rosalee3974 přečtené 164

Dvacet tisíc mil pod mořem 2015, Jules Verne

Má poslední přečtená kniha roku 2022 a musím říct, že šlo o skvělou volbu. Od Julese Vernea jsem četla pouze Cestu do středu Země, a to cca před 10 lety. Styl, jakým Verne píše, jsem si tedy pamatovala jen velmi matně, ale jak jsem se brzy přesvědčila i u této knížky, tak zcela správně. I v tomto případě se čtenář nevyhne menším "lekcím" z přírodopisu, to ale není vůbec na škodu. Naopak, vodní svět je o to pestřejší a živější. Tyto pasáže samotný děj nezdržují, ten naopak plyne zcela přirozeně, až je člověku líto, že tak náhle skončí. Dnešní čtenář je bohužel ochuzen o úžas nad skvělými technickými vynálezy, které za časů Vernea ještě neexistovaly. Během četby jsem proto často přemýšlela nad tím, jak se musel cítit čtenář z konce 19. století, který poprvé nejen tento, ale jakýkoli Verneův román četl.... celý text

Hodiny z kostí 2019, David Mitchell

Nejspíš jsem neměla knížku číst krátce po tom, co jsem se otřepala po horečkách - třeba by mě méně rozčilovala. Pravdou ale je, že ačkoliv Mitchell píše skvěle, jak jsem se už nedávno přesvědčila v případě Hybatelů a Atlasu mraků, v tomto případě mě některé části neuvěřitelně iritovaly svou zdlouhavostí a zdánlivou nesouvislostí s dějem. Ale jak říkám, mohlo to být jen tím, že mi při čtení ještě nebylo stoprocentně dobře. Když se na to podívám z druhé stránky, Hodiny z kostí nejsou vůbec špatná kniha. Ano, fungují na stejném principu jako Atlas mraků a Hybatelé, což byl také v jednu chvíli důvod, proč mě kniha začala nudit. Nicméně Mitchellova schopnost představit na pár desítkách stránek mikrosvět konkrétních postav, je neuvěřitelná a skvělá. Právě proto jsem ji dočetla i přes nutkání ji odložit a nechat rozečtenou. Ale vzhledem k tomu, že jsem během posledních čtyř měsíců od Mitchella přečetla už tři knížky, ráda si od něj zas na chvíli odpočinu.... celý text

Válečný deník 2022, George Orwell (p)

Prokletí vran 2017, Paul Tobin

Tento zaklínačský komiks bohužel hodnotím nejmenším počtem hvězdiček. Nevadila mi kresba, ani námět příběhu - obojí bylo podle mě skvělé. Skloubení obojího do výsledné podoby nebylo ale nejšťastnější. Spousta pasáží mi v komiksu přišla nadbytečná a zbytečně odváděla pozornost jiným směrem. Nejspíš šlo o lehkou narážku na vedlejší questy ze hry (což mě upřímně pobavilo), nicméně ve chvíli, kdy byla hlavní zápletka na první dobrou matoucí a zdánlivě nesouvislá, mi tyto pasáže překážely. Některé úseky pak v příběhu nemusely být vůbec - zbytečně jej zatížily o nové, pomíjivé postavy, nad jejichž významem v celém komiksu stále dumám. Až ve druhé části příběhu, lépe řečeno pár stránek před koncem, bylo konečně čeho se chytnout a příběh začal dávat smysl.... celý text

Duna 2020, Frank Herbert

Z masa a ohně 2019, Aleksandra Motyka

Z masa a ohně se mi z doposud přečtených komiksů ze světa Zaklínače líbil nejvíce, a to nejen příběhem, ale i kresbou. Příběh byl sice stručnější, plynul poměrně rychle, byl ale jasný a zajímavý.... celý text

Liščí děti 2016, Paul Tobin

Egyptologové 1993, Kingsley Amis

Šťastný Jim 1992, Kingsley Amis

Silmarillion 2008, J. R. R. Tolkien

Náročné na pozornost, člověk se začne velice rychle ztrácet v tom, kdo je kdo, kde je co apod., ale vzhledem k tomu, že se k Tolkienově tvorbě hodlám vracet zas a znovu, mi to nevadilo a věřím, že při dalším čtení už budu mít v postavách a místech jasno.... celý text

