Scheron přečtené 20

Mrtvá říše 2024, Stacey Marie Brown

Tak já nevím. Hrozně jsem se na Mrtvou říši těšila. Předchozí dva díly mě bavily, sice pitomoučké, ale lehké, tak akorát na zrelaxování a vypnutí mozku. Ale tohle byla... prostě nuda. Moc doufám, že opravdu půjde jen o tento jeden vycpávkový díl (ztotožňuji se s komentáři níže). Přibyla nám nová lokace - kostnicový chrám a pražské nádraží (mimochodem jako zaměstnanec železnic jsem se musela smát nad hlášením o příjezdu vlaku), kde se zase setkáváme s dalšími rebely a dalšími nejkrásnějšími muži pod sluncem. Tahle část mě hrozně nebavila, všichni navzájem zase řešili problémy s důvěrou a neustále nadržená démonka byla vysloveně trapná. To jsem ale ještě nevěděla, co přijde. Na jednu stranu, konečně jsme se dočkali - jakmile Warwick vkročil na scénu, netrvalo dlouho a s Brexley na to hupsli, a tenhle první milostný akt byl dobrý - ale pokračovalo to takovým způsobem, že mi to hezky brzy začalo lézt na nervy. Nejen, že děj se točil dokola a svým scénářem prakticky kopíroval předchozí dvě knížky (únos, krádež, motorky, přestřelka, útěk, zajetí, motorky, útěk, přestřelka), ale ze všech (!) našich hrdinů se stali nemyslící chodící nadrženci. Ne že by v minulých dílech byli nějací cudní einsteinové, ale tady to bylo extrémně na sílu. Takže původní schéma děje se změnilo na sex, sex, sex, motorky, přestřelka, sex, sex, útěk, zrada, sex, sex atd. Namísto odpočinku jsem byla pěkně vytočená, protože ani ten sex potom nebyl napsán nikterak uspokojivě, naopak až odpudivě, v jakkoliv absurdní situaci, na jakémkoliv místě. Za celý díl jsme se opět téměř nic nedozvěděli, ba naopak, z ničeho nic tu přibyl další důležitý artefakt, o kterém dosud nepadlo ani slovo. Jako jo, pořád je to neuvěřitelně čtivé a prostě musíte číst dál. Líbilo se mi vystřídání snad všech lokací z předchozích dílů. Ale žádný zvrat tu nečekejte, není tady žádné překvapení, a to ani v závěru. Hodnotím vlažně. Obálku opět miluju a další tři díly si určitě přečtu, pokud budou obálky ve stejném duchu. Ale nechápu, proč mám anotaci na zadní straně výtisku snad úplně stejnou jako u minulého dílu? Nekontrolovala jsem to, ale obsahu aktuálního dílu neodpovídá, což mě teda mrzí. P.S. Vsadím se, že se nějaký další díl bude odehrávat v tom fungl novém čupr dupr extra zabezpečeném vězení, o němž tam byla velice nenápadná zmínka. P.S.S. Ze všech postav mám nejraději Ashe. Je novým adeptem na budoucího zrádce?... celý text

Silo 2014, Hugh Howey

Silo mě extrémně bavilo. Přiznávám, že mě nalákal seriál, a kdybych ho neviděla jako první, tak bych možná knihu odložila. Důvodem by byl dost rozvláčný styl psaní, kdy jsem si hned po prvních pěti větách řekla "A jé, to bude nuda", ale nakonec nebyla! Musela jsem jen překonat prvních pár kapitol, a pak se to rozjelo. Moc se těším na druhou sérii, protože to dle předlohy bude jízda. Miluju atmosféru, fungování sila, symptické postavy, psychologii, morální otázky, všudypřítomnou logiku. Na mě nefungují zombíci, ale tenhle typ postapo světa můžu - je totiž naprosto uvěřitelný, což je pro toto dílo zásadní. A jakmile jsem si zvykla na styl psaní, některé scény jsem četla se zatajeným dechem, a nebylo to jen u akčních scén. Chci také vyzdvihnout pozitivní a vlastně uzavřený závěr, který byl dostatečně uspokojivý. Jediné, co tu vytknu, je absurdní část s potápěním Jules - ta bohužel dost kazila dojem onoho logicky vybudovaného světa. Jinak opravdu doporučuju.... celý text

