JP přečtené 997

Výřezy z těla 2017, Bernard Noël

'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu: Co je to zelenina krajím horské pastviny řezání je filantropie cibule Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal: "každá rána musí sežrat svou bolest k čemu jinému by sloužil její tvar"... celý text

Bbídáci 2022, Charles Duits

Porno, jaký jste určitě ještě nečetli a na jaký hned tak nenarazíte. Filozofie. Východní nauky. "Pozoruje mě celou svou tváří. Jako by v každém z jejích pórů bylo mikroskopické oko." (...) "Temně mi stojí." (...) Lucifer Jáon, hlavní postava, se od počátku příběhu začne motat, na tom, co jsem si představoval jako nějakou seanci, okolo energie koktající, ale vzrušené Corinne, která předstírá, že "Nnedělá ffšecko", aby z ní posléze vylezlo, že to jen tak říká, ale chlapi ji musí v podstatě znásilnit (nebo být slušní a nechat si ho jen vykouřit), což je teď hodně v oblibě, do momentu dokud není. Ale náš "Bach rozkoše", k němuž šeptá "univerzální frnda" se do Corinne na poli velmi krátkém absolutně zabouchne, ale stejně rychle jak se jejich cesty spojí, tak i končí. Dokážu tam cítit nějakou osobní Duitsovu zkušenost. Je to příliš konkrétní v některých bodech, v dalších si člověk připadá zase jak na tripu. Ale nenudí to a dá se to i pro někoho jako já, stáhnout na jeden zátah. Chtěl jsem si udělat kávu, nebo jídlo, nebo jít cvičit, ale nešel jsem. Namísto toho jsem mrznul v trenkách u otevřeného okna a četl tohle. "Zámek pableskující přísvity i plamenný drak se hroutí. Prudce dýcháme a v opojení se od sebe odtahujeme. Moučnatá pěna se s prskáním řine po okrajích hrnce. Špagety jsou hotové." (...) "Ženy zkoumají svého partnera předtím, než se s ním milují, muži až potom." (...) "Corinne je nahá. Moji neodhadnutelní čtenáři, vy samozřejmě chápete, že nemluvím o jejím těle, ale o její duši." (...) "Nekromanti se věnují jachtingu." (vždycky tam plácne větu, která mě rozseká) (...) "Z temných hlubin orgasmu ke mně zašeptala: "Miluj mě" Nedokázal jsem odpovědět, jak by chtěla, spontánně a prostě. V naší ledově chladné společnosti se chyby tohohle typu nepromíjejí."... celý text

Pasažér 2023, Cormac McCarthy

Ač na 'Pasažérovi' McCarthy pracoval řadu let, snad přes čtyřicet, je zde autor kdysi velmi silných románů ve formě, v jaké vidíte třeba věci jako jsou jeho pozdní 'Konzultant', velmi těžce dialogové, ale příběhově jaksi rozvětvené a jakoby o ničem. I když se mi třeba začátek moc líbil, postupně jsem se nedokázal chytat, nechávalo to víc a víc otázek. Ale třeba o tom to je. Cormac ostatně vždycky nechával lidi v hodně otevřeném prostoru k přemýšlení nad tím, co se v jeho knihách vlastně děje... občas jsem naopak nevěděl, jestli není tahle kniha jakýsi McCarthyho filtr k tomu, aby zde mohl nacpat některé z průpovídek, které jinam nedal, osobní zkušenosti, ke kterým se chtěl vyslovit a nepíše to tak vlastně mnohem víc jen a pouze pro sebe. Možná tomu dá rámec až přečtení druhé části. Tarantino mě poslední dobou přiměl přemýšlet nad pojmem œuvre, tělem/dílem tvořícího, něco, co je uzavřeno a má začátek a konec (sic sám plánuje natočit pouze 10 filmů a pak s tím přestat) a tak nepokračovat v tom, čemu se tvořící věnuje jen protože se tomu věnuje už padesát let, je to zajímavá meditace nad tím, že stejně jako boxer nemůže být šampionem v určitém věku, protože tu máte jen určitý prostor pro to, kdy jste ve vaší vrcholné fyzické i mentální (prime time) formě, podobně tomu může být i u spisovatelů. Neříkám, že je to pravidlem, ale napadlo mě to v souvislosti s několika dalšími, ne vždy a za každou cenu stojí za to - tlačit skrz.... celý text

