meluzena přečtené 503

Nikdo není daleko 1999, Richard David Bach

Richard Bach se nám svým typickým způsobem - alegorickým příběhem snaží sdělit / připomenout, že nejsme jen ta fyzická existence žijící tady a teď; kratičký text v krásných akvarelových ilustracích. --- „Jediné, na čem záleží, je stvořeno z pravdy a radosti, nikoli z plechu a ze skla.“ --- „Nejdůležitější je, abys poznal celou pravdu. Než ji poznáš, než ji dokonale pochopíš, bude se ti pomocí strojů, lidí a ptáků jen po kouskách odhalovat. Ale pamatuj, že naše neznalost ještě neznamená, že pravda neexistuje.“... celý text

Beatrice a Vergilius 2011, Yann Martel

Tohle tedy bylo něco! Věděla jsem, že pan Martel rozhodně umí, že umí psát i o těžkých tématech, že umí chytnout za srdce a přitom netlačit na pilu. I tak mne to dostalo. Naštěstí jsem před čtením zapomněla, co bylo v anotaci - to by mi bylo hodně poškodilo čtenářský zážitek - o Krakově a vlastních zážitcích, natož o alegorické hře se v knize nepíše a je to zbytečně explicitní (přesně to asi pan Martel nechtěl) - jako by v anotaci detektivky napsali, kdo je vrah :( Na začátku nás autor skoro až roztomile a s hravostí sobě vlastní „průvodcuje“ příběhem o spisovateli Henrym, jakož i přilehlými odbočkami a vsuvkami, ale pak se nečekaně dlouze zastaví u Vergilia a Beatrice. Nejdřív moc nechápete, co je ten vycpavač za exota, ale s každou stránkou vás víc a víc vás prostupuje hloubka, která za tím je. A začínáte cítit tu tíhu a naléhavost a nemožnost plně chápat a porozumět tomu, co si člověk neprožil na vlastní kůži. Zůstanete jako přibití a ještě hodnou chvíli po dočtení se nemůžete hnout z místa. Některé věty vidíte z jiné perspektivy a možná máte chuť si knihu s tímto poznáním přečíst znova. Ta kniha je vystavěná tak geniálně, že fakt nemám slov. A ty hry pro Gustava... Uf! Doporučuji. --- „Když oběd konečně skončil a jeho hostitelé ho propustili, Henry vyšel z restaurace jako v mátohách. Jen ty nohy mu ještě fungovaly. Vydaly se s ním neznámým směrem. Po pár minutách došly do parku.“ --- BEATRICE: Co budeme dělat? VERGILIUS: Nevím. BEATRICE: Tahle cesta přece musí někam vést. VERGILIUS: Ale vede někam, kde chceme být? BEATRICE: Mohlo by tam být i něco dobrého. VERGILIUS: Mohlo by tam být i něco špatného. --- BEATRICE: Jak budeme jednou mluvit o tom, co nás potkalo, až to všechno skončí? VERGILIUS: To ovšem předpokládá, že přežijeme. --- PS. Podivnost některých dialogů Beatrice a Vergilia mi připomněly Čekání na Godota, který má křivku postupného „zmrazování“ čtenáře velmi podobnou.... celý text

Cesta 2019, Cormac McCarthy

Po blíže neurčené globální katastrofě, vše je spálené a pokryté popílkem. Nějakým zázrakem se tu a tam zachránilo pár lidí, spousta z nich pak ještě odešla dobrovolně, zvířata ani hmyz nejsou. Otec s malým synkem putují. Na jih, k moři, kde snad bude menší zima. Vzduch a voda plné popílku, slunce není za šedou clonou ani vidět, nic nového neroste, všechny domy a obchody dávno vyrabované. Oba poutníci žijí ze dne na den, doufají, že někde seženou nějaké jídlo a oblečení a hlavně nepotkají nikoho zlého. Je to monotónní, tíživé, beznadějné - přesně jako jejich dny. Zítřek s nimi nepočítá. Čtenář si může podumat nad otázkami v knize vyřčenými i těmi mezi řádky - nad tím, co a proč si kupujeme, do čeho investujeme svůj čas, nad smyslem života a hlavně nad nesmyslností celé té katastrofy. A třeba nad tím, jestli (a kde) má lidství hranice - třeba jak byste naložili s člověkem, který vám ukradl veškeré jídlo, deky, oblečení, prostě to, bez čeho nemáte šanci přežít. Zabít? Nechat ho jít? Nebo se s ním dokonce rozdělit? Vzít ho do party? Otec a „neposkvrněný“ chlapec jako dvě verze humanismu. Geniální. Tou beznadějnou tíživou monotónností, marností a holými větami mi to trochu připomnělo Čekání na Godota. Přečtete si. Možná obojí. --- „Konečně byla jasná křehkost všeho. Dávné problémy vyřešily nicota a tma. (...) Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není vůbec žádná doba.“ --- „Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké.“ --- [poté, co jako zázrakem v jednom místě našli spoustu potravin] „Říkal si totéž, co už řekl nejednou. Že mít štěstí možná vůbec není štěstí. Během těch nocí strávených v černočerné tmě jen párkrát nezáviděl mrtvým.“ --- „Bolelo to, viď? Ano. Bolelo. Jseš hodně statečnej? Tak průměrně. A co bylo vůbec nejstatečnější, co jsi kdy udělal? Že jsem dneska ráno vstal, řekl.“ --- „Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole.“... celý text

