meluzena přečtené 505

Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech 2016, Miloň Čepelka

Pokud Miloně Čepelku znáte jen v souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana, zde máte možnost zjistit, že je též bývalým učitelem češtiny, rozhlasovým redaktorem, příležitostným konferenciérem, autorem poezie a prózy, textařem, milovníkem dechovky, života a hlavně českého jazyka. A že není (jen) takový taškář, jakým je na jevišti. Potkáte se tu s (možná až zbytečně) skromným člověkem, který jako by se omlouval za to, co se mu kdy (po)dařilo, člověkem s mnoha talenty (kromě všeho technického a rukodělného), člověkem, který rád mluví a je radost ho poslouchat (číst), protože jeho jazykové obraty jsou prostě krásné. Doporučuji. --- „Sebedůvěra je těžká věc. Když není, je to špatně, a když je jí moc, bývá to ještě horší.“ --- „Mám doma dvě bedny se starými divadelními hrami (...). Hry úspěšné, provozované i profesionálními soubory, a dnes po nich pes neštěkne. Pár jsem jich zkusil přečíst a psovi se nedivím.“ --- „(...) prostě když už něco přepíšu z hlavy na papír, zdá se mi to hotové.“ --- „Já došel k závěru, že život je neustálé ztrácení iluzí a současné vytváření nových. Ono se bez iluzí žít nedá. Nejsem rád, když někdo nadává, že skutečnost není taková, jaká by měla být. Trvám na tom, že si to neměl představovat tak nezodpovědně pěkně. Býváme schopni se od reality odpoutat natolik, že když na ni pak narazíme, jsme zfrustrovaní. A to jen proto, že jsme měli iluze, které jsme mít neměli. Nebo ne tak velké.“... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Poučné (bohužel ne pro všechny), nadčasové (rozhodně). Více než doporučuji. --- úryvek: MARŠÁL: (...) Člověče, jste blázen – nebo takový hrdina? DR. GALÉN: Ne, prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně... jako lékař... a když jsem viděl tolik lidí umírat... tolik zdravých lidí, že ano – MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze. DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které... které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane... Vaše Excelence.... celý text

Na východ od ráje 2006, John Steinbeck

Typický krásný košatý Steibeckův styl. Vyprávění se tentokrát točí kolem tématu „lidské zrůdy“ - na různých postavách můžeme pozorovat, jak se více či méně úspěšně perou se zlem v sobě, které v jistém množství máme v sobě každý. Extrémem je tu skutečná „lidská zrůda“ - postava bez (sou)citu a svědomí, vůči níž jsou ostatní prakticky bezbranní, protože takovou esenci zla prostě nemohli čekat. Krásné, lidské, ač občas neveselé. (Naštěstí je tam i řada normálních a příjemných lidí.) --- „Jsem přesvědčen, že lidští rodičové přivedou občas na svět zrůdu. (...) A existují-li tělesné zrůdy, nerodí se snad i zrůdy mentální nebo psychické? Tělo a tvář mohou mít dokonalé, ale duši znetvořenou. (...) Zrůdy jsou větší nebo menší odchylky od přijatého nprmálu. Právě tak jako se dítě může narodit bezruké, může se narodit i bez laskavosti nebo bez normálního svědomí. (...) Člověku narozenému bez svědomí musí být svědomitý člověk směšný.“ --- „Podívej, Charlesi, v Kalifornii roste všechno tak rychle, že prej něco zaseješ a musíš honem couvnout, aby tě to neporazilo.“ --- „Adam mluvil ochraptěle, jako by mu hlas zrezavěl dlouhým mlčením.“ --- „A upřímně řečeno, nemá zvěřinu rád. Madame Reynaudová ji sice nakládá do vína a zvelebuje kořením, ale hrome, po takové proceduře by chutnala dobře i stará podešev.“... celý text

