Vynikající obálka. Ke zbytku knihy mám už smíšenější vztah. Střídají se tu: 1) sdělné materiální pasáže o životě a sebevnímání ženy na nuzném okraji společnosti na počátku minulého století, trochu v duchu Orwellova Na dně v Paříži a Londýně, akorát řekněme na rozhraní střední a západní Evropy. 2) Spíše jalové, odtažitější sebezpytné úvahy, takové žonglování abstrakty ve vzduchoprázdnu. Jako by mlýnek jazyka mlel naprázdno, promazán trochou křesťanské věrouky. (Moc se mi už takové věci nechce číst, problém křesťanství je totiž tento: každá intelektuální tolerance v jeho nositelích posiluje dojem, že pozdněstarověké a středověké hovadiny nejsou pozdněstarověkými a středověkými hovadinami.) Obálka zmiňuje "écriture féminine" a kniha skutečně myslím nějaký dobově podmíněný model ženského psaní naplňuje, podobný dojem jsem měl například u Margit Kaffkové (román Barvy a léta). Představuju si to tak, že od ženy, když už píše, se v těch dobách chce ženská intuice, zkušenost společenských vztahů, psaní srdcem atakdále... Čili snese se to rozbředlejší, nemusí to být přísně logické, zacílené, lakonické nebo dokonce sarkastické, a především by proboha žena neměla strávit řadu let na univerzitě nebo jiným studiem předchůdců a fines, protože kde by pak byly náležité výsledky rodinně-společenské. Vnímat texty těch, kteří neměli podmínky psát podle dobových standardů co nejlíp, je výzva.
Nemám ambici poznat celou oblast německého divného, art a progresivního roku sedmdesátých let, ale o tom, co z něj znám, v čele s detailně zpracovanými Fausty, jsem si rád početl. Všechny ty podivné útržky chytlavých náhravek, seskládané na upirátěných kopiích, dostaly teprve teď po dvaceti letech svůj řádně podaný kontext.
Zpráva o životě v nejsevernějších grónských komunitách. Jak kniha důkladně přiznává, tato jejich geografická pozice a přežívání polárních lovných tradic na okraji měnícího se světa jim přináší ne zrovna zanedbatelný zájem v jeho zbytku. Během let se tu vystřídalo snad víc výzkumníků a reportérů, než mají vesnice stálých obyvatel. Což se na charakteru a vnímání jejich činnosti místními samozřejmě podepisuje. V přepočtu na hlavu se pár stovkám obyvatel Qaanaaqu dostává o mnoho řádů víc pozornosti než Bangladéšanům z jiné knihy Absyntu „Život na míru“, kterou jsem měl v ruce paralelně s touto. „Mihotání“ tedy začíná třemi motty v duchu „radši o nás nepište, stejně píšete blbiny“ a řekl bych, že se autorce dá věřit, že její vztahy s místními Inuity (zde psáno: Inughuity) byly lidštější než u řady předchůdců.
Zatímco polovinu věnovanou větší vesnici Qaanaaq bych řadil k žánru klasické literární reportáže, kde přijde řeč na nejrůznější souvislosti a perspektivy, druhá půlka z menšího Siorapaluqu se mění spíš ve statický cestovní deník. Z vesničky o pár desítkách lidí, z nichž jen s nemnohými si mohla autorka pořádněji pohovořit, a ještě za polární noci, asi jen tak literární vzrušení nevykřešete. Takže je to hodně o tom, kdo koho navštívil, co o něm víme, co a jak daná osoba loví a co bylo u příležitosti návštěvy nabídnuto k jídlu (ne že byste si snadno vybrali). Život v těch podmínkách si našinec samozřejmě nepředstaví snadno a taková zpráva má cenu sama o sobě, jen je to prostě čtení pro vážnější zájemce. Anebo je to právě umělecké vyjádření zpomaleného, trvale ohroženého života za polární noci. Moje hlava je taky poněkud imunní vůči řetězeným slabikám inuitských jazyků: četné lokální výrazivo, využívané v knize, tím pádem tak úplně nesplnilo svou úlohu. Pojem byl sice představen, jenže obratem zase zapomenut.