Příběh vzácné tabatěrky 2015, Marie Macková

Měla jsem velká očekávání, už kvůli tomu, že autorka je historičkou a 19. stoletím se zabývá. S čím jsem byla naprosto spokojená, byl popis prostředí a doby. Přečetla jsem již několik románů, odehrávajících se v minulosti, ale pouze v tomto případě jsem měla pocit, že byla doba i prostředí vylíčeno maximálně věrohodně, a stále přemýšlím, jak se to autorce povedlo. Co mě nemile překvapilo, byl trochu těžkopádný styl psaní. Text v některých částech připomínal spíše odbornou publikaci - paradoxně ale ne ty části, které zmiňovaly říšské zákony apod., ale naopak ty, které jsou běžnou součástí beletristického textu, ne-li jeho přímou nutností. Některá souvětí byla příliš dlouhá, významově navíc téměř postrádala smysl, protože v nich autorka kombinovala mnoho různorodých a nesouvisejících informací. V takových případech by bylo lepší věty zjednodušit. Také stylistická úprava mi především zpočátku připadala nedostatečná, chvílemi jsem měla pocit, jako kdyby text žádnou editací vůbec neprošel. Gramatických chyb jsem si nevšimla žádných, v několika případech se ovšem opakovala slova (v paměti mi zůstaly především po sobě jdoucí věty, v nichž autorka použila vícekrát slovo "ale"). Nejsem si jistá, jestli text před jeho vydáním četl ještě někdo jiný, některé pasáže ale vypovídají o opaku. Určitě by nebylo od věci, kdyby editor upozornil autorku, že některé pasáže by bylo vhodné napsat jinak. Z těchto důvodů se mi tedy kniha nejprve nečetla nejlépe, což ale postupně se rozvíjející zápletka vynahradila. Předcházející komentáře čtenářů upozorňovaly i na pomalé tempo příběhu. S tím naopak vůbec nesouhlasím. Vlastně bych ocenila, kdyby byl příběh o něco delší a autorka nám prostředí městečka v 19. století popsala více. Proto se těším, až se dostanu k jejím dalším (nejen) beletristickým knihám.... celý text

Atlas mraků 2012, David Mitchell

Hybatelé 2016, David Mitchell

Miluj bližního svého 1973, Erich Maria Remarque (p)

Na Větrné hůrce 2011, Emily Brontë

Dlouho jsem váhala, jestli dát tři nebo čtyři hvězdičky. Tři nakonec proto, že celý příběh byl vyprávěn, jak už bylo zmíněno v jiných komentářích, jednou postavou. Možná by charaktery jednotlivých postav vynikly více, kdyby si tento způsob psaní autorka nezvolila. Jinak jde o příběh plný násilí, neutěšených rodinných vztahů, nenávisti a jen trochu o romanci - téměř všechny milostné vztahy mi přišly spíš toxické než romantické. Je obtížné sympatizovat s některou z postav, téměř všechny jsou vylíčeny se svými ctnostmi i nectnostmi. Na druhou stranu to vše pomáhá dotvářet ponurou atmosféru nehostinného prostředí, v němž se příběh odehrává.... celý text

Úspěch 1992, Martin Amis

Nebudu lhát, když jsem viděla, že Martin Amis je syn Kingsleyho Amise, od něhož jsem četla hned dvakrát Šťastného Jima, myslela jsem si, že vím, do čeho jdu, a těšila jsem se. Anotace knihy i všechny komentáře k ní hodně zmiňují slovo "dekadentní" a "dekadence". A pokud Úspěch naprosto přesně vystihuje tyto dva pojmy, pak asi čtenář dostane, co očekává. Z počátku jsem byla rozpačitá a přemýšlela, jestli chci pokračovat ve čtení o takových dekadentnostech, jaké popisuje Amis. Nicméně co musím autorovi nechat, je to, že mě zápletka skutečně překvapila, byť byla ve své podstatě naprosto banální a podle mnohých indicií snadno předvídatelná. Jak ale knihu ohodnotit? To je problém. Některé pasáže jsou opravdu hodně dekadentní a člověku se hnusí - ale to je právě záměr Amise, těžko by mohl popsat upadající, dekadentní společnost britské smetánky, aniž by čtenáře zhnusil. Přesto ale nechám čtyři hvězdy, nejspíš bych knihu jen tak lehkovážně nezvolila k přečtení, kdybych věděla, o čem přesně je.... celý text

