Zita Pallavicini

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Deník šílené markraběnky

„Ztracený čas. Dočetla jsem to s velkým problémem. Pro mne fakt odpad“
— vojteska70

Deník šílené markraběnky

„Mě se ta kniha docela líbila.“
— LenkaKa

Deník šílené markraběnky

„Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie [...] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“... Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já... [...] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec... Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud... [...] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela... Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.“... celý text
— pomala_kniha

Deník šílené markraběnky

„Paní má svůj styl psaní, během jednoho odpoledne v nemocnici přečteno“
— Evikkurcik

Deník šílené markraběnky

„Kniha od Zity Pallavicini je svižná a krátká. Čte se jedním dechem. Pallavicini je podle mě upřímná žena, která tak i knihu napsala, což samozřejmě neznamená, že je v ní popsáno všechno do nejmenších detailů; na to má Pallavicini svůj styl, který si uchovává i v této knize. Prostě je v ní to, co tam napsat chtěla a o co se chtěla podělit. Ačkoli kniha není zamýšlena jako růžová pohádka aristokratky, rozhodně si nemyslím, že by měla vzbuzovat poprask. Kniha má svůj styl, nenudí vás a je v ní cítím rozvážnost a zkušená moudrost, kterou bych čekal od vyrovnané dámy s určitými životními zkušenostmi . Ačkoli někdo mluví o chaosu a nedokončování kapitol, pro mě je to spíše utnutí příběhu ve správnou chvíli, kterým autorka šetří čtenářův čas. Pro mě to bylo jedno příjemné odpoledne se Zitou Pallavicini.“... celý text
— HonzaBeran

Přejít na knížky autora