Kniha nesporně podnětná coby jeden z tisíce příkladů střetání euroamerického mainstreamu s jinými životními modely. Způsob, jakým pár desítek nebo stovek lovců v těchto mrazivých podmínkách nachází rodinné živobytí, je v pravém smyslu extrémní, odehrávající na nejzazších hranicích obyvatelného prostoru, anebo spíš tyto hranice definující. To vše v době planetární proměny, která může podobné hranice kdykoli přemazat.
Tak mi přijde, že tahle knížka za jedenáct let slušně zestárla, už proto, že ani v době vydání asi nebyla vyloženě „fresh“. Tak třeba ty vzpomínky na svět, kde se celé dny jen sedělo v hospodě, protože vykonat stejně nebylo co. Ach já bych seděl, klopil tam ty desítky s dvanáctkama, žvanil a dělal recesi, kdyby jen bylo kdy, s kým, za co a tak dále! (Též poslušné ženy, které zatím doma svědomitě vychovávají potomstvo.) Povídání o devadesátkovém knižním trhu mě samozřejmě baví dost, je to místy heroické, místy bizarní a hlavně už je to všechno strašně pryč. Blbé kuchařky (no, to možná pryč není), blbé stolní hry, ňeúrekom dílů Tarzana a z toho se hradí fajnovější libůstky v čele s Váchalem. Trh to v polistopadové euforii (prý do roku 1993) schroustá všechno, v desítkách tisíc kusů. Ještě reprint Ottova slovníku: zajímalo by mě, na kolik z těch stamiliónů vytištěných stránek (fakt stamiliónů! víte, kolik je to suma sumárum vytištěných písmen?!) se někdy někdo aspoň podíval. No ale za to, jak s informacemi zamával internet, Paseka nemůže. (V rozhovoru zjistíte i to, že to původně není ta Paseka, ale ten Paseka.) Vlastně i ty pasecké velké dějiny - husarský kousek před zraky akademiků, rozhodně, ale možná vzhledem k době vydání i malinko mrtvorozené dítě? Opravdu se naše češství nějak zásadně dovršilo tím, že máme historii do roku 1945 pohromadě v určité jednotné, v Praze vysoustružené formě?
Jistá sebeoslavnost nakladatelství je samozřejmě v téhle knížce taky, navzdory kapitolám je rozhovor poměrně nestrukturovaný a jeho slabých sto padesát stran doplňuje značná přemíra fotografií. Jinde by to možná na samostatnou knihu nevyšlo, ale nelituju, že se mi dostala do ruky. Koneckonců pan nakladatel Horáček zemřel hned následujícího roku po vydání. Byl to tedy bilanční rozhovor v pravý čas.
Jak se za deset až třicet let změnil postoj kulturní elity k humoru, alkoholu, vlastenectví, ale třeba i k odborům a myslím i ke kulturním zjevům váchalovsko-demlovsko-klímovského typu (to ovšem souvisí zas s tím humorem), je opravdu fascinující. Na Ladislava Horáčka budou jistě k nalezení rozličné pohledy, ale je sympatické, že se tady celkem nijak neheroizuje a nebojí se jmenovat lidi, ke kterým se sám nezachoval dobře. Jen všechno to rodinné se jaksi obchází obloukem a děti jsou tu hlavně na to, aby časem přebraly knihkupectví. Což mi přijde škoda, protože bez toho ten obraz činného života jaksi není úplný. I když pro tuhle generaci zřejmě ještě byl.
"Kniha stojí vždycky deset piv." - Tahle přírodovědecky exaktní hypotéza si zaslouží tesat!
