RadimWiniarski
přečtené 105
Dolores Claiborneová
2010,
Stephen King
Musím říct, že opravdu čumím. To, jak King dokázal skvěle vykreslit příběh jedné venkovské ženy, se kterou se život příliš nemazlil, je něčím neskutečně silným. Příběh, ve kterém se láska může postupem času změnit na nenávist a zároveň nenávist postupem času změnit na něco jako je přátelství, respekt a důvěra. Samotné souznění s hlavní hrdinkou je podle mého jedním z hlavních stavebních kamenů celé knihy. Spousta z nás si alespoň jednou v životě procházela, nebo dokonce stále prochází těžkým životním obdobím, kdy jsou oni samotní, nebo někdo z jejich nejbližších minimálně z jedné strany silně psychicky, či někdy dokonce fyzicky utlačováni. Člověk, který takové věci nikdy nezažil tak nejspíš nebude tušit, jak složité někdy potom můžou být Vaše myšlenkové pochody, a že ne vždy je úplně jednoduché se prostě a jednoduše sbalit a problémy opustit. Proto je pro nás Dolores vlastně kladným charakterem, a to i poté, co skrze její vyprávění zjišťujeme, jak daleko je vlastně schopen člověk skrze životní útrapy zajít. Ono samotné vyprávění funguje netradičně po celou dobu pouze ve formě monologu hlavní hrdinky. Ze začátku není úplně jednoduché se do něj začíst, nicméně s postupem času si na něj člověk zvykne. Dokonce bych řekl, že právě díky té rozmanité venkovské mluvě, kterou Dolores po celou dobu příběhu používala, kniha působila daleko živějším a reálnějším dojmem. Co mi naopak vadilo, byla absence kapitol, či nějakého kratičkého uzavření některých témat, či prostého oddechnutí. Pokud knihu nesjedete na jeden zátah, tak Vám nezbývá nic jiného, než ji bez nějakého dočtení kapitoly prostě a jednoduše zavřít. Je dost pravděpodobné, že kniha může některé čtenáře, kteří znají Kinga pouze skrze hororové, či tajemné příběhy docela silně překvapit. Jde totiž o věc, která se dost vymyká jeho klasickému stylu. Nicméně lze vidět, že King by se dost pravděpodobně díky skvěle vystavěným charakterům neztratil ani na poli komorních rodinných dramat. Kniha určitě patří do vrchních pater autorovy tvorby a rozhodně bych se jí nebál doporučit i čtenářům, kterým King zatím nepřirostl úplně k srdci, případně jim hororová tématika většiny jeho děl úplně nechutnala. 85%... celý text
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
2000,
Stephen King
King je prostě mistrem vyprávění. Je schopen rozvézt příběh prakticky o čemkoliv. Ať už jde o věc sebevíc zbytečnou a věc, o které by většina lidí ani netušila, že může být vůbec stvořena. Bohužel tentokrát ani skvělý vypravěčský um nestačil k tomu, aby se povedlo stvořit něco lepšího, než velké navoněné nic. Samotný příběh o dívce ztracené v lese a jejím boji s více, či méně viditelnými strachy tentokrát působí strašně neúplně. Chybí mu nějaký větší zvrat, případně větší rozvedení děje, nejen kolem naší hlavní hrdinky, ale i kolem jejich nejbližších. Dovedu si představit, že kniha by mohla být daleko více dramatická právě při větším zapojení prožitků a traumat kolem její rodiny. Nic takového tu však není, a tak čtenář vlastně po celou dobu sleduje pouze boj samotné hlavní hrdinky, která byť je sympatická, tak prostě není schopna udržet příběhovou linku natolik zajímavou, aby čtenáře více upoutala. Se samotnou hlavní postavou Trishy to mám trochu složité. Na jednu stranu je dívenka neskutečně bojovná, odhodlaná a chytrá. Ví, co může sníst, jakým směrem by se mohla vydat, případně jak se v některých situacích správně zachovat. Je to prostě charakter, který King stvořil vyloženě k tomu, aby mu každý fandil. Na stranu druhou je tu ale začátek příběhu okolo samotného ztracení, který z Trishy dělá regulérní trdlo. O tom, že Trisha se místy opět nechová úplně úměrně svému věku, už jsem psal několikrát i u jiných knížek od Kinga. Jeho postaršování dětských charakterů tak už beru jako samozřejmost. Knížečka samotná se zaměřuje dost na téma okolo baseballu. Určitě není nutností se v tomto sportu nějak perfektně orientovat, každopádně pokud budete znát alespoň základní terminologii, rozhodně se do příběhu více začtete a pochopíte některé autorovy myšlenkové pochody. Pro někoho může být určitě plusem i