Jsem pravidelná čtenářka knih od Jany Poncarové a když bych knihu neporovnávala s ostatními jejími díly, je to jasných 5 hvězd. Když si ale vzpomenu, jak vysoko posadila laťku například s její Herečkou nebo Cyklistkou, nemohu si pomoct ale o maličkou hvězdičku bych ubrala. A to z důvodu uvěřitelnosti některých rozhodnutí a kroků Julie a taky jsem měla pocit, že autorka nejde celou dobu do hloubky pocitů, jako jsem u ní zvyklá z jejích předchozích děl. Ale jak jsem napsala na začátku, jsem už možná jen rozmazlená z jejích předchozích příběhů o osudech reálných českých postav. Jinak se kniha četla skvěle, byla napínavá, krásně budovala atmosféru nehostinné dysfunkční domácnosti v sedmdesátých letech, kde docházelo spíše jen k takové hře na rodinu. Určitě doporučuji přečíst a ukončuji to zamyšlením, proč jsme se na konci příběhu nedozvěděli, jak to dopadlo mezi Romanem a Julií, i když k tomu děj vysloveně nabízel (možná by to bylo moc návodné a stručné ukončení?).... celý text
Je to typická červená knihovna? Ano, ale přesto umí překvapit. Kromě dialogu na začátku knihy, po kterém jsem měla pocit, že to nedám, byly ostatní dialogy v knize vtipné, úderné a zábavné. Bavilo mě to číst, ne vždy se dalo odhadnout, co se bude dít na dalších stránkách. Nevím proč, ale hrozně jsem si zamilovala postavu Olívie, její vztah s hrdinkou mě bral možná ještě o trochu víc než vztah mezi ústředním párem. Její chování bylo velmi věrohodné a citlivě napsané. Konec knihy mám trochu v mlze, přišlo mi, že to bylo došito horkou jehlou a už to nemělo tak chytlavý spád, ale jinak skvělé čtení na dovolenou.... celý text
První, co musím napsat, je: wau – to muselo dát obrovskou práci! Nejen sepsat tak obsáhlý román, ale zároveň dohledávat a propojovat různé historické prameny. Ano, stále je to román a místy je to znát na až fantazijních prvcích, ale přesnost a i bohatost faktů je naprosto úchvatná. Bavilo mě to od prvních stránek a u každé postavy jsem byla zvědavá, kam se její příběh posune. Souhlasím i s některými komentáři, že prokládání textu archivními dokumenty, zápisy ze schůzí funkcionářů či několikastránkovými dopisy bylo někdy náročné číst. I mně se občas stalo, že jsem očima jen přejížděla řádky, přesto musím říct, že je to natolik osobitý styl autorky, že mě to ve výsledku vlastně bavilo. Samotný příběh je silný a bolestivý. Je smutné, že podobné osudy bývají v narativu o komunismu často opomíjené. A i když se už opakuji, vždy mě znovu překvapí zrůdná vynalézavost minulého režimu a způsoby, jakými dokázal ničit životy napříč společností. Oceňuji, že má příběh svůj dobrý konec. Přečtěte si to, budete se jako já chtít jet do Bílé Vody podívat na vlastní oči!... celý text
Francie je zemí, kam bych se ráda znovu podívala, a i proto jsem si tuto knih vybrala – zapadla mi do Čtenářské výzvy a už nějakou dobu čekala v knihovně. Bohužel mě ale příběh vůbec neoslovil.
Autor píše velmi popisně, ne však zdlouhavě – spíš odtažitě. Styl psaní mi přišel málo osobní a chyběla mi větší citová hloubka. Měla jsem problém se začíst a navázat vztah k postavám. Ty často příběhem jen prolétly, některé zmizely bez rozuzlení (např. Helena).
Hlavní motiv, který kniha slibovala, se začal rozvíjet až v druhé polovině, do té doby jsem jen čekala, kdy se něco opravdu stane. Kvůli tomu příběh působil roztříštěně a postrádal vnitřní tah.
