1. Domů
2. Autoři
3. Frank Carlton Serafino Feranna, Jr
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 9
• Životopis
• Citáty 22
• Diskuze 2

Populární knihy

Nové komentáře u knih Frank Carlton Serafino Feranna, Jr

Mötley Crüe

„Jasně, jejich hair metal stál za starou belu, neinvenční bigbít, zato image Mötley Crüe byla dotažená do detailu. Kniha je vyprávěná jednotlivými členy kapely a jejich manažerem. Často značně přepáleným historkám vyprávěných z různých perspektiv jednotlivých členů dominují obří ega muzikantů a jejich sociální a intelektuální limity. Raketový vzestup a nevyhnutelný pád do hlubin feťáckého narcismu, nevyčerpatelný seznam bizarních sexuálních a drogových eskapád s fanynkami, celebritami a porno herečkami. Autoři pečlivě kultivují mýtus nejdivočejší kapely všech dob, v žádné jiné knize není rokenrolové klišé popsané zábavněji. Sex, sex, drogy, drogy a ehm... taky nějaká muzika. Pro srovnání - odvrácenou stranu tohoto "velkolepého" životního stylu ve vší jeho temné syrovosti popisuje Mark Lanegan v knize Zpívej pozpátku a plač.“... celý text
— lugosi1911

---

Heroinové deníky: Jeden rok v životě rockové hvězdy

„Vlastně ani přesně nevím, proč jsem tuto knihu měla v plánu, na koncert Mötley Crüe bych nešla ani zadarmo a nebýt mediálně propíraných známostí s Pamelou a dalšími, ani bych nevěděla o jejich existenci. Hudba mě sice nezajímá, ale drbům o celebritách odolávám těžko a hned sama přihodím - Sixx na několika místech pomlouvá skupinu Bon Jovi a svěřuje se, že vyslal pohůnky, aby zmlátili Jacka Wagnera. Když měla Heather Locklear plné zuby Tommyho nevěr a rozvedli se, tak se vdala za Richieho Samboru, kytaristu Bon Jovi. Aby toho nebylo málo, tak v 90. letech účinkovala v populárním seriálu Melrose Place právě s Jackem Wagnerem, se kterým, po druhém rozvodu, také několik let žila. V zábavním průmyslu se nakonec všichni sejdou v jedné posteli. Zasáhla mě pasáž o utajené sestře s Downovým syndromem, ale to je tak jediný závan lidství v celé knize. Chlapci z Mötley jsou trapní zastydlí puberťáci, ke kterým je nemožné cítit sympatie. Sixx je sebestředný, bezohledný ubožák, který se vyžívá v šikanování asi nejdospělejšího člena skupiny, o všech ženských, které mu lezou do postele, se vyjadřuje odporně (o bývalé dokonce říká, že by ji rád podřezal a napíše o tom písničku) a po neustávajícím maratonu chlastání, fetování a sexu s groupies si ještě stěžuje, že se k němu chovají jako k 'otrokovi'. Docela by mě zajímalo, jak se panáčkům podařilo ulovit vyhlášené sexbomby z Pobřežní hlídky. Do těch mám daleko a stejně bych Nikkiho a Tommyho nechtěla, ani kdybych po nich měla dědit. Navíc mám jisté pochybnosti i strany autenticity těchto záznamů. Nejvíc zarážející je, že v jeden moment Nikki píše 'umíte si představit, že to za dvacet let vydám?'. Při internetovém pátrání jsem zjistila, že Dee Snider ze skupiny Twisted Sister se vyjádřil, že nikdy neviděl závisláka na heroinu, který by si dokázal najít vlastní penis, natož propisku. Hmmm. Grafická úprava je poměrně originální, ale po čase už mě z ní bolela hlava, navíc červené písmo na černém podkladě je téměř k nepřečtení. Překlepů je celá řada (i hrubky se najdou), nejvýraznější je to u názvů měst z amerického turné. Tiskárna očividně zaměnila 'i' za 't', takže z Birminghamu je Birmtngham, z Winnipegu je Winntpeg, atd. Indianapolis není v Tennessee, jak se zde uvádí, stejně jako Evansville. Z 'Des Moines, IA' (Iowa) se stalo 'Des Motnesta', atd. Pro znalce americké geografie utrpení. Třešničkou na dortu je jeho rozhovor v rádiu - Nikki: Ahoj, Megan, kolik je ti let? Volající: Dvanáct. Nikki: No dobrý, dvanáctiletý mám rád. Když ho tam strkáte, slyšíte, jak praskaj kostičky... Ze všech autobiografií celebrit, které jsem zatím četla, mi asi ještě nikdo nebyl méně sympatický.“... celý text
— Calypso