Matka 2004, Karel Čapek

Obrovský konflikt dvou neslučitelných světů - mužských hrdinů (synů a manžela) a ženy-matky. Ji nezajímají jejich hrdinské činy, ona je chce mít doma, živé. Oni zase vnímají její péči jako omezující (což vlastně opravdu je). Je určitě zajímavé srovnat tohle „staré“ uspořádání rolí s dnešní emancipací a ženami, které se chtějí samy realizovat a snaží se nějak vybalancovat svoje zájmy a péči o rodinu. Co je lepší? A pro koho? Nu, podumejte si. Ono to zdaleka není tak jednoznačné ani černobílé. --- úryvek: MATKA: Ať dělají něco užitečného... něco, při čem se nemusí umírat. Kdybys věděl, co jsem se nastarala, abych je mohla poslat do těch škol – A vidíš, co z nich mám! OTEC: Nu, dušinko, myslím, že s nimi můžeš být spokojena, ne? MATKA: Já vlastně nevím. Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují. (....) OTEC: To víš, drahoušku: jsou už velcí – a mají své vlastní zájmy, ne? MATKA: Ale já jsem měla vždycky jenom jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, vy jdete za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla žádné jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velkého: jen se starat a milovat – Ale když jsem vám, pěti dětem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba. Ondro, Ondro, ty nevíš, jak je tam po tobě prázdno!... celý text

Stroje jako já 2021, Ian McEwan

Hlavní hrdina třicátník Charlie je neúspěšný snad ve všem - má bídné bydlení, nemá práci ani vztah, skrovné příjmy má ze spekulací na burze. Za slušné dědictví si koupí umělého člověka Adama a doufá, že skrze něj se dá dohromady s o 10 let mladší sousedkou Mirandou. Adam dokáže být velice užitečný třeba tím, že vydělá svým geniálním umělým mozkem na burze majlant, jenže dokáže taky vymyslet věci a na základě svých závěrů uskutečnit činy, které člověka rozhodně nepotěší. Určitě zajímavé téma umělé inteligence a její „neschopnosti chápat ani naše milosrdné lži“, jak říká anotace, ale vůbec mne nebavilo to číst, což asi nebude jen občas skřípajícím překladem. Nebavila mě alternativní historie, která mi přišla samoúčelná, a neměla jsem chuť dozvědět se víc o nanicovatém slabošském Charliem. On i geniální Adam mají v knize hodně prostoru na nezáživné šroubované promluvy, vyprávění se dlouho divně plácá na místě a čtení mě chytlo zhruba v poslední třetině, což mi přijde málo. A to i přesto, že myšlenky na konci knihy jsou silné a stojí za přečtení. --- „S dalšími vylepšeními za nějaký čas vás překonáme a přežijeme i když vás tolik milujeme. Věřte mi, ty verše nevyjadřují žádný triumf. Pouze lítost a žal. Odmlčel se. Vyslovoval ztěžka a sotva slyšitelně. Listy padají. S jarem přijde obnova, leč váš pád trvá.“... celý text

Zulejka otevírá oči 2017, Guzel Jachina

Mně se to líbilo moc. Dokonce jsem si během čtení několikrát řekla, že to snad nemohla napsat „nějaká fešná žába“ a ne „starý plnovousý klasik“ :-). Je tu zajímavě popsán střet dvou světů (bolševici vs. muslimové), putování přesídlenců napříč Ruskem a útrapy osidlování odlehlých končin uprostřed ničeho. Do mysli se mi obzvlášť zavrtal pojem „bývalí lidé“ a skoro poeticky popsané zešílení Volfa Karloviče :-) Je to knížka napsaná s citem a porozuměním, má šmrnc a lehkost a přitom jde hodně do hloubky. Jen je škoda, že překladatel nepochopil funkci ruské pomlčky nahrazující sloveso - věty nechal beze slovesa i v češtině a zní to divně. --- „Pozorně mě poslouchejte!“ osloví je nakonec. „Jsem váš velitel...“ Zulejka neví, co je to velitel. Řekl: váš? To znamená, že budou spolu dlouho? „...A povezu vás, občané kozkulačení, i vás, občané, bývalí lidé, za novým životem...“ --- „Žena, to je oranice, na které muž seje zrna potomstva,“ učívala ji matka, než ji vypravila do Murtazova domu. „Oráč přichází orat, kdy se mu zachce, a orá, dokud má síly. Nepatří se, aby se oraniště svému oráči protivilo.“ Zulejka neodporovala: zatínala zuby, zatajovala dech, trpěla; kolik let žila a nevěděla, že to může být jiné! Teď to ví. --- „Na pahorku pokrytém keři a trávou sahající až do pasu stojí několik vysokých rozložitých smrků, jako kdyby vyběhly z lesa k řece a tady znehybněly.“... celý text

