HerrPilot přečtené 242

Stroj času 2021, Herbert George Wells

Abych parafrázoval větu z animáku Madagascar: „Stroji času, já vás žeru!“ Po třech letech jsem se rozhodl opět nasednout do časového vehiklu, nyní s vydáním od Ledy, a i tentokrát byl ten let naprosto kulervoucí a fantastický. V době, kdy u nás ještě spisovatelé domokvávali z Babičky, v Anglii jeden mladý gentleman bouchnul pintu Guinessa, posadil se za psací stůl, a vypotil dílo, které po vzoru svého titulu předběhlo dobu, a ovlivnilo celý žánr. I díky Stroji času máme trilogii Návrat do budoucnosti, nebo seriál Doctor Who (tam jsou ty inspirace ještě důslednější, viz třeba krutí mutanti Dalekové – mix nacistů a Morloků, Cestovatel časem není pojmenován, Doctor i Cestovatel jsou excentrici,...). Taková odbočka: V poznámce je připsáno, že naši „zlatí komunisti“ téhle (skoro) brožuře moc nefandili. To je celkem zábavné, jelikož Morloci/proletariát jsou tam za ty silnější a inteligentnější. Snad se jim nelíbilo, že dělníci jsou vyobrazeni jako krvežíznivé kreatury, žijící v temnotách. Nebo nevím... Při druhém čtení ještě mrazivější knížka si zaslouží plnou fasetu hvězd. Poznámka k vydání od Ledy: Krásná, byť brožovaná, obálka ukrývá poměrně pěkný překlad, opatřený i alternativním úvodem jedné kapitoly. Změna na ÉLY a MOLOKY je překladatelem vysvětlena (byť sám si myslím, že MOLOK má nebezpečně blízko k mlokovi... a tam se ztrácí ta hrůzostrašnost). Mínusem je místy divná sazba (písmena jsou nezřídka „setřená“) a také občasné překlepy. Škoda absence pevné vazby a ilustrací...... celý text

Príhody Arthura Gordona Pyma 2017, Edgar Allan Poe

Již nějakou dobu jsem přemýšlel nad četbou Poeova jediného románu, leč zdejší velice nízké hodnocení a komentáře mne od tohoto záměru po nějakou dobu úspěšně odrazovaly. Každý mladý muž se ale dostane do stádia, kdy si musí věci omakat sám, a varován zdejšími komentáři jsem se vyhnul edici Omega, a místo toho vsadil na vydání od Europy od brati Slovákov. A učinil jsem dobře, poněvadž jinak bych se ošidil o jeden z nejčtivějších a nejmrazivějších „cestopisů“, jaké jsem doposud četl (a nic na tom nemění datum prvního vydání originálu), ve kterém není nouze o doopravdy hororové momenty (férově – ve scéně, kdy hrdinové losují, koho zkanibalizovat, jsem dejchal jenom vlasovýma kořínkama). Další část komentáře bych rád věnoval doporučení: kniha má být dělena do 25 kapitol (samozřejmostí jsou odstavce), a má obsahovat 5 ilustrací/ nákresů, jakož i předmluvu a koncovou poznámku. Nevím, zda vydání od Omegy tímto disponuje, ale než začnete číst, výše zmíněné si překontrolujte. Zvláště předmluva a poznámka jsou důležité, neboť de facto vysvětlují, proč se v cca polovině knihy změní styl, jakož i to, proč je konec „ustřihnutý.“ Téhle čtivé, atmosféricky ryze poeovské knize s lehkým začátkem a mrazivým koncem zkrátka nemohu dát méně, než 5 vykuchaných *.... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 2006, C. S. Lewis (p)

Po dechberoucím Solarisu jsem chtěl vyzkoušet něco z druhé strany spektra. Pratchettovo Lehké fantastično bylo po úžasné sci-fi knížce až příliš... příliš. Proto jsem se rozhodl pro tento fantasy bestseller. A upřímně řečeno- nějak nevím, proč se to stalo bestsellerem. Chci říct- je to krátké, dynamické, výborně čtivé, místy velice milé, ale tak nějak... zapomenutelné. Lewis si navíc (na rozdíl od kolegy Tolkiena) nedal přílišnou práci s budováním a originalitou světa- a tak tu najdeme kreatury z řecké mytologie bok po boku se Santa Clausem, a to vše s křesťanským podtextem. Postavy se i na pohádku někdy chovají nelogicky, k naučnosti příběhu by člověk mohl mít taky spoustu připomínek (vztah k Edmundovi nebo k čarodějčiným monstrům, autorovo kormidlování do černobíla,...). Celkově to je opravdu knížka pro děti (fakt jen pro děti, ne jako Hobit, Vítr ve vrbách, Anna ze Zeleného domu, které disponují i něčím pro dospěláky). Jaký to rozdíl oproti Tolkienovi a jeho dílům, která částečně vznikla ze stejné sázky, jako Narnie... Objektivně tak na 3, ale jakožto nedítě nebudu snižovat skóre.... celý text