Z deníků / Anekdoty 1996, Daniil Charms (p)

Ani když mi byl kdysi Charms doporučen, a tehdy bylo obtížnější ho sehnat, než dnes, ani tehdy jsem si k němu cestu nenašel a s časem se dá říct, že můj zájem i nadšení opadlo ještě více, nepřipadá mi jako nic ze superlativ, která se o něm za roky utvořila. Ale líbilo se mi "to okolo něj", některé jeho superkrátké příběhy, líbilo se mi to jako protipól nekonečně dlouhých románů. A absurdno a surrealismus je zkrátka můj jam. Ve svých denících je to ale tak nějak, co byste čekali, stejně jako když jsem četl Wolkerovy dopisy jeho mámě, je Charms obyčejný člověk, pochybující, chybující, snažící se na sobě pracovat (7.12.1932: "Chtěl jsem dnes začít pracovat. Ale celý den jsem nic neudělal. Do 4 hodin jsem neudělal vůbec nic."), člověk se vztahy ("Miluju tuhle... a pak miluju tuhle, bože dej, ať s ní můžu být" -každý muž v historii), člověk bojící se o svoje zdraví (což je schopen psát po celý týden, měřit si teplotu a bát se o své zdraví), ale taky Rus, co se znal se spoustou dalších Rusů, kulturně žil ("Musel jsem v opeře schovávat, že mám laciný hadry a neostříhaný nehty... a Mahler mě nudil."), posouval se, ale byl pro svoji odlišnost a provokování nepohodlný režimu, na což nakonec dojel. Deníky jsou relativně nuda, umělec, co nemá prachy, a tak je tahá z ostatních, půjčuje si, dějou se mu "ve víru nadšení" věci a tak není schopen vracet peníze a nechává se sponzorovat, zatímco popisuje, jak šel s A k B a potkali tam C a tak se rozhodli jít do kina a pak na výstavu, aby si dali zpátky u A čaj a byli tam do dvou rána (ale většinou se nic neděje, jen se popisuje kam šel a s kým, jak když sepisujete protokol), jméno za jménem, které vám nic neřeknou a co do obsahu děsně popisné, nicneříkající. Ke konci života jej postihla ještě větší tíživá finanční situace, poslední roky, zákaz publikace (musel publikovat do dětských časopisů a zvykl si na kratší texty), pravděpodobně zemřel hladem, zavřený v léčebně, během války, podobný osud stihl řadu zde zmíněných Rusů, zastřeleni, nebo zemřeli ve vězení. I přesto je Charms autorem mého nejoblíbenějšího citátu, který je zmíněný právě v téhle knize. Jediná anekdota, co mě rozesmála, byla hned ta druhá (moje číslo, vždycky být na druhém místě) "Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovi a zazvonil. Puškin mu otevřel a křičí "No podívej se, Arino Rodionovno, kdo to přišel - já!"... celý text