---

Tohle bude bolet

„Volný následovník Heroinových deníků je stejně upřímným, přímým vyprávěním. Jen téma a vypravěč jsou něčím a někým zcela jiným. Nikki Sixx je ve svých padesáti letech vyrovnanějším, střízlivějším (haha) člověkem, ač je v něm neustále přítomen smutek, urputnost a především autentičnost. Chtěl představit lidem svou zálibu ve fotografii, místo toho nabízí záběry života fotografované svou myslí a svým výkladem. A já musím říct, že stojí za to si to album prohlédnout. Opakovaně. Znovu se tu setkáváme s Lisou, jejíž příběh (a vliv na Nikkiho) mě oddělal už v první knize. Nikki se svou nepokojnou myslí sice přeskakuje mezi nejrůznějšími tématy, ale moudrost která z toho čiší, je jednoznačně inspirativním. Stojí za to nakouknout do toho alba opakovaně. Sixx byl vždycky neposedný divočák, který měl zálibu ve starožitnostech i zapalování dveří. A tak je jisté, že ne se vším bude čtenář souhlasit. V současnosti, jak se zdá, došel klidu a odpuštění, čímž hloubka těch myšlenek mnohdy překvapí a čtenáře osloví. Nikki Sixx pojal knihu Tohle bude bolet jako samoterapii psaním. A já nepochybuju, že její výsledek může být formou terapie i pro některé ze čtenářů. "Život je plný mnoha špatných začátků, neočekávaných konců i nenadálých oklik." "Tápat ve tmě trvá dvakrát déle, než najít světlo." "Životu nemůžete vnutit svou vůli." "Nic není ztraceno, pokud jste ochotni připustit svou bezmoc."“... celý text
— Kozel

---

---

Heroinové deníky

„Nemusíte být fanouškem Mötley Crüe ani přímo Nikkiho či Sikkiho, aby na vás Heroinové deníky udělaly silný dojem. Nikki Sixx vždycky žil na plno, v dobrém i zlém smyslu. Je zcela nabíledni proč je tohle dílo považovánu za jednu z nejlepších, a rozhodně nejexpresivnějších, hudebních autobiografických knih. Krom jiného je vcelku s podivem, že v Městě Andělů dovede někdo přežít a dožít se vysokého věku; a to bez ohledu na pole působnosti. Rovnou mohu přiznat, že z kokainových kopců a hromady jehel se mi dělalo fyzicky i duševně opravdu zle. Mezi nimi se ovšem dějí velké věci. Přičemž skvostná grafická úprava a celkový formát je pouze jednou z nich. Z Nikkiho záznamů přímo čiší změny nálad, naprosté vnitřní peklo a deprese, s nimiž si nedovede poradit. Hvězda světového formátu sjetá drogovým koktejlem v obrovském baráku, schoulená v šatně s bouchačkou v ruce bojující s hlubokým vnitřním smutkem. Nejhorší na tom je, že spousta čtenářů sdílí podobný vnitřní zmatek (naštěstí bez těch extrémů). Což je jeden z důvodů, proč jsou rock/metalový hvězdy svým fanouškům bližší než jakékoli jiné. A mě samotného překvapilo, jak moc pocitů s Nikkim sdílím. Je pro mě například snadné pochopit, že "bez muziky bych umřel" a "vždycky jsem sám dokonce i v místnosti plný lidí" Heroinové deníky ovšem nejsou jen suchopárné zápisky jedné rozervané mysli. Jeden z faktorů, který dělá Heroinové deníky tak silnou knihou, jsou Nikkiho komentáře, ale taky další vystupující postavy, které dokreslují celý příběh. Přičemž, alespoň za sebe, mohu říct, že Vanity je komická pokrytecká pobožnůtkářka, která jednomu silně leze na nervy, zatímco Nikkiho matkou lze velmi snadno pohrdat. Naprosto brutální pro mě bylo Nikkiho zjištění osudu sestry Lisy... Ale protože nic není černobílé, nechybí spousta vtipných momentů, vzpomínek a komentářů. Vůbec asi nejzábavnější - či nejzajímavější? - pro mě začala být kniha v momentě, kdy se Nikki poprvé vzdal (částečně) drog a vydal se s kapelou na turné. Zápisky dostaly úplně jiný nádech, stejně jako jejich obsah a z Nikkiho se stal odlišný pozorovatel i vypravěč. Tou hromadou drog a nej(h)různějších příhod prosvítají mnohá moudra, díky nimž lze snadno pocítit kousek hudebníkova génia. A tak vězte, že "neexistuje zuřivější fanatik než kluk z malýho města, co má svůj sen". On moc dobře ví, že "zejtřek je za rohem a peklo jen o pár metrů dál". A taky si je vědom, jak nebezpečný je "pocit, že jste úplně podlehli svým démonům, je čirá beznaděj. Ale když nemůžete z té díry vylézt, máte tendenci se tam dole na dně schoulit a říkat mu domov."“... celý text
— Kozel

---

Heroinové deníky

„Čtivé. Velice zajímavá a bláznivá grafická úprava. Příběh drsný a prostě masakr, ale hlavně, že to dobře dopadlo. To je na tom právě hodně inspirativní a poučné. Ono je "jednoduché" spadnout na dno. Udělat chyby může každý. Dokázat se z toho vyhrabat chce vůli a velkou odvahu. Je to podle mě hrdinství. Palec nahoru a klobouk dolů“... celý text
— Sarriii