Zaujaly mě některé pasáže, například popis léta v okupované Francii, ale místy text působil spíš jako historický výklad než beletrie. Celkově mě kniha zklamala a nenaplnila očekávání.... celý text
Přiznám se, že téma Osvobozené divadlo mě ve škole nechalo chladnou, stejně tak nejsem nadšenec ani znalec divadelního prostředí 20. století. Proto musím vypíchnout, jak čtivě a velmi zajímavě mi autorka tento vlastně smutný příběh podala. Líbilo se mi podání Olgy, protože představuje velmi uvěřitelný retrospektivní pohled, kterým se na život této herečky díváme. Přečetla jsem od Jany Poncarové všechny předešlé knihy (a vrhám se teď na Dvojí život) a nemůžu se ubránit pocitu, že píše stále lépe a lépe. Čtivě, chytlavě, srozumitelně a uvěřitelně podané. Ptám se, jaktože se dokážu v každé její postavě aspoň trochu najít, a vždy ji velmi lidsky porozumět?... celý text
V polovině knihy mi došlo, že jsem ji už kdysi před lety četla, ale nevadí, nepamatovala jsem si, jak skončí, jenom ten motiv německého vojáka, který si hraje na Francouze. Podle mně by musel mít přízvuk, ale na ten se kupodivu nikdo neptal. Je to velmi čtivé se zajímavými spojitostmi a motivy jednotlivých postav, škoda, že to nemělo happy end, ale to je můj problém, jinak se autor s koncem příběhu popasoval moc hezky. Až na nějaké nepřesnosti událostí v čase je to hezké čtení.... celý text
Začnu tím, že se mi kniha líbila a doporučila bych ji k přečtení. Ale nepřekoná Pandu v nesnázích, na mě toto pokračování bylo hrozně ponuré. Všem postavám se dějí špatné věci a měla jsem prostě pocit, že ty dobré věci, které se jim taky pak děly, to prostě nepřevážily. Jako díky bohu za happy end, byla by to jinak na mě fakt depka. Bavil mě popis budoucnosti a dějová linka Michala i Magdy. Jenom jsem se do tý Magdy nějak nedokázala vcítit, i když byla obětí groomingu, chovala se jak kráva od dětství a vlastně neměla důvod nebo tam její motiv nebyl nijak zmíněný. Mrzí mě, že se nedovíme, jak to dopadlo s Michalem a jeho synem a taky, kdo je otec Davida. Ale jinak je to napínavé a velmi čtivé, hltala jsem stránky, abych se dozvěděla, jak se to celé rozkličuje.... celý text
Překvapilo mě, kolik postav v knize autor zvládnul zabít a začal hned po pár stránkách. Dala bych stejné hodnocení jako předchozím dvou dílům, je to velmi čtivé díky absenci jakýchkoliv zdlouhavých popisů prostředí, události a atmosféry. Taky se mi líbí, kolika společenských témat se Backman stihnul dotknout (kolektivní vina, znásilnění, viktimizace, stalking, náboženská sekta, střelné zbraně, xenofobie, rozdělení sociálních vrstev, korupce atd.) Na druhou stranu, občas mě autorovy filozofické úvahy nad motivy některých postav přišly jako zbytečná výplň. Stejně jako psychická příprava čtenáře ve stylu: "teď se odehraje něco velmi zásadního" na několik stran a přitom samotná událost se stane na pár odstavcích. Také ale solidní 4 hvězdy.... celý text