"Šabach si dělal starosti, že bude muset jít někam do práce, pak na mě tak kouk a povídá "Hele, vole, uživíš mě?" Já mu odpověděl, když bude psát, že ho uživím. (...) Už je to skoro dvacet let. A on mě živí taky - je to vzájemný." - No jo, no.
P. S. A zrovna jsem teď měl možnost navštívit Litomyšl a v ní Portmoneum, to jest domeček vymalovaný Váchalem, zachráněný právě Horáčkem za peníze z onoho Tarzana a spol. Pro fanoušky knižní kultury věru zajímavé místo. Zároveň jsem si potvrdil dojem, že jsme po třiceti letech úplně jinde. Na jednom snímku tam Václav Klaus vlastníma rukama zabořuje rýč. Na druhém Václav Havel debatuje u piva s místním osazenstvem vlasáčů a vousáčů, mezi nimiž jakousi náhodou nenajdete ženu.
Tři delší povídky, pro mě jako neznalce autora i žánru docela zábavné. První z nich, Písečníci z poloviny 70. let, jako by byla původní inspirací pro Starcraft, Warcraft a jiné strategie mého mládí. Pidižvíci čtyř barev, hemžící se kolem svých zámků ve čtyřech rozích herního pole, vždyť na tom jsem vyrost! Ve druhé povídce se slova „sdílet“ a „láska“ opakují tolikrát, že pozdvihnou obočí i ti nejotrlejší. Třetí je ambiciózně rozvržená a tak úplně nakonec nenaplnila moji touhu po pointě a jasném vysvětlení principů, ale třeba jsem jenom nečetl dost pozorně. Překlad jsem s originálem nesrovnával, ale místy mi to nějak významově drhlo, taky směska překladatelů podepsaných pod povídkami drobným písmem je rysem poněkud podezřelým. Zároveň ale spolu s pár nečekaně doslovnými ilustracemi a sazbou v TeXu (která se v té době stávala typickým vizuálem matematických a příbuzných vědních oborů) přispívá k dobovému půvabu tohohle ranědevadesátkového scífka.
Paralelně jsem četl Arno Schmidta. Oproti jeho zhuštěnosti a přerývanosti je Munroová naprostý opak, plyne to všechno hlaďounce, knížku povídek spolykáte i za den, dva. Obyčejné historky, ve kterých často teprve postupně vyvstane, že jsou hrdinové něčím lidsky zvláštní. Vícekrát třeba jakousi rezignací na sexualitu, což tyto mužské postavy staví jaksi mimo kanadsko-americký kulturní mainstream 20. století (od jehož čtyřicátých let se příběhy odehrávají). Anebo taky psychologickou podivností či charakterovou chybou, která se metodou nespolehlivého vypravěčství odhalí až v závěrečné pointě. Závěrečná sekce je prezentována jako významně autobiografická a je v rámci povídkové knihy vlastně trochu neústrojná – jako by to na samostatnou knížku bylo málo, a tak se to připojilo třeba k této, koneckonců byla prý autorčina poslední.
Na Arno Schmidta je potřeba si udělat pár hodin klid, odpojit se od internetu a praktickou záložkou si označit sekci závěrečných poznámek, protože k těm je potřeba si z každé stránky odskočit několikrát. Jsou to texty zhuštěné, napěchované mozaiky fragmentů, těžce osobní, plné zběsilé lyriky (asi jako kdyby Cormac McCarthy byl poválečný německý přesídlenec zpoza nově posunutých polských hranic), stejně nekonvenční v obraznosti, ve společenském hodnocení i v interpunkci. Chvílemi si říkám, že by se takhle úporně a úsporně mělo psát všechno, bez přebytečné slovní „vody“, chvílemi zas panebože, kdo to má číst. Zvlášť při všech těch odkazech na německou, francouzskou, britskou, americkou literaturu 18. a 19. století. Překládat bych to nechtěl ani zaboha (všechna čest paní Jacobsenové a panu Charvátovi).
Apropó, když už jsme u pánaboha, ve válečných ruinách Německa autor míří na křesťanské církve sveřepou kritikou, jaká by mohla být inspirací i dnešku. Právě v době, kdy církve ani obrazně, ani doslova netrpí v podzemí, se totiž hodí připomínat rozličné středověké zvrhlosti v jejich útrobách. (Pořád ještě jsou katolíci zavázáni věřit v pojídání doslovně přítomného těla Páně?) „Za první západoevropsky exaktní popis dobře zařízeného koncentráku vděčíme právě všekřesťansky zvrácené fantazii Dantově – pěkně prosím, nic tu nechybí, mučení ledovou vodou, věčný úprk a mlácení; pro pochybovače jsou uchystány ohnivé rakve a zbytečně zvídavé – Odyssea – zabíjí majestátní úder blesku:– neboť právě tohle jsou přece nakonec ty opravdu mocné argumenty pánů teologů (...)“
Knížka obsahuje tři Schmidtovy poměrně rané prózy a svou významovou, respektive dějinnou obtížeností fascinují hlavně první dvě, Leviatan a Přesídlenci, dosti autobiograficky situované první do končící války, druhá do raných poválečných let. Třetí próza, Černá zrcadla, je nejdelší, ale v žánru jakési post-apokalyptické fikce mi Schmidtovy vypjaté výrazové prostředky najednou připadají jako zbytečná exhibice a jeho exkurzy o staré literatuře, ryté grafice a geometrii taky. Možná tam ten žánr vidím anachronicky, ale není-li to syrová životní nutnost a brutální tlak reality, pak nevím, proč psát tak, aby si text nevystačil sám a vyžadoval hordu vysvětlujících poznámek. Nemá to tu sílu jako Schmidtovy autobiografičtější prózy, z nichž krom Leviatana a Přesídlenců doporučuju i skvělý krátký román Ze života fauna.
Při čtení Schmidtových děl se taky hodí mít po ruce mapu, na všechny ty ubohé poválečné přesuny i městečka v severoněmeckých vřesovištích, na něž naše povšechné zeměpisné znalosti zdaleka nestačí. A vezměte na vědomí: žádný Mad Max, po jaderné apokalypse se jezdí na kole!
Dvě stě stránek jsem zvládl celkem s lehkostí. Postava autistického Roberta je zábavná, ostatní tři už ale tolik ne, detektivně-konspirační princip mě nevtáhl (nějak to nikam nevede, což je možná přesně autorský záměr) a jaksi tedy nebylo proč pokračovat. Vedlejší účinky života jsou polyfonní román s ozvuky filosofického eseje, v němž autor rozpitvává lidské vědomí v jeho různých podobách a vtahuje čtenáře do mučivých úvah o morálním stavu současné společnosti poznamenané konzumismem všeho druhu i o obecných otázkách lidského údělu. – Tohle poslední souvětí jsem citoval ze záložky knihy a přijde mi, že mluví trochu samo za sebe. Možná že bych takový román chtěl číst, pokud by to bylo jediné autorovo dílo. Anebo jedno ze dvou, řekněme jedno z let tovaryšských a druhé z mistrovských. Ale současné literární autorství, které z různých celkem přízemních důvodů produkuje a produkuje, román nejmíň co dva roky bez ohledu na tenčící se objem pozornosti, který je pro ambicióznější literaturu k mání, mě spíš odpuzuje, a podle bibliografie to vypadá, že se Vlad Zografi nevymyká, i když víc toho v češtině nemáme. Nerad to říkám, ale granty a stipendia v tirážích nejsou vyloženě slib a známka kvality. Koneckonců, kdyby byly, asi by se místo přiznávání v tiráži hrdě inzerovaly na obálce. Tenhle výlev tu samozřejmě Zografi schytává dost neprávem, za celý chumel jiných výtečnic, výtečníků a jejich opusů. Jó, taková je cena za vyprodukování románu, který tu po šesti letech od vydání komentuju první já, já, já! Nad nakladatelstvím Havran a jeho edicí Kamikaze ovšem hůl nelámu. Jeho nezápadně evropská orientace v překladech je dost sympatická, například od Ádáma Bodora jsem si jednu knížku vychutnal a druhá je dnes úplně k nesehnání.