Solaris 2021, Stanisław Lem

Číst tuhle knížku bylo jako účastnit se nějaké ďábelsky geniální mše v Chrámu Nejvyššího SCI-FI. Nebo jako přikurtovat se na Adama -pouze v sandálech- k raketě, aby rakeťák posléze zjistil, že ty sandály zůstaly dole na kosmodromu. Zkrátka těžce popsatelný zážitek. Solaris začíná jako klasické sci-fi, načež do toho Velekněz Lemowicz přilije špetku hororu. Ne moc, jen tak, aby to na „Duchéminově patře“ zanechalo pachuť něčeho zneklidňujícího. Hned potom tam náš neohrožený Velekněz nastrouhá trochu psychoanalýzy, načež v polovině do budoucího majstrštyku přimíchá pár zrnek učenecké soli, která chuť první poloviny trochu překryje, ale jedlíkovým chuťovým buňkám dodá nezbytný solidní základ pro vychutnání druhé poloviny, která již sestává z hořkých, byť do celku zapadajících aromat. Zajímavou tečkou na závěr je pak doslov Františka Novotného (vyd. 2021), který jedlíkovi, který si snad nebyl jist, nešálí-li jej chuťové pohárky, podá potřebný trávicí kontext. Zkrátka a dobře – jedlé, ale místy náročné, vyžadující jedlíkovo aktivní vychutnávání. Přesto po těch všech pytlíkových polévkách bylo toto poctivé několikachodové/multi-chuťové jídlo naprostou senzací. Tedy pro mne fakt jo. Tomuhle (právem přechválenému) gastroštyku nemůžu dát míň než 15 * z 5, ačkoliv mne učinilo vybíravějším, což není žádná výhra. (A opět poukázalo na nešvary českých sci-fi šéfkuchařů) Pochvala pro knihu Zlín za minimalistické, ale elegantní vydání.... celý text

Plavby sebevrahů - Na primitivních plavidlech napříč 2018, Miroslav Náplava

Jsou géniové, kteří září jako oči člověka, který to přehnal s extází. A pak jsou géniové, k jejichž osudům člověk musí přistupovat kriminalisticky – musí je exhumovat. No a to je vlastně případ této (námětově) úžasné knihy. I ona se snaží vzkřísit jednoho takového génia, který navzdory svým úspěchům (a kvůli své důvěřivosti) není u nás tak dobře znám. Co je ale trochu problémem, to je zpracování. Autor začíná u Thora Heyerdahla, navazuje pyramidami (tak na +- 2 odstavce), letmo políbí Heyerdahlovu legendární expedici Kon-Tiki, pak se pustí do Ingriše, přizve k tomu pana Zikmunda, načež obrátí list a věnuje se dalším „vorařským sebevrahům.“ Potom opět naváže na Ingriše, nechá jej umřít a začne vyprávět příběh, jak se autor a jeho kamarádi vydali do USA katalogizovat pozůstalost po Ingrišovi, načež do toho povídaní ještě připlete několik vorařů. To všechno završuje popisem svého setkání s Heyerdahlem a popisem Ingrišovy předválečné trampiády. Knížka má něco kolem 230 stránek, přičemž spoustu z nich zabírají předmluvy a doslovy. Mnoho témat – málo stránek. Autor mi trochu připomíná jojo v rukou hyperaktivního dítěte – také hopsá nadzvukovou rychlostí. Tady je to ale na škodu. Myslím, že v další edici by měl autor přidat pár (desítek) stran, a velmi zásadně přepracovat koncept. Vytknout ale nelze technickou stránku věci, jelikož text doprovází skutečně velké množství barevných i černobílých snímků, map a nákresů. Závěrem – hodnotit hvězdičkami nebudu, jelikož námět by byl za 5 a zpracování za 1, přičemž z úcty k popisovaným lidem tam tak nízké hodnocení prostě dát nemohu. Přes všechnu svou kritiku knihu přece jen doporučuji.... celý text

