Zdeněk Brdek

Příspěvky

Slabost pro každou jinou plážSlabost pro každou jinou plážDavid Zábranský

Debutový román Davida Zábranského svého času vzbudil docela značný ohlas. Získal dokonce ocenění Magnesia Litera, i když kritické reakce moc pochvalné nebyly (viz např. recenzi Aleše Hamana v Tvaru).
Většina recenzentů se shodla na tom, že se jedná o nepříliš povedenou napodobeninu postmoderního psaní, za jehož prototyp lze s ohledem na Zábranského styl považovat Milana Kunderu. Zatímco se však kvalitní postmoderní román vyznačuje tím, že vyprávění příběhu je propojováno s úvahami nad tématy, jež s sebou přináší děj, u Zábranského jako by tomu bylo naopak: primární se u něho zdá být exhibice všemožných myšlenkových gymnastik (od holokaustu po majáky), pro něž je nevýrazný děj pouze nutnou ilustrací.
Autor si očividně libuje v rádoby vypointovaných zrcadlových přesmyčkách či paradoxech typu: "Jestliže se v ten den všechno točilo kolem smrti, v Kattrinině případě se smrt točila kolem ní." Aby se k nim propracoval, musí ve svém uvažování generalizovat, vytvářet neadekvátní paralely či zkratky, takže výsledkem bývá povětšinou intelektuálně se tvářící balast bez obsahu.

11.05.2021


Kasta metabaronůKasta metabaronůAlejandro Jodorowsky

Alejandro Jodorowsky je fascinující úkaz. Tento básník, dramatik, spisovatel, loutkoherec, mim, tanečník, divadelní a filmový režisér, scenárista, autor komiksů, psychoterapeut, mystik, filozof a vykladač tarotu se narodil v roce 1929 v Chile v rodině židovských přistěhovalců z Ukrajiny. Pobýval ve Francii nebo v Mexiku a vytvořil vlastní duchovní nauku, kterou nazval psychomagie.
Kromě Jodorowského literárních textů, jež vydává nakladatelství Malvern, je v češtině dostupná také celá řada komiksů, k nimž napsal scénář. Spousta z nich se odehrává ve vesmíru zvaném Incal, mimo jiné i sci-fi série Kasta metabaronů. Tato fúze space opery a antické mytologie, pojednávající o rodu mezigalaktických válečníků, původně vycházela na pokračování v letech 1992–2003 ve Francii, nicméně české vydání představuje kompletní soubor.
Svět metabaronů je plný násilí, bizarních nápadů, vtipných narážek a zapomenutých modelů chování: dominantním motorem, který metabarony pohání, je hrdost spojená s kodexem klanové cti podobným samurajskému bušidó. Některé dějové zvraty jsou sice trochu přitažené za vlasy, ale to se dá díky postupující četbě akceptovat jako součást hry. Pokud vám připadá, že Hvězdné války jsou pohádka pro děti, doporučuji zkusit Kastu.
Už jen kvůli tomu, jak velkou pozornost věnuje Jodorowsky tematizaci lidského těla – přičemž jeho ujeté představy výborně podtrhuje detailistická kresba argentinského výtvarníka Juana Gimeneze. Rituální mrzačení, porod v beztížném stavu, duševní incest, transplantace mozků, nejrůznější robotické protézy či hermafroditické sebeoplodnění, to vše tak někdy může ve čtenáři vyvolat až mírnou nevolnost.