Intimní válečné setkání, novela na kost oholená. Sexuálně dost explicitní, přesto poukazující spíš k citové hloubce než k pornografii. Řekněme Romeo, Julie a tma pro dospělé obecenstvo.
Román rozmáchlý až moc, freska Maďarska čtyřicátých let o nějakých deseti až dvaceti hlavních postavách. Záleží, zda počítáte i partnerky, protože východiskem je maturitní večírek jedné chlapecké třídy s jejími válečnými a poválečnými osudy, někdy propojenými a někdy jen paralelními. Kdo je kdo a co už o něm víme, se nesleduje úplně snadno, zvlášť když se nová pasáž často začne jen ve třetí osobě, bez uvedení jména. Pojmenování kapitol, odpovídajících jednotlivým rokům, zároveň podle hudebních útvarů, jsem moc nepochopil, ty hudební struktury v tom nevidím. Přesto jsem si docela početl a přeskákal jen poslední třetinu románu: po věrohodných líčeních společenských i válečných (např. ústup zbídačelých maďarských vojsk přes Ukrajinu) tu asi tak románového roku 1947 vedle vztahové psychologizace, která mě u téhle literatury v zásadě nezajímá, viditelně nastupuje socrealistická šablona, kterou je potřeba naplnit. Čili lze se mýlit, i s dobrými úmysly být zmaten nebo se naopak s příživnickým mindsetem vyškrábat na vysoká místa, ale nezahraditelný tok dějinné pravdy... a tak dále, to už není potřeba číst.
Žádná křiklavost. Jemně prokreslené, citově nezvyklé situace, související hlavně s umíráním a s manželskou nevěrou, nebo spíš jen jejími náznaky. Prostředí je Kanada asi tak v 70., 80. letech, a i když to nejsou USA, které známe z popkultury lépe, za jednotlivými příběhy prosvítá patriarchální prostředí mužů hrdých na to, že neumějí uvařit ani vodu.
„Mladí manželé bývali tehdy přísní. Ještě nedávno byli pouhými nápadníky, skoro komickými postavami s rozklepanými koleny, zoufalými z vynucené sexuální zdrženlivosti. Teď, bezpečně usazeni, si počínali rázně a kriticky. Každé ráno odchod do práce, hladce oholeni, mladistvé krky v kravatě s uzlem, dni strávené kdovíjakou dřinou, k večeři zase doma, kritický pohled na jídlo, potom roztřepat noviny a držet je mezi sebou a zmatkem kuchyně, chorobami a city, dětičkami. Kolik a jak rychle se toho museli naučit. Jak podlézat šéfům a jak vést manželku. Jak suverénně hovořit o hypotékách, opěrných zdech, drenážích, politice (...)“
Wow, rok 1931, nezvalovština a zároveň revolučno, způsobem, jakým to sám Nezval spojil až po únoru 1948 v parodii sebe sama.
"pak padne všechno, padne i velký hněv
a z trosek starého řádu vypučí nový svět
a to nebudou už hysterická světla a prapory,
spíše socialistická města a traktory.
a lidé nebudou milovati duhy a hvězdy nebeské,
spíš budou hádati osudy světa ze spisů lenina a engelse"
Vzdor ideologii, frývaldovský štrajk je jeden z motivů vtlačených do našeho drsného moravského severu a na hřbitově v Zigharticích to na člověka pořád slušně dýchá. (Dnes to hledejte jako Jeseník a Vápennou.)