Zloděj blesku (ilustrované vydání) 2019, Rick Riordan

Po tom, co jsem odhalil existenci ilustrovaného vydání Persea SynaJackova, jsem usoudil, že je nejvyšší čas zkřížit meče s touto kopií Harryho Pottera. Překvapivě to nedopadlo tak špatně. Čtivé to bylo, dobře to plynulo, člověk si prosvištěl řeckou mytologii (což může být plus pro děti). Co mi ale vadilo, to byl americký prvek. Obecně moc nemusím, když jsou mytologičtí bohové a hrdinové zlidšťováni (viď Marvele?). A tady si polobohové cpali panděra hambáči, colou (různými příchutěmi), chipsy, Olymp se nacházel nad Empire State Building, Zeus byl oblečenej jako nějaká kombinace hipstera a byznysového žraloka, a Poseidón dřepěl na pitomé rybářské stoličce. Navíc samotný Perseus se choval jako syn špatně napsané postavy Arnolda Schwarzeneggera. Ty jeho „hlášky“ mi za chvíli začínaly lézt na nervy, a po tom, co tam poslal „jdeme jim tam nakopat zadky“ jsem měl chuť vzít trojzubec jeho otce a narvat mu jej do míst, kde sídlí bůh Anus (dámy prominou)... Také mi kapku vadila absence napětí. Hrdina si tak nějak jde, všecko pobije/získá/doručí v tempu, za které by se ani Zásilkovna nemusela stydět, ale čtenář se tak nějak o ty postavy nebojí. Asi nemá smysl nimrat se v knížce pro děcka, na druhou stranu jsem očekával kapku víc. Tak to byl skutečně rip-off Harryho Pottera. * nicméně dám 3 za čtivost, vkomponování jednotlivých věcí z mytologie a zvláště ke konci probleskující záblesky hloubky. Zvláštní upozornění si zaslouží naprosto úchvatné ilustrované vydání, které v některých technických aspektech přebilo i ilustráky Harryho Pottera. Rocco sice není Kay, ale jeho ilustrace přidávají příběhu na stylovosti.... celý text

Úsměv lorda Ickenhama 2011, Pelham Grenville Wodehouse

Opět velmi dobrý Wodehouse, byť poněkud krátký, což mu dle mého uškodilo. Sice nás vybavil Frederickem „uličníkem-v-podzimu-života“ Lordem Ickenhamem, ale ubral na těch svých moc pěkných popisech Blandingsu a okolí, jakož i na spletitosti děje (kupříkladu se tentokrát obešel bez nakopávání konstáblů, či komplikovaně provedených krádeží – tohle je prakticky čistá konverzačka). Rovněž zde chybí pan Galahad; strašně bych chtěl vidět Ickenhama a Galahada mířících bok po boku bez bázně a hany do akce. Na druhou stranu – na takovou nálož šílenosti nebyli čtenáři počátkem šedesátek ještě připraveni. Sečteno a podtrženo – standardně dobrý Wodehouse, který celou dobu jede na vlně lehkého humoru, ale který v rámci vmáčknutí do limitu 200- stránek leccos zjednodušil. A za to - 1*. (Potenciálním zájemcům o Wodehouse doporučuji pro začátek spíše mého oblíbence –„Pan Galahad zasahuje“)... celý text

Dějiny britských králů 2010, Geoffrey of Monmouth

Čtení této knihy bych přirovnal k návštěvě mé zubařky. Při pohledu na tu krásnou, mladou, talentovanou blankytnoočku má jeden chuť se s ní někde mezi zubařským křeslem, počítačem a instruktážními pomůckami ve formě zubních protéz pomilovat, nicméně sterilnost prostředí v kombinaci s bzukotem sklovinoborné vrtačky okamžitě uhasí jakékoliv vyšší a vášnivější city. No a tak to je i s touto knihou. Žofrému se tak nějak podařilo dějiny krajiny, poseté mystickými blaty a mlžnými opary, sesumírovat do bojů, rouhání se proti Bohu, bojů, bojů, zrádných Sasů, domácích válek, domácích válek, bezcharakterních zmrdů, bojů, domácích válek, útěků, zrad. Jo a ještě bojů a domácích válek. Autor je navíc dost zkratkovitý a sterilní, nikde se moc nezdržuje (kromě Artuše), a vysloveně si libuje v bojích. Po chvíli mi už repetitivní spojení, jako „bojovali celý den“ nebo „obě strany prolévaly krev,“ lezly krkem. Na to, že si podstatnou část téhle publikace Žofréé vymyslel, mohl se aspoň posnažit. Abych ale jenom nehaněl – knížka je docela čtivá, krátká a vlivná. Obsahuje jeden z prvních delších zápisů o životě Artušově a Learově, a i proto se ji vyplatí prostudovat. (Z téhle knihy velice pravděpodobně vycházel i pan Hulpacht, když sepisoval mé nejoblíbenější převyprávění artušovských legend, knihu Rytíři krále Artuše) Hodnotit hvězdami nemohu, neboť si nejsem jist, kolik bych jich tam měl dát, ale teoreticky by to bylo něco mezi 3-4* za tu sterilnost, a místy i monotónnost.... celý text