příběh, který nelétá za hranicemi reálna, jako bývá u většiny jeho knížek zvykem, ale po celou dobu působí jako něco, co by se pro každého rodiče mohlo stát jednoho dne mrazivou skutečností. Chápu, že od takhle útlé knížečky člověk nemůže očekávat žádný hlubokomyslný propracovaný příběh. Ano, pořád tu je ten Kingův um na perfektně vykreslené charaktery a budování jisté formy napětí z něčeho neznámého a tajemného. Že by tomu bylo jinak, jsem ani tentokrát neočekával. Nicméně abych si řekl při 180stránkové knížečce, že by se jí slušelo osekat minimálně o polovinu, případně se zamyslet nad tím, zdali je vůbec potřeba něco takhle zbytečného psát, to se mi u Kinga asi ještě nestalo. 55%... celý text
Heroinové deníky
2011,
Nikki Sixx (p)
Často vzpomínám na zážitky z mých alkoholových pubertálních let. Teď v relativně už rozumnějším věku jsem si vždycky pokládal otázku, zdali jsem to často i přes spoustu úžasných zážitků místy trochu nepřeháněl. Na tuto otázku už asi nikdy nezjistím odpověď, nicméně co můžu s jistotou říci je, že Nikkimu se opravdu povedlo dostat slovo přehánět do naprosto nové dimenze a přežít věci, které by normálního člověka dost pravděpodobně dostaly na hřbitov během prvního týdne. Je hodně děsivé sledovat, jak se skrze drogy dokáže člověk měnit. Díky zápiskům lze vidět, že Nikki leč byl typickým bláznivým rockerem, tak skrze myšlenkové pochody a styl psaní působil velice inteligentně. Uvědomoval si všechny své problémy a přesto, že né vždy se mu podařilo s nimi bojovat tak zarputile, jak by se asi slušelo, tak rozhodně nebyl tím typickým feťákem, který poslal mozek a samotné myšlenkové pochody na dovolenou a nechal se naplno pohltit drogami bez nějaké možnosti vrátit se někdy zpět. Z jeho zápisků lze také vycítit časté zoufalé volání o pomoc. Bohužel však nebylo nikdy dostatečně hlasité a silné, aby se jeho problémem doopravdy začal někdo zabývat. Samotné deníkové zápisky získávají zcela jiný rozměr také díky doplňujícím poznámkám ze současnosti. Ať už od samotného Nikkiho, nebo od blízkých členů z jeho okolí. Je skvělé vidět, jak někdy může mít na jednu událost několik lidí naprosto rozdílný pohled a názor. Co opravdu dokáže upoutat je grafické zpracování této knihy. Prakticky každá stránka funguje jako samostatné umělecké dílo obsahující spoustu různých fontů, malovaných obrazců, či reálných fotek, které naplno umocní požitek z této šílené doby. Tato kniha je opravdovým skvostem mezi deníkovými zápisky. Dokáže upoutat nejen úžasným grafickým zpracováním, ale dokáže Vás skrze naprosto neuvěřitelné příběhy dostat do šílených 80. let, které dokázaly stvořit něco takhle šíleného a nezapomenutelného jako byla kapela Mötley Crüe. Samotný Nikki je navíc důkazem, že i když se dostanete na samotné dno, tak nikdy není pozdě na to naprosto změnit svůj život a stát se člověkem, kterým jste chtěl po celou dobu být. 95%... celý text
Ústav
2020,
Stephen King
Je vidět, že se už opravdu nemůžu dočkat vypuštění další sezony seriálu Stranger Things. Po celou dobu, co jsem totiž listoval knihou Ústav, jsem se nemohl zbavit pocitu, že listuju příběhem, který se musí odehrávat právě ve světě tohoto úžasného seriálu. Příběh o tom, že se sílou přátelství se dají překonat i sebevětší útrapy, a že samotná monstra nemusíme hledat jen a pouze na stránkách knížek s fantasy tématikou. King opět prokazuje um vytvářet charaktery, které dokážou člověka chytit za srdce. V tomto případě je to navíc umocněno tím, že většina postav jsou děti. Ani to však Kingovi nebrání v tom tyto dětské charaktery vystavovat neskutečným psychickým a fyzickým bolestem, které jsou velmi často dost brutální. O to horší je, že úlohu monster zde tentokrát ztvárňují samotní lidé, což příběhu přidává dost na realističnosti. U dětských charakterů se možná pozastavím s tím, že ne každému se bude líbit jejich vyspělost a chování. I přesto, že tyto děti jsou v mnoha ohledech výjimečné, velmi často jejich uvažování působí až přehnaně dospěle, což je otázka zdali je u postav s průměrným věkem 12let úplně adekvátní. King si tentokrát odpustil své oblíbené odbočky od hlavní dějové linky a servíruje příběh lineárně. Díky tomu kniha nepostrádá spád, nebo akčnost a nutí člověka otáčet další a další stránky. Výsledek je pak takový, že Vám těch více, než 400 stránek bude připadat jako krátká 200 stránková novela. Musím ocenit i několik pěkně zakomponovaných odkazů na autorova předchozí díla, které nijak nenabourávají samotný příběh a dokážou věrného fanouška takhle krásně odměnit za pilnou četbu. Jsem moc rád, že je King i v pokročilejším věku stále schopen psát velice kvalitní díla, která vyvrací tvrzení lidí, že za posledních 10-15let už nevydal nic pořádného a prakticky vykrádá jen sám sebe z let minulých. Ústav je toho důkazem. 85%... celý text