Výdech 2021, Ted Chiang

Povídkové knihy bývá těžké hodnotit jako celek. I tady je úroveň povídek různá, nicméně všechny mají jedno společné: vynikající nápad a přesah - jakési až filosofické zamyšlení nad tím, co všechna ta technika (u)dělá s člověkem. Někdy se autorovi podařilo vyrobit opravdovou perlu (O kupci a alchymistově bráně, Velké ticho), někdy „jen“ polodrahokam (Pupek světa), jindy se natolik soustředil na vylíčení marasmu, do kterého se jeho hrdinové dostali, že popsal desítky stran poměrně nezajímavým textem, než se dostal k jádru pudla (Životní cyklus softwarových objektů). Ale i když jsou některé povídky rozvláčné a skoro až nudné, témata k zamyšlení, která přinášejí, jsou natolik silná, že stojí za to si je přečíst (všechny).... celý text

Obézní planeta - Past zvaná obezita a jak z ní uniknout 2017, David Lewis

V první části se dozvídáme, jak vlastně funguje obezita a že tlustí lidé za svou obezitu víceméně nemohou - buď jim pracuje chybně tělo nebo hlava - tělo má špatné geny, špatně zpracovává nebo moc ukládá a hlava neumí udržet disciplínu. Hemží se to tu odbornými termíny, ale autorům chybí dar jednoduše vysvětlit něco složitého tak, aby to mělo hlavu a patu. Problém knihy je, že autoři moc mluví, takže si musíte občas lámat hlavu nad tím, co nám to vlastně chtěl básník říci, někdy věty dávají smysl asi jako když právě vypadly z překladače. To všechno by se snad nějak dalo zkousnout. Ovšem fatální problém téhle knížky je překlad. To, co tu překladatelka vyplodila, je snad trestný čin - chyby najdete ve všech gramatických jevech - hrubky, i/y, interpunkce, špatně skloňovaná a časovaná slova, chybné předložky, nesmyslná slovní spojení, smyšlená nečeská slova, vedlejší věty končí tečkou tam, kde mělo souvětí pokračovat hlavní větou - zkrátka pokud nejste totální dyslektici, a pokud máte rádi češtinu, budete trpět jako zvířata. Já jsem to nedala a knihu odložila (nemít zábrany, mrštila bych s tou slátaninou do kouta! :). Jenže to byly zrovna zavřené knihovny a já ji jednak nemohla vrátit a druhak jsem si nemohla půjčit nic dalšího, takže jsem po ní s velkým sebezapřením (po dočtení všech ostatních knih) zase sáhla. A hle! Druhá část překvapivě dobře shrnuje, jak na nás útočí vnější svět a jakými fígly nás reklama, obchody a restaurace nutí kupovat a konzumovat víc než chceme, a mnohem víc než potřebujeme. To nám může pomoci tyhle léčky rozpoznat a odolat jim. To bylo hodně dobrý. Takže: kdyby si originál rukopisu vzal někdo s dobře ořezanou tužkou a pěkně ho proškrtal a zesrozumitelnil, a kdyby ho pak přeložil někdo příčetný, mohli jsme dostat do rukou dost dobrou knížku, kterou naše přežraná civilizace potřebuje jako prase drbání. PS. Šéf nakladatelství se za tuto knihu omluvil - prý redaktor odvedl špatnou práci a nechal celý text na překladatelce, která odvedla ještě horší práci. Jak tu někdo napsal, za tenhle paskvil by měla překladatelka mít doživotní zákaz činnosti.... celý text