Oceán na konci cesty 2020, Neil Gaiman

Vzhledem k tomu, že děj knihy tady jiní přede mnou rozpitvali důkladněji a zkušeněji než by to zvládl Jack Rozparovač s pomocí pana Hanibala, dovolím si vdatlovat pár svých postřehů: -Čta některé zdejší komentáře, jeden by si řekl, že se jedná o pohodovou dětskou knížku, kterou přečtete svému plodu po hrůzném dni ve školce. Ale nějak nevím, zda bych svoje děcko vystavil sexy au-pair, vonící hnilobou, černým ptákům, jejichž zobany trhají fláky masa o velikosti Texasu, stínovým rekonstrukcím mrtvých lidí, nebo představě otce, který nabuzen onou au-pair a svými plnými koulemi (na okraj – chůviny šaty nejsou to jediné, co bude v příběhu vydávat pleskající zvuky) chce utopit syna. Chci říct – táta ze me bude rozhodně zlomyslnej, ale budu-li potomka chtít postrašit, dám mu nějakou Rosamunde Pilcher, nebo harlekýnku... -Někteří komentující zmiňují, že není reálné, aby sedmileté dítě uvažovalo způsobem, jakým to činí tady hlavní protagonista. Osobně mi to zas tak divné nepřijde, jelikož příběh je vypravován retrospektivně, vzpomínající si sem tam může něco... vzpomenout jinak. A proto si taky nemyslím, že to je knížka pro děti, nedej Bože YA – muž, který vzpomíná, už má něco odžito, a jeho retrospektiva je tím podbarvená. Spousta vět a jejich významů zkrátka přeletí nad hlavinkami ve výši Slunce. -Gaiman je výtečný vyprávěč, ale jeho silnou stránkou je zejména vykreslení atmosféry. To mu jde kongeniálně. Jo a taky konce. Dějař ale zas tak skvělý/inovativní není (potvrzuje to tahle knížka). Za to beru 1*. -Je třeba vychválit ilustrace v argáckém vydání, které příběhu opravdu velice pomáhají, byť některé vypadají, jako kdyby vznikaly za pomoci dizonančních tónů Pink Floydů a dlouhé lajny. -Překlad pana Janiše je standardně výborný, horší to už je s překlepy (jeden je i na Doporučené ceně). Dobrá a čtivá knížka, leč dávám 4 stínové *.... celý text

Tajemná zahrada 2020, Frances Hodgson Burnett

Jedna z knih, která měla potenciál, ale v mém případě nezafungovala. Počátek byl víc než jen slušný – rodiče a služebnictvo hlavní hrdinky jsou vybiti epidemií, samotná Mary je poslána do úplně nového světa se zcela jinými zvyky a jiným podnebím, kde svými manýry způsobí tak trochu pozdvižení. Potud dobrý. Autorka dál splétá pavučinu tajemství, kouzel a záhad. Výborně! A pak ta kouzla, magii a záhady rozpustí do dlouhých popisů tajemné zahrady, které sice chtěly být poetickými (a pro nadržené zahradníky jistě básnickým Olympem budou), ale jaksi jezdily jen tak po povrchu, bez invence, stejně jako 3/4 téhle knížky. Nic proti popisům nemám, ale měly by mít něco... navíc. Rovněž nemám rád, když si autor vymyslí postavu, nad jejímiž vlastnostmi a schopnostmi pak neustále honí pero (krátké „e“, perverzáci!), no a v téhle knížce jsou takovéhle postavy hned 2 – extrémně skvělý, ultrabožský, výjimečně zkušený, eponymně hodný, mýticky pracovitý Dickon, a jeho vševědoucí, velezkušená a počítačově moudrá matka. Neustálé narážky dalších postav na to, jak tihle dva jsou úžasní, tomu moc nepomáhaly. Abych jenom nehaněl – atmosféru tato knížka svým způsobem má (anglická vřesoviště ji zcela určitě mají), proměna Mary a pana Colina byla docela uvěřitelná, a snad i některé myšlenky stály za to, nicméně jsem očekával kapku víc, než jen 300+ stránek o zahradničení (osobně zahradu mám, ale takhle na větvi zas z ní nejsem). Nedokážu hodnotit *, ale myslím, že teoreticky by to mohlo být za lepší 3*. Pokud chcete nádherné knížky o přírodě, které ale zároveň mají pěkný děj, pak doporučuji spíš Vítr ve vrbách, nebo Annu ze Zeleného domu. P.S. Vydání od Ledy je graficky velmi pěkné, ovšem obsahuje i nemálo hrubek a interpunkčních nedotažení.... celý text