Cela 2020, Benjamin Oliver

Nebylo to špatné, řekla bych taková klasika. Mix všech předchozích dystopií s prvky Labyrintu. Začátek mě bavil hodně, pobyt v cele, od kterého jsem měla vysoká očekávání, ale nakonec nebyla vyslyšena. I když Luka byl sympatický, Žně originální a princip vězení mrazivý a uvěřitelný, chyběly mi detaily - detaily o Odkladech, samotných pokusech. Pořád mě ale tahle část bavila nejvíce. Po nabytí svobody se to bohužel nějak zvrhlo. Všichni se začali chovat naprosto absurdně, bez příčin se zabíjeli, měli divné dialogy a děj stagnoval. Navíc samotné násilí bylo popsáno tak zvláštně nezúčastněně, určitě by zasloužilo o dost brutálnější a realističtější popisy. Tuhle třetinu byste s klidným svědomím mohli přeskočit, nic by vám neuteklo. Zajímavé to znovu začalo být, jakmile se dostali do města, kde akce střídala akci. Bohužel nemám moc ráda zombíky jakéhokoliv původu, proto mě vývoj děje zklamal. A myslím, že zkušenější čtenáři uhodnou hned po prvním hrdinově rozhovoru s Happy, proti čemu se tu vlastně bojuje. Samotný závěr byl super, miluju, když můžu hádat, co je realita a co ne. Tuto recenzi píšu teprve po týdnu od přečtení, ale těžce se mi vzpomíná na děj, pamatuju si jen málo scén a postavy už vůbec ne. Shrnutí - neurazí, nenadchne.... celý text

První pomoc pro psy - Vše, co potřebujete vědět v nouzi 2021, Jennifer Parker

Tahle knížka mi nic moc neřekla. Jsou v ní uvedené spíše obecné postupy, jaké by z fleku udělal snad každý člověk. To podstatné by se dalo shrnout na maximálně pěti stranách (resuscitace, otrava, stravování, březost a porod). Neustále se opakovaly ty stejné (a velice základní) postupy dokola. Zajímavých informací jsem napočítala cca 7. Hezké byly fyziologické obrázky. Spíš nedoporučuji.... celý text

Kanárské ostrovy - Inspirace na cesty 2015, neznámý - neuveden

Milý malý užitečný průvodce do kapsy bez zbytečných okecávaček. Mohu srovnat s verzí o Polsku a ten byl napsán příšerně. Kanárské ostrovy si s sebou ovšem vezmu... na Kanáry :)... celý text

Anonymní dívka 2019, Sarah Pekkanen

Na to, že jsem knihu dostala jako dárek k nákupu zdarma, mě ve výsledku mile překvapila. Nebylo to špatné, čistý průměr. Trvalo několik kapitol se začíst, ty jsem přetrpěla jen kvůli tomu, že mi připomněly, jak jsem se sama takových podobných experimentů na univerzitě účastnila :) Naštěstí se děj docela rozjel, a pak jsem naopak nemohla přestat číst. Jessica byla průměrná hloupoučká naivní holka, která z toho všeho vyšla nejlíp, i když si to úplně nezasloužila. Kapitoly Dr. Shields byly výborné a její postava fascinující. Občas mě z ní i mrazilo. Bohužel mě ale hrozně zklamalo, že je celá zápletka vystavěna na naprosto banálním problému - přelétavém a podvádějícím manželovi, (který se mimochodem choval opravdu divně a málo uvěřitelně), což vyústilo v celkovou absurdnost děje. Konec byl předvídatelný cca od poloviny knihy. I tak to ale nebyla špatná knížka. A z nějakého důvodu mi připomněla titul Ví o tobě, což je jedna z mých nejoblíbenějších, doporučuji!... celý text

Zmizení Sáry Lindertové 2019, Kateřina Šardická

Recenzi píšu až po měsíci od přečtení, a jelikož já děje i postavy velmi rychle zapomínám, pokud to není něco opravdu výjimečného, budu stavět na svých zbytkových pocitech. Rozhodně se mi to líbilo mnohem víc, než Noci běsů, nicméně mě trochu zklamalo, jak moc jsou si knihy ve výsledku podobné. Obě dvě mi vlastně připomínají Kinga, tím, jak zdánlivě realistický thrillero-horor nakonec přesahuje do fantastična. A to mi právě moc nesedí. Výborně jsem se bavila, dokud to byla klasická detektivka (cca do poloviny), ale bohužel záporák byl opět odhalen jako mysteriózní nadpřirozeno. Takže ta skvěle budovaná tajemná mrazivá atmosféra v půlce knihy opadla, protože mě neděsí nadpřirozené věci - mnohem větší mám strach z toho, co si jsou lidi schopni udělat navzájem. Ale zajímalo mě, jak to dopadne, tak jsem četla dál a fandila výborným postavám Klaudie a detektiva Ehlera, oba dva byli napsaní uvěřitelně a do hloubky. Naopak s Oliverem ani s Adamem jsem se ztotožnit nedokázala. Závěrečné propojení s židovskou kulturou mě nenadchlo už vůbec, přišlo mi to zbytečně na sílu a samotný závěr vyzněl absurdně. Nicméně čtyři hvězdy si Zmizení Sáry stopro zaslouží - za atmosféru, napínavost a hlavně, v našich českých vodách za originální námět. Jo, a za nádhernou obálku!... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Bez Šance je kniha, na kterou jen tak nezapomenete. Respektive, zapomenete na postavy a konkrétní děj, ale na poselství knihy ne. Na rozdíl od Smrtky, tahle alternativní budoucnost mi připadá až děsivě pravděpodobná. Po celou dobu čtení vás bude mrazit - ne z toho, jak je kniha napsaná, ale proto, jak realisticky je svět vystaven. Ano, některé záležitosti jsou nedomyšlené (čápnutí; to, jak je vlastně nastaven systém rozpojování - je někde dáno, kolik dětí se může / musí nechat rozpojit?), a některé zápletky skvěle doplňovaly a dotvářely charakter světa (tleskači, Cy-fi). Postavy Connora i Risy mě nijak neobtěžovaly a Lev byl extrémně zajímavý konfliktní charakter. Vlastně všechny postavy, které se v knize objevily, byly skvěle vystavěné a každá z nich do děje něco přinesla. Závěrečná pasáž vygradovala neuvěřitelným způsobem a konečné zacyklení, kdy hrdina spatří paži s vytetovaným žralokem, mě šokovalo tak, jako už dlouho nic. Do dalších dílů se pouštět ale nebudu, stále mi nesedí autorův styl psaní, takže jsem velmi ráda, že děj skončil jakž takž uzavřeně. Škoda, že Neil nepíše o maličko lépe, protože fantazii má neuvěřitelnou.... celý text