Ztracený v pustině 2022, Jane Harper

V drsném australském vnitrozemí pohřešují Camerona - sympaťáka, chlapa od rodiny, úspěšně hospodařícího na obrovských pozemcích. Pak ho najdou mrtvého. Dehydratace. Na cizí zavinění to nevypadá, a přesto tu něco nesedí. Slibný začátek - uzavřená komunita, otazníky kolem mrtvého, každý z jeho blízkých je trochu divný, a proto i trochu podezřelý - atmosféra jak z Agathy Christie. Jenže Jane Harper není Agatha Christie a já se nemohla zbavit dojmu, že autorka nemá cit pro temporytmus a příliš kalkuluje, jakou větu kam umístit, takže místo, aby prostě odvyprávěla svůj vynikající příběh, sází do děje výplňové věty - jak sluneční paprsky dopadaly šikmo nebo že na všem ležel červený prach nebo že Nathan zahlédl nějaký pohyb - bez jakékoli souvislosti asi jako reklamu doprostřed filmu; a opravdu otravné jsou dokola se opakující věty měla zvláštní výraz, který Nathan nedovedl rozluštit a Nathan otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Všechny tyhle "výplňové" věty se v knize mnohokrát v malých obměnách opakují jako by autorce došla invence. K tomu nablbé "americké" rozhovory (jo, vím, že autorka je Britka žijící v Austrálii :), resp. nablbý překlad (anglické See you se sice v poslední době překládá příšerným uvidíme se později, ale cožpak překladatelé neznají prastaré echt české zatím ahoj?! A to jejich jsem v pohodě.. Uf! No, pokrok holt nezastavíš..) POZOR, TAHLE VĚTA TROCHU SPOJLERUJE: Jen ten konec se nepovedl - nanicovatý a nespolehlivý hlavní hrdina, který se nikdy k ničemu neměl, se na konci pochlapí jako hollywoodský alfa samec a začne dělat správné věci (a jestli neumřeli, žijí tam šťastně dodnes). KONEC SPOJLERU. Tím nechci zlehčovat ani příběh ani téma násilí. Zkrátka forma tu škodí obsahu a jako celek mě to neuchvátilo. A rozhodně to není thriller :) (PS. Spoustakrát se v knize opakuje, jak v té rozpálené pustině nic neroste a nic nepřežije, ale nikde ani slovo o tom, z čeho tedy žijí ta tisícihlavá stáda.) --- Nechat někoho bez pomoci v divočině není otázka dobrý ch mravů. Je to otázkou života a smrti, v tom nejdoslovnějším významu. (...) Vydat člověka na milost živlům je téměř nemyslitelné a naprosto neodpustitelné. A pokud tomu Nathan Bright, který se tu narodil i vyrostl, nerozumí, pak život v jejich odlehlé komunitě není pro něj. (...) Nakonec se proti němu místní semkli. Vyřízli ho ze svých řad jako zhoubné rakovinné bujení a komunita se zahojila bez něj.... celý text