Král utopenců 2021, Alexej Cvetkov

Soubor povídek velmi různé kvality. Je tu spousta báječných věcí: krásné, skoro až básnické obraty, vynikající detaily a postřehy, znepokojivé náznaky i obyčejné lidské city. Zajímavý nápad je i to, že každá další povídka je o něco delší, než ta předchozí. „Kotě“ na půl stránky a „Velbloud“ na 3/4 stránky jsou příjemně náznakové a člověk je nucen domýšlet, co je v nich za metafory. Následujících 6 povídek („Město, které odvysílalo zprávu“, „Mandarinkový cech“, „Nevinní“, „O dědech Mrázech“, „Bratr Mrazivého“, „Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova“) mě fakt hodně bavilo a „Cenart“ bylo zvláštně praštěné. Kniha příjemně gradovala a já se těšila na další delší povídky - jak se hezky čtenářsky poměju - však jsem byla teprve na str. 67 z 290. Radovala jsem se, že jsem díky Výzvě objevila zase jednu vynikající knihu. Jenže pak moje nadšení postupně opadalo, až se změnilo v nechuť číst dál. Posledních 5 dlouhých povídek („30. 4. 2020“, „Světová revoluce“, „Král utopenců“, „Zprávy“, „Skvrna“) jsem (do)četla jen protože jsem to nechtěla vzdát v naději, že mezi plevami objevím další perlu (což se občas skutečně stalo). Jako by autorovi slušely jen ty náznaky a „kratší stopáž“ a když se má více rozepsat, myšlenky se mu rozutečou a skáčou jako tenisáky, jako by byl ve vytržení a nemohl ten proud slov zarazit, kupí na sebe kdeco, ale nejde to dohromady a ty úžasné wow momenty zapadnou v dortu pejska a kočičky. A to je velká škoda, protože autor má zajímavé myšlenky a obzvlášť jeho načrtnuté antiutopie jsou skvěle mrazivé a evokují laťku 1984. --- „Zatoužil jsem, aby se jednou na semaforu objevila ještě jedna barva - „musíš jít“ nebo „nemůžeš nejít“.“ --- „Všechny revoluce mají stejný program: ať všichni všechno odevzdají, ať už nikdo nerozkazuje.“... celý text

Mí černovlasí bratři 1964, Ladislav Fuks

Z knihy je silně cítit tlak bezmoci a nacistické zvůle, tak jak působila na velice citlivého Michaela a jeho kamarády a blízké, přičemž každá z kapitol („povídek“) má jinou úroveň i formu tohoto tlaku. Vžijete-li se do toho 13-16letého kluka, někdy nemůžete při čtení ani dýchat. --- „Kchony mi ukazoval album s fotografiemi ze světa. Ukazoval na ty, kam by rád jel. Ukazoval na všechny, protože by rád jel všude.“... celý text

Racek 2005, Anton Pavlovič Čechov

Medvěděnko miluje Mášu, ale Máša miluje Trepleva. Jenže Treplev miluje Ninu a Nina Trigorina. Trigorina miluje i Arkadinová, zato on si rád nechává všechny dveře otevřené a jde tam, kde je to pro něj zrovna výhodné. Jo, vlastně ještě vdaná Pavlína miluje Dorna, zatímco Dorn miluje všechny a nikoho. Na můj vkus je tu těch neopětovaných lásek až moc, navíc jsou prožívány silně sebetrýznivě, až teatrálně (však je to divadelní hra, že). Je tu i řada vtipných momentů a hlubších úvah, leč můj celkový dojem z tohoto díla je něco jako: „ne, děkuji“. --- „Včera jsem v deset ulehl a probudil jsem se dnes ráno v devět s takovým pocitem, jako že se mi od dlouhého spaní přilepil mozek k lebce...“ --- „NINA: Otec a jeho žena mě sem nechtějí pouštět. Říkají, že je tady bohéma... Mají strach, že ze mě bude herečka... A mě to sem táhne, k jezeru, jako racka...“... celý text

Ptáci 2021, Jaroslav Žila

Dva kamarádi z vojny se po letech sejdou u jednoho z nich a přetřásají své vzpomínky u lahve slivovice. Mě to nenadchlo. Při čtení jsem si připadala jako bych si přisedla v hospodě ke stolu k chlapům a poslouchala jejich „řeči u piva“ (což není míněno jako urážka - stejně jako ženy mají řeči, které chlapy nebaví, tak i chlapi mají své řeči, které nenadchnou ženy). A není to jen tím, o čem se ty dvě mužské postavy baví - ale i celkovým stylem (včetně přímých řečí bez uvozovek, kde aby člověk hádal, kde začínají a končí...) Zkrátka, tohle je povídka „pro chlapy“, což možná autor naznačil tím, že když manželka uviděla návštěvu svého muže, v klidu a bez výčitek odjela na víkend :)... celý text