Dvě temné vládkyně 2020, Kendare Blake

Trvalo mi teda dost dlouho naladit se na styl psaní, postavy i celkový děj, ale to se konečně v tomto díle stalo - za mě zatím nejlepší. Knížka mě bavila od začátku do konce, hlavním tahounem byla tajemná linka s Modrou královnou. Změna prostředí s Arsinoe a Mirabellou byla velice osvěžující a konečně, konečně se začala projevovat i Mira, do té doby charakterově plochá jako žehlící prkno. Arsinoe pro mne pokračuje být zlatým středem, nevadí mi, ale ani z ní nejsem nadšená. To však nemůžu říct o Katharině - moje oblíbenkyně konečně dostala dost prostoru a její kapitoly byly vysloveně temné s mrazivou atmosférou. Dle mého názoru měla Kat nejtěžší dětství a musela na sobě extrémně makat, proto jsem jí od začátku fandila a moc bych jí přála, aby opravdu zvítězila. Společně s Pietyrem jsou pro mě celou dobu nejzajímavějšími charaktery. Po tomto díle je ale už myslím téměř jisté, že se tak nestane a bude muset zemřít, ale nechám se překvapit, třeba jí autorka dá ještě šanci. Co se týče Jules, kterou naopak od začátku nesnáším, tak v tomhle díle mě její osud naopak neslušně a nemístně potěšil a strašně doufám, že se královnou nakonec nestane, to by podrylo celý koncept série. Nezbývá než se těšit na závěrečný díl!... celý text

Kouzla rodu Thornů 2021, Margaret Rogerson

Na Kouzla rodu Thornů jsem se moc těšila, protože jsem od autorky dříve četla Magii havranů i Vespertinu. A jsem nadšená. Kouzla jsou bezpochyby z těch tří nejlepší. Mělo to zápletku, skvělou atmosféru, vynikající postavy a uspokojivé zakončení. Je pravda, že mi chvilku trvalo, než jsem si zvykla na Elizabeth, více mi sedla hrdinka ve Vespertině. Ale nakonec si mě taky získala, a to hlavně tím, jak moc bylo její chování věrohodné. A nejen její - všechny postavy se chovaly naprosto přirozeně a logicky, což opravdu cením. Nathaniel je můj nový shadow daddy, akorát mě mrzelo, že polovinu děje byl zraněný a dostával tak méně prostoru. A Silas... do toho jsem byla blázen hned po prvním představení, je jednou z nejlepších postav, které jsem v posledním roce poznala. Bezvýhradně ho miluju. Ach, a to jemňoulinké erotické jiskření mezi nimi všemi bylo nesmírně uspokojivé. No a jako poslední bych vypíchla knihomolské téma celé knihy - další zásah do černého. V recenzích bývám obvykle kritická a tato se mezi nimi bude vyjímat jako výstavní šperk. Kouzla se prostě velice povedly.... celý text