Volba 1983, Jurij Vasiljevič Bondarev

Vynikající psychologický román, ve kterém se postupně skládá (a prostřednictvím retrospektiv doplňuje) obrázek života nadaného malíře Vasiljeva, který si zrovna prochází krizí po padesátce. Autorovy košaté věty a květnatý jazyk výborně vystihují Vasiljevu podstatu - velice vnímavého, umělecky cítivého, jehož cvičené oko "vidí za roh" a v pohledu či gestu skoro fyzicky vnímá pocity druhých lidí, pročež i jeho tíživá prázdnota je kromobyčejně hluboká. Ilja, jeho přítel z dětství, vždy naopak vynikal trochu lehkomyslným nadhledem a sympatickou vůdčí sebejistotou. Narukovali jako mladičcí dobrovolníci a po jedné bitvě Ilja zůstal nezvěstný. Po 30 letech se najednou objeví, živ, jako italský občan a Vasiljev bojuje z rozličnými protichůdnými pocity, které chápeme o to víc, oč déle čteme, protože život je neustálá volba - denně činíme spoustu rozhodnutí, která mohou mít i dalekosáhlé důsledky. Přemýšlivé dílo, osvěžené občasnými hláškami bodrých postav. Neplytké čtení pro lidi, co na knihu nespěchají. Můžu doporučit. --- "Vasiljev, hřejivě ukolébaný skleničkou vodky s citrónovou příchutí a nejspíš ještě s příměsí jakési neznámé byliny, ale také dobromyslným duněním obhroublého hlasu přítele Lopatina, ochotného bez dlouhého váhání připojit se ke každému jeho nápadu, i kdyby byl sebebláznivější, nyní mlčel a uvažoval, že ještě není v životě všechno ztraceno, existuje-li takovýhle Lopatin, který hodně viděl a hodně pochopil a který ho má rád." --- "Táhne jí šedesátka, holubičce, staroba už jí dávno čouhá očí, ale ona, babizna jedna, by pořád mermomocí chtěla hrát dvacetilé, herdekbaba omšelá! Nevyloudíš zvuk balalajky, pánev-li v ruce držíš." --- "Jak říkají Francouzi, nikdo neví, nač je lidem pravda, ale všichni vědí, nač je jim lež." --- "Je správné, aby se ztracený syn vracel do svatých míst? V dnešní době se romantika nevyplácí. Kde hodovní byl stůl, tam rakev stojí dnes." --- "Jednou při takovém tichém pokašlávání, které otce zřejmě dusilo, se Vasiljev zamračeně otočil a střetl se s jeho strnulýma, chrpově modrýma stařeckýma očima, které mu říkaly: Promiň mi to, promiň. - Pak se otec dusivě rozkašlal a usmál se přes vytrysklé slzy, jako by se omlouval, že stále ještě žije. Tento trpitelský úsměv si Vasiljev zapamatoval na celý život." --- "Příšerná debilita, rozumíš, blbost na kvadrát, nekonečná tupost! Zabedněnost, jinak se to nedá nazvat! Aby očistili špínu z nehtů, useknou celou ruku. Po nás třeba potopa. Nenapadne je namáhat si hlavinky, co bude zítra." --- "ʻMilá Viko! Pokud jde o blbce,ʼ pokusil se Lopatin pohrát s jejími slovy, ʻje třeba v sobě vypěstovat blbuvzdornost. Nebo je prostě jenom brát na vědomí, vzhledem k jejich početní převaze.ʼ"... celý text

Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda 2008, Robert Louis Stevenson

Škoda, že je Jekyll a Hyde tak známé a mnohokrát zpracované téma. Kdybych ho neznala, o to víc bych si užila Stevensonův knižní originál s jeho vynikající viktoriánskou detektivní atmosférou a pomalu odkrývaným tajemstvím. Zamyšlení nad tím, nakolik má člověk moc nad svou temnou stránkou a nakolik je schopen odolat jejím pokušením, má nadčasovou platnost. Vřele doporučuji. --- „Ďábel ve mně byl dlouho zavřen v kleci – a vyřítil se z ní zuřivý. Jakmile jsem lektvar polkl, pocítil jsem ještě bezuzdnější, ještě divočejší sklon ke zlu. (…) Samovolně jsem odvrhl všechny instinkty, které i nejhoršímu z nás napomáhají udržet rovnováhu a do jisté míry odolávat pokušením. (…) Hyde si připravoval ten nápoj s písničkou na rtech, ale sotva jej vypil, byl odsouzen k smrti.“... celý text