Zábavný, zručný, intenzivní horor, který kráčí v lovecraftovské tradici nejen v tom smyslu, že to většinou končí průlomem nějakých nezemských hrůz (případně si to z nich metažánrově utahuje), ale i ve smyslu omezeného typového rejstříku hrdinů a lokací. Půlka z toho jsou muži na lovu v nějakých proklatě temných lesích nebo ostřílení mafiánští pěšáci na (středo-)západě USA (podobně jako další autorův hrdina Izajáš Coleridge). Oproti většině současné literatury: téměř žádný sex. Když už se mu někdo věnuje, je to jaksi z povinnosti v rámci uvěřitelnosti, ale autora to evidentně nebaví anebo se toho stydí - taktéž lovecraftovské. Co by ne.
Meditace nad starým Goethem vážně se dvořícím mladičké Ulrice a nad Mannovou Smrtí v Benátkách. Úvahově silné se mi zdá vyvození, kterak Goethovo ztroskotání ústící v hořkosti nově nahlédnutého stáří bylo železným důsledkem jeho vlastního anticko-humanistického založení. To totiž jednak definuje lásku jako jakési plození v krásném, jednak definičně spojuje krásu s mládím. Mladá dívka je tím pádem v této tradici pro starce zkrátka tabu, i kdyby tím starcem byl kulturní titán, evropská literární celebrita.
Knížka je to útlá, styl pregnantně stručný, jaký je v literární reportáži spíš už dobrým zvykem nežli novinkou – celé by to klidně mohla být trochu delší kapitola v některé ze Sczygiełových knih. Možná to nemusela být samostatná publikace, její knižní podoba ale svědčí o tom, že to tak autor s vydavatelem najisto chtěli, a proč vlastně ne. (Slušela by jí každopádně ještě jedna korektura; překlepy jsou v knížce tohohle rozsahu a s bibliofilními náznaky zbytečné.)
Na ten pomalý, meditativní rozjezd by se v nějakém rozpoložení jistě dalo naladit. Ale jakmile se k tomu přidala ještě různá opáčka z dějin české všednodennosti dvacátého století, míněná možná pro čtenáře budoucích překladů („Kapr je levný, tučný – a o vánocích se jí smažený.“), usoudil jsem, že to nebude pro mě.
Celkem těžkotonážní experiment, definice tradiční románové nebo novelistické prózy ex negativo. Jakoby se tím, co tu chybí, ukazovalo, co je od běžné prózy neodmyslitelné. Totiž průběžné sjednocování smyslu ze strany autora (někdy více, jindy méně polopatické). Tady se toho děje požehnaně, pořád pohyb hlavní postavy odněkud někam, interakce lidí, hovory, ale nedrží to ničím pohromadě (krom fotbalových odkazů). Dokonce ani ne nějak kafkovsky, jako že by na zeď nepochopitelného světa a nemožné komunikace narážela nějaká celistvě nahlížená, prokreslená, psychologizovaná postava. Zajímavé: říct, co se stalo, není ještě samo osobě epika. O hlavní postavě a jejích motivacích se skoro nic nedozvíme, a tak ani dění nahlížené jejíma očima se ničím významově nespojuje. Což píšu v jiném smyslu, než kdybych kritizoval blbě napsané čtivo. Tohle je vlastně spíš literárněvědné pojednání ve formě beletrie: hle, kdyby se psalo všechno takhle, nečetl by radši nikdo nic!
Poslední novelou jsem se neprokousal, ale první dvě jsou Bernhard, jak si ho představuju (protože ho moc neznám). Novela Ungenach – fragmentární, tím vzbuzující přinejmenším dojem autenticity, situovaná kamsi do poválečného, morálně rozloženého Rakouska (které je samo takovým ocáskem dějin, státem formovaným ještě v přednacionální, dynastické logice). Ponořená do osamělé, smrtelně unavující, a přitom nezastavitelné reflexe. Novela Amras – taky taková, navíc ještě šokující téma, které by ani naše doba snadno nerozdýchala, protože její uvolněnost míří jaksi jiným směrem.