Monology k živým i mrtvým 2016, Miloň Čepelka

11 monologů, na kterých je poznat, že je napsal starý pán - člověk, který už má hodně odžito, protože používá dnes již nepoužívané výrazy a protože je v nich moudrost, která přichází až s věkem (ač bohužel ne automaticky u všech :), moudrost v mnoha podobách - v pochopení bez odsudků, nadhledu, laskavosti, pokoře.. a všudypřítomným otazníkům, které značí, že autor si nenárokuje patent na pravdu. Pan Čepelka vykreslil každou postavu na pár stránkách velice plasticky, a to jen prostřednictvím jejího necenzurovaného (až užvaněného) proudu slov, myšlenek. Za mě dost dobrý.... celý text

Osm hor 2017, Paolo Cognetti

Překrásná kniha o jednom dlouhém přátelství dvou kluků/mužů. Bruno je prostý kluk z vesnice vysoko v Alpách, který odtud snad za celý život nevytáhl paty. Pietro je naopak kluk z města, „lufťák“, cestovatel, kterému v Nepálu jeden nosič řekne o hoře Sumeru ležící uprostřed světa a okruhu osmi hor. Není to kniha o horolezcích, ale o horalech. Není o hrdinství a rekordech, je o lidské opravdovosti, o samotné podstatě života, žití. Už dlouho jsem nečetla něco tak ryzího. Až z toho naskakuje husí kůže. Vřele doporučuju. --- „Naučil se víc ten, kdo udělal okruh osmi hor, nebo ten, co vylezl na horu Sumeru?“... celý text

Tři sestry 2005, Anton Pavlovič Čechov

Na první pohled jen patetické fráze a nefunkční, mimoběžná komunikace mezi postavami. Při hlubším zkoumání ale pochopíte, že jsou to spíš jakési zoufalé výkřiky nešťastných lidí. Je to hra o osamělosti člověka ve společnosti ostatních, o ruské chandře bohatých, jejich krizi z nadbytku a konfrontaci vlastních (leckdy naivních) ideálů s realitou, což v někom vyvolává smutek, v jiném zlost, v dalším jízlivost a někoho zlomí... --- „Umět v tomhle městě tři cizí jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako... šestý prst.“ --- „Za dvě stě, tři sta let (...) nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už ted, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (...) Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale to nejpodstatnější vím naprosto jistě. (...) My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“... celý text

Komu zvoní hrana 1946, Ernest Hemingway

Obsáhlé dílo, kde velký prostor dostávají sáhodlouhé (i mnohastránkové) vnitřní dialogy hlavních postav a kde není důležité ani tak co se komu děje, ale jak to prožívá a co se mu při tom honí hlavou. Hemingwayův styl je velmi zvláštní a ne zrovna čtivý, dílo je spíš přemýšlivé než nabité dějem, ale rozhodně není špatné. Vyznívá silně protiválečně a krom toho nám nabízí možnost poznat španělskou náturu očima Američana. -- ÚRYVKY: -- „A ty hory už mě taky otravujou. V horách má člověk jenom dva směry. Dolů a nahoru, a cesta dolů vede jenom k silnici a k městům, který maj v rukou fašisti.“ --- „Poslyš, Pilar. I ty, Maria,“ řekl Joaquín. „Nezlobte se na mě, že jsem vás trápil řečma o svý rodině. Já vím, že všichni mají stejný soužení a že je lepší o tom nemluvit.“ „Ale jen mluv,“ odpověděla Pilar. „Od čeho jsme na světě, když ne proto, abychom pomáhali jeden druhýmu? A poslouchat a nic neříct, to je dost chabá pomoc.“ „Ale třeba tím trápím tady Marii. Má vlastního dost.“ „Qué va,“ řekla Maria. „Já toho mám takovej škopek, že když do toho přidám to tvoje, ani to nepoznám.“ --- „Až budeš střílet, miř pomalu a najisto. Nemysli na to, že je to člověk, ale že je to cíl, de acuerdo?“... celý text

Kniha všeobecné nevědomosti 2008, John Lloyd

Anotace říká, že „Kniha všeobecné nevědomosti vrhá nové světlo na otázku, kterou si filozofové, vědci a chlapi v hospodách kladou od počátku lidských dějin: co je pravda, a co je úplná blbost?“. V doslovu autoři píšou: „Zkratka QI znamená Quite Interesting, Docela Zajímavé. Netvrdíme, že máme Ve Všem Pravdu.“ ...a asi taková tahle kniha je: jako by se autoři sešli u piva a klábosili vždy na nějaké téma, bez rozlišování, bez autocenzury - fakta, blbosti, hrátky se slovíčky ad absurdum. Měla jsem tendenci brát knihu jako jakýsi „opravník omylů“, ale to byl omyl (např. u tématu mozku a spánku jsou zde uvedená „fakta“ v rozporu s populárně naučnou knihou Proč spíme). Takže to beru tak, že je to kniha hravá, která se baví tím, že žongluje s kusy pravdy a faktů a na čtenáři je, aby si udělal svůj názor. Mě ale tenhle přístup nebaví.... celý text