Toulky s Charleym 1964, John Steinbeck

Zpočátku „obyčejný cestopis“, který plave víceméně po povrchu a příliš mne nechytl, se v druhé půlce rozvine v přemýšlivý text, který má jiskru i moudrost a který jde pod povrch, do hloubky, k podstatě, aniž by ztratil šmrnc. Jímavou část popisující návrat do autorova rodného Salinasu vystřídá oslava Texasu a směs smutku a zděšení nad jižanskou segregací (nezapomeňme, že jsme na počátku 60. let). --- „Majitel byl obr se zjizveným obličejem a se zlověstným bílým zákalem na jednom oku. Kdyby to byl kůň, tak bych ho nekoupil.“ --- „Když člověk jednou spatří sekvoje, zanechají v něm stopu, která je už nikdy neopustí. (...) Sekvoje vnukají mlčení i zbožnou úctu. (...) I nejprázdnější, nejtupější a nejlhostejnější lidé jsou v blízkosti sekvojí uchváceni obdivem a úctou. (...) Pod nohama žíněnka z jehličí, ukládajícího se tu přes dva tisíce let. Na této tlusté přikrývce nelze slyšet žádné kroky. Mám tu jakýsi odlehlý a klášterní pocit. Člověk zadržuje řeč, aby něco nevyrušil - co? Od nejranějšího dětství jsem měl dojem, že se v těchto hájích něco odehrává, něco, do čeho nepatřím. (...) Sekvoje byly už vzrostlé stromy, když se odehrála politická poprava na Golgotě. Už dost se blížily středním letům, když Caesar zničil římskou republiku ve snahách o její záchranu.“ --- „Dobrého člověka nemůže vůbec nic nahradit.“ --- „Převracel jsem se na posteli, až se na mne Charlie rozzlobil a několikrát mi řekl „Ftt“. “ --- Z výčepu vyšla podnapilá žena, uklouzla na náledí a natáhla se. Pokoušela se zvednout a znovu upadla. Začala ukňouraně křičet. V tom se za rohem objevil černoch, který u mne pracoval, uviděl tu ženskou a okamžitě přešel ulici, přičemž se od ní držel co nejdále. Když přišel domů, řekl jsem: „Proč jste té ženské nepomohl? “ „No tak teda, pane, ona je opilá a já jsem černoch. Kdybych na ni sáhnul, mohla by docela dobře křičet, že ji znásilňuju, a pak se seběhnou lidi a kdo mi bude věřit?“ „To jste musel honem přemýšlet, že jste se jí vyhnul tak rychle.“ „Ale kdepak, pane! Já jsem už dlouho černoch, a tak s tím mám zkušenost.“... celý text

Klapzubova jedenáctka 1989, Eduard Bass (p)

Tohle čtení rozhodně není jen pro kluky-čutálisty a já si ho dost užila. Je to svěží, šťavnaté, optimistické, bodré, hravé a celé vás to chtě nechtě nabudí, naladí na veselou notu. Starý Klapzuba má pod čepicí a jeho kluci jsou zkrátka kabrňáci. Vřele doporučuji. Možno užívat jako antidepresiva ve chvílích, kdy máte pocit, že lidi spolu nemluví, nespolupracují, myslí jen na sebe, dělají všechno jen pro peníze a nic nemá cenu. --- „Starý Klapzuba seděl na lavičce, poslouchal, co se kolem mluví, a jen se škvířil a chechtal, přendával fajfku z koutku do koutku a svítil očima jako kocour.“ --- „Ze všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubů pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubů, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství, o němž starý Klapzuba jim sice nevykládal a nepřednášel, ale které mezi nimi vypěstoval a které jim především dopomáhalo k vítězství.“... celý text

Ještě jeden den s panem Julem 2011, Diane Broeckhoven

Niterný příběh o ženě, které zemře manžel a ona si dopřává čas, než někoho zavolá, protože... „Myšlenka na cizí lidi, kteří by různými činnostmi narušili panující intimitu, by zatím nesnesla. Utěšovali by ji a uklidňovali, možná by jí kvůli tomu dali i prášek. (...) Všichni by na ni mluvili a ona by neslyšela své myšlenky jemně plynout k Julovi. Ještě chvíli, slíbila si, ještě chviličku.“ --- „Děkovala Bohu, že v jejím pokoji nesedí žádný šedivý, zdvořile si odkašlávající pohřební zřízenec čekající na to, až se dá do kupy. Že nemusí skrývat žal, aby utěšila vlastního syna. (...) Z Jula vyprchal život jako vzduch z balonu. Pupeční šňůra spojující jeho staré nemotorné tělo s ní a se životem se neustále ztenčovala a třepila. Nyní se přetrhla. Ale vše, co si z něho měla uschovat, už během celého dne získala. Vše, co nemělo být zapomenuto, to, co je spojovalo v dobrých i zlých časech, se uložilo v jejím nitru. Zkamenělé tělo sedící na gauči bylo jen schránkou pana Jula. Svléknutým pozemským rouchem.“... celý text