04.07.2020


Fyzika smutkuFyzika smutkuGeorgi Gospodinov

Tak schválně: dokážete jmenovat nějakého současného spisovatele nebo spisovatelku z Bulharska? Předpokládám, že to nebude úplně samozřejmé; ona totiž bulharská literatura má v českém prostředí hodně okrajové postavení. Vždyť v posledních pár letech by se české překlady bulharské beletrie daly spočítat na prstech jedné ruky. Našli bychom mezi nimi ovšem Fyziku smutku, už pátou česky publikovanou knihu Georgiho Gospodinova, v zahraničí patrně nejznámějšího literáta současného Bulharska.
Gospodinov (narozen 1968) patří ke generaci, která se začala prosazovat od začátku 90. let, přičemž na ni měla velký vliv literární postmoderna. To je poznat i na Fyzice smutku – žádný monumentálně vystavěný epický oblouk tu nečekejte. Text naopak působí fragmentárním dojmem, často jej tvoří úvahy o každodennosti nebo bizarní seznamy, jimiž je vypravěč posedlý. Ten se také nesnaží zakrýt skutečnost, že čteme jím konstruovaný příběh. Dokáže velmi obratně pracovat s analogiemi a motivickými variacemi, zároveň však umí být i poetický, vtipný či dojemný.
V románu můžeme vysledovat základní příběhovou linku, jež se odvíjí od vypravěčova dětství, jeho příbuzných, přes mládí až k dospělosti. Popisy 70. nebo 80. let v Bulharsku nám budou připomínat českou historii, nicméně pozornost je spíše něž dějinným pohybům věnována subjektivním historkám, panoptikálním postavám, které vypravěčovi uvízly v paměti, nebo zasutým emocionálním prožitkům. Jedním z takových je třeba úzkostný, v různých podobách se vyskytující pocit odvrženosti.
A právě díky němu začne vypravěč v dětství soucítit se zapuzeným Mínótaurem, jehož starořecká mytologie vykresluje jako odporné monstrum. Mínótaurovo systematické obhajovaní pak vlivem nápadité a osvěžující změny perspektivy patří k nejpůsobivějším pasážím celé knihy. Jestli vás zajímá, o čem může člověk s býčí hlavou snít, neváhejte sáhnout po Fyzice smutku.

04.07.2020


Možnosti milostného románuMožnosti milostného románuJan Němec

Brněnský spisovatel Jan Němec (narozen 1981) na sebe výrazně upozornil v roce 2013, kdy vyšel jeho oceňovaný román Dějiny světla. V něm autor umělecky zpracoval osudy světoznámého fotografa a buddhistického praktika Františka Drtikola. A rovněž ve své nejnovější knize Možnosti milostného románu se rozhodl pro beletrizaci skutečných událostí, tentokrát takových, které pocházejí z jeho vlastního života.
Dějovou linku románu, v podstatě docela banální, tak tvoří (podle všeho) autobiografický příběh milostného vztahu spisovatele Jana a mladší dívky Niny: od seznámení přes poznávání se, společné soužití až po krizi a finální krach celého vztahu. Příběhové pasáže jsou ovšem střídány úvahami (především o lásce a psaní samotné knihy), vloženými texty jiných autorů (novinové články i úryvky prózy) nebo více či méně zábavnými doplňky – čtenář si třeba může sám vybrat z nabídky mott. K tzv. postmoderním hrátkám se čtenářem také patří setkání dvou Janů z různých časových období, rozhovor autora se sebou samým nebo jmenný rejstřík umístěný ve dvou třetinách knihy.
Síla Němcova psaní rozhodně spočívá v jeho bravurním vypravěčství. Dokáže být vtipný, přemýšlivý, dojemný, výstižný i poetický (na každém odstavci by se daly vyučovat druhy obrazných pojmenování); Němcův styl je propracovaný a inspirovaný. Pro někoho možná až příliš, občas mohou množství metafor nebo sklon k efektně formulovaným moudrům působit protivně. Podobně otravné je někdy také Janovo mentorství či nenápadné intelektuální machrování. Pokud se čtenář navíc neorientuje v českém literárním a akademickém provozu, bude jeho zážitek patrně chudší.
Každopádně jsou Možnosti milostného románu pozoruhodným příspěvkem k žánru autofikce, jehož nejvýraznějším představitelem je dnes Nor Karl Ove Knausgård se svým šestidílným opusem nazvaným Můj boj. Němec Knausgårda několikrát ocenil, například za otevřené komentování vztahu literatury a spisovatelova všedního života nebo za upuštění od jejich utopického oddělování, na němž je založena moderní literární věda. Autofikci pak považuje (viz Host z března 2017) za reakci na enormní množství znaků a mediálních produktů, jimiž jsme v současnosti zahlceni a skrze něž se pisatelé autofikce pokoušejí propsat zpět ke svému autentickému životu.
Nakolik se to Janu Němcovi podařilo, ví jen on sám. Pokud my čtenáři překousneme jeho místy přehnané předvádění, co vše v literatuře dovede, můžeme se pobavit tím, jak si s psaním i s námi pohrává.