Sto básní: Svět staré japonské poezie 2020, * antologie

Naprostý bonbónek nejen pro milovníky poezie. Sám básním moc neholduju, jedouc dle hesla: Když to nemá příběh, nemá smysl to číst. Přesto – tihle Japončíci (někteří, ne všichni) dokázali napráskat do malých/krátkých básní hned několik rovin, což je dost v kontrastu se spoustou básníků západní kultury. A to tahle knížka se skládá pouze z „tanky“, tedy z jakéhosi předstupně k veleminimalistickému haiku. Zkrátka tyhlety básně jsou tím, co si ráno na minutu dáte, a i v poexkrementovaným dni vám to projasní aspoň to dopoledne. Samostatnou stránkou je pak vydání od DharmaGaia, které odpálilo má budoucí očekávání ohledně básnických sbírek tak vysoko, že to musí sestřelit i kdejakou kosmickou loď. Obsahuje kvalitní reprodukce japonských obrazů, které se vztahují přímo k jednotlivým básním. Každá báseň je uvedena krátkým životopisem daného básníka, následuje ona báseň v českém překladu, za níž je umístěno vysvětlení, „co tím básník chtěl říci“, po němž následuje původní zápis a fonetický přepis. Některé stránky jsou ještě zakončeny popisem ilustrace. To vše v provedení paní Honcoopové. Celé je to uvedeno rozsáhlou předmluvou, popisující popularitu sbírky v Japonsku i japonskou dvorskou... básnivost. Konec je tvořen rovněž rozsáhlým doslovem, v němž jsou zmíněna právě i haiku. Sečteno a podtrženo – tleskám, posílám 5 minimalistických *, a doufám, že i jiné básnické sbírky (klasiků) budou vydávány s takovou péčí a tak elegantně (nikoliv v nějakých zbytečně artových pseudokabátech).... celý text

Stateční kapitáni 2019, Rudyard Kipling

Konečně jsem se dostal i k této knize. Nejprve se mi do ní nechtělo, neboť knížky, které mají podtitul „výchovné“ beru jako průjezd shromážděním Svědků Jehovových – myšlenku to sice má, ale stejně se nestačíte divit... A vlastně to tak bylo i s touhle knížkou. Je úžasně dobrodružná a čtivá. Nikdy jsem nečetl tak krásně popsané pohyby lodi („tancuje jako hravé štěně,...“). Těžký život rybářů a jejich zvyky, stejně jako lodní terminologie jsou zde hojně zastoupeny, člověk se tedy opravdu něčemu přiučí (nota bene Kipling měl i zkušeného poradce). Co mi ale kapku vadilo, a za co srážím 1*, bylo takové to přehnané chlapáctví. Nikoliv však chlapáctví postav (u nich se to dá pochopit), ale chlapáctví autorovo. Měl jsem vtíravý pocit, že autor se snaží říct, že komu práce nepůsobí zádobol, mozoly na rukou, a komu práce vynáší pěkné peníze, ten vlastně nepracuje, a tím pádem ví o životě akorát tak exkrement. Je ale taky možný, že jsem vyškolenej ze současných FB diskuzí na téma „umění x osmihodinovka u pásu“, a tak jsem si třeba autorovy narážky špatně vyložil. Ale když on někdy tak tlačil na pilu... Co je ale bezvýhradně úžasné, to jsou Burianovy ilustrace, které me opět utvrdily v názoru, že ten chlapík je šéfem českýho ilustrátorskýho Olympu. A nic na tom nemění ani fakt, že (dle doslovu) Burian špatně namaloval škunery – snad jim udělal o pár stěžňů míň... Výborný je taky samotný doslov Františka Novotného, který dává román jak do kontextu stavby/konstrukce škunerů od Velkých mělčin, tak do kontextu života a specializované práce zdejších rybářů. Sečteno a podtrženo – navzdory svým výhradám k „výchovnosti“ románu se k němu jistě vrátím. Už kvůli jeho atmosféře, snad pocitu volnosti, úžasné poslední kapitole, a Burianovi. Solidní 4*.... celý text

Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy 2020, Jules Verne

To se tak jednou potkalo Pět neděl v balónu s Ocelovým městem a Vynálezem zkázy, a z víkendu plného vášně a divočiny vzešla Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy. Knížku jsem si chtěl přečíst kvůli často vychvalovaným vynálezům, a také proto, abych zjistil, jaký styl že to Julesův syn Michel měl (neboť tato kniha navzdory nápisům na obálce a zdejšímu označení není prací Verna otce)… A velice jsem se divil, když jsem zjistil, že Michel jako spisovatel neuspěl. V kontextu tohoto díla je to nanejvýš škoda, neboť Barsac je skutečně na svou dobu moderní kniha. Verne syn kupříkladu odstranil všechny ty přetěžující popisné pasáže, které z knih pana otce dělaly pro mne nezřídka velice obtížně čtivou záležitost. Barsac je psán dynamicky, byť geografii úplně nevynechává, s nadhledem, má dobře napsané dialogy (z těch Julesových jsem leckdy skoro plakal) a plynule střídá formu článků, deníku a klasickou -er formu vyprávění. První polovina (ta putovací) je svižnější, jelikož vše je zahaleno tajemstvím: vypálené černošské vesnice, tajemné zvuky na obloze, umírající koně – tohle vás zkrátka nutí ty stránky nečíst, ale bagrovat. Druhá polovina (ta blacklandská) je o něco slabší – dostaneme sice padoucha, diktátorské a rasistické město, fanatické jednotky SS, roztržitého vynálezce a úžasné vynálezy (je pozoruhodné, jak Michel předpověděl letadla, startující jako vrtulníky, podobné dnešním tiltrotorům; nebo taktiku přesunu vojáků helikoptérami, která se používá od Vietnamu dodnes), na druhou stranu za toto dobrodiní ztratíme uvěřitelnost, viz. padouchova motivace, velmi rychlé přesvědčení vynálezce o zneužívání jeho vynálezů, a několik dalších deus-ex mašin. Plusem bude nepopíratelně to, že se kniha nevyhýbá tématům rasismu a osobní svobody. Sečteno a podtrženo – je to velice jasnozřivá knížka (jasnozřivější než spousta „julesáren“), nicméně kvůli docela uspěchané druhé polovině nemohu dát plný počet. Přesto na 4, šíleně solidní * se to bez problému vytáhlo. P.S. Četbu trochu narušuje velké množství chyb a překlepů ve vydání od Omegy.... celý text

Bylo nás pět 2016, Karel Poláček

Po dlouhé době, kdy jsem tuto knížku odmítal, snad z důvodu, že jich tam je pět, nebo tak něco, jsem se s ní pustil do křížku. A vůbec to nebylo špatné čtení. Právě naopak to bylo hrozně príma a takový... hřejivý. Poláček povykresloval skoro celý tehdejší Rychnov, a to jenom na pár stranách. Trošku me zamrzela změna tónu celé knížky, to když Bajza Petr dostal spálu. Zdá se mi ale, že v kontextu situace, ve které autor knihu psal, jsou věty jako „I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě“ daleko hlubší, než ty z první poloviny... Ještě bych se rád pozastavil nad výkřiky některých zdejších komentujících, kterým vadí, že autor používá cizí slova... Patrně některým dnešním čtenářům kapku lenivějí mozky, jelikož význam většiny, ne-li všech cizích ( rozuměj: zastaralých) slov, použitých v knize, je velice snadno odvoditelný od kontextu a situací, v jakých jsou použita. Chce to jen na pár vteřin zauvažovat. Absence téhle činnosti se patrně projevila i na překvapivě nízkém celkovém hodnocení knihy. Škoda... Sečteno a podtrženo – dát 5* nemohu, a to kvůli indické sekvenci, ale i silné a mravné 4* jsou solidní. Autorovi děkuji za příjemné chvíle na jejich stranách a obohacení mého slovníku o „nýčko.“ Nýčko si musím sehnat nějakou další „poláčkárnu.“... celý text

Na dně v Paříži a Londýně 2015, George Orwell (p)

Pěkná knížka o docela nepěkných věcech. Její obsah tady byl rozebrán x-krát, proto tady vypíchnu jen pár věcí, které me zaujaly: -Nejprve bych zmínil, jak lehkým perem to Orwell napsal. Štěnice pochodují tam a sem, smrad útočí snad i na vlasy, ale starouš Eric o tom píše tak, že se člověku ten kufr prostě nezvedne. Což je docela plus, když se můžete soustředit na čtení, místo na odklízení vlastního biologického materiálu. -Za velký plus považuju i fakt, že člověk dostane i něco víc, než jen zprávu o stavu plongeurstva a tuláctva. Zmíním třeba lekce tuláckého dialektu a vývoje vulgarismů. Autor taky často v textu zmiňuje jednotlivá slangová slova. Čtenář taky dostane lekce i v „survival“ směru, třeba jak si vyrobit polštář, když máte jen boty a košili. -Orwell pouze nekritizuje, ale nabízí i konkrétní řešení velice špatné situace anglických bezdomovců. Další plus. -Polemizovat by se dalo s autorovou úvahou, že bohatí a vzdělaní pohlížejí na dělníky apod. jako na lůzu, na nevzdělanou a hrubou hordu. Já nevím, ale tihle manuálně nasazení (minimálně někteří) se tak nezřídka fakt chovají, stačí se podívat byť jen na Facebook a na jejich (h)různá vyjádření ke komplikovanější tématice – migraci, sňatkům homosexuálů etc. (Sám jsem manuálně pracujícím. To uvádím jen pro případ možného nařčení z elitářství :) -Jako drobný mínus bych hodnotil snad základy antisemitismu. Jedním dechem dodávám, že v tomto bodě neznám autorovy postoje k Židům. Nicméně pokud bych měl soudit jen na základě této knížky, pak bych řekl, že byly spíše negativního rázu. Vzato kol a kolem šlo o opravdu velmi dobrou, čtivou a pro mne přínosnou knížku, která dala nahlédnout do mentality lidí z okraje. Taky se mi potvrdilo podezření, že Orwell je dobrým pozorovatelem nejen ve věcech politických, ale i těch ryze každodenně lidských, a tím se pomalu stává mou vycházející hvězdou. Za drobné nedostatky bych dal 4.5 bezdomovné *, ale postava tuláka Boza byla tak výborná, že těch 0.5 zkrátka musím přidat. P.S. Paperback?? U Orwella? Haló, Argo! Proč??... celý text