Kočičí král 1989, Pavel Šrut

Skvělá kniha pohádek. Roztomile potrhlé ilustrace a poťouchlý vypravěč, který škádlí čtenáře větami jako: „A tady příběh kočí. Vždyť stejně každý ví, jak to bylo dál.“ nebo „Já neříkám ani tak ani tak - a vy si o tom myslete, co chcete.“ nebo „Už je to dávno, málem se zapomnělo, že se to doopravdy stalo. A co se stalo? Stalo se, že...“ Najdeme tu klasické náměty jako o slepičce a kohoutkovi, o kůzlátkách, o Palečkovi, jen v trochu jiných kabátcích, k tomu spoustu obrů, Irů a hlavně nádherně zvukomalebný jazyk Pavla Šruta. Doporučuji. Možná ještě víc rodičům :-)... celý text

Adam a Eva: Hra o čtyřech dějstvích 1992, Michail Bulgakov

Divadelní hra, která ve své době musela být bomba a i po 91 letech má co říct; některé repliky jsou (bohužel) stále platné resp. už zase platné. Dílo mi silně připomínalo Čapkovo Bílou nemoc - smrtícím plynem, proti němuž má protilék jen jediný vědec, střetem pacifistického idealismu s ideologickým fanatismem, bezbranností ženy a koneckonců i formou divadelní hry... Bulgakov do téhle hry navíc včlenil velikánské téma absurdity bolševického Sovětského svazu, protože té se asi prostě nemohl nevěnovat. V SSSR hra samozřejmě nesměla vyjít, protože to, co napsal (v roce 1931!), se rovnalo v lepším případě jednosměrné jízdence na Sibiř. Poprvé vyšla tiskem v roce 1971 v Paříži, v SSSR až v roce 1987. To mluví samo za sebe. Přečtěte si. --- „Osud odvážlivců, kteří se domnívali, že není důvod obávat se plynu, byl vždycky stejný - smrt.“ --- „Lituju jen jednoho: že tuhle sodomu nevidí naše vláda. Ukázal bych jí, s jakým materiálem se chystá vybudovat beztřídní společnost.“ --- „[o aktuální politicko společenské situaci] Pod kotlem hoří plamen, na vodě vyskakují bubliny. Jenom slepý by si mohl myslet, že se to nezačne vařit.“... celý text

Portugalské velehory 2016, Yann Martel

Překrásná knížka, byť s poněkud pomalejším rozjezdem a neuspěchaným tempem. Ostatně, ono zpomalení, které nevyhnutelně přichází se ztrátou milované osoby, je přítomno ve všech třech příbězích stejně jako Portugalské velehory. Jejich hrdinové prožívají zármutek, a přesto čtení netíží, nedrásá. Příběhy jsou propojené nenásilně, teninkými nitkami. Autor má cit - pro své hrdiny, pro jazyk, pro překvapení i trochu magična a je radost ho číst. Ovšem je to ona tichá vnitřní radost, která je spíše hlubokým pochopením. Mohu doporučit. • V prvním příběhu se nepříliš praktický muzejní kurátor díky štědré podpoře svého přebohatého strýce vydává do Portugalských velehor hledat jakýsi krucifix zmíněný v deníku zapomenutého velebníčka ze 17. století. • V druhém příběhu přichází za patologem neznámá stará venkovanka z Portugalských velehor a chce, aby provedl pitvu jejího manžela, protože chce zjistit, jak žil. • Ve třetím příběhu přijíždí do Portugalských velehor kanadský senátor poté, co během státnické návštěvy zakoupí lidoopa a rozhodne se definitivně opustit svůj dosavadní život a přestěhovat se do země svých předků. --- „Maria horlivě věří v mluvené slovo. Psát, to je pro ni jako vařit řídkou polévku, a číst, to je jako ji usrkávat, zato mluvené slovo je pečené kuře se vším všudy. A tak mluví. Mluví neustále.“ --- „Těla na pitevním stole nikdy nevypadají příliš veliká. To proto, že stůl je konstruovaný tak, aby pojal i ty nejstatnější postavy. A navíc tu leží bez šatů. Ale je v tom ještě něco jiného. Ten kousíček jsoucna zvaný duše - který podle pokusů amerického lékaře Duncana McDougalla váží jedenadvacet gramů - zabírá překvapivě velký prostor, podobně jako hlasitý hovor.“ --- „To je místní přísloví. Zlacené nahradíte jen zlaceným.“... celý text

