espesita
přečtené 302
Dáma z popela
2015,
Christine Trent
Zpočátku jsem byla nadšená skvěle propracovanou každodenností poloviny 19. století. Téma pohřebnictví je také velmi zajímavé a neokoukané, o tom, jestli mohla žena ve viktoriánské Anglii tuto profesi vykonávat, asi nebudu polemizovat, v tomto ohledu to beru tak, že v románu je možné všechno. Příliš mě nenadchlo téma americké občanské války, které se do příběhu přimotalo, ačkoliv to podle mého vůbec nebylo nutné. Stejně tak bych vynechala celou linku s královskou rodinou. Také mi silně vadilo střídání pohledů, ačkoliv obvykle mi to nevadí, ale tady mi přišly naprosto zbytečné debaty Adamsových o občanské válce, které ve výsledku byly pro děj důležité jen minimálně. Od poloviny se mi zkrátka zdál příběh příliš překombinovaný a zdlouhavý.... celý text
Na lovu
2018,
Meagan Spooner
Opravdu hodně pohádková knížka, ve své podstatě se původní pohádce ani příliš nevzdaluje a drží se zajeté osy. Přiznávám, že v knížkách podobného typu čekám víc romantiky, která tady z očividných příčin nemohla být tak intenzivní. Co mi ale vadilo, byla absence negativních postav. Čekala jsem, že se ze Solmira vyklube padouch, který Jevu podvede a pokusí se Zvíře zabít nebo vymyslí něco jiného, co by příběhu přidalo trochu víc dynamiky. Ale ne, byl to také dobrák skrz naskrz. Konec byl trochu zvláštní, možná moc jednoduchý. Autorka podle mého mohla víc využít proměnu Zvířete ve skutečné zvíře, když už to udělala.... celý text
Píseň zimy
2017,
S. Jae-Jones
Mně se příběh líbil, neskáču z něj sice do stropu, ale líbil se mi. Možná proto, že jsem vzhledem k hodnocení neměla vysoká očekávání. Líbilo se mi zasazení děje do Bavorska včetně skvěle zvládnutých reálií. Příliš často se u amerických autorů nesetkávám s tím, že by dokázali proniknout do evropské kultury a dobře ji popsat, tady se to povedlo i s propojením do historie. Nebylo tam toho mnoho, ale to co bylo, dávalo smysl a fungovalo. Určitě na tom má velký podíl i překladatelka, překlad byl zvládnutý skvěle :-) Co se děje týče, byl hodně lyrický, možná proto se hůře čte a zdá se takový ucouraný. Ale na druhou stranu to přesně koresponduje se zapojením hudby jako významného prvku příběhu. Zpočátku se mi to líbilo, ale ke konci už té hudby bylo příliš a informace se začaly opakovat. Konec mě příliš nenadchl, asi jsem ho ani správně nepochopila. Každopádně mi to víc přišlo jako převyprávění Fantoma opery (který sám o sobě je vlastně taky převyprávěním Krásky a zvířete, takže se točíme v kruhu :-) ) Nevím, jestli je to náhoda, nebo se autorka také řadí mezi fanoušky tohoto muzikálu, ale ti, kdo viděli Fantoma opery asi tak miliardakrát, jako já, si možná všimnou, že na konci knihy říká Liesl totéž jako Christine v písni "The point of no return".... celý text
Kroniky prachu
2019,
Lin Rina
Tato knížka si získala nesmírnou popularitu a mně je opravdu líto, že nemůžu všeobecné nadšení sdílet. Za mě je to prozatím největší zklamání tohoto roku. Jedná se o čistě romantický příběh a kniha se ani netvářila, že by měla být něčím víc, takže je pouze můj problém, že jsem možná čekala trošičku toho nadpřirozena. Téma, které si autorka zvolila, je určitě velmi zajímavé, bohužel je na příběhu příliš vidět, že vznikal jako internetový román na pokračování. Tam si autor může dovolit nebýt až tak přesný, ale pokud příběh vyjde knižně, očekávala bych odpovídající rešerši, zejména pokud se příběh přímo opírá o společenská pravidla jiné doby. V této oblasti tam bylo bohužel dost nesmyslů. Zaprvé, příběh není nijak datovaný. Předpokládala jsem, že se odehrává v 19. století, vzhledem k různým společenským a technickým věcem spíš na jeho konci. 