Mezi vlnou a zdí 2023, Franz Wurm

Obtížně zařaditelná, ale originální smršť veršů, vět, poezie, kterou bych asi nejpřesněji označil oblíbeným "goofy", taky jsem si občas říkal, že to má rytmus až rappový (WWW Neurobeat, halo?). Franz Wurm vám dává míchanici, která ve vás vyvolává dojem, že pravidla vlastně neexistují (a taková svoboda mě vždy, celou bytostí, hrozně nadchne). Asi bych si nedovolil ho k někomu vyloženě přirovnat (i když mi z nějakého důvodu v hlavě zní Henri Michaux). Jazykově velmi, velmi hravé a o jazyku samotném rovněž, i o překládání, aby taky ne, Wurm sám překládal a žil na spoustě míst (narozený v Praze, ale žil i v Anglii, Švýcarsku, Izraeli, nějakou dobu i zpátky v Československu) obsahem i značně společensko-kritické, určitě ne banální či jednoduché, člověk se musí na ty přechody a transformace textu soustředit a naladit, i když to obsahově mnohdy stejně nepochytí, někdy je potřeba to holt spíš víc slyšet, cítit. "...Dřív ses nesměl odvážit svobodně myslet; teď smíš, ale už se to neumí: lebka vězí ve spodním konci trychtýře a chce myslet už jen na to, co se má chtít: má právo smět, co musí... "... celý text

Akvárium 2023, Jaroslav Havlíček

Je očividné, že Havlíček byl primárně prozaik, protože jeho poezie je i v kontextu jeho doby jaksi "v hávu starší lyriky, kostrbatější"... i tak je ale současně hutná, baladická, chladně beznadějná... a nešetří se slovy a popisem tohohle všeho, jako temná omáčka, kterou musíte míchat a pokud máte pro takové motivy a nálady slabost, určitě vám i sedne. V jeden moment, jsem si říkal, že je to až lovecraftovské, ale to spíše některé z básní na počátku. Beznaděj, čas, plynutí, mrtví, syfilitici, prostitutky, sebevrazi, obyčejné lidské tragédie ve své prosté syrovosti, vše se to tak nějak objevuje a někdy jsou ty obrazy "silné na dotek". Na jedné stránce jsem dokonce našel červenou, jakoby spršku, jako když se rozstříkne barva, jakoby se někdo dotkl toho místa krví, nebo mu tam spíše vytryskla, pravděpodobně nějaká drobná chyba během tisku, ale i to, spolu s úvodními básněmi a čtení téhle sbírky během doznívajícího, leč stále slunečného dne, "čtení paprsky Slunce", přispělo k zvláštní náladě. Asi ne úplně něco, co by vám odkrylo "nečekanou geniální stránku mistra psychologické prózy Jaroslava Havlíčka", jako spíš zajímavý náhled na to, že se věnoval i poezii, je očividné, že v ní není úplně jako ryba ve vo... v AKVÁRIU(!) a že mnohé věci mu neladí, ale určitě se tu našly i básně, verše, co stály za to. (Věční chodci) "Hnůj, který prve z vozu rozházeli, mrazivou nocí kouří na poli Sinavá záře měsíce Ti bělí líce, jež včera líbal kdokoli. Svěšené ruce mají černé stíny, bezbranný pohled bloudí dokola. V setmělých srdcích vážíme své viny, čekáme na hlas, který nevolá. Za stopou stopa - zlenivělým časem - kráčíme, hlavy k zemi chýlíce. Za marným žalem, za mlčícím hlasem... Ďas dýmá v roli, v záři měsíce." (...) "Pamatujete - dávný bál... bílé a černí se točí... Tenkrát jsem se zamiloval do vašich dětských očí...!" (...) (Oběšenec) Cizinec vkrad se do našeho sadu, na větvi jabloně se oběsil. Terč měsíce se přehoup přes ohradu, mrtvého v mrtvé oči políbil. Vítr se zvedl, chopil se ho v pasu, otočil líc od obludného jasu. Květ jabloně slét do vlajících vlasů, vítr ho smetl do trávy a vyl. Rozvířil orkán nesčíslných hlasů. Mrtvý se opět k světlu otočil. Bělavě šedá zjevila se líce. Smutně se dívá mrtvý do měsíce Oblak jde nebem. Vítr mrtvým točí. Jak vločky, květy rozvály se tmou. Lupínků prška zalepila oči, a velké, bílé, jako hvězdy jsou. Zoufalý obrat. Kouzlo mizí sváto. Mrtvý se houpe v taktu. Moderato. Píďalka měří šaty sebevraha. Mříž stínů jme ho v přelud žaláře. Výmluvný vítr recituje: "Drahá..." A s pohnutím zří měsíc do tváře. Viď, viď, vrzají vlídné větve stromu. Mrtvý zří chmurně k zavřenému domu."... celý text