02.03.2020


SerotoninSerotoninMichel Houellebecq

Houellebecqovy knihy obvykle působí dost kontroverzně, takže má vedle početné skupiny fanoušků také řadu kritických odpůrců. Ať už se počítáte k těm, či oněm, nelze mu upřít schopnost vnímat určující tendence současné doby a provokativně je komentovat.
Autorův zatím poslední román částečně zapadá do sledu jeho předchozích titulů, v nichž se zabývá krizí euroamerické civilizace, částečně se ovšem odchyluje. Hlavní hrdina Florent-Claude je přitom typickou houellebecqovskou postavou: sečtělý, finančně zabezpečený čtyřicátník, který se dívá na svět kolem bez iluzí (někdy snad až moc cynicky) a postupně se mu čím dál víc odcizuje. Důležitým impulzem protagonistova vyprávění je situace, kdy opustí svůj dosavadní život (odejde z práce a od své mladé japonské milenky), aby získal prostor k jeho rekapitulaci. Připomíná si tak své mrtvé rodiče, kamaráda ze studií, pracovní pozice a především několik málo žen, s nimiž v minulosti žil.
Přestože ani v Serotoninu neschází explicitní popisy sexuálních aktů, jimiž jsou Houellebecqovy texty známé, sexualita už zde na rozdíl od předešlých knih nefunguje jako jeden z mála (třebaže prchavých) momentů angažování se ve světě, neboť hrdinův chtíč vyprchal vlivem konzumovaných antidepresiv. Paralela se stavem západní civilizace je zde zřejmá, dočteme se ještě několik bystrých postřehů a výstižných pozorování (třeba o generačních rozdílech), ale na Houellebecqa se to zdá trochu málo. Osobně mi schází autorovy provokativně podnětné vize budoucnosti, jak se objevují například v Elementárních částicích (1998) nebo v Podvolení (2015).
Serotonin tak považuji za spisovatelovu nejlyričtější prózu. Hlavním záměrem vyprávění jako by bylo vykreslit smutnou atmosféru jednoho lidského života, který už má to lepší za sebou (podobně jako celá západní společnost). Florent-Claude prožil šťastné chvíle, ty ale pominuly s bezohlednou nevyhnutelností, aniž by bylo možné je prodloužit – klíčové okamžiky potenciálního zvratu lze totiž rozpoznat až zpětně. Vítězí všeobecná entropie: přísliby zůstaly nenaplněny, smysl snažení se vytratil, tělo chátrá.
V tomto zůstává Houellebecq sugestivní, nicméně pro svého pravidelného čtenáře toho mnoho nového nepřináší, snad jen s výjimkou většího množství ironického humoru. Přesto však vynaloženého čtenářského úsilí nelituji.