Cirkadiánní kód 2020, Satchin Panda

vata vata vata vata vata vata něco vata vata vata vata vata vata něc vata vata ncěo vata vata vata vata… Asi tak bych charakterizovala tuhle knihu :). Musíte se prokousat spoustou amerického velkohubého balastu (vata), než se dohrabete k nějaké informaci (něco), nebo střípku informace, kterou si můžete/musíte domyslet (něc, ncěo). Tahle kniha má onu zásadní vadu jako spousta amerických populárně naučných knih – příliš málo informací, které se zbytečně často opakují, odkazy na sebe sama („v kapitole xx si vysvětlíme…“), je příliš užvaněná a nepatřičně žoviální. Tahle má navíc příšerný šroubovaný jazyk, že občas skoro nevíte, co chtěl básník říci. Nevím, jestli je tak neohrabaný už originál nebo se jej jen překladatel držel tak otrocky, že z toho anglické obraty trčí jak nohy z rakve. (Skutečnou perlou byla věta „Své žárovky můžete také vyměnit za oranžově zabarvená světla, která vydávají určité množství oranžového světla“. Dýja dýja dá – Jára Cimrman by zajásal, jak se jeho absolutní rým ujal. Slovo „bezvýjimečně“ je taky dobré, výrazy „směnná práce“ a „směnný pracovník“ jsou k pláči a věta „Večer zredukujte svou expozici světlu.“ je na cenu Louskáček.) Čímž si odpovídám, že překladatel textu nepomohl, ba naopak mu dal ránu do vazu. Divné jsou anglické zkratky, které se v češtině nepoužívají, a překladatel je tam prostě nechal. Sám autor neměl jasno v tom, nakolik zabředávat do odborných výkladů a kdy popularizovat, takže jednou je text nabušený cizími slovy a jindy plný popularizujících metafor a „lidových“ příměrů, které kulhají na obě nohy. K tomu autor páchá faktické chyby, které by člověk u vědce nečekal (věta „Lux je fyzikální jednotka, která měří množství světla dopadající na oko.“ bolela skoro jako „Myši v tomto režimu spí hlouběji (vysoký práh vyrušení pro probuzení).“). Odmyslíme-li si ty tuny vaty, najdou se tu i zajímavé věci. Celý koncept orgánových hodin sice tradiční čínská medicína zná už tisíce let, jenže spousta lidí potřebuje vědět PROČ a tady se dozví, že je za tím ten který hormon, gen či receptor. Např.: Dávno se ví, že nacpat si břich na noc není zdravé a nejíst třeba po šesté večerní vede k zeštíhlení. Tady se dočteme, že hubneme proto, že teprve 6-7 hodin po posledním jídle tělo začíná odbourávat tuky a činí tak do prvního ranního sousta, na což při pozdní večeři a časné snídani nezbyde čas. A že každá buňka i orgán má svůj „cirkadiánní“ čas vyhrazený pro úklid, opravy a údržbu, který může provádět jen když ho nerušíme něčím jiným (např. játra nahrazují své špatné buňky jen pokud nejsou zaneprázdněna trávením, mozek myšlením atd. = prevence cirhozy, demence atd.). Podobných jednoduchých vysvětlení je tu víc – třeba proč se nám nechce spát, když do noci čučíme do monitoru/displeje, proč jsme unavení a skleslí když jsme celí den zavření v místnosti s umělým osvětlením, čím nám škodí ponocování a práce na směny (mozek uklízí jen v noci), proč by měla škola začínat později, proč je lepší cvičit před snídaní a spousta dalších PROČ u úplně normálních, běžných a logických věcí. A taky čím vším si prošly (chuděrky) laboratorní myši, než vědci došli k těmto závěrům. Ať už má tahle kniha jakoukoli literární úroveň, přínos pana Pandy (pro dnešní pomatenou civilizaci) je nesporný. To jemu vděčíme za to, že mobily mají noční režim zabarvený do oranžova, že jsou k mání počítačové brýle, že se LED žárovky dělají s různě teplým světlem atd. atd. - jeho poznatky zaujaly někoho, kdo je uměl prakticky využít a kdo převedl myšlenky v čin. Kdyby dal pan Panda svůj text někomu „učesat“, mohlo to být špičkové dílo pro dnešního odpojeného člověka. Takhle je jen pro ty, co jsou ochotni se k pár perlám probrodit bahnem.... celý text

Děti Volhy 2020, Guzel Jachina

Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek a jiné povídky 2005, Yann Martel

Občas si zatrhnu nějakou pasáž, která mě v knize zaujme. Tady bych si skoro mohla zatrhnout celou knihu, včetně autorovy předmluvy :) Dlouho jsem si myslela, že Michel Faber je jediný současník svého druhu (který se s lehkostí trefuje do nejhlubší podstaty aniž by drásal) - tedy kromě Pavla Čecha a Shauna Tana samozřejmě, ale ti na to jdou přes obrázky. Teď už jsou dva. Svěží, mnohovrstevnaté, přemýšlivé. Určitě doporučuji.... celý text