Republika 2020, David Zábranský

Hra na život 2019, Tomáš Vaněk

Trochu něco jiného, než jsem očekával. Kniha se skládá ze dvou částí, v prví se "detektiv" Marek prakticky nastěhuje do bytu muže, který údajně spáchal sebevraždu, aby začal shromažďovat informace (podezření, že nešlo o sebevraždu, nýbrž o vraždu). Marek je dost slušnou část textu tak nějak, uprostřed banalit (co působí jako pomalý úvod, přičemž každý akt jakoby má vlastní důležitost, vlastní kapitolu), přičemž žádná tak nějak k ničemu pořádně nevede, je to jako prolog. Zemřelý David byl schizofrenik, ale i spisovatel, takže se Marek pouští do čtení textů (na posilněnou si pak přináší oblíbený český stravovací trojboj: pečivo, paštiky, minerálky) a pokračuje kontaktováním jeho známých a lidí z jeho života, přítelkyň, rodiny, zatímco si ustele v bytě, dělá si tam "kafe" (...) a jelikož je kniha tolik koncipovaná a dotýkající se schizofrenie, začal jsem si brzy říkat, že Marek a David je jedna a ta samá osoba, ale než se příběh nějak rozjede, tahle část udělá BLIK a skončí, hodně toho jaksi zůstane nedořečeno, což se mi taky líbí ("fuck them readers"). Následuje asi třicet stran různých barevných maleb a grafik (na křídovém papíře, což je taky fajn - tady asi, jestli chápu, kniha má "autorské grafiky" přímo na obálce, já mám totiž vydání jen s bílým textem názvu knihy a autora a samozřejmě Take Take Take dole), což je z mého rajónu, rád přemýšlím o mixu vizuálu, grafik, ilustrací, s textem ve vyprávění, ale zároveň tady i moje nadšení končí. Druhá půle pak spíš krouží pomalu ke konci, povídka za povídkou, které mají být povídkami Davida... a je to takovej Bukowski-light, samý sexy filozofování, štěrbiny a "něco navíc k zakousnutí k tomu". Druhá půle spíš jen přidávala otázek, zároveň bylo horší se tak nějak chytat, v momentě se zkrátka příběh zamíchá a je po něm. Pak grafiky. Pak povídky, kde je to terapie, filozofování okolo a vně terapie, objeví se i guru, sebehledání, lobotomie, ale víceméně je to bez kontextu takové to typicky lynchovské "jen autor ví". Je to zkrátka mapa, kousky, úlomky. Taková asi těžko nalákatelná publikace, zároveň ale určitě ne úplně vaše tradiční letní čtení. 7/10... celý text