20.10.2019


Děti tetrisuDěti tetrisuMiroslav Boček

Českobudějovický spisovatel a spolupořadatel Literárního šlehu Miroslav Boček vydal svou druhou prózu. Po žánrově smíšeném románu Příliv (2016) zařadilo nakladatelství Pikador Books do své kapesní edice jeho novelku Děti tetrisu.
Děj poetického příběhu se odehrává v 90. letech na budějickém sídlišti, přičemž hlavní postavou je osmák David, který se snaží přežít nevyhnutelné strasti i nečekané radosti dospívání. Citlivý a na svůj věk kultivovaný protagonista chodí rád na ryby, seznamuje se s alkoholem, partou, poslouchá Björk, trénuje běh a (samozřejmě) probouzí se v něm erotická touha. Davidův starší brácha docela chlastá, táta se odstěhoval do Německa, starostlivá máma je často zaneprázdněna prací. Vlastně poměrně „normální“ situace.
Bočkovi jako vypravěči prospělo přenesení příběhu do jemu známých souřadnic (čas a místo, mentalita hlavní postavy). Autobiografičnost textu je opravdu nesporná, nicméně stanovení její míry není tak podstatné. Mnohem důležitější okolností je spíše to, že zvolená látka je oproti dystopickému Přílivu mnohem kompatibilnější s Bočkovým lyrickým naturelem. Humorné či dramatické scény se tu vhodně doplňují s básnickým vykreslením nálady (třeba v případě mrazivého rána na chatě).
Příběh se odvíjí bez velkých dějových zvratů nebo výrazných point. Jde více o mozaiku drobných příhod než o dramaticky zaklenutý narativní oblouk, což odpovídá způsobu, jakým většinou reflektujeme své dospívání. Textu, kde není dominantní dějové soustrojí, by možná prospěla komplexnější práce s motivy. Nabízelo by se třeba rozvést motiv běhaní nebo více využít titulní digitální hru, jejíž přítomnost v názvu neodpovídá důležitosti v samotném příběhu.
Patřím k autorovým vrstevníkům a u tetrisu jsem strávil nemálo času, takže jsem neměl problém se na knížku mentálně napojit. Myslím však, že jejím čtenářem nemusí být jen nostalgik vzpomínající dojatě na 90. léta. Bočkovi se totiž podařila podstatná a mezigeneračně přenositelná věc: citlivě zachytil složité období chlapecké puberty jako dialektiku ztrát a objevů. To by snad mohlo fungovat i na děti Instagramu.

05.08.2019


Mléko a medMléko a medRupi Kaur

Světový bestseller, který trhá rekordy v prodejnosti – což by nebylo až tak zajímavé, pokud by se nejednalo o básnickou sbírku. Takže poezie jako masově populární záležitost? V nejednom estétovi při této představě hrkne.
Kaur (narozena 1992) pochází z indické části Paňdžábu, ovšem v dětství emigrovala s rodiči do Kanady, kde žije dodnes. Odmala byla matkou povzbuzována k uměleckému vyjadřování, které se jí stalo v podstatě arteterapií. Prostřednictvím textů a výtvarného projevu se tak vyrovnávala s niternými prožitky či přechodem na jiný než rodný jazyk. A touto mimoestetickou funkcí je nesena i její debutová sbírka.
V Mléku a medu autorka otevřeně, bez metafor, vlastně jakýmsi nebásnickým jazykem hovoří o zneužívání v dětství, o tom, jak byla zraňována, jak toužila po lásce a jak se s ní také později setkala. Objeví se také lehká romantická erotika nebo náznaky polemiky s genderovými stereotypy (konkrétně v „obhajobě chlupatosti“), celkově však dominuje sentimentální naivita, která nabývá nesnesitelnosti především v pasážích o zklamané lásce či tam, kde se ozývá tón instantních motivačních mouder: „jestli nejsi dost dobrá sama sobě/ nebudeš dobrá nikdy/ nikomu“.
Bylo by bez obtíží možné tvorbu Rupi Kaur označit (v pojmech Umberta Eca) jako midkult, tedy jako kýč, jenž překládá čtenáři předem vyhotovené emoce, ale tváří se přitom jako něco víc. Vezmeme-li však vážně to obrovské množství čtenářek, jimž Kaur takříkajíc mluví z duše, zahlédneme v jejím úspěchu některá znamení doby. Evidentně zde totiž existuje početná skupina citově zjitřených recipientek, která chce číst o „ženských problémech“ či o velkých afektech – a je zároveň schopna vnímat vedle young adult romancí i redukovanější textové formy. Jistě, celé to má povrchnost sociálních sítí, i to nicméně patří k dnešku.
Vnímám poezii Rupi Kaur jako čtení pro čtrnáctiletá děvčata. I ta ovšem mají právo chtít „svou“ literaturu. Jiné téma pak je, když se někdo chová jako čtrnáctiletý i po třicítce.

