pomala_kniha komentáře u knih

Tyhle tři novely jsou tři malé nizozemské klenoty. Připravujeme překlad a vydání v češtině.

Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen mentálně přítomný stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po desítky mini- a mikroútvarů, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá. Nezávislé opatství, jehož jediná politická síla vyplývá z vlastnictví údajného Ježíšova sandálu. Sasko-kobursko-gothajské vévodstvíčko, které úspěšně dodalo následníky trůnu a královské manžel(k)y do půlky Evropy. To vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.)

Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.

1 17.04.2025

Se svým povšechným zájmem o historii (a trochu konkrétnějším o Uhry a Sedmihradsko) jsem si v poslední době přečetl pět set stránek Winderovy Danubie a dalších pět set jeho Germanie a víceméně jsem si to užil. Autor je teda občas hodně upovídaný, lehkých cestopisných postřehů je až moc, dost je i ponorů do dobové hudby a občas se zřejmě připoohne nějaká nepodstatná reálie, aby bylo docíleno žádoucího vtipu nebo kontrastu. Ale je za tím vším znát hluboký vhled, láska k tématu i k celému tak heterogennímu, chaotickému prostoru, jaký tvoří někdejší Svatá říše římská a habsburská teritoria. A je možná zapotřebí právě britského autora, abychom svůj český školní dějepis a národní mýty nahlédli v kontextu větších státních útvarů, do kterých naše území po většinu novověku patřilo. Viz třeba nezvykle kritický pohled na bezručovskou tematiku nebo Janáčka coby „odpudivého slovanského nacionalistu“. To ale není jádro knihy, slouží to jen jako drobný doklad toho, jak se pohled na soudržnost říší coby osobního vlastnictví dynastií během 19. století nezadržitelně proměnil v logice nacionalismu, v důsledcích podobně ničivého. A v naprosté většině Danubie samozřejmě vůbec na českém území nejsme, pohybujeme se od Španělska a (dnešní) Belgie přes Rakousy a Halič po Bosnu a osmansko-habsurská území nikoho. Netřeba dodávat, že východ říše mě baví nejvíc. Osvěžující pro mě bylo číst o všech těch habsburských císařích (třeba o obou Leopoldech, obou Josefech a samozřejmě o celém závěru panující dynastie), jako o konkrétních lidech, na které lze mít konkrétní názor neredukovaný na jeden dva učebnicové fakty. Sympatické je, že Winder pobyl i v Olomouci (tamní trojiční sloup má podle něj „vzezření barokní verze rakety země-vzduch“). A potěšil mě rozkošně zlomyslný pohled na přetrvávající tradici lázeