Okoslav
přečtené 291
Tajemství Temného hvozdu
2018,
V. Mahaněnko (p)
Na začátek to nejdůležitostí: jo, je to pořád super zábavné čtení, svět Barliony je komplexní a postavy sympatické. S dalšími díly ale víc a víc vystupuje do popředí největší problém celé série Cesta šamana: základní dějový koncept prostě nedává smysl, a to ani v rámci žánru. Namátkou: skutečně jsme ochotni akceptovat, že hra (od druhého dílu navíc mimo doly a prakticky bez jakýchkoliv omezení) je vhodným trestem pro skutečné kriminálníky (pomiňme teď okolnosti Mahanova odsouzení)? Jde-li herní měna směnovat za tu reálnou, proč neexistují celé klany hráčů, kteří se hrou živí, a místo toho se stále pracuje s konceptem "hry po práci"? Jakou roli má Barliona v ekonomice a celkovém fungování reálného světa? (A nějakou hrát musí, vzhledem k tomu, že slouží jako "nápravné zařízení pro trestance".) Mimochodem, v tomto ohledu je mnohem uvěřitelnější konkureční série Hraju, abych žil, která naopak se vzájemným vztahem "hry" a reality pracuje velmi dobře. Když odhlédnu od dějových nelogičností, platí, že Cesta šamana stále méně a méně připomíná "hru". Mnohem víc jde o klasickou fantasy, ozvláštěnou herními mechanikami, řečmi o NPC, levelech apod. A nevyjasněný (a nevěrohodný) vztah mezi hrou a reálným světem v tom hraje velkou roli. Jo a mimochodem, ten konec Tajemství temného hvozdu byl... minimálně haluz.... celý text
Kartosský gambit
2018,
V. Mahaněnko (p)
Mahan je venku. A konečně může začít hrát. Místo oněch pár lokací, ve kterých se pohyboval v první díle, má nyní k dispozici celý svět. Tedy myslí si to – než zjistí, že se během několika následujících měsíců nesmí hnout z malé, vývojáři i hráči zapomenuté vísky na samotném konci světa. Kartosský gambit (i když je trochu pomalejší než první díl) funguje po všech stránkách – až na redakční práce na českém vydání. Takže když se nejprve během pár stran z „Ranaře“ stane „Rváč“, je to úsměvné. Když pak narazíte na nezapomenutelné slovo „vyset“, je to už minimálně na pozdvižené obočí. Když se ale na více než 300 stranách Kartosského gambitu (v elektronické verzi) musíte dívat na to, jak ve Fantom Printu neumějí psát procenta (mezera, kluci a holky, patří tam mezera!), tak to bolí. Samotný Mahan je i nadále fajn postava. Všechno se mu daří, leveluje jak ďábel a tak vůbec. Jen logiku v ději moc nehledejte, pořád jí tam moc není. Každopádně pokud jde o LitRPG série přeložené do češtiny, stále považuju Cestu šamana za tu nejlepší.... celý text
Úkol přežít
2017,
V. Mahaněnko (p)
„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“ Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník. Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá. Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické? Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)... celý text
Klan
2018,
Dmitrij Rus
Četli jste jedničku? Tak teprve teď začíná jít do tuhého. Protože hra se osamostatňuje. A umělá inteligence se začíná bouřit. Ovšem nejde o jediné změny na herním poli. Do hry, tedy do Jiného světa, totiž stále výrazněji začíná pronikat reálný svět – to když si mocní tam venku začínají všímat, jak výrazně mohou virtuální světy otřást vším, co dosud existovalo... Hraju, abych žil je rozhodně zábavné čtení, na tom se od jedničky nic nezměnilo. Ubylo sice levelování, zato přibylo lootování a především i skutečného děje. Co se od jedničky rovněž nezměnilo, je hlavní postava: ano, je to pořád takový blbeček, jak jsme zvyklí (a vzpomeňte si na moje slova v samotném závěru Klanu, kdy já osobně mlátila hlavou do čtečky). Glenovi se každopádně stále daří. Až neuvěřitelně. Tam, kde normální postavy zabíjejí gobliny na pátém levelu, on sbírá epické předměty a ability. Proč ne. Pro nás, kteří jsme ty tenhle „munchkin style“ nikdy na vlastní herní kůži nevyzkoušeli, je vlastně docela zábavné to sledovat. O to nezajímavější jsou ovšem vedlejší postavy: stejně jako v jedničce, i ve druhém díle Hraju, abych žil zůstávají nepropracované a jednodimenzionální. Objevují se a mizí, jak se autorovi zrovna hodí. A logiku to příliš nedává. Na pomezí tří a čtyř hvězdiček, těším se, až konečně vyjde v češtině i třetí díl :-)... celý text
Jiný svět
2017,
Dmitrij Rus
Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte). Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play. Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.... celý text
Ollo - Země sváru
2018,
Háta Kreisinger-Komňacká
Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak. V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“ Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní? Fakt škoda.... celý text
Atlas mraků
2006,
David Mitchell
„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“ Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího. Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.... celý text
Krev teče vždycky červená
2018,
Hanina Veselá
Jako celek je čtvrtý román o telepatce Magnólii fajn čtení. S několika málo ale: 1) Pokud jste nečetli předchozí díly a/nebo neznáte svět Asterionu, budete se místy ztrácet. Hanina Veselá vás šetřit nebude, připravte se na to :-) 2) Jakkoliv je Magnólie sympatická a tak vůbec (na pivo bych s ní asi zašla), je to zřejmě nejpasivnější hlavní postava, jakou jsem ve fantasy zažila: nic nechce, cíle nemá, plány taky ne. Jen se nechává zmítat ve vichru okolností. I když nakonec... proč ne. Nemusí být každá Hermiona Grangerová. 3) Některé pasáže a celé epizody působí jako dějová vata. Mírné proškrtání by celku rozhodně prospělo. Jako celek ale rozhodně lepší tři hvězdy, fandové české fantasy by měli minimálně nakouknout.... celý text
Kniha hřbitova
2008,
Neil Gaiman
Milá knížka spíš pro mladší čtenáře. Ty starší může trápit, že je až moc epizodická. Nebo taky ne. Protože, koneckonců, pořád je to Gaiman.
Drsný spasitel
2007,
Miroslav Žamboch
Jako by šlo o dvě různé knihy: první půlka za dvě hvězdy, druhá půlka za čtyři. Žambochův Drsný spasitel přichází s celou řadou nápadů, nad kterými pravověrný fanda fantastiky zajásá (a já fakt jásala): syrový postapo svět, navíc v ostravských kulisách (!), temný hrdina, který dokazuje, že hranice mezi dobrem a zlem může být velmi tenká, mluvící bionický kůň (!!) a taky fenomenální závěr. Proč tedy jen tři hvězdy? Obzvlášť kvůli neproškrtané první polovině působí celek epizodicky a nesourodě - jako by postavy přicházely a odcházely, jen aby řeč nestála, a jako by se věci děly jen proto, aby se natáhla "stopáž". Škoda, stačilo ubrat sto stran a výsledek mohl být mnohem, mnohem lepší.... celý text
Půjčovna masa
2005,
Richard K. Morgan
Klasická přímočará detektivka, střihnutá noir a detektivy drsné školy. Zároveň ale taky perfektní kyberpunková akční jízda, při které fandové Gibsona, Blade Runnera nebo třeba Shadowrunu v jakékoliv podobě zatlačí slzu nostalgie. Protože korporace jsou ještě nemilosrdnější, technologie ještě vyvinutější a lidská bytost ještě nepatrnější než kdy dřív.... celý text
Mistr a Markétka
1969,
Michail Bulgakov
Některé knížky je fajn přečíst si ještě jednou. Román Mistr a Markétka jsem poprvé četla coby gymnazistka zamilovaná do ruské literatury a připadal mi (samozřejmě) skvělý. Až dnes, s odstupem času a po druhém čtení, vidím, že je nejenom skvělý, ale doslova geniální. V prvním plánu funguje jako groteska, v druhém plánu jako společenská satira a ve výsledku je (navzdory vší té řachandě a Korovjevovi) jako celek neuvěřitelně šílenej a depresivní (bez spoilerů: zamysleli jste se někdy nad tím, jak, ale opravdu, nakonec skončili MaM?). ... můžu dát šest hvězdiček z pěti? :-)... celý text