Markýza Bella Patti 2020, de Brioni

Trochu flashback k období, kdy jsem četl de Sada, ale ten měl ještě ten aristokratický jazyk a vyjadřování, což dělalo jeho psaní navíc i perlu číst a nesmát se u toho. 'Markýza Bella Patti' (přál bych si slyšet Roberta Benigniho to vyslovit), porno (s příběhem, takže spíš pro ženy), ale jak řekl Robert Whittaker na otázku, jestli by někdy zápasil se ženou v MMA... "Would I fight a girl? Yea." "Would you?" Robert: "EQUALITY." Samozřejmě jde o vtip, ale o obdobné rovnosti, nejen ocasu, je i tahle knížka, krom teda toho, že je o archetypické ženské fantazii, zkrocení bestie. Bella Patti je movitá, krásná, svobodná a utápí se ve své bezbřehé sexualitě, když na ni, řádně rozjetou, jednoho dne narazí Enrico, který připlul na její ostrov se svou lodí, a který je něco jako kapitán Casanova. Enrico (bestie) je hřebec a krása ženy mu nedá a tak jí očarovaný zrasí tak, že to pak Patti nemůže pustit z hlavy a tak když se následujícího dne vzpamatuje z toho, jak ji někdo hodil pytel přes hlavu a víceméně si s ní dělal co chtěl (akt, za nějž je dnes řadu mužů z nevysvětlitelných důvodu odsouzena k trestům odnětí svobody - ano, asi to psal muž, haha), markýza, oblepená semenem, močí a šťávami, si řekne, že musí Enrica (ten tou dobou už bral v klidu roha ve své lodi) dohnat a "oplatit" mu laskavost, přičemž tak snadno učiní a bestii zkrotí hlavně tím, že je tak svobodná a úžasná a on jí nedokáže odolat a chce být jejím mužem (což původně nechtěl, "aby nezkazil dojem, na který mohli oba vzpomínat") - takže typické námluvy znásilňováním. Čekejte, co očekáváte a budete to mít (ale kniha se dočkala už pěti vydání, a to nemá jen tak nějaká kniha, takže možná, že tohle je ta Über-literatur). Porno béčko s nadsázkou. Hodně vyplňování. Hodně tekutin. Arrivederci.... celý text

Mrchopěvci 1984, Jan Křesadlo (p)

Grandhotel 2006, Jaroslav Rudiš

"Dává to asi takový smysl jako manuál k japonskému videu." (...) Moderní česká p(r)óza. Was ist das? This fucking Rudiš guy. He is driving me fucking nuts, man. To jsou tři jazyky... a dává to v součtu asi stejný smysl jako 'Grandhotel'. "Boom, I'm so postmodern. And they all drink lemonade, THE END." Bože, něčemu tak hektickému... co podle mě není psaní (ne v rámci toho, jak se to samo prezentuje), nemá to rytmus, nemá to srdce... se u nás dávají nominačky a Magnesie, atd., tahle cena pro mě začíná být asi tak valid, jako kdyby mi někdo na potravinu nalepil, že to zkontroloval a ošetřil sám Babiš... asi se spisovatelům dávají špatné Magnesie, protože některým evidentně spíš chybí hořčík. Rudiš, dej si hořčík. Danke. 4/10... celý text

Můj nepřítel 1989, Barry Brookes Longyear

Oproti filmové adaptaci je to popisnější, bez výrazného dramatického, či emocionálního klimaxu. Jen námět zkrátka nedělá příběh.

Barmské dny 2018, George Orwell (p)

Rasističtí Britové v Barmě, tři sta plus stran. Unavující.

Big Joe 2020, Josef Šmejkal

To znovuobjevování neznámé historie je stejně něco. Josef Šmejkal, v zámoří přezdívaný BIG JOE, byl svého času světově známé zápasnické jméno, které ale nezasvěceným asi příliš neřekne, koneckonců je to už hodně stará a specifická historie. Ani já o jeho existenci ještě donedávna neměl ani ponětí. Tahle autobiografie, sestavená ze seriálu, který publikoval od roku 1929 v Pražském ilustrovaném zpravodaji (Take Take Take a Vyšehradskej jezdec, respekt za složení téhle skládačky), nás provádí "slovy mistra" od začátků a toho, jak se k zápasení dostal, po jeho světové úspěchy a život zhruba během let 1890-1922. Postupně si člověk projde kopou mnohdy typicky česky humorných momentek, spoustou soutěží, spoustou hlášek (Hladovějíc v Düsseldorfu: "Ježíši Kriste, ty ses postil čtyřicet dní, ale nezápasils."), mnohdy klasických "podrazů ze života", archaickou mluvou, která tomu dává to správné koření specifického období, ten punc, stejně jako životní nadhled, dnes už možná dost zapomenuté, přesto velmi české vlastnosti. Šmejkal zápasil všude po Světě, napřed doma zvedal koně, později ve Španělsku skládal býky (ač byla tato zkušenost, na první pohled heroicky vyhlížející, vlastně dost traumatická a šílená) - ale ono se to dalo čekat, jako kdyby osud volal a tak Pepík zbořil kamna ve škole, dostal nařezáno a tak se zvedl a šel a zápolil s obry všech národností, procestoval Svět, "přežíval", ženy z něj tekly (např. německá baronka, nebo dcera amerického velkostatkáře, která později skončila v blázinci), Josef Šmejkal si jel zkrátka svoje a hodně se mu toho v životě stalo ač ve středobodu skoro vždy byl hlavní focus na zápasení - zápasil i s Frištenským (doporučuju si najít video), potkal se i s Vlastou Burianem a celkově zpopularizoval zápasení. A nutno dodat, že jde cítit, že se svému řemeslu věnoval plně a za život srazil hřebínek stovkám mužů a přišel si během toho na slušný peníz (a hlavně prestiž, jméno, sponzoring), ač ke konci, jako spousta atletů, skončil s prázdnou kapsou - snaha vlastnit a provozovat pivovar, později i hotel, dopadla krachem, zato nebyl během války odveden. To vše prosakuje na stránkách, kde jde Šmejkal typicky většinou hned k věci "byl jsem tam a tam a byl tam ten a ten, položil jsem ho na lopatky za deset minut, dalšího za patnáct..." Za nádech doby je to publikace-chuťovka, člověk se přenese tak nějak všude, skoro jakoby neexistoval limit na to, kam se může jít a co se může dít.... celý text