Ztracené světy 2001 2001, Arthur Charles Clarke

Upřímně řečeno mne tato knížka tak trochu zklamala. Podle anotace jsem totiž očekával ultimativní pohled do zákulisí, plný Kubrickovy pedantnosti, vážné hudby k záběrům kosmických plavidel, střetů spisovatel/román x režisér/film atd. Pár těchhle behind-the-scenes v knize skutečně je, a to jsou rozhodně velice zajímavé sekvence. Člověk se dozví, že původně neměl Dave Bowman do Hvězdné brány vstupovat sám, ale s žijícími spolupracovníky, nebo že HAL byl původně pohyblivým robotem s názvem Sokrates. Co je ale skutečnou osou této knihy, a co taky tvoří většinu kapitol, jsou alternativní verze románu/filmu. Ne, že by nebyly zajímavé, ale jsem fakt docela rád, že nad Clarkem držel ruku zrovna Kubrick… Je sice fascinující vidět, jakými cestami tvůrci prošli, ale více bych fakt ocenil delší pasáže z Clarkova deníku, či reálné potíže s produkcí takového díla (ty se tam sice taky objevují, ale je vidět, že Clarke zkrátka asi potřeboval někde zaflexit se svými nepoužitými nápady) . Za čtivost a jistou informační hodnotu pro fanoušky díla dávám 4, byť slabé,*. P.S. Kdo se zajímá, jak byl natáčen onen film, tomu doporučuju vícedílný dokument na YT. Odkaz na první díl je v Zajímavostech u 2001.... celý text

Cesta do středu Země 2015, Jules Verne

Tak jsem se konečně dohrabal k přečtení téhle klasické knížky, a ona fakt cestou byla. Ale nikoliv do středu Země, nýbrž do středu mé trpělivosti a tolerance. Celý příběh se zprvu tváří zcela nevinně. Je docela zábavný (snad poprvé jsem se u Verna smál), obsahuje drobnou satiru, a je to psáno vskutku lehkým perem. V momentě, kdy roztržitý profesor Lidenbrock objeví tajemný svitek, se začínají stahovat mračna. Ta začnou povážlivě houstnout v průběhu hrozně nudné cesty Islandem, a konečně kulminují právě ve středu Země. Tahle knížka mi také odhalila, že Verne opravdu nebyl dobrý spisovatel. Tak strašně se držel vědeckých popisů, že v nich příběh utápěl stejným způsobem, jakým evropský gurmán utápí hranolky v majonéze. Jeho postavy mezi sebou mluví tak STRAŠLIVĚ škrobeně a křečovitě (prakticky každá třetí věta začíná „Jakže?“), až jsem na ilustracích začal hledat tyč, zabořenou v jejich zádelích. Nevěřím, že by se lidé viktoriánských časů vyjadřovali takto, zvláště v nebezpečných situacích. Taková Mary Shelley, nebo Vernův „kolega“ H. G. Wells také psali sci-fi, ale to jejich bylo tak jaxi… uvěřitelné. Kniha ale byla krátká, a měla atmosféru, za což dávám slaboučké 4*. Mou oblíbenou verneovku – „Ze Země na Měsíc“ – to tedy nesesadilo. P.S. Ani těch dinosaurů, kvůli kterým jsem to četl, tam moc nebylo.... celý text