Všechny řitě světa i ta má 2013, Charles Bukowski

Tři mušketýři 2018, Alexandre Dumas, st.

Piranesi 2021, Susanna Clarke

Styl, jakým je kniha psaná, je zpočátku popisný, na oko vědecký, což bylo pro mě trochu překvapení. Jak již bylo psáno v komentářích dříve, je to nejspíš důvod, proč se děj rozjíždí trochu pomaleji. Osobně jsem měla i problém se zorientovat v novém světě, který je na stránkách představován, následná gradace děje mě ale plně vtáhla do čtení a já pak knihu nemohla ani na chvíli odložit. Je to jeden z těch příběhů, který chcete co nejdříve dočíst, abyste se dozvěděli zápletku, ale zároveň jej nechcete dočíst, ale naopak setrvat v něm co nejdéle, vychutnávat si atmosféru, přemýšlet nad ním. Našla jsem v něm několik nesrovnalostí, například jak je možné, že Ten druhý nepátral po tom, kam se poděla Piranesiho taška s deníky, ale to jsou jen maličké detaily, které nijak nenarušují četbu.... celý text

Na cestě 1994, Jack Kerouac

Uf, kde začít? Největším neštěstím pro knihu, potažmo jejího autora, je její zařazení do školního kánonu povinné literatury. Díky výuce pak člověk zakopne o celou řadu knih, některé mu utkví v paměti a rozhodne se je přečíst. Problém je, že už mu většinou neřeknou, jak danou knihu číst, co od ní čekat, nebo čím byla tak speciální, že se dostala až do školních osnov. Člověk pak očekává, že jde skutečně o něco speciálního. A na toto vysoké očekávání čtenář většinou záhy narazí. Na cestě bohužel trpí takovým syndromem. Překvapil mě autorův styl, překvapily mě samotné postavy a jejich jednání, překvapil mě i děj. A nemůžu říct, že vždy v dobrém slova smyslu, v mnohých ohledech je pro mě takový životní styl naprosto cizí, nicneříkající a rozhodně nemám potřebu se v knize hledat. S pousmáním mohu říct, že s ani jednou z postav bych nechtěla cestovat pouhých 10 minut, natož tak celé dny jakýmkoli dopravním prostředkem. Zároveň mi jejich životy přišly natolik neuvěřitelné, že mě zajímalo, co bude dál. Žasla jsem, s jakým klidem Sal a jeho kamarádi čelili nejistotám, přizpůsobovali se nejrůznějším situacím, jak vnímali krajinu, kterou projížděli, lidi, které míjeli, ať už to bylo způsobeno drogami nebo šlo o ničím nepovzbuzené prožitky, právě tohle byly ty nejkrásnější části knihy. Mrzí mě, že jsem už od začátku neseděla u mapy, nesledovala cesty, po kterých jeli dlouhé hodiny přes celý kontinent, nepouštěla si hudbu, kterou poslouchali v barech, na večírcích. V mnoha ohledech kniha rozbila mou představu o době pozdních 40. let v USA, respektive doplnila ji o další kousíček. Když to shrnu, kniha ve mně zanechala rozporuplný pocit a přesvědčení, že si ji za pár let přečtu znovu a pak až se rozhodnu, kolik hvězdiček jí udělím. Doufám, že za pár let ji už budu číst s větším rozhledem o tom, co se psalo do té doby, a v čem se Na cestě liší, o kulturní historii USA apod., protože v tom je nejspíš ta pointa.... celý text