenů, jiným se zkrátka líbit nemůže. I Eragon tím trpí. Některé konce mohou být rozpačité, některé dojemné, jiné moc otevřené, jiné zdánlivě příliš těsně uzavřené. Já jsem se naučil s konci pracovat tak jak jsou, jinak bych se z toho zbláznil. A ne, tu povídkovou knihu si nepřečtu. Nu a co víc k tomu dodat. Špatné to není, to musím, nerad uznat. Není a nikdy to nebude má oblíbená fantasy série, ale kdo ví, třeba se mi po někom jednou zasteskne a znovu si jí přečtu. Konotace série jsou mi totiž velice konkrétními a osobními. Ale teď jsem rád, že to skončilo. Poslední kniha, i přes její velikost, nebyla kupodivu tak natahovaná, jako jejích předchůdkyně, nic se tam nezdáli příliš nadbytečné, utekla tak mnohem rychleji a člověk si ji mohl více vychutnat, proto ten konec nemá ani nijak zvláštní pachuť. Pokud bych už musel nějak zhodnotit celou sérii Víte, že se mi snad zdá lepší než Harry Potter? A to myslím v tom, v čem by Harry Potter měl být lepší, já jinak Pottera kdovíjak nemusím. Kniha vám dá chlapce, se kterým lze vyrůstat. Jistě, rámování není tak skvělé, jako u Pottera, ale to je tak všechno. Dračí jezdci kladou větší důraz na rozumné vyvážení přátelství a vlastních schopností, jsou o neustálém zlepšování, o učení se, o tréninku. Zdají se mi tak nějak zdravější. Skoro bych řekl, že je to pro děti lepčejší čtivo, než výše zmíněný Potter. Což ovšem není tak těžké. Mohl bych tu opakovat mé výtky k autorovu psaní, ale jak jsem již zmínil v tomto dílu už tak nějak odpadly, alespoň tedy z větší částí, takže Takže už to nechám být.... celý text

Brisingr 2009, Christopher Paolini

No, tak jsem si toho Brisingra konečně přečetl. Tři roky na mě koukal z knihovny, já koukal na něj a nenáviděl jsem ho. Chovám k té knize Jistou osobní animozitu, nebudu vám lhát. Právě tak jako ke zbylým třem dílům. Víte, první dva díly jsem si před třemi (ten čas letí!) roky přečetl na žádost jedné osůbky, osůbky, která ty knihy bytostně miluje. Pak se staly věci a já nebyl schopen po třetím dílu sáhnout, prostě to nešlo. Ale už to dále nešlo, musím to dokončit, když už jsem jednou začal. A tak je trojka za mnou, čtyřka zbývá. Byl jsem informován, že je Brisingr nejlepším dílem. Možná. Že ano. Za tři roky jsem už vlastně tak nějak zapomněl, jaká byla dvojka. Jednička ne, ale na dvojku, knihu vcelku nedobrou, jsem zapomněl. Takže ano, myslím, že trojka je lepší než dvojka. Jestli je lepší než jednička asi upřímně ani ne. Jednička má své kouzlo. Je to vcelku stručné, rychlé, nové Brisingr není ani jedno z toho. Bristingr je dlouhý, místy utahaný, rozvláčný. Na straně druhé nemá některé nedostatky Eragona. Styl psaní je již usazenější (stále proměnlivý a osobně mi nevyhovující, ale přeci je to výrazně lepší), obsah mírně konzistentnější a konec je dokonce vcelku výborný. Dialogy jsou stále neskutečně patetické, ostatně jako některé postavy a jejich chování. Umírněnost a střídmost nejsou pateně vlastnostmi psaní pana Paoliniho. Postavy vysvětlují, nedovolují čtenáři uvažovat, přemýšlet. Vše musí být precizně vyjádřeno. Pocity musí být vysloveny, očividnosti zdůrazněny. Působí to asi jako když píšete kapitálkama a myslíte si, že je to tak důraznější. Není, je to stupidní a jste za vola. Tak i zde, postavy jsou pak nepříjemné. Popisy oproti tomu nejsou nikterak výrazně špatné, to autorovi vcelku jde. To tedy míním proměnlivou kvalitou, není to ale jako u jedničky, kde jsem měl pocit, že se na kapitolách střídají dva autoři. Jedna totiž vypadala jako když jsem jí zpatlal já ve školce, druhá pak jako vcelku vyspělou myslí konstruovaný text. Co bych to natahoval. Knihu nemám rád a Odkaz už ani nikdy mít rád nedokáži. Musím ale objektivně uznat, že pro nenáročnějšího čtenáře je to čtivo kvalitní. Ostatně mi bylo kamarádem nedávno vysvětleno, že je to moje chyba, že se mi braková literatura přestává líbit. Že prý kdybych, já blbec, nečetl literaturu vysokou tento problém bych neměl. A je to vlastně pravda.... celý text