Zastávky 2018, Jan Vrabec

Tak nevím. Každý kdo trochu cestuje, tohle vidí kolem sebe a nepotřebujete to vidět v knize, aniž by k tomu byla nějaká přidaná hodnota (aspoň ty popisky, když už nic jiného). Tohle je pojaté v podstatě jako fotopublikace, ale na to ty fotky nemají. Šest pidifoteček rozházených na stránce, pak fotka na dvojstránku, kde díky brožované vazbě nevidíte prostřední 2cm. Jestli je autor profesionální fotograf, tímhle dílem by mě pro zakázku nezískal - ani kompozicí ani výřezem fotek. Och, jak jsem vzpomínala na reportážní fotografie pana Šibíka... Autor předesílá, že kniha vznikla při jeho cestách s jeho 11-letým synkem, kterého to focení chytlo. Fajn. Pár fotek je podařených, ale zbytek měl zůstat v jejich rodinném albu. Škoda. Jako nápad dobrý, ale chtělo to to nějak dotáhnout. Mně tu prostě chybělo to TO, proč by měla tahle kniha vzniknout.... celý text

Aleje – Krása ohroženého světa 2012, Václav Větvička

Koukám na ty fotky a říkám si, že ten prostorový vjem, který v alejích člověk má, prostě nejde vtěsnat na malou placatou fotku... V úvodu se mj. dočteme, že pradávné stezky vznikly v lesích prorubáním jen na nejnutnější šířku (tj. dvou míjejících se koní) a lapkové v těch houštinách měli ideální podmínky. Karel IV. chtěl lapkům zatnout tipec a dal zbudovat cesty zpevněné, silné (proto „silnice“), široké na dva míjející se formanské vozy a bezpečné (tj. přehledné) - na záludných místech musely být stromy na 100 metrů od cesty. Stromořadím se pak dařilo za baroka, kdy okrasné aleje byly výrazem moci majitelů panství, sedláci se po nich opičili a podél svých cest do polí vysazovali „užitkové“ ovocné dřeviny. Marie Terezie dokonce vydala nařízení, že podél nových císařských cest musí být vysázena doprovodná zeleň mj. proto, že za nimi nebyli tak vidět pochodující vojáci, kterým kromě toho poskytovala stín a svačinku :) Pak je tu pohled na aleje očima dendrologa (tj. stromovědce). Následuje obsáhlá část věnovaná konkrétním alejím Vysočiny a Středních Čech a závěrečná část rozebírá legislativu a boj mezi dvěma tábory (kácet vs. zachovat a opečovávat) a pár příkladů alejí, které se díky občanské angažovanosti povedlo zachránit před kácením, a pár těch, kde už se přišlo s křížkem po funuse. Kam se ubírala legislativa po vydání této knihy, to si musí čtenář už dohledat sám. Záslužný počin na obrácení pozornosti k alejím a stromořadím. --- „Aleje si dokáží získávat pozornost tím, jak jsou v krajině nepřehlédnutelné – přitažlivost jednotlivých stromů je umocněna počtem. Lidé si k nim vytvořili vztah, proto po jejich zmizení zůstává dlouho prázdnota, která bolí a kterou nemohou těm, kdo tak rozhodli, odpustit…“... celý text

Tišina 2022, Susanne Skogstad

„Cítím, jak se mi myšlenky točí v kruhu. Cítím, jak se zadrhly. Přehrávám si tutéž skladbu pořád dokola. A deska se zasekla. A já nemám jinou, za kterou bych ji vyměnila. Zbyla mi jen tahle.“ --- Těchhle pár řádek téměř dokonale vystihuje tuhle knížku. Až na pár výjimek je to nekonečný proud myšlenek staré, nedávno ovdovělé ženy. Zjevně majitelky nějaké psychické poruchy („tišiny“), kterou v náznacích zmiňuje. Žila jen skrze manžela, visela na něm a divila se, že od ní neutekl, že to s ní vydržel. Její tři dospělé děti ji teď chodí navštěvovat, snaží se ji „vrátit do života“, ale ona nechce - je jako přeskakující deska. O utrpení se dá psát různě. Styl, který zvolila autorka, je jako dusivá deka, jako parní válec, před kterým nemůžete uhnout, protože jste zalití v asfaltu, a pro mě bylo utrpení to číst. Proud holých vět, čirá deprese bez autocenzury, jako u psychiatra. (Truchlení po zesnulém je samozřejmě přirozené a v pořádku, ale tohle je to lepivé, obsesivní - rozhodně to není láskyplný smutek, který navozuje obálka v teplých barvách). Uznávám, že to může být dobrá sonda do pocitů nemocné duše, a uznávám, že tu byly i hluboké myšlenky, nicméně mně se ulevilo, že už jsem to dočetla. Tohle pro mě nebyla literatura, ale mučírna. Uf!... celý text