Colorado Kid
2017,
Stephen King
Hned ze startu bych nejspíš začal pozitivem. Jsem rád, že mě i po nespočtu děl, které jsem od Kinga zvládl přečíst, stále dokáže překvapit. Toto dílo totiž až na klasický vypravěčský um opravdu vyčnívá. To, že King umí perfektně vykreslit postavy a následně kolem nich budovat napínavý příběh, to je všeobecně známo. I v případě Colorado Kida se mu to daří na výbornou. Což je o to těžší, protože základ jako takový se odehrává po celou dobu v malé redakci okolo tří hlavních postav. Zde však nastává hlavní problém, který čtenáře dost pravděpodobně rozdělí na dva tábory. Díky tomu, že King umí perfektně budovat atmosféru, se většina čtenářů nemůže dočkat finálního rozuzlení a cíle, který si pro nás autor vymyslel. Tato kniha však už skrze (dost spoilerovou) obálku dopředu říká, že rozuzlení se v tomto případě člověk bohužel nedočká. A to je věc, která se nekouše úplně snadno. Je skvělé, že autor dává divákům možnost vlastní interpretace závěru příběhu. Nicméně dost čtenářů sáhne v knihkupectví po Kingovi právě z důvodu, že zvládá své knižní příběhy ve většině případů perfektně vybudovat a zároveň i uzavřít. Nemají chuť si vymýšlet vlastní závěry. Chtějí si přečíst tu brilantní myšlenku, která napadla samotného autora. A toho se v tomto případě bohužel nedočkáme. Na zabití času u nudného nedělního odpoledne se kniha nejspíš bude hodit, nicméně když se člověk zamyslí nad tím, čeho všeho je King schopen, tak nic víc, než pár minut hloubání nad závěrem Vám kniha pravděpodobně nedopřeje. A jak zmínila samotná obálka knihy. Pro čtenáře, kteří mají rádi uzavřené konce a nejsou zastánci vlastního fantazírování, tak kniha může být opravdovou ztrátou času. Za mě jde o velmi průměrnou, místy dokonce podprůměrnou detektivku formou rozhovorů, která je však průměrná pouze v rámci děl Stephena Kinga. A všichni vědí, že i jeho průměrné věci jsou v širším měřítku více než kvalitní záležitostí. 65%... celý text
Spirála #1
2010,
Džundži Itó
Uplynula už nějaká doba od přečtení poslední stránky a stále jsem na vážkách s rozhodnutím, zdali se mi první díl této hororové klasiky líbil, či nikoliv. Jsou stránky a příběhy, které působí surovým hororovým dojmem, které v člověku opravdu dokážou zanechat i po přečtení tu pachuť něčeho nepříjemného. Poté jsou však stránky, které připomínají šílený tripový random generátor slov, který extrémním způsobem překračuje hranici absurdna, a který podkopává i samotnou hororovou atmosféru celého příběhu. Samotných nelogičností je v tomto příběhu nespočet a chování některých postav ala. Dějí se nám tu v městečku totální bizáry, ale budeme se tvářit, že se nic neděje a snažit se žít dál normální život působí často opravdu až komickým dojmem. Samotná kresba je velmi vtahující. Taktéž jsem rád za decentní užívání citoslovce, které byly vloženy do příběhu. Zde opravdu mají svůj účel a nejsou přidávány jen kvůli vyplnění prázdných polí. Zajímavě je pojato i samotné vyprávění příběhu, které je rozděleno na několik více, či méně logicky navazujících kapitol, které jsou sice skrze některé postavy propojené, nicméně zvládají fungovat i jako samostatně stojící příběh. Je možné, že některé věci, které mi v tuto chvíli vadí, se v následujících dvou dílech vysvětlí a budou dávat jako celek smysl. Víc, než 70% však prozatím dát nemůžu.... celý text
Poslední souboj
2022,
Eric Jager