Srovnala bych tento díl s předchozími Bubny podzimu, začátek se neskutečně vlekl, to shromáždění Skotů z vysočiny bylo nekonečné, tolik stránek a uběhl pouze jeden den? A naopak od půlky knihy mi přišlo, že autorku začal tlačit čas a taky fakt, že přece už nemůže těch stránek napsat tolik, takže události začaly zrychlovat. Přitom, kdyby se z knihy vyjmuly nekonečné popisy lovu, který mě prostě nebaví, ušetřilo by to stránky a mohlo se více rozepsat o Ianovi a deníku Indiána -cestovatele času. Dějové linky mě jinak moc bavily, svatba v River runu byla zajímavá a skvěle napsaná (nesmíme zapomenout, že stále nevíme, kdo olizoval Claire nohy??). Mezi Claire a Jamiem to stále funguje bezvadně, mám ráda i Brianu a Rogera, jen mě mrzí, že je z Briany taková domácí puťka, že ji ten počáteční zápal a emancipace tak nějak opouští. Na druhou stranu, je to dost pochopitelné že se Claire i Briana musely přizpůsobit 18. století, a že je to holt ovlivňuje i názorově. Seriál se tentokrát rozchází s dějem v knize, místy mi to přijde zbytečné, ale overall mě i seriál stále moc baví a doporučila bych ho. No, nedá se nic dělat, budu si muset přečíst i další díl, ale tentokrát si ho nedám už do čtenářské výzvy, protože mě zasekal na více času, než jsem plánovala.... celý text
Přečetla jsem si knížku, protože byla ke stažení zadarmo na Dobrovským a má očekávání byla prakticky nulová. Každopádně, jak zde píše více čtenářů, mě příběh nakonec mile překvapil. Jo začátek byl takový těžkopádný a seznámení Thea s Laney bylo trochu umělý, ale jak šel příběh dál a jejich vztah se vyvíjel, musím přiznat, že mě to fakt bavilo a byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Jejich krize ve vztahu a problémy, které řešili Laney a hlavně Theo byly velmi reálné a člověk se v nich několikrát sám najde. Mohu doporučit, místy spicy popisy knize taky velmi svědčí.... celý text
Sedím a přemýšlím, co jsem si to vlastně přečetla. Jsem typický čtenář beletrie, věděla jsem, že to pro mě nebude jednoduché přečíst, a taky nebylo. Jako dějovou linku s Agnes jsem měla moc ráda, našla jsem se v mnoha myšlenkách, které nesla a samozřejmě místy s ní naopak nesouhlasila. Lauru jsem taky chápala, ale byla mi fakt nesympatická, o Paulovi se toho dá jen říct, že byl takové bezcharakterní páté kolo u vozu. Vlastně mě udivuje, že to byly silné ženské postavy oproti ostatním mužským postavám kolem nich. I když jsem měla pocit, že je autor občas degraduje pouze na erotický objekt mužské touhy, a to obecně je asi můj největší problém u téhle knihy. Mám pocit, že pan Kundera sexualitu žen moc nepochopil či nepoznal, jeho popisy nejsou věrohodné, dám jako protiklad Paulo Coelho, kde mi tato oblast přijde daleko lépe zahrnuta. Extrémem je ke konci knihy Rubens, jeho celý život smrsknutý na jeho pár erotických chvilek, nechápu a nebavilo mě to. Co se týče Goetha, Hemingwaye, Beethovena umělců, kteří se v knize objevují, nejsem milovník biografií a taky mě jejich dějové linky nějak neoslovily. Vlastně začátek knihy mi přišel čtivý se zajímavou filozofií, ale tak od půlky knihy to začíná celé upadat, zamotávat se to, myšlenky se motají do sebe a nedává to moc žádný smysl. 4/5 dávám a musím se přemáhat, nemyslím si, že se ke knize vrátím, nejsem její cílový čtenář.... celý text