Zprávy ze světa 2022, Paulette Jiles

Jímavá road movie o 71-letém vysloužilém vojenském kapitánovi a bývalém majiteli tiskárny, který jezdí po Texasu a předčítá z novin lidem, kteří se k novinám buď nedostanou nebo si je neumí přečíst nebo obojí. Lidé ho už znají jako cestáře a solidního muže. Na jedné štaci ho požádá starý známý, zda by za zlatou 50-dolarovou minci nedopravil 10-leté děvče na druhou stranu Texasu. Před 4 lety ji unesli Indiáni, její rodiče zabili a teď ji prodali bílým mužům zpět, protože museli. Děvče neumí anglicky, je indiánsky nedůvěřivé a nepřístupné. A tak u této nesourodé dvojice můžeme pozorovat komunikační vzorec, který tak skvěle fungoval třeba v Tanci s vlky. Je to poctivě napsaný, prostý a lidský příběh, při kterém oběma hrdinům držíte palce a těšíte se na závěrečný happy end, k němuž doufáte, že kniha dospěje. Kniha má příjemnou, lehce napínavou atmosféru černobílého světa starých westernů či Mayovek, po které rádi sáhneme, když nám dochází víra v to, že dobro vítězí nad zlem. Můžu doporučit. --- „Muž na koni byl tmavý, s černýma očima, ale to pro Johanu nebylo důležité, protože domorodí Američané nehleděli na barvu kůže, ale na úmysly, na řeč rukou a těla. Jen tak mohli přežít.“... celý text

Truhla času 2021, Andri Snær Magnason

Ekonomika jde do kopru, jakož i celá společnost a lidi to nedávají. Pak se objeví reklama na zázračnou truhlu, v které čas neběží, takže si do ní člověk vleze a „vynechá“ události, které nechce prožívat - od špatného počasí až po dopady hroutící se ekonomiky. Každý si může nastavit, kolik času chce v truhle strávit, nebo zvolit automatické otevření až se ekonomika zase dá do pořádku. Truhla jde na dračku. Pak se několika dětem s blíže neurčeného důvodu truhla otevře a ony vidí kolem spoušť. Sejdou se v domě staré Lilian, která jim vypráví příběh o Věčné princezně, načež na ně naléhá, aby vykonaly konkrétní činy, kterými mají princeznu (a svět) zachránit. Skvělá myšlenka, jak dětem prostřednictvím příběhu předat poselství o nesmyslnosti hromadění majetku na úkor prostého bytí se svými blízkými, a taky o tom, že i různé nepříznivé situace jsou součástí života. Začátek knihy vypadá velmi slibně, úvod ze současnosti i mýticko pohádkový příběh o princezně jsou čtivé a stránky rychle utíkají. Jenže najednou to zaskřípá jako kamínek mezi zuby. A pak znovu. A znovu. Nejdřív jen pro pohádku divnými předměty, pak divnými postoji postav i nelogičnostmi, a já si říkám, na jakého čtenáře je tahle kniha vlastně cílena. Na malé děti? To asi ne. Jenže větší děti a dospělí tyhle přehmaty najdou a důvěra v příběh postupně opadá. (např. Šlo by 10-leté dítě budit rovnou poslance, aby dali zemi do pořádku? Já myslím, že by spíš šlo nejdřív za svými rodiči. Ale třeba to mají na Islandu jinak..?). Pohádka o princezně je v podstatě slepenec motivů z různých klasických pohádek, opepřený trochou kulturní rozmanitosti a ingrediencí moderní pohádky a postupně to začne připomínat jak když pejsek s kočičkou vařili dort - takže ve skvělém šlehačkovém dortu najdete kousek cibule, pak kus tlačenky a třeba i kyselou okurku, což je velká škoda. Závěrečné velké finále se přímo nabízí, ale nejsme v Hollywoodu, takže se to odbyde jen malým pšouknutím :) No, myslím, že méně by bylo více (na správných místech, samozřejmě). Moderní pohádky většinou vyjdou jako paskvil (jen občas se najde perla typu Tři veteráni), od děje se odtáhnete, a pak už jen čekáte, na jakou nesmyslnost narazíte příště a nějak to doklepete do závěrečného happyendu. --- „Každičký den je nebroušený diamant.“ --- „Všechno je v troskách = dost práce pro všechny.“... celý text