Pokud šlo o historické romány, nikdy jsem je v knihkupectvích záměrně nevyhledával. Avšak díky snímku Ridleyho Scotta The Last Duel, který za mě patří mezi nejlepší snímky roku 2021, jsem si řekl, že by nebylo od věci podívat se i na knižní předlohu tohoto úžasného historického dramatu. Díky tomu, že film jsem viděl první, zajímalo mě, jak moc inspirace si z knihy scénáristé vzali a zdali se nesnažili zbytečně nějak více prosazovat vlastní nápady na úkor reálného příběhu, který je už tak sám za sebe velmi zajímavý a napínavý. S úlevou mohu říci, že se nic takového nestalo. Filmová adaptace je opravdu dokonalou kopií knihy, tudíž za předpokladu, že místo čtení preferujete raději film, mohu s klidným svědomím říci, že kromě pár menších odchylek o nic zásadního nepřijdete. Celý příběh se točí okolo třech hlavních charakterů, přičemž každý z nich má jak kladné, tak záporné vlastnosti. Tyto postavy se dostávají do kolotoče lásky, lží, nebo třeba manipulace. To vše navíc v době kdy muži nepatřili zrovna mezi gentlemany a s ženami se nakládalo jako s majetkem. Hlavní zápletkou se tak stává událost, která by se v dnešní době asi nejlépe charakterizovala jako #metoo kauza zasazená do středověku. V této kauze navíc s postupujícím časem začíná být evidentní, že nepůjde pouze o samotné znásilnění, ale vztahy mezi našimi postavami jsou mnohem komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Co musím pochválit je autorova nestrannost, kdy se nesnaží žádné straně dávat více či méně za pravdu. V jednu chvíli si tak během čtení můžeme být naprosto jistí pravdou jednoho charakteru, abychom o pár stránek později začali o motivech dané postavy pochybovat a na věci se zkusili podívat z pohledu v tu chvíli pro nás záporné postavy. Co se historických románů týče, tak jsem opravdu teprve v začátcích. Nemůžu tedy soudit, zdali by se podobná kniha fandům do historie doopravdy líbila. Co však můžu říci, je že kniha zvládá perfektně balancovat na hraně mezi naučnou a zábavnou literaturou. Neznalého diváka dokáže udržet v napětí až do samého konce a i po zavření knihy nutí člověka přemýšlet o pravdivosti některých činů. 80%... celý text
Revoluce
2021,
František Kotleta (p)
Už první díl Undergroundu naznačoval, že tentokrát nejspíš o žádnou revoluční hitparádu nepůjde, a že půjde o klasického Kotletu, který naservíruje klasiku ve formě spousty krve a sexu, na kterou jsou jeho čtenáři zvyklí. Už tehdy jsem projevil mírné znepokojení ohledně toho, jak promrhaný potenciál kyberpunkového světa tento příběh měl, a že by nebylo od věci, aby se autor více zaměřil na samotné budování světa a propracovanost postav, než na bezduché lítání z místa na místo a vraždění naprosto nezajímavých charakterů. Otázka před druhým dílem tak byla naprosto jasná. Napravil chyby svého předchůdce a přinesl nám konečně poctivě vykreslený kyberpunkový svět? Odpověď je bohužel velmi jednoduchá. Ne. Není úplně tajemstvím, že Kotleta do většiny svých příběhů rád dává odkazy ať už na různé osobnosti, případně na různé události z dob minulých. Vždy se však držel na uzdě, aby zbytečně nenarušoval zasazení příběhu. Tentokrát však neskutečně přestřelil. Aby se během čtení více odkazovalo na retro věci z minulosti, než na detailnější popis doby současné, to mi hlava opravdu nebrala. Pokud však nebylo autorovým záměrem rozvířit nenávist vůči paní Zagorové. V tom případě je vše v naprostém pořádku. Relativně zajímavé vedlejší postavy z prvního dílu jsou tentokrát vyměněny za naprosto nezajímavé jedince, chytlavé hlášky jsou nahrazeny nespočtem mouder jednoho čínského vojevůdce a hlavní záporný charakter místy působí jako lidl verze Jigsawa ze série Saw. Toto všechno se mísí na pozadí naprosto plytkého detektivního příběhu bez nějaké větší gradace, který po celou dobu působí jako připravování půdy pro něco většího. Nabízí se tedy otázka, zdali autor má v plánu příběh v budoucnu nějakým způsobem více vygradovat, nebo zdali už po prvních dvou dílech můžeme tušit, že na nás nic velkého nejspíš nečeká. Abych neskončil vyloženě jen na špatné notě. Stále jde o relativně čtivou věc, která v sobě místy dokáže nalézt ten typický styl díky kterému máme Kotletu rádi. Bohužel však už po druhém dílu člověk cítí, že se tentokrát dost vaří z vody, a že se nejspíš ani v dalším pokračování žádné velké hitparády nedočkáme. 50%... celý text