Mořská lilie 1999, André Pieyre de Mandiargues

Panensky krásné pobřeží je od prvních stran popisováno jako nějaká symfonie, stejně jako panenství hlavní hrdinky Vaniny, která si prochází první zamilovaností, touhou, vzplanutím a poté, co se nahá ukáže svému budoucímu milenci jí "srdce po vší té kávě bušilo jako o závod a přála si, aby jí vypila ještě víc a srdce jí bušilo ještě prudčeji" (k tomuhle jsem se po probuzení se svým šálkem rád přidal). Je to takové feminní, "hlava plná toužení, hlava plná přemýšlení nad jednou věcí". A Mandiargues v tom popisu, ani banálním příběhu, nikam nespěchá, máchá se a převaluje, jak ospalé vlny na pobřeží, ale zároveň dobře zachycuje náladu, plynutí, což může být pro netrpělivou mysl čtenáře stejně tak negativum, jako pro trpělivou pozitivum. (...) V jeden moment se Vanina přesune ke vzpomínce na 'geniálního sýraře' Giacoma, který ji jako malou natíral sýrem, aby měla lepší pleť a pak ji po těle olizoval a kousal a zněl jako kůň - dcera správce, Medea, s ním měla podobné tajemství, ale ta ho zase sýrem natírala - o čemž se nikdy dvě dívky nikomu nesvěřily, jen jedna druhé. (...) Závěr knihy přechází až do metafyzikálního splynutí v jedno. Vanina splývá v jedno se vším. Písek. Je v tom jistá síla. Ale je to hodně, jak už jsem řekl, feminní text, ze kterého asi energicky nasajete něco, jako když čicháte ženě k vlasům, ochlupení, slyšíte ji dělat jemné zvuky. Ale panenské maso je panenské maso a žena přistupuje ke svému prvnímu sexuálnímu partnerovi s jakousi naivní odevzdaností (i když mu těsně před aktem musí ukázat, že nechce, aby on dokázal, že ji chce dobýt), která může snadno přerůst ve stejně naivní lásku. (...) "Muž musí být bezpochyby silný, především ale musí být opravdový, pomyslila si." (...) Akt ztráty panenství jako akt splynutí s přírodou (...) "Teď tě už znám," řekla. "K tomu, aby se dva poznali, je třeba se milovat." (...) Otevřenost ženy poté, co se s ní vyspíte, když se vám otevře sexuálně, otevře se vám i její historie, její bolest, najednou plyne, poté, co neznáme prakticky nic o její minulosti, po sexu se otevírá jako řeka. V tomhle ohledu souhlasím, tak to je. (...) "Mladík ji políbil na hrdlo. Bude mě milovat? tázala se Vanina sama sebe, protože ohledně schopnosti sdílet lásku chovala o mladých mužích pramálo falešných nadějí. Pak si pomyslila ještě: Důležité je to, že je krásný a opravdový a že já miluji jeho. Není nezbytně nutné, aby on miloval mě; není dokonce ani třeba, aby měl duši, aby v něm hnízdil mořský pták." (tady jsem si vzpomněl na Patrice O'Neala a jeho rovnici, že nejlepší je, když žena miluje muže a muži se ta žena zase "pouze" hodně hodně líbí) (...) Chuť mořské soli s chutí její krve. Vlna chladu, směsice emocí. Kalhotky ve vlnách. Mořská lilie je zajímavej take nad "ztrátou panenství", ale určitě ne text jen tak pro každého, i když si myslím, že nijak extrémně neprovokuje, ba naopak. (...) "Cožpak láska potřebuje nálepku?"... celý text