Noci běsů 2020, Kateřina Šardická

Noci běsů nejsou žádný majstrštyk, ale na zabavení ve volné chvíli postačí. Čte se to velmi dobře a příběh nutí čtenáře, aby pokračoval dál - zvědavost, kam autorka děj směřuje, je silná. Atmosféra by byla výborná nebýt jakéhosi podivného pokusu o nářečí, které z knížky nepřirozeně vyčnívalo a naopak mě vždy z nabyté atmosféry nepříjemně vytrhlo. Stejně nepřirozená byla samotná výstavba světa, jako by si autorka nedokázala ujasnit reálie ani pozadí děje své knihy. Postavy jsou jedna jako druhá bez hlubší psychologie, takže se na žádnou z nich nemůžete napojit. Nic z toho však příběh vysloveně nenarušuje, a pokud nebudete šťouralové, můžete si knížku s přivřenýma očima užít. A zajímavě, i když také trochu nepřirozeně, vyznělo pojetí tradičních slovanských vesnických rodin - autorka zde zcela jasně varuje před psychickým i fyzickým násilím, a za to má u mě velké plus. Další knížce od autorky dám šanci, něčím mě zaujala. Nicméně to nezakryje fakt, že Noci běsů měly obrovský potenciál, který, bohužel, zůstal nevyužit. Otevřený konec mi, vzhledem k předchozímu stylu knížky, nevadil. SPOILER -> Anotace ani recenze nejsem zvyklá studovat před čtením dané knížky, jdu takzvaně "naslepo". Tudíž jsem celou dobu čekala, že pro nadpřirozené události bude realistické vysvětlení, což mě hodně táhlo, protože mám takové typy thrillerů / detektivek ráda. Ve dvou třetinách byla moje naděje definitivně zadupána, a kdyby se mě někdo ptal, o čem tato knížka je, tak s klidným svědomím řeknu, že jde o kopírku světa Upside down ze Stranger Things, akorát zasazenou do slovanské mytologie. A čím dřív vám tento fakt dojde, tím dřív vás už nic nepřekvapí.... celý text

Vztek 2023, Tracy Wolff

Jak bych jen začala... ehm... co to sakra bylo?? Přiznám se, že na Touhu jsem se nechala strhnout davem a nebylo to vůbec zlé - jasně, musíte se oprostit od všech očekávání a od toho, že je to vykrádačka všech známých i neznámých děl, ale líbilo se mi, jak to bylo podané s nadsázkou, často i s funkčním humorem. Logicky jsem tedy pokračovala Vztekem. A to jsem neměla. A bohužel, na rozdíl od prvního dílu, kde jsem byla zvědavá, kam to autorka bude směřovat, tady bylo už od prvních tří kapitol jasné, jak to dopadne (bez nadsázky). SPOILERY -> Z prvního dílu bylo protřelým čtenářům zřejmé, že Jaxon není endgame, a to i když k tomu z děje nevyplývaly žádné velké indicie, snad kromě extra rychlé zamilovanosti a extra rychlému vytvoření pouta druhů. Bohužel ve Vzteku se ze sexy chytrého, temného a starostlivého pana upíra stal neskutečně otravný ufňukánek. A bylo mi ho moc líto, protože tak byl napsán naprosto účelově, jen proto, aby se naše úžasná, úchvatná a neskutečně nádherná Grace mohla sbližovat s jeho upířím bratrem (což mi samo o sobě přijde nechutné). Takže jste asi pochopili, že Grace je stejně neschopná a charakterově plochá, jako v prvním díle. A jak jsem psala, už z prvních kapitol uhodnete, že Hudson asi nebude obávaný záporák, a že je s Grace pojí romantická minulost. Většina děje se nekonečně táhne, pořád se omílají ty stejné věci a tři čtvrtiny knihy se vůbec nic neděje. I ten humor byl o dost slabší, i když nebýt Hudsona, nebyl by tam vůbec. Jednu hvězdu dám za posledních zhruba sto stránek, kdy se to konečně rozjelo - akci autorka píše celkem dobře, ale úmrtí jisté postavy vás ani nezasáhne, jak je rychle přešlé. Druhou hvězdu dám za nádhernou obálku. Jsem opravdu zklamaná. I když se to původně trochu tvářilo jako Stmívání, tak si autorka největší inspiraci zcela zřejmě vzala ze Dvorů Maasové, jelikož Vztek je téměř dokonalou kopií Dvora mlhy a hněvu. Chudák Jaxon se stal chabou verzí Tamlina a Grace à la Feyre se sbližuje s úžasně temným Hudsonem (který byl pro všechny záporný), přičemž je děj protknutý dílčími úkoly. A absurdnost zkoušky přijetí do Kruhu, která se skládá ze školní tělocvikové hry, radši ani nebudu komentovat. Třetí díl budu číst kvůli Jaxonovi, tomu to dlužím. Ale jinak...... celý text

Myšlenky za volantem 2020, Marek Eben

Moc milá jednohubka zahrnující krátká zamyšlení z běžného života, která pan Eben popisuje s humorem sobě vlastním. U některých myšlenek si určitě dovolte zpomalit a vnímat jejich poselství. Navíc je knížečka v originální kroužkové vazbě! Co se týče autora, tak pana Ebena si velice vážím za jeho kultivovanost, slušnost a pokorný přístup k životu. Doporučuji.... celý text