Kreativita v právu 2014 2014, Martin Škop

Vcelku zajímavý sborník, obsahující rovněž tak zajímavé spektrum příspěvků, nikoliv vyloženě právně teoretických, jak tomu v případě Law and Humanities bývá. Jistě, první články jsou v zásadě výhradně právně teoretické. Kreativita v právu, Kdo pokládá ženskou otázku? (Velice zajímavý příspěvek o feministické kritice v právu), Kreativita podmienka úspešnej výučby práva, Na počiatku bolo Slovo, K hodnoticiam zákonom, Právní kýč (Ach, ty Kundero), Argumentace krásnou literaturou, případně Právo a hudba. Několik z nich je interpretačního charakteru, některé jsou kritické, jiné méně zajímavé. Všechny patrně stojí za přečtení. Některé jsou přirozeně poněkud komplikovanější (Kýč, feminismus), ale o to jsou zajímavější. Další články však zacházejí do poněkud praktičtějších sfér práva. Je ti Relace motivace autorů k tvorbě a možnosti používání veřejných licencí, Přetváření mechanismů rozhodování mimosoudních sporů pomocí internetu a softwaru a Kreativita v právu veřejných zakázek. I tyto články jsou mimořádně zajímavé (třebaže se nezdají mít tak všeobecný charakter jako výše vyjmenované). Obecně je to sborník, který má svou hodnotu (ostatně je zdarma, takže výsledná hodnota je mimořádná) a který může být zajímavým zdrojem podnětů. Neobsahuje však natolik jednotné prvky, abych se tu k němu mohl obšírněji rozepisovat.... celý text

Eldest 2009, Christopher Paolini

Eldest je o trošičku horší knihou nežli Eragon, obávám se. Upřímně, pokud jsem u Eragona psal, že se mi okamžitě po dočtení odpařil z hlavy, Eldest to vzal na úplně jinou úroveň. Co si pamatuji knihu jsem četl začátkem roku dělí se vyprávění hlavně na dvě části. Eragona a jeho bratra. Bratrovo jméno si nepamatuji. Proč? Protože byly až neuvěřitelně nudné a poprvé u knihy vůbec jsem velice často přeskakoval stránky. (Ani Hugo mě k tomu nedonutil!) Jediné co si z příběhu pamatuji je jeho konec a to věru není mnoho. Sám Eragon se stává dračím jezdcem a prochází výcvikem. Je nám odhaleno jedno veeeelice nečekané tajemství to nikdo nečekal (opravdu, zcela vážně!) a konec s jeho druhým tajemstvím a odhalením je už podle názvu kniha strašlivě nepředvídatelný Jo a milostná linka Eragona je taky požitek Ale dosti sarkasmu. Kniha se mi zdála kolem a kolem naprosto zbytečná a bez reálného obsahu, ALE! Ale je pravda, že děti, pro které je kniha určena, je to ideální literatura. Pěkná pohádka, nijak extra zlá a temná, která rychle odsýpá a není v ní žádných složitostí. Být já malé dítě a tohle se mi dostat do rukou, byl bych šťastný. Knihu z literárního hlediska hodnotím nedobře, ale za to může můj zbytečně rýpavý pohled. Bylo mi řečeno, že Brisingr je nejlepší z Odkazu, tak mi třeba zlepší pohled na celou sérii. P.s.: Veškeré problémy mnou zmíněné u Eragona přetrvávají i v této knize. P.p.s. A není to bratr, já už to vím!... celý text