Upřímně si myslím, že je to jedna z nejlepších knih od Jany Poncarové společně s Podbrdskými ženami. Příběh mě velmi zasáhl, možná, protože to je tragédie o vymření jedné rodiny bez potomků, nenaplněných snech a talentech a o jednom chátrajícím zámku, který stojí dodnes (pokud ho ještě naši spoluobčani nerozebrali jako ostatní cennosti). Blanka mi byla od začátku velmi sympatická, odvážná svérázná a emancipovaná žena a to i přes všechno tu nespravedlnost, kterou v životě zažila. Také musím vyzdvihnout tu atmosféru života v osamění a souznění s přírodou a krajinou Bratronic, bylo to velmi realistické a byla jsem překvapena, jak dokážu pocity a vjemy chápat, že jsem je vlastně obdobně někdy už tak také cítila. Nevím, jestli se dokážu někdy jet podívat na ten zámek, bude mi to trhat srdce, v jakém je stavu, když si člověk představí, že tam ještě před 100 lety skromně a slušně žila rodina Battaglia, která nikdy nikomu nic neudělala. Dočetla jsem knihu zrovna když v televizi běží Olympiáda v Paříži a je mi úzko z představy, že v jiné době za jiných okolností by se Blanka s Kristiánem mohli také zúčastnit obdobných cyklistických závodů takového měřítka.... celý text
Této knize se méně než 5 hvězdiček dát nedá. Už jen za to, jakým tématem se zaobírá, jak se píše také v knize, často se na tyto pacienty, kteří se potýkají s nevyléčitelným onemocněním jakoby zapomíná a jsou v ústraní. Ale žijí tu mezi námi a já jsem hrozně ráda, že jsem mohla nakouknout do jejich přemýšlení. Jak bylo mnohokrát zmíněno, každý jednou z tohoto světa odejdeme a oni mají jen to štěstí/neštěstí, že vědí, kdy to bude.... celý text
Ať už si o knížce přečtete cokoliv a máte nějaké očekávání, mohu vám slíbit, že Vás kniha překvapí a bude nakonec úplně jiná. Příběh to je neskutečně silný, zjistila jsem, že o KLDR vím úplný kulový a vyplašené informace z médií mi nestačí. Bylo mi tak líto Ri Jo-Čong, během čtení si musíte opakovat, že jí bylo pouhých 17 let, i když její myšlení a chování odpovídá už dospělé ženě. Matoucí vzhledem k jejímu věku byla hlavně její inteligence a ambice. Chtěla bych tuhle dívku poznat, nezkaženou a nepoznamenanou výchovou v totalitě, zajímalo by mě, jaká by vlastně byla, jaké by byly její koníčky a zájmy, jak by se chovala, kdyby ji režim nenadiktoval, jak se chovat má. Bohužel ani ona sama očividně nikdy nezjistila, jaká doopravdy je bez toho nánosu propagandy. Otázkou už jenom je, jestli se vlastně kromě fyzického osvobození z totalitního režimu dá osvobodit i duše lidská. Protože po přečtení této knihy si tím nejsem vůbec jistá. Je mi to tak líto, i jejího otce, udělal pro ní to nejvíce, co jako rodič mohl, ale nutí mě to se ptát, zda vlastně to bylo k jejímu dobru. To ale vědět nemohl. Tohle bych dala jako povinnou četbu do škol. Díky za to.... celý text
Krátká knížka, která ale hned vtáhne čtenáře do děje a není plná zbytečných popisů a jde rovnou k věci. Moc se mi líbila dějová linka pana Zelího, místy fakt vtipné ale pak zase smutné. Na tak pár stránek a rychlého vyprávění je v knížce vlastně dost emocí. Konec je vysloveně překvapením. Čtení jsem si moc užila a přečetla bych si od autora ráda něco dalšího.... celý text