Hvězdný prach 2006, Neil Gaiman

Neila Gaimana jsem ještě nečetla. Anebo možná četla, ale brzy odložila. Ale nedávno jsem si řekla, že je čas na klasika jeho formátu, a tak jsem sáhla po Hvězdném prachu. Film jsem kdysi viděla, ale dostatečně si ho nepamatuji, takže jsem ním nebyla při čtení ovlivněná. Viděla jsem v komentářích, že Prach balancuje mezi pohádkou pro děti a občas až hororovou atmosférou. Já bych řekla, že jde o typické YA. Tak jsem k tomu přistupovala a nebyla jsem zklamaná. Tedy, téměř. Gaiman má neuvěřitelnou fantazii a hází tu na nás jeden originální nápad za druhým, což je obzvlášť vidět na prvním magickém trhu, který mě naprosto pohltil. Jakobych se sama procházela mezi stánky a nasávala kouzelnou atmosféru. Druhá věc je, že Gaiman píše dost snově, což někomu sedne, mě zrovna tedy moc ne, ale do atmosféry knížky se to hodilo. Neuvěřitelná byla taky práce s jazykem a se slovy a oceňuji překladatele, protože v kombinaci s typickým britským pratchettovským humorem to musel být dost oříšek. Zhruba do poloviny až do dvou třetin jsem byla naprosto nadšená a chtěla jsem sázet 5/5 hned při čtení. Byla to šílená nepředvídatelná jízda, přičemž linka Tristrana a Hvězdy byla slabší (hlavně pro absenci jakýchkoli pocitů a myšlenkových pochodů obou hrdinů, to si čtenář musel hodně domýšlet), ale bohatě to vynahrazovaly ostatní linky, ty jsem doslova hltala očima (což se mi běžně u čtení často nestává). Jenže jak už bylo několikrát řečeno v komentářích níže, ono nastavené tempo se neudrželo. Vygradování přišlo už ve druhé třetině a pak děj vyzněl do ztracena. Najednou se ztratilo to kouzlo, které do té doby dýchalo z každé věty, a závěr byl bohužel takový uspěchaný, nemastný neslaný. A přitom tam prostor pro wow efekt byl (Hvězda u vchodu do lidského světa). Ale na druhou stranu cením, že s vládkyní čarodějnic to dopadlo velice vyspěle, což mi, opět, přijde originální. Co tam však vůbec nemuselo být, byl epilog v okopírovaném tolkienovském stylu Aragorna a Arwen. Shrnula bych to tak, že minimálně ta polovina za přečtení rozhodně stojí, ale ve výsledku ve vás zůstane taková ta hořká pachuť. A za tu dám jen tři hvězdy. Tak snad příště, pane Gaimane.... celý text

Čtvrté křídlo 2024, Rebecca Yarros

Tak jsem podlehla trendu... a jsem velmi mile překvapena! Narozdíl od Touhy, která mě zklamala, je Čtvrté křídlo svěží, čtivé, se sympatickými postavami. A když mu prominete, že připomíná některá předchozí díla (což, přiznejme, dnes dělá každá druhá YA - jak taky chcete vymýšlet stále nové originální zápletky?), dostanete slušnou porci zábavy. SPOILERY -> Uznávám, že autorka má strukturu děje extrémně dobře vymyšlenou. Střídají se nám tu cykly, které fungují po celou knihu na principu "období klidu - akční scéna - upgrade hlavní postavy - období klidu". V mnohém mi tohle schéma připomínalo nějakou expící počítačovou hru, a myslím, že tohle je vzhledem k cílovce prostě geniální (Violet přejde Parapet a je přijata ke studiu; získá fyzickou sílu; dostane dva draky; dá se dohromady se sexy chlapem; zlikviduje úhlavního nepřítele; ovládne svoji magickou schopnost; a nalezne dávno ztraceného přítele). A přiznávám, že mě tyhle upgrady také velmi uspokojovaly a nutily mě číst dál - chtěla jsem další a další. Za tohle si autorka opravdu zaslouží maximální ohodnocení. Postavy jsem si taky oblíbila, všichni působili velice uvěřitelně, chovali se přirozeně a Xadena mám mnohem raději než namachrovaného arogantního Rhysanda. A velké plus má u mne první hlavní sexuální scéna, ta byla naprosto realistická a dost mi připomněla mě s manželem. :P A teď ty výtky. Děj byl extrémně předvídatelný a nečekejte žádné mega překvapení, pokud po dobu čtení dáváte pozor. U Violet absolutně nefungovala její charakteristika křehké a jemné dívenky a odkazování na tento fakt bylo prostě divné. A měla jsem problém porozumět tomu, jak a proč mezi Vi a Xadenem ta láska vlastně vznikla, když nám bylo x-krát zdůrazněno, že Xaden chce Violet mrtvou. Konec mě zklamal. Jak už bylo řečeno, je těžké vymýšlet něco nového a skoro všechny kultovní i nové fantasy se věnují rebelii, svržení starého řádu a nastolení lepšího světa, takže není překvapení, že tomu bude stejně i v tomto případě. Ale stejně doufám, že se Vi ještě vrátí do školy a nebude novou Katniss tak rychle (jak mě zklamal vývoj v Divoké říši). Četla jsem v originále, zatím jsem dala 4 hvězdy, tak uvidím, jak moc to ovlivní český překlad. Doufám, že tu úroveň nesníží. Později updatuju.... celý text

Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih 2022, Matthew Perry

Je těžké objektivně hodnotit autobiografii, jelikož nikdo nemáme právo soudit myšlenky druhých, ale když se to rozhodl vydat, budu to brát jako každou jinou knížku... Na Přátelích jsem tak docela nevyrostla, jsem mladší generace, přesto do mého dětství a dospívání neodmyslytelně patřili. Nejvíc jsem se identifikovala s Monicou, pak s Rossem, Chandler byl můj nejméně oblíbený - možná právě proto, že svůj život neměl srovnaný a bylo to na něm vidět. Knihu jsem si koupila až po jeho smrti a poté, co se kolem ní vyrojily podivné okolnosti. Ano, probudilo to ve mně zvědavost a musela jsem zjistit, co se mu dělo v hlavě. V první řadě nejde o autobiografii jako takovou, ale spíš o terapii. Je obtížné to číst a orientovat se v čase / postavách / ději, protože myšlenky mu skákaly jedna ke druhé bez jakékoli návaznosti a často ani nedokončil tu původní. Jak zmiňuje komentář níže, dějově to připomínalo cokoliv s drogovou tematikou (My děti ze stanice zoo atd.). Celkově Matthew působil hrozně rozervaně. Na jednu stranu za své problémy vinil všechny ze svého okolí, jen proto, aby to hned v další větě popřel a sypal si popel na hlavu, jakože si za všechno může sám. Bylo hrozně těžké s ním sympatizovat, nejen kvůli tomuto střídání sebemrskačských a sebelítostných stavů. Na jednu stranu jsem ho chápala, i příčiny jeho problémů - s depresemi mám vlastní zkušenosti, dokonce jsem se ztotožnila i s tím, jak ho malého posadili do letadla a letěl sám. Ono se to nezdá, ale na malým děcku to opravdu nadělá paseku. Ve stejném věku mě rodiče dali na hlídání tetě a odjeli na dva týdny do Litvy. Ano, myslela jsem si, že mě opustili, že pro ně nejsem dost dobrá a chtěla jsem každé ráno a večer, co jsem se probouzela a usínala o samotě, umřít (v tak nízkém věku!). Něco z toho ve mně zůstalo dodnes, ale nemám kvůli tomu potřebu kouřit, pít ani fetovat. Matty si bohužel moje sympatie zašlapal do prachu tím, jak se všeobecně vyjadřoval. Nevíme, kolik z toho byl jeho humor, póza, a nakolik z toho to byl opravdu on. Ale to, jak psal o lidech, o ženách, o kolezích z branže, o svých vlastních rodičích... byl tak nepříjemně arogantní, sprostý a někdy až dost zlý, a nemyslím si, že zrovna to byl humor - natožpak vhodný. Co bych ale chtěla pochválit, tak to, že v těch několika málo větách, co zmiňuje Přátele, se o nich o všech naopak výjimečně vyjadřuje velice hezky a bylo cítit, že si moc dobře uvědomuje, za co všechno jim má být vděčný. Závěr se snažil pojmout optimisticky, což jsem mu neuvěřila. Vzhledem k tomu, jak to nakonec dopadlo, a jak moc byly jeho poslední Instagramové posty propojeny s knihou... tak v tom asi bylo trochu něco víc. Na závěr bych ho chtěla porovnat s Feltonovým životopisem, který jsem četla dříve. Oproti Matthewovi je Tom nadaný spisovatel, který přistupuje ke svému okolí s úctou i pokorou a jeho pasáž o závislostech je mnohem lépe podaná, při níž mě opravdu mrazilo a týden jsem se z toho dostávala. Takže jestli se náhodou rozhodujete mezi Mattym a Tomem, nechte Chandlera Chandlerem a běžte raději do Bradavic.... celý text