Země osvícení: Peyotl a iniciace 2022, Charles Duits

Reklama na peyotl, který "sjednouceje tělo se Světem, protože jazyk lže". Největší iluze je iluze oddělenosti. A další iluze je iluze vědomí, iluze toho, že jsme svobodní. Jenže to nejsme, jsme zaneprázdnění imaginárními starostmi, nicotnostmi. Jsme pokroucená kola. Duits vidí, že slova nikdy plně nepostihnou realitu. Peyotl sjednocuje, odhaluje deformance. Neschopost lidí čelit psychedelikům je neschopností lidí čelit tomu, co za pravdu vám je skrze ně odhaleno a nutí vás to čelit téhle realitě, realitě, kde vše splývá a je jedním, kde jazyk, jak jej používáme je prázdný, je "hračka", protože Svět, jak jsme jej utvořili v naší "kolektivní" společnosti je "komfortní", ale vzdaluje se skutečnosti, je "mrtvý"; váš nábytek vyjadřuje "úzkost", vše, na čem lpíte, váš celý život v jádru vyjadřuje úzkost, miliony lidí žijících v konzumu, krmeni falešnými zprávami z médií, krmeni falešným jídlem. (Mexická civilizace je daleko méně násilná, než si globálně představujeme - jak se na to díváme? Nikdo si už nepokládá otázky, jen konzumuje). Nemálo osvícených lidí věří, že tohle je důsledek převážně vzdálení se přírodě, kde vnímáme právě, že vše je jedním, něčím, co pulzuje dohromady v jisté synergii, a to je něco, čemu se individualistická a roztříštěná společnost ("západní filozofie a její bezpečný přístav rozumu, který chybně považuje za poznání") a jak se podle ní lidé řídí, odnaučila. Jak je psáno už na přebalu "Pravda je zcela prostá. Ale nevyslovitelná. Abychom ji dokázali vyslovit, museli bychom vynalézt novou gramatiku, a tedy i novou logiku. Protože ji nedokážeme zformulovat, musíme se zatím spokojit s tím, že ji vyjadřujeme. Právě to dělají básníci." Já. Dualismus. Schizofrenní pojetí společnosti. Duits je fajn, rozuměl bych si s ním. Pravda.... celý text

Měsíc je drsná milenka 2018, Robert A. Heinlein

Obšírně politická heinleinovka, s nejednou úsměvnou outdated myšlenkou, speciálně pokud jde o PC technologii. Heinlein je revolucionář, nemá věci domyšlené, ale nechybí mu pro ně zápal. Nicméně, příliš politiky, vlastně mi přišlo, že krom AI otázky je to hlavně o tomhle, snad jen téma vícero partnerů věci trochu promíchalo, okořenilo. Čekal jsem, že to bude víc jako 'Dveře do léta', ale ono se to spíš blíží tou politickou angažovaností militantnímu filozofování z 'Hvězdné pěchoty', která, dle mě, fungovala líp jako parodie (geniální filmová "adaptace"). Heinleinovi fans jsou asi taky dost jinde.... celý text