Román provázející nás opět napříč necelým 20. stoletím a příběh několika generací jedné rodiny. Je to další klasická Mornštajnová, bohužel musím přiznat, že mě kniha nechytla tolik jako například Hotýlek nebo Tiché roky. Nedokážu říct, čím to bylo, možná na můj vkus neustále někdo umíral (ale vážně pořád), nebo jsem si k postavám nedokázala utvořit vztah. Kromě postavy Anežky v závěru knihy, ta mě velmi bavila a vyvolávala ve mně ty správné emoce. Zároveň jsem nepochopila, proč kniha naprosto ignorovala její dva bratry. Hezké čtení, ale za mě jsou i lepší a zajímavější tituly od autorky.... celý text
Neměla jsem velká očekávání, thrillery skoro vůbec nečtu, ale tahle knížka se ke mně dostala náhodou a tak jsem ji v rámci čtenářské výzvy 2024 přečetla během pár dnů. A nebyla jsem vůbec zklamaná, začátek sice pomalejší rozjezd ale potom spoustu nečekaných zvratů. Konec potom už byl lehce předvídatelný. Četla jsem Dívku ve vlaku a tohle je tomu podobné opravdu jen názvem knihy a motivem pozorování lidí. Líbilo se mi, jak autor polidšťuje psychické problémy a poruchy, že se to může stát komukoliv z nás.... celý text
Tahle kniha si bohužel zasluhuje plný počet hvězdiček. Nemám moc ráda pojmenování "česká Anna Franková" potírá to tu individualitu děvčat, osud měly podobný nebo možná spíš jen ten konec života, ale jinak byla každá úplně jiná. Co se týče knihy, moc se mi líbila její kompozice, že začínala a končila autorky fikcí a samotný obsah deníku zde byl doslova přepsán. A že v textu byly odkazy na dobové novinové články a vysvětlivky k historickým událostem, hodně to zasadilo děj do kontextu a moc mě to bavilo. Velmi smutný mi přišel na konci ten výčet osob, o kterých Věrka v deníku psala, a že vlastně skoro nikdo válku nepřežil. Líbily se mi příběhy jednotlivých postav, že každý měl ten svůj vlastní život a nikdo nepředpokládal, že jednou je někdo nažene do vlaku odveze pryč, odkud se už nikdo nikdy nevrátí. Zrůdnost toho, že jejich domovy obsadili jiní lidé a že po nich nezůstalo moc památek, že měli být vymazáni z historie. A mezitím čtete, jak je Věrka velmi šikovná a pilná žačka, jak ráda chodí do školy a má spoustu kamarádů, se kterými tráví čas. Velmi kruté, ale jsem ráda, že se deník dochoval, a že ho lidé mohou dnes číst.... celý text
Mám ráda styl psaní Coelha a byla jsem moc zvědavá, co z téhle knížky vypadne, věděla jsem, že se bude jednat o filozofické a duchovní otázky, byla jsem na to připravená a zvědavá. Ale skrz naskrz jsem měla z knihy rozporuplné pocity, některé části mi přišly geniální a hltala jsem je a jiné zas na mě byly moc ezo a úplně mimo (promlouvání k Bohu v transu jiným jazykem). Celkově dobrý začátek a moc se mi líbil zvrat a konec, ale chlastání na studně v mlze a transy v dešti před jeskyní s random lidmi mi fakt nesedly a nic nedaly. To mi už duchovně přijde lepší Alchymista, který tak ale myšlený vůbec není. Overall má Coelho lepší knihy, přečtěte si 11 minut od něj!... celý text
Tohle je fakt zdařilé dílo! Četla jsem Lososa v kaluži a vůbec mě nenadchnul, autorky prvotina tak se to dá pochopit, ale jsem ráda, že jsem se nenechala odradit, protože do Pandy v nesnázích jsem se začetla a nemohla jsem ji celý den odložit. Ani nevím co se mi líbilo nejvíc, ta vykreslená atmosféra 50. let? Nebo nevšední hlavní postava s vrozenou vadou? Neskutečný psychologický posun Lenky? Nečekané zvraty, že žádná postava neprožívala knižní klišé? Ten Králíček?!?! Prostě boží, Markéto, tohle se ti fakt povedlo, klobouk dolů.... celý text