Království popela 2019, Sarah J. Maas

Stále platí, že z této série mám nejraději Věž úsvitu. Království popela bylo... zvláštně nekonzistentní, s čímž, jak jsem si všimla, má Maasová problém docela často. Téměř polovinu posledního dílu série (!) řešíme brutálně mučenou a vězněnou Aelin. Myslím, že tenhle plot mohl být z hlediska uvěřitelnosti postavy klidně vynechán, protože absolutně nechápu, jak to po tom všem, co prožila, kolika jinými předchozími mučeními si prošla a kolik bolesti si zažila, mohla ještě vydržet a nezbláznit se. Takže za prvé, pro mě tohle bylo naprosto nerealistické, ale asi bylo potřeba přidat nějakou brutalitu, poněvadž zbytek knihy i přes probíhající válku (!) je naopak podivně jemný. A za druhé, byla trochu škoda, že Aelin tak dostala velmi málo prostoru (ne že bych ji měla ráda, ale kruci, jednou je hlavní postava) - z prožitého traumatu by se logicky musela vzpamatovávat několik dalších knížek, a moc mě prostě mrzelo, že právě v poslední knize přišla o své Já a musela ho hledat úplně znova od píky. Takže abych to shrnula, první část mi přišla absolutně zbytečná, prostřední část byla lehce nezáživná a poslední třetina konečně stála za to. Vždycky se mi moc líbilo, jak Maasová zvládá scény, kterých se účastní velké množství postav - to je vysloveně její specialita. Závěrečná bitva byla výborná. Zlikvidování obou záporáků mě velice uspokojilo, a to je něco, co je u takovýchto dlouhých sérií těžké dát dohromady. Yrene jsem to moc přála a Aelin s víláky to sehráli výborně. Trochu mi však v této pasáži, jak jsem zmínila, chyběla brutalita. Také si přiznejme, že měla zemřít minimálně část hlavních protagonistů a nejen vedlejší postavy, na kterých nám ani trochu nezáleželo. Ale zase je výborně napsána následná bolest hrdinů, díky níž to tak prožíváme s nimi. A protože já miluji dobré konce, tak mi ani trochu nevadí, že všichni přežili. Co mi ale trochu chybělo z hlediska děje v závěru, bylo, že Manon ani Dorian nedostali víc prostoru. Ne nutně spárování, naopak se mi líbilo, že mezi nimi byl jen lehký příslib na rozdíl od ostatních párů, ale chtěla bych víc informací, co dělali, jak pokračovali. Protože to, že Dorian musí vybudovat Zlomuval úplně od základu a udržet si svoji pozici, to mi přijde minimálně stejně důležité jako bylo získání Terassenu. Také jsme se moc nedozvěděli, co zbylo z Dorianovy magie (nebo jsem to možná přehlédla). A stejně jako Yrene, tak i Manon jsem měla moc ráda - a s ní jsme strávili delší dobu, proto by si i ona zasloužila uzavřenější linku. Celkově to nebylo špatné, ale něco tomu chybělo. Ale i tak - byla to jízda.... celý text

Věž úsvitu 2018, Sarah J. Maas

Přiznám se, že jsem si sérii Skleněného trůnu příliš neoblíbila - nejen kvůli hlavní postavě Aelin, ale i pro mě docela zmatenému budování světa prolínajícího se s jinými světy (celkově na mě série působí trochu jako sci-fi s alternativními realitami i agresivními mimozemšťany). Proto pro mne byla Věž úsvitu velmi vítaným svěžím větrem. Děj hladce plynul a hodně se zlepšil styl psaní, díky čemuž to všechno najednou začalo dávat smysl. Také mi vyhovovalo méně postav a tři pohledy (Chaol, Yrene a Nesryn) v knize bohatě stačily. Jednoduchá zápletka, díkybohu žádná Aelin, klidné a pomalé budování všeho, co se na konci logicky uzavřelo. Vím, že pro spoustu lidí je děj pomalý až příliš, ale s tím nesouhlasím, navzdory očekávání děj nikde nestagnoval, napětí zde postupně graduje a čtenáře výborně udržuje ve zvědavosti. Stojím si za tím, že Chaol je extrémně dobře psychologicky zvládnutá postava. Yrene pro mne byla asi nejuvěřitelnější ženskou hrdinkou ze série a dokázala jsem se s ní snadno identifikovat. Taky je velmi sympatická :) Nesrynina a Sartaqova linka byla trochu slabší, ale tam to vynahrazovali rukové s Falkanem. A v samotném závěru jsem měla husí kůži. Za mě nejlepší díl ze série. (Mám teda rozečtený KoA, ale Věž úsvitu zatím nemá nárok překonat. UPDATE: Opravdu nepřekonal.)... celý text

