Georgi Gospodinov

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u autorových knih

Fyzika smutku

„Parádní experimentální román, jež zkoumá meze toho, co literatura ještě snese. Fragmenty a útržky myšlenek, vzpomínek či pozorování jak hlavního hrdiny, tak i dalších postav. Prolínání mýtů a skutečnosti, hledání nových interpretací starých bájí, pokus o uchopení a pochopení toho, co nás obklopuje, snaha o smíření se s minulostí, s traumaty i promarněnými šancemi a mnoho a mnoho dalšího. Fyzika smutku je mnohovrstevnatý a originálně pojatý (anti)román, ve kterém si každý čtenář jistě najde to své.“... celý text
— KapitánSmrt

Přirozený román

„Akokoľvek nemám rád postmodernizmus, tak Gospodinov je objav tohto roka...“
— netopýr088

Přirozený román

„Kapitola 1 Rozvod Přirozený příběh není nic jiného než pojmenování viditelného. Odtud pramení jeho zdánlivá jednoduchost a jednání, které s odstupem působí naivně - natolik je jednoduché a vynucené samozřejmostí věcí. Moderní Francouz 1966, Paříž V každé vteřině tohoto světa je dlouhá řada lidí, kteří pláčou, a menší řada lidí, kteří se smějí. Ale je tu ještě třetí strana, která už nepláče a nesměje se. Nejsmutnější ze všech tří. Chci o tom mluvit. Rozvádíme se. Ve snu je odloučení pouze o odchodu z domova. V místnosti je všechno zabalené, krabice jsou naskládané až ke stropu, a přesto je prostorná. Chodba i ostatní pokoje jsou plné příbuzných - mých i Emminých. Něco šustí, šustí a čeká, co uděláme. Emma a já stojíme u okna. Zbývá už jen rozdělit hromadu gramofonových desek. Najednou vytáhne z obálky vrchní desku a hlasitě ji vyhodí z okna. Tato je má, říká. Okno je zavřené, ale deska jím prochází jako vzduchem. Instinktivně vytáhnu další a hodím ji také. Deska se vznáší jako létající talíř a otáčí se kolem své osy jako gramofon, jen rychleji. Jeho pískání je slyšet. Někde nad popelnicemi se hrozivě mračí nízko letící holub. Na první pohled se zdá, že se srážce vyhne, ale hned poté s hrůzou vidím, jak se ostrá hrana desky jemně zaboří do jeho chráněného krku. Vše se odehrává jako ve zpomaleném filmu, a to umocňuje hrůzu. Několik krátkých tónů je slyšet zcela zřetelně, když deska prořízne krk. Ostrá kost z holubího krku na okamžik zašustí, když proletí dráhou gramofonu. Jen začátek melodie. Nějaký druh šansonu. Nepamatuji si to. Sherburghské deštníky? Paříž? Kavárna se třemi holuby? Nepamatuji si to. Ale byla tam hudba. Useknutá hlava letí ještě několik metrů a její tělo jemně žuchne do prachu kolem kotlů. Není tu žádná krev. Ve snu je vše nekonečně jasné. Emma se sehne a hodí další desku. Pak já. Ona. Já. Ona. S každou deskou se opakuje to, co se stalo s první. Chodník pod oknem je plný ptačích hlav, šedých, stejných, se zipy spuštěnými přes oči. Při každém pádu hlavy příbuzní za námi vzdorovitě zatleskají. Micka stojí u okna a dravě se olizuje. Probudil jsem se s bolestí v krku. Nejdřív jsem přemýšlel, že Emmě řeknu svůj sen, ale pak jsem to vzdal. Jen sen.“... celý text
— Hoper14

Fyzika smutku

„Tak schválně: dokážete jmenovat nějakého současného spisovatele nebo spisovatelku z Bulharska? Předpokládám, že to nebude úplně samozřejmé; ona totiž bulharská literatura má v českém prostředí hodně okrajové postavení. Vždyť v posledních pár letech by se české překlady bulharské beletrie daly spočítat na prstech jedné ruky. Našli bychom mezi nimi ovšem Fyziku smutku, už pátou česky publikovanou knihu Georgiho Gospodinova, v zahraničí patrně nejznámějšího literáta současného Bulharska. Gospodinov (narozen 1968) patří ke generaci, která se začala prosazovat od začátku 90. let, přičemž na ni měla velký vliv literární postmoderna. To je poznat i na Fyzice smutku – žádný monumentálně vystavěný epický oblouk tu nečekejte. Text naopak působí fragmentárním dojmem, často jej tvoří úvahy o každodennosti nebo bizarní seznamy, jimiž je vypravěč posedlý. Ten se také nesnaží zakrýt skutečnost, že čteme jím konstruovaný příběh. Dokáže velmi obratně pracovat s analogiemi a motivickými variacemi, zároveň však umí být i poetický, vtipný či dojemný. V románu můžeme vysledovat základní příběhovou linku, jež se odvíjí od vypravěčova dětství, jeho příbuzných, přes mládí až k dospělosti. Popisy 70. nebo 80. let v Bulharsku nám budou připomínat českou historii, nicméně pozornost je spíše něž dějinným pohybům věnována subjektivním historkám, panoptikálním postavám, které vypravěčovi uvízly v paměti, nebo zasutým emocionálním prožitkům. Jedním z takových je třeba úzkostný, v různých podobách se vyskytující pocit odvrženosti. A právě díky němu začne vypravěč v dětství soucítit se zapuzeným Mínótaurem, jehož starořecká mytologie vykresluje jako odporné monstrum. Mínótaurovo systematické obhajovaní pak vlivem nápadité a osvěžující změny perspektivy patří k nejpůsobivějším pasážím celé knihy. Jestli vás zajímá, o čem může člověk s býčí hlavou snít, neváhejte sáhnout po Fyzice smutku.“... celý text
— Zdeněk Brdek

Přirozený román

„Dočetla jsem chronologicky, leč pozpátku, ty z prozaických knih GG, které vyšly v českých překladech a moje absolutní nadšení pro ně trvá. Konkrétně zde po poněkud rozpačitém začátku, kdy jsem chvilku váhala, zda mě ty záchodové linky opravdu zajímají, přichází skutečný skvost v podobě příběhu zahradníka a jeho prorockých úvah o apokalypse jako odtržení slov od předmětů/skutečností, které kdysi měly označovat, tedy re-prezentovat. Vskutku postmoderní román, nebo rozsahem spíše novela. Drásavá, filigránská a jako by do sebe v nekonečné spirále zavinutá. Vážně srovnatelná s formálně podobným románem nobelistky Olgy Tokarczuk - https://www.databazeknih.cz/knihy/beguni-16023, přestože se zdánlivě věnuje úplně jiné tematice. Bulharsky se asi už do konce života ani učit nezačnu, tak budu věřit, že vyjde něco dalšího česky. Prozatím zkusím i páně Gospodinovu poezii.“... celý text
— JáJejí

Přejít na knížky autora