Hraboshka
přečtené 476
Mrtví se někdy vracejí
1992,
Stephen King
Je pravda, že někdy je to přitažené za vlasy. Ale to se mi právě na Kingovi líbí. Že dokáže vzít i námět, o kterém bych si normálně pomyslela Haha, to bude nějaká béčková hovadina - a zpracovat ho tak, že se po čtení ustrašeně rozhlížím, odkud na mě co vyskočí, a mám strach jít v noci na záchod. A nejlepší bylo číst před spaním. Ty sny, co se mi pak zdály! Tak krásně jako v nich jsem se už dlouho nebála.... celý text
Satirikon
1971,
Gaius Titus Petronius
Velká škoda, že se tohle dílo nezachovalo celé. I tak je to ale moc zajímavé a pro mě občas i překvapující a poučné čtení. Bohužel kromě Hostiny u Trimalchiona souvislosti někdy unikají. Ale myslela jsem si, že právě Hostina mě bude bavit nejvíc - jenže po ní to bylo ještě lepší, celkem dobrodružné putování přiteplených přátel, kteří se perou o chudáka Gitona... Tohle bych si s chutí přečetla celé. Každopádně bych se teď ještě radši podívala do té doby - a moc ráda bych potkala samotného Petronia. Vážně by mě zajímalo, jaký ve skutečnosti byl.... celý text
Amok
1979,
Stefan Zweig
Osm novel a povídek, dobrých, skvělých a někdy dechberoucích, rozpitvávajících lidské nitro na titěrné kousíčky. Zdaleka nejvíc mě dostalo Zmatení citů, tak smutné, dojemné... Začíná vcelku nenápadně, obyčejně; jen aby vás pak - ukolébané a nepřipravené - o to prudčeji strhla taková vlna citů, že vám nezbude než se schoulit do klubíčka a přečkat až do konce. A k tomu všemu úchvatné líčení Shakespeara a jeho doby... „Jak to bylo plné smutku, plné něhy a studu; až do nejhlubšího nitra pronikal mi ten svíjející se hlas. Styděl jsem se, že mlčím tak chladně, s tak bezcitnou ledovostí před mužem, od kterého jsem přijal víc než od kohokoli jiného a který se přede mnou tak nesmyslně ponižoval.”... celý text
Písně kosmické
1959,
Jan Neruda
Krásné verše, zajímavé myšlenky a fascinace vesmírem, kterou občas zažívá asi každý. Jak lvové bijem o mříže - tohle nedokážu číst jinak než hlasem Sováka...... celý text
Poslední kontinent
1999,
Terry Pratchett
Hlídka je hlídka, ale tuhle partu univerzitních páprdů začínám mít taky dost ráda. Řehtala jsem se jak kůň Snížek, a to je mi jasné, že jsem ještě hromadu vtipů a narážek vůbec nepochopila. Bůh–ateista byl ohromný sympaťák. Evoluce je tu podána tak, že to musí potěšit její zastánce i kreacionisty. A moje ideální sestava na výlet, třeba k protinožcům, by vypadala asi takhle: já, kvestor, knihovník, opilý Mrakoplaš a pár plechovek piva. Jo a... jen klídek. (Napadlo mě to až teď, možná že jsou Velikonoce, ale Mrakoplaš mi celkem připomíná Briana Monty Pythonů. Každopádně není tak těžké představit si ho jako Grahama Chapmana se špičatým kloboukem.) „Existuje jistý druh vedoucích, kteří jsou známí svým 'Moje dveře jsou vždycky otevřené' a bylo by pravděpodobně lepší utlouci se vlastním životopisem než pro ně pracovat. Ve Výsměškově případě to však znamenalo: 'Moje dveře jsou neustále otevřené, protože když se nudím, můžu střílet ze samostřílu přes celou vstupní halu až do terče nad kvestorovým stolem.'” „Možná bychom se mohli dohodnout na nějaké výměně studentů a tak dál?” „Výborný nápad.” „Můžete mít šest mých studentů výměnou za jednu slušnou sekačku na trávu, ta naše mrcha už zase nefunguje.”... celý text
Je skutečně fascinující, že si můžeme přečíst něco tak velmi, velmi starého. Děj je bohatší než u Íliady, není to jen samé ten zabije tamtoho, tenhle zas na oplátku tyhle dva... Také jednomu při čtení docela vyhládne, všichni pořádají nějaké hostiny, po jídle touhu i po pití zahánějí zcela... Verše se pěkně nesou, jazyk je prostě nádherný. A moc se mi líbila všechna ta dlouhá přirovnání, třeba: Jako když z výběžku skály kdes rybář svým předlouhým prutem hází s úmyslem lstivým své vnadidlo nevelkým rybám vrhaje do moře rourku, jež z rohu je polního býka, jednu pak lapí, a jak se tak třepotá, hodí ji na zem, tak sebou třepali oni, když ke skále vzhůru je nesla.... celý text
Pátý elefant
2001,
Terry Pratchett
Až nezdravě dlouho jsem nečetla žádného Pratchetta. Hlídku miluju z celé Zeměplochy vůbec nejvíc, takže Pátý elefant mi teď sedl jako kyselá prdel na hrnec. Napínavý příběh, všechny ty vztahy člověk–vlk, vlkodlak–člověk, vlk–vlkodlak, k tomu upíři, Igoři, trpaslíci (a trpaslice), tři sestry s višňovým sadem a kalhotami strýčka Váni - prostě paráda! Úžasný humor je už tak nějak samozřejmostí... Také si tu čtenář dost užije kapitána/velitele/diplomata Elánia, který je mou nejoblíbenější postavou - to jeho logické uvažování, morální zásady a elániovská ironie... Sibyla tady je taky dokonalá. Líbí se mi vztah (jestli se to tak dá nazvat...) Anguy a Karotky. Gaspodu bych i přes všechen smrad a špínu chtěla mít doma. Gavina už bych doma mít nechtěla, ale je vážně zajímavý... No s tímhle výčtem radši končím, protože pratchettovských postav je strašně moc a žádná nemá chybu. Tohle mě skoro zabilo: „Tračník! Tračník! Tračník! Ven! Ven! Ven!“ křičel Reginald Půlbotka šťastně a mával transparentem. „To nemá ten správný zvuk, Regu,“ vrtěl hlavou Noby. „Zní to jako chirurgie.“... celý text