Na pohled povídky o nadpřirozených bytostech, celkem přímočaře ale spíš o deformacích lidského jednání a mezilidských vztahů v Československu 50. let. Ty se totiž právě v konfrontaci s plivníkem, bílou paní a dalšími strašidly názorně vyjevují. Povídky jsou sympaticky stručné a výrazově vybroušené až k aforističnosti, takže se nedivím, že se z nich prý svého času hojně citovalo. (Mrtvá kočka samozřejmě rulezzz, jak se to říkalo zas v jinou dobu, taky už minulou: „... a proto se musíme zabývat otázkou, která je v této době pro naši práci obzvláště důležitá: jak zabránit co nejradikálněji nákazám obilovin? - Nepěstovat obiloviny, podotkla kočka do nastalého ticha.“) Z pozdějšího pohledu jsou povídky na hraně toho, čemu by se pejorativně řeklo „komunální satira“ (pranýřujeme jedince, nezpochybňujeme celkové zřízení), ale to je myslím tím, že to jsou v rámci tehdejšího režimu dost rané kousky, které jaksi prošlapávaly cestu.
K pozoruhodné osobnosti autora, mj. manžela Violy Fischerové, doporučuju starší článek Adély Knapové na webu Reflexu, jakož i první kapitolu knihy Není od Mariusze Szczygiela.
Klasika hororu, ale taky britského koloniálního myšlení a jistého latentního rasismu. Upír a nemluvní Slováci, kteří ho pomáhají pašovat do Londýna, to je prostě takovej východní bordel ohrožující starou dobrou Anglii. Ne nadarmo si Stoker vzal na paškál Sedmihradsko (Transylvánii) coby nejvýchodnější kus habsburského státu tam někde daleko na kontinentu. A upřímně, my Češi jsme v tomhle na jedné lodi spíš s těmi východňáry než s ostrovní říší.
Rumuni prý o tu drákulovskou image nijak zvlášť nestáli, ale kapitulovali před silou trhu - když už jim to stejně v evropském vnímání nikdo neodpáře, tak aspoň na těch několika "Drákulových" hradech něco vyrejžovat. Napadá mě, že aspoň k něčemu byl Maďarům Trianon – s transylvánským územím bezpečně předali velkému Rumunsku i tu upířinu!
Přihřeju si svoji polívčičku a zájemcům o reálnější historickou Transylvánii doporučím Mikuláše Bánffyho, román Byli jste sečteni. Šlechta, plesy, lovy, lesy, hazard, romantika a politika.
Vlastní pracovní životopis člověka, který si vyzkoušel řadu málo kvalifikovaných prací v obří čínské ekonomice, zpravidla na výrazně digitalizovaném trhu spotřebního zboží a jeho zasílání. Působivý obraz čínského zasílatelství, za jehož hektičností náš evropský trh nejspíš průběžně o pár let zaostává. Čtivá záležitost, pouze v poslední asi čtvrtině vyprávění už nedrží pohromadě, je prokládáno záznamy jiného charakteru a kniha dojíždí tak nějak „na sílu“. Generovaný fejk z čínského prostředí bych asi ani nebyl s to odhalit, ale působí to na mě důvěryhodně. I když Chu An-jen přiznává své spisovatelské ambice, kniha má zároveň stylovou příchuť vlastních životopisů, jaké někdy píšou inteligentní a svými osudy zajímaví lidé z mimoliterárního prostředí. Tatáž potřeba sdělit to nejdůležitější o svých východiscích a životních zákrutách, se závažností danou tím, že jiná kniha se o tom dost možná už psát nebude. Hrdina je mi sympatický svou výslovnou introverzí, reflexí svého zakotvení v řadové rodině kariérně málo úspěšných rodičů, a v neposlední řadě i svou zběhlostí v západní literatuře. Číst citáty z Lessinga a Woolfové u autora, jehož jméno si ve svém západním kognitivním nastavení opakovaně nedokážu zapamatovat, je zahanbující. Anebo zavazující.
