Fyzika smutku

30.01.2024

Parádní experimentální román, jež zkoumá meze toho, co literatura ještě snese. Fragmenty a útržky myšlenek, vzpomínek či pozorování jak hlavního hrdiny, tak i dalších postav. Prolínání mýtů a skutečnosti, hledání nových interpretací starých bájí, pokus o uchopení a pochopení toho, co nás obklopuje, snaha o smíření se s minulostí, s traumaty i promarněnými šancemi a mnoho a mnoho dalšího. Fyzika smutku je mnohovrstevnatý a originálně pojatý (anti)román, ve kterém si každý čtenář jistě najde to své.

04.07.2020

Tak schválně: dokážete jmenovat nějakého současného spisovatele nebo spisovatelku z Bulharska? Předpokládám, že to nebude úplně samozřejmé; ona totiž bulharská literatura má v českém prostředí hodně okrajové postavení. Vždyť v posledních pár letech by se české překlady bulharské beletrie daly spočítat na prstech jedné ruky. Našli bychom mezi nimi ovšem Fyziku smutku, už pátou česky publikovanou knihu Georgiho Gospodinova, v zahraničí patrně nejznámějšího literáta současného Bulharska.
Gospodinov (narozen 1968) patří ke generaci, která se začala prosazovat od začátku 90. let, přičemž na ni měla velký vliv literární postmoderna. To je poznat i na Fyzice smutku – žádný monumentálně vystavěný epický oblouk tu nečekejte. Text naopak působí fragmentárním dojmem, často jej tvoří úvahy o každodennosti nebo bizarní seznamy, jimiž je vypravěč posedlý. Ten se také nesnaží zakrýt skutečnost, že čteme jím konstruovaný příběh. Dokáže velmi obratně pracovat s analogiemi a motivickými variacemi, zároveň však umí být i poetický, vtipný či dojemný.
V románu můžeme vysledovat základní příběhovou linku, jež se odvíjí od vypravěčova dětství, jeho příbuzných, přes mládí až k dospělosti. Popisy 70. nebo 80. let v Bulharsku nám budou připomínat českou historii, nicméně pozornost je spíše něž dějinným pohybům věnována subjektivním historkám, panoptikálním postavám, které vypravěčovi uvízly v paměti, nebo zasutým emocionálním prožitkům. Jedním z takových je třeba úzkostný, v různých podobách se vyskytující pocit odvrženosti.
A právě díky němu začne vypravěč v dětství soucítit se zapuzeným Mínótaurem, jehož starořecká mytologie vykresluje jako odporné monstrum. Mínótaurovo systematické obhajovaní pak vlivem nápadité a osvěžující změny perspektivy patří k nejpůsobivějším pasážím celé knihy. Jestli vás zajímá, o čem může člověk s býčí hlavou snít, neváhejte sáhnout po Fyzice smutku.

20.01.2020

Co říci... Plynoucí útržky všeho možného s občasným vynořením pana Jorge a postsocialistických reálií v kulisách omamně tekoucího času. Neumím říci, o čem to bylo, ale je to perfektní. Navození specifické nálady par excellence.

10.01.2020

Ke konci kniha vskutku graduje, alespoň pro mě nejlepší VI.-IX. kapitola.
str.269:
Ta opakovatelnost života... Ta lepkavá, unavující, zničující, odporná, ale nevyhnutelná a čas od času i překrásná opakovatelnost života.

06.10.2019

Bavil mě začátek, bavil mě konec. To mezitím se nějak stalo. Možná jen zatím nejsem s to pochopit bulharskou melancholii. Možná je to tím, že se celá kniha měla prostě jenom stát. Tak nebo tak doufám, že se ke knize za pár let opět vrátím.

03.08.2019

Naprostý klenot. Nikdy jsem nečetla žádnou knihu od bulharského autora a tuhle si mezi novinkami v knihovně vybrala pro sounáležitou krásu titulu a grafického pojetí obálky. A obsah mě uchvátil hned po prvních několika stranách. Snad to bude tím, že autor je v podstatě můj vrstevník a podobnost dějin konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století u nás a v Bulharsku je také značná.
Mohla by se líbit těm, kteří mají rádi magický realismus, hořkou ironii a nebojí se reality všedního dne, ani tzv. popisů ničeho, čili vnitřních stavů, pocitů a uvažování, které jednosměrné čtenáře akčnějších žánrů tolik iritují...
Naprosto dokonalá je pointa socíkovského skanzenu v závěru románu.
Bulharsky neumím ani pozdravit, takže obtížně mohu hodnotit překlad, ale jazyk mi připadal velmi svižný a téměř nikde nedrhnoucí. Našla jsem pár překlepů, což u renomovaného nakladatelství Lidových novin vždycky zamrzí.

Jenom, prosím vás, nečtěte doslov. A to ani před vlastním textem (to byste se do něho asi vážně nepustili), ani poté (to byste si zkazili vlastní uhranutí a nadšení). A vážně nejde o to, že by pan doslovovač prozradil, kdo je vrah...