Podmořský lovec 2012, Hans Göbeler

Potřeboval jsem si trochu oddechnout od leteckých memoárů, potřeboval jsem vzpomínky od člena nějaké jiné zbraně. Docela náhodou jsem narazil na tuhle knížku, a z nesmělé obálky se vyklubaly jedny z nejčtivějších pamětí, jaké jsem četl. Autor se nepáře s úvodem, a jde rovnou na věc. Knížka taky obsahuje snad všechno, co nováček u knížek z ponorkového prostředí může chtít: plavby v exotických mořích, jemnou erotiku, akci, zásah vlastním torpédem, sebevraždu kapitána uprostřed akce, dramatické zajetí... Skutečně čtivé a informativní. Co mi kapku vadilo (a za co strhávám hvězdu) byl autorův až příliš... těsný pohled. Na jedné straně si stěžuje, že se o námořnících mluvilo jako o nacistech, na druhou stranu píše, že po návratu z války utekl před procesem denacifikace (která obnášela i návštěvy koncentračních táborů, pokud se nepletu), o kterém pejorativně mluví jako o „převýchově“. Neupírám autorovi odvahu, ponorková služba v tehdejší době byla velmi těžká, na druhou stranu by mne zajímalo, co si tento opravdu velmi hrdý Němec myslel třeba o Holocaustu. Co by řekl po návštěvě Osvětimi? Jistě by si našel nějakou výmluvu... Kniha je jinak výborná, a mohu ji tedy doporučit. A pokud si během její četby pustíte i výborný německý válečný film Ponorka (Das Boot) od Wolfganga Petersena, vaše prožitky z těsné paluby se ještě umocní. P.S. A pro pohled z druhé strany doporučuji knížku Bitva o Atlantik od kontradmirála Daniela V. Galleryho, který popisuje, jak tuhle konkrétní ponorku zajal.... celý text

Velký Gatsby 2018, Francis Scott Fitzgerald

Po dočtení téhle knížky jsem chvilku, tj. pár dnů seděl (tedy metaforicky řečeno; pracovní dovolenou člověku nedají jen kvůli knížce se špatným koncem) a přemýšlel, co takhle napsat. Knížka to nebyla nijak dlouhá, četla se vážně dobře (hlavně ke konci to chytlo takový spád, až jsem byl vděčnej, že me v mládí naučili plavat, jinak bych se asi utopil), a nezpochybnitelným plusem bylo, že všechny ty meganadudózní pařby zažil i tady jmenovec „džejefkeje“, čili psal takříkajíc z vlastní zkušenosti. Přesto mám pocit, že ještě pár stránek by klidně snesla, některé věci mi nebyly jasné (hlavně teda příběh tady paní Daisy). Za docela dobrý považuju fakt, že v této knížce není jeden určitej padouch, ale vyskytuje se zde padouch kolektivní (seriózně – tohle neměli ani Na Větrné hůrce), jelikož ve finále nese prakticky každý svůj díl viny, a to včetně vypravěče. Co ale musím vychválit až do nebes, je ilustrované vydání od Ledy. Ilustrace jsou fakt nepopsatelně krásné, stejně jako obálka a celkové technické zpracování. Jsem rád, že i u nás vycházejí TAK krásné knížky. Shrnuto – díky zmíněným nedostatkům nedám pět, ale jen čtyři silné a rychlé * (plus deset imaginárních za ilustrované vydání). P.S. Všem, kteří by rádi se Scottem utopili pár dalších (neknižních) chvil, doporučuju film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kde se postavy FSF a jeho ženy Zeldy několikrát důležitě mihnou.... celý text

Poslední aristokratka 2012, Evžen Boček

Nejprve jsem 1. ledna viděl vcelku průměrný film. Kamarádky průvodkyně mi ovšem řekly, že kniha je o 120 % lepší, a tak jsem ji koupil. No, nebudu lhát, četla se dobře, bylo tam nemálo vtipných scén (prozacem sjetá hraběcí rodinka me poslala do kolen), přesto když se od poloviny knihy začalo takřka neustále narážet na „svatbu Helenky Vondráčkové“ a peripetie s ní spojené, měl jsem chuť Helenku zažalovat za to, že autora nezažalovala. Helenku nějak moc nemusím, ale takovéhle dojení jednoho (ještě neúčinného) vtipu, či lépe řečeno vtipů, jelikož autor to dělá neustále, jsem fakt dlouho neviděl. Na prvních stranách navíc autor otevře sýpku vulgarismů, a jede na vlně Viewegha, či Hartla. U kastelána bych ale čekal kapku víc... Na druhou stranu se kniha odehrává v neotřelém prostředí, autor je místy i nápaditý (to když líčí, co všechno Kostkovic sexuchtivý předek používal jako hračky. Kovadlinu jsem s přítelkyní ještě nezkoušel, takže tady knize děkuju za inspiraci), a děj plyne docela svižně i navzdory tomu, že tam žádný není. Přes tři se kvůli repetitivnosti vtipů, vulgarismům a občasné „kameňákovitosti“ šlechtična nedostane, ale i tak to byl svěží vánek v zasmrádlém českém humoristickém rybníčku. Zájemcům o hradní humoristickou literaturu naopak doporučuji anglického klasika P. G. Wodehouse, který se dokázal obejít i bez laciných fórků, vulgarismů a dojení Helenky Vondráčkové. Navíc byl opravdovým mistrem jazyka (někdy se o něm hovoří jako o „Shakespearovi 20. století“). Jeho série o zámku Blandings by vám mohla sedět. Třeba Letní bouřka, Psmith to zařídí, či můj favorit – Pan Galahad zasahuje.... celý text