Hluk 1997, Petr Halmay

Nálada doby tu určitě je. Z momentu do momentu, člověk prochází a snad i chápe tyhle, asi hodně osobní, vzpomínky autora, které jsou ale zároveň bez kontextu spíše jen jakýmsi zábleskem. Moc se z toho chytit nedá, zároveň to ale není vůbec špatné. "Přiznám se, že ani přesně nevím, proč to vykládám. Tento text není veden touhou cokoli rekonstruovat. Je pouhým pokusem o určitý způsob existence. Pocit naprosté výlučnosti zvuků a světla vzbuzuje představu přesahu, vyústění do nějakého jiného rozměru. Když nyní vidím svoje tělo, jímž protéká jas lampy, připadá mi, že hoří tímtéž ohněm jako kterákoli rostlina. Průzračné tělo pod lampou v hustém šeru, způsobilé dávat život. Vidím, jak z mého těla vystupuje tělo jiné, nadané toutéž silou, promítá fantastické obrazy do koutů noci. Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevilo v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam. A přesto se zdá skoro nemožné, aby příběh neexistoval. Jakási viditelná nit přece být musí." ""Napíšeš mi?" zeptala se ho s toutéž živelností, na kterou ani po letech nemohl zapomenout. "Asi spíš ne," zapálil si. Veliká okna planula do ulice skoro jako oheň, u kterého se hřáli, když civilizace skončila."... celý text

Boarding Home 2006, Guillermo Rosales

Guillermo Rosales byl dost nasranej spisovatel a člověk, co hodně zápasil s vnitřními démony, byla u něj diagnostikovaná schizofrenie, byl to nadějný fabulant, co uplatňoval svůj talent, ale taky měl vztek a byl to komunista a pak zase nebyl, byl schopný mlátit svoje přátele a pálil svoje rukopisy, ke kterým se i (pokud to jinak nešlo) propáčil, i přestože se je jeho matka snažila zamknout a schovat. Navštívil i Československo. V 'Boarding Home' je hlavní hrdina, autorovo alter ego, tak trochu chytrej jak rádio, protože byl komunista a přečetl všechnu vyšší literaturu a je z Kuby a je poněkud dobrovolně hospitalizován v ústavu, kde jsou chovanci ojebáváni dvěma despotickými vychovateli, kde se chčije na zem a dělají všechny možný chuťovky. V tomhle panoptiku se pohublý hlavní hrdina, který má, řekněme, občas problémy s agresivitou a prořízlou pusou, snaží najít svoje místo, zatímco jím zmítá vnitřní nepokoj. Později se, po pestré řádce vedlejších postav, objeví na scéně hospitalizovaná žena se jménem Francis, která ho v podstatě nechá ji škrtit a znásilňovat, znásilňovat a škrtit... a tak se do ní náš Mirek Dušín zamiluje, aby se pak spolu rozhodli utéci a začít nový život... syrové čtení, se vztekem pod povrchem, nemilosrdné, stejně jako Rosales a jeho život sám, ale zároveň asi taky nic novýho pod Sluncem.... celý text

Jiné básně 2018, Nicanor Parra

Úderná sbírka (samozvaného) antibásníka Nicanora Parry, kde, pokud neznáte jeho styl, vám možná chvíli potrvá se na tu údernost naladit, ale za mě vyvstává především jeho nemilosrdná ironie, se kterou nešetří absolutně žádné téma. Škoda, že je asi dost obtížné docenit pravé kvality autora, jako je tenhle, pokud čtenář neumí španělsky, přijde mi, že je to zase jeden z těch případů (jako třeba Céline). Je toho i dost málo publikováno v angličtině, i jiných překladech, pro nás ne, ale v rámci španělsky mluvících a publikujících zemí je Parra velké jméno a úplně jinde a vůbec mě to nepřekvapuje, protože i takhle mě to dost zaujalo a četl jsem s dost slušným zaujetím.... celý text