Dům na pobřeží 1972, Daphne du Maurier

(trochu SPOILER, ale ne víc než anotace vydání z roku 2012 :) Příběh o muži, který na sobě (jako dobrovolný pokusný králík) zkouší jakousi psychotropní látku, kterou vyvinul jeho dlouholetý kamarád a která ho umí přenést o 600 let zpět do minulosti. Jak už to ale drogy umí, děje se odehrávající „tam“ mu připadají daleko opravdovější a barvitější než jeho šedý život „tady“, takže není ochotný se drogy vzdát a žít svůj život ve své době. Středověké „tajemno“ mě nechytlo (některé příbuzenské vztahy jsem nepochopila ani do konce knihy), nebavil mě ani současný život hlavního hrdiny ani minulost, která ho tak pohltila, celá koncepce mi nesedla a moc jsem neměla motivaci číst dál. ALE... Pak se ale autorka zaměřila víc na závislost hlavního hrdiny, jeho zmatení a neschopnost oddělit od sebe oba světy, nabalující se lži a další problémy, které mu droga přináší v tomto světě, a postupně mě to začalo bavit až tak, že jsem si po dočtení řekla: DOST DOBRÝ!... celý text

Dvě smrti - Příběh koně / Smrt Ivana Iljiče 2003, Lev Nikolajevič Tolstoj

Dva příběhy těch, kteří vědí, že to mají „za pár“. • PŘÍBĚH KONĚ je o kdysi krásném a rychlém koni s vynikajícím rodokmenem... který se ale narodil strakatý, což bylo nepřijatelné. Z dobrých kruhů byl tedy vyloučen a teď na stará kolena vypráví mladým koním svůj životní příběh. 3/5 • SMRT IVANA ILJIČE je úsporné mistrovské dílo (viz hodnocení stejnojmenné knihy). 5/5... celý text

Nebeské pastviny 2000, John Steinbeck

Steinbeck je prostě vynikající vypravěč. Anotace mluví o povídkách, kletbě a tajemnosti, s čímž si dovolím nesouhlasit. Jedná se o příběhy různých lidí/rodin z údolí nazvaného Nebeské pastviny, které spolu souvisí a nesouvisí zároveň – jako když kamera vždy zabere detail na někoho ze skupiny lidí – je tam sám, ale zároveň je součástí té skupiny. A spíš než o kletbě a tajemnosti jsou o životě. A to Steinbeck umí. Umí popsat svoje hrdiny tak, aby se čtenář mohl vžít do jejich situace, pochopit stav mysli, pohnutky, reakce. Příběhy mají lidskou hloubku a stojí za to si je přečíst. --- „V údolí se o Juniovi brzy začalo všelicos povídat – a nebylo to obvykle nic pěkného, neboť lidé, kteří pro samou práci pomalu nevědí, kde jim hlava stojí, nemají příliš mnoho pochopení pro lenochy. Možná že mu někdy i trochu záviděli. Ale když viděli, jak bláhově si počíná, bývalo jim ho často upřímně líto. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl být šťastný. (...) Jednou si Junius najal čeledína, který do čtrnácti dnů zlenivěl tak, že neudělal o nic víc práce než jeho pán. Oba se vždycky někde posadili a vážně rozmlouvali o věcech, které je zajímaly a v nichž neměli jasno: Čím to, že jsou květiny barevné? Jak staří Inkové pochovávali své mrtvé?“ --- „Ano, [platany] rostou u vody. Dobré věci milují vodu. Nedobré věci jsou vždycky suché. Platany jsou veliké a dobré. Myslím, že dobrá věc musí být hodně veliká, má-li se uchovat. Malé dobré věci zanikají, vždycky je zahubí špatné malé věci. Velká věc je zřídkakdy jedovatá nebo zrádná. Proto také v lidském myšlení splývá velikost s dobrem a malost se zlem. Rozumíš tomu, Robbie?“... celý text