Šťastný Jim přehled

Je poměrně dost knih, kde se zpočátku nedokážu "chytit". Kde mně čtení připadá jako hrozná lopota a průběžně zvažuji, zda má opravdu smysl v něm pokračovat, když v mých policích čekají stovky (!) dalších nepřečtených knih. Ale většinou se přes části, které se čtou hůře, přenesu, a nakonec jsem ráda, že jsem to s knihou nevzdala. Často si přitom říkám, že už nejsem nejmladší, vycházejí stále nové krásné knihy a že bych tedy měla se čtením přidat. Což znamená také tolik nelpět na dočtení něčeho, co mě úplně nebaví.

Knihu "Šťastný Jim" jsem si vzala do vlaku na cestu z dovolené. Nebavila mě. Uspávala. Možná proto, že jsem byla hodně unavená (dovolenou trávím hodně aktivně a fyzická únava k tomu patří). Dala jsem tudíž knize šanci ještě i po návratu domů. Zvládla bych ji přečíst, o to by nešlo. Ale připadalo mně to lpění na dočtení najednou nesmyslné, navzdory vysokému hodnocení mnoha čtenářů. Přečetla jsem téměř 60 stránek. Hlavní postavy, které jsem na těchto téměř 60 stránkách našla, mně byly nejen nesympatické, ale navíc mně připadaly nezajímavé (někdy mě nesympatická postava rozčiluje a nutí číst dál, protože něčím vyniká, tady tomu tak nebylo). To zásadní, přes co jsem se nepřenesla, byl přístup oněch postav k životu. Získat dobrý post v jakémkoli oboru, jen aby vše šlo snadno. Moc se nenadřít, proplouvat. Toto mně vždycky vadilo - a nejvíc u mladých lidí, kde by člověk čekal sny, ideály, ochotu jít si za svým i přes překážky. Není ostuda vybrat si obor, kde je dobrá perspektiva budoucího uplatnění. Ale ostuda je dělat práci jen tak napůl, tak, aby se neřeklo - a tvářit se přitom navenek, že jsem pánbůh.

Upřímně, stránky, které jsem přečetla, mně ani nepřipadaly humoristické. Knížka poputuje do knihobudky a já si s gustem vychutnám příběhy lidí, s nimich bych se, pokud by existovali, ráda přátelila. James Dixon by k nim nejspíš nepatřil.