19. století obecně se dá dobře datovat s přesností na desetiletí, a to hlavně díky ženské módě, která se každých deset let výrazně měnila. Proto, když se autorka zmínila o široké vyztužené sukni s obručemi, datovala jsem si pro sebe do roku 1860-1870, zdálo se mi to sice divné, neuměla jsem si dost dobře představit dívku se sukní o průměru 2 metry, jak pracuje v knihovně, ale budiž. Vzápětí ale autorka zmínila turnýru, což je prvek ženského oděvu, který se nosil cca v letech 1870-1885, takže jsem byla lehce zmatená. A když jsem se pak podívala na původní znění příběhu na wattpadu, našla jsem tam v úvodu kupodivu i dataci, takže pěkně prosím: Anglie, 1890! Takže žádné výztuže, žádné turnýry, ani žádné široké nabírané sukně. Mimo to jsem se během čtení stala mírně alergickou na slovo „korzet“, které se tady objevovalo pokaždé, když se hrdinka zadýchala. Zadruhé, společenská pravidla… Zpočátku jsem čekala, že hlavní hrdinka bude rebelka, která se vzepře společenským pravidlům. Namísto toho Animant celý příběh omílá pořád dokola, že je „z vyšší společenské vrstvy“ a že tohle je přípustné, tohle není, že neví, jak se chovat v jiných společenských vrstvách a pořád dokola. První přestřel je už samotná zápletka celého příběhu – její práce v knihovně, která nebyla ani její nápad, ale začala tam v podstatě pracovat na popud svého otce, a navíc ve mně budila dojem, že tím není příliš nadšená. Žádný muž vyšší třídy by v té době nenavrhl své dceři, aby šla pracovat. Celá rodina by tím v očích veřejnosti nepředstavitelně klesla a především otec by byl vnímán jako někdo, kdo se nedokáže postarat o rodinu. Dovedu si to představit jako vzdor dospívající dcery, který povede k hádce v rodině, přetrhání kontaktů apod. Ale v tomto podání ne. Jako další Animant úzkostlivě dbá na to, aby nebyla s mužem sama v jedné místnosti, ale přijde jí úplně normální jít na pivo se sedmi muži a jediné, co ji na tom zajímá je, že jí nikdo nenabídl rámě, protože to nejspíš „v nižší společenské vrstvě není zvykem“. O tom, že se odstěhovala z domu na nepříliš důvěryhodné místo, ani nemluvě. Svobodná dívka žijící mimo svou rodinu by se zdiskreditovala takovým způsobem, že pak už by bylo jedno, jestli byla viděna o samotě s mužem nebo ne, protože každý by si šeptal, že za zavřenými dveřmi jejího bytu se může odehrávat cokoliv. Všechny tyhle přehmaty by se daly přehlédnout, kdyby autorka v celé knize na společenská pravidla neustále neupozorňovala. Samotná Animant mi také není nijak zvlášť sympatická. Její myšlenkové pochody jsou často nesmyslné a navíc se opakují pořád dokola, zejména v druhé polovině knihy. Ani hlavní mužský hrdina mě ničím nenadchl, ale to bude nejspíš zapříčiněno ich-formou z pohledu Animant. Obzvlášť naivní mi přijde její postoj vůči Elise. Setkali se sotva dvakrát v životě, ale už jsou z nich nejlepší přítelkyně, které společně porušují pravidla a říkají si důvěrnosti. Stejně tak mi vadila celkově krátká doba, během které se příběh odehrával. Zejména v první polovině se docela často objevuje spojení „ještě nikdy“. „Tohle se mi v práci ještě nikdy nestalo…“, „takhle se ke mně ještě nikdy nechoval…“ atd. a přitom pracovala pouhý týden! Tyto formulace bych spíš použila po několika měsících, kdy může být zarážející, že se ještě nikdy něco nestalo/neřeklo. Abych to shrnula – kniha byla příliš dlouhá, romantická linka nebyla nijak strhující, hlavní hrdinka mi nebyla sympatická a na můj vkus obsahoval příběh příliš nesmyslů. Je mi to strašně líto, protože po všech nadšených recenzích, které jsem viděla i četla jsem se na knížku moc těšila, ale takhle v nejbližší době poputuje dál.... celý text