Jeden temný trůn 2019, Kendare Blake

Jedná se o nesmírně neotřelou a originální fantasy, ale je opravdu zvláštně napsaná. Druhý díl byl rozhodně lepší než ten první. A přiznávám se, že stejně jako první díl, jsem tento také četla jen a pouze kvůli královně Katharině. Ne že by v tom nehrálo roli naše společné stejné jméno, ale děj okolo ní je nejzajímavější, charakter má nejlépe vykreslený a v tomto díle je z ní pořádný badass - a nelze jí nefandit. Její kapitoly stejně jako v jedničce táhnou děj dopředu, ale bohužel, stejně jako v jedničce, dostává málo prostoru. Není pochyb, koho autorka protěžuje. Přitom to byly právě pouze její scény, při kterých jsem tajila dech. Kapitoly královny Arsinoe jsou zde opět nejdelší a nejnudnější, i když zápletky související s jejím travičským darem jsou výborné, i její akce i uvažování jsou pro mě trochu snesitelnější než v jedničce. Ale Jules pořád nemůžu vystát. A královna Mirabella zde pro mě byla čistým utrpením. Tak nijakou, nudnou a plochou povahu bez vlastních cílů jsem u jedné z hlavních postav nečekala. To snad všechny vedlejší postavy měly víc charisma, než ona. Za mě je na této sérii zatím nejzajímavější to, jak je děj absolutně nepředvídatelný - a ta zvědavost mě nutí číst dál a dál. No... jsem zvědavá, jak to bude s Kat pokračovat.... celý text

Smrtka 2022, Neal Shusterman

Kniha začala výborně. První i druhou část jsem si vysloveně užívala - byla to taková kombinace Pratchettova Morta s moderním sci-fi. Autor otevíral atraktivní a hluboká témata a v každé kapitole tu bylo nad čím přemýšlet. Svět byl na první pohled velmi dobře vystavěný a maximálně uvěřitelný. Tady však začíná to ale - jen na první pohled. Při noření se hlouběji do knihy začaly vyplývat výrazné nelogičnosti ohledně fungování světa, které jsem byla relativně ochotna přejít při připomenutí, že se přece jedná o YA. Bohužel to, kam příběh vedl, se mi vůbec nelíbilo. Třetí a čtvrtá část byly vysloveně divné, opakovaly události, děj stagnoval a začala jsem se nutit k dočtení. A během tohoto procesu vyplouvaly na povrch další problémy. K žádné postavě jsem si nedokázala vytvořit vztah, protože nebyly dobře vykreslené. Citra i Rowan mi byli od prvních kapitol nesympatičtí, ale myslela jsem, že se to během jejich vývoje zlepší. Nezlepšilo. Ostatní postavy měly více potenciálu - smrtka Faraday, smrtka Volta, dokonce i smrtka Goddard byly zajímavé a psychologicky uvěřitelné charaktery, bohužel jejich potenciál - a potenciál prakticky celé knížky - ztroskotal na plochém a chladném stylu vyprávění. Také to vypadá, že se autor nedokázal rozhodnout, jestli píše pro děti, nebo starší YA. A to je strašná škoda. Protože pokud to bylo myšleno pro děti, je to krok vedle. Při čtení jsem byla plná vzteku a hnusu nad nejen masovými vraždami, které ani nebyly dobře popsané (působilo to na mě, jako bych seděla v tramvaji a jen projížděla kolem - kromě absurdity samotných akcí se mě to nijak hluboce nedotklo), a které se bohužel začaly opakovat a gradovat tak podivnost děje. Kdyby to autor pojal jinak, mohl by to být opravdu velmi temný, hrozivý a depresivní thriller. Takhle to bohužel bylo jen podivné a depresivní cosi - snad snaha o bizarní detektivku. Kladně hodnotím pozitivní závěr, protože i když jste rozpolcení, tak hlavním hrdinům jste donuceni fandit. Další díly trilogie číst nebudu. Nedočítání sice není můj styl, ale přispělo k tomu, že konec byl relativně uzavřený. A aspoň ušetřím. SPOILERY -> - Celý koncept výběru nových smrtek byl ujetý. Jakože jste proti zabíjení lidí, je to podle vás nemorální, ale budete je zabíjet, protože jinak by je mohl zabíjet někdo jiný svými horšími metodami? Cože? Tolik k uvěřitelnosti hlavních hrdinů, hlavně Citry, která na to absolutně neměla. - Tak stejně ujetý byl způsob zabíjení smrtkami, i to, že svoji práci neměly po těch letech nijak standardizovanou. Každý si zabíjel koho chtěl, někdo si vybíral náhodně, někdo výpočty, způsoby smrti byly také na každém z nich... V konečném důsledku se vlastně Goddardovi vůbec nedivím, spíš se divím, že to takhle volně nastavené mohlo vůbec takovou dobu fungovat. - Jak jsem psala výše, kdyby to bylo pojaté trochu jinak, smrtka Goddard by byl vynikající záporák. Při jeho prvním příchodu na scénu v letadle jsem měla husí kůži. Čekala jsem, že to tak bude pokračovat, no bohužel. - Opravdu jsem si užívala výňatky z deníků smrtek. To byl hlavní zdroj filozofických otázek.... celý text