27.05.2019


JeníJeníVladimír Kokolia

Vladimír Kokolia působí jako pedagog na pražské AVU, vedle výtvarného umění se ovšem věnuje též hudbě (v brněnské alternativní formaci E) a psanému slovu. Své texty zveřejňuje pravidelně na blogu (www.blog.kokolia.eu), v rámci něhož provozuje i vlastní kokopedii. Nakladatelství Trigon vydalo v roce 2012 výběr z Kokoliových blogových příspěvků a udělalo moc dobře. Autorovy pestré texty v sobě totiž spojují vše, co má mít útvar, který nechceme číst déle než pět nebo deset minut. Jsou aktuální tím, že zachycují fenomény dneška, jsou vtipné i vážné, jsou napsané živým, často obrazným jazykem a hlavně jsou podnětné, neboť pocházejí od člověka, jenž se pozorně dívá kolem sebe a přemýšlí o věcech. Přes tematickou různorodost lze u Kokolii vysledovat několik témat, k nimž se opakovaně vrací pozornost. Je to např. cvičení tajči, jež autor praktikuje, nebo limity lidského vnímání. Pojem „jení“ používá Kokolia místo zprofanovaného „bytí“, aby vyjádřil jedinečnou fascinaci skutečností, že věci ve světě jednoduše jsou. Neméně je však přitahován tím, co není, co se nachází mimo výseč lidských smyslů či představivosti. Obzvláště poutavý je pak Kokolia tam, kde (trochu ironicky, ale upřímně) reflektuje soudobou výtvarnou scénu a pravidla jejího provozu. Soubor Kokoliových textů je svěží knihou, která v určitých momentech nabývá až filozofického rozměru.

23.08.2013


Hejno bez ptákůHejno bez ptákůFilip Doušek

Může být hejno bez ptáků? A co ptáci bez hejna? Na konci roku 2012 vydal po dvanácti letech příprav svůj debut mladý spisovatel Filip Doušek a učinil tak na české poměry dost nezvyklým způsobem. Nejde jen o dlouhé a přepečlivé připravování románu, ale také o velmi účinnou DIY marketingovou strategii, jejíž součástí byla i ochota prezentovat vlastní tvůrčí postup. Doušek se zároveň vyhnul obvyklému nakladatelsko-distribučnímu postupu při vydání knihy a financoval její publikování z vlastních zdrojů. Samotný román je rozprostřen do dvou oddělených knižních artefaktů a čtenář se na začátku musí rozhodnout, jestli se začte nejprve do černé, nebo do bílé knihy. Postupně se však bohužel ukáže, že tento zdánlivý experiment je poněkud samoúčelný. Hlavním hrdinou prózy je cambridgeský doktorand Adam, reprezentant hypertrofovaného racionalismu a exaktní logiky, který se, podoben modernímu Faustovi, snaží odhalit vzorec, podle něhož se děje svět. Protiváhou je Adamovi jeho umělecky založená dívka Nina, jediný iracionální prvek Adamova života. Příběh románu je vystavěn kolem milostného vztahu obou protagonistů, ovšem mnohem více se jedná spíš o dobrodružství lidského myšlení. Výraznou součástí textu a patrně nejsilnějšími pasážemi knih jsou totiž filozofické úvahy, které tematizují paradigmatický zlom, čili místo, v němž spolu hraničí dva odlišné způsoby myšlení. Třebaže Doušek jako vypravěč na mnoha místech poněkud selhává, zůstává ocenění hodnou skutečností, že upozorňuje na konstruovanost našeho přemýšlení o světě, jež je pouze jedním z mnoha možných modelů. Pokud změníme perspektivu, mohou začít dávat smysl i na první pohled nesmyslné výpovědi typu „pravda je omyl“ nebo „ztráta je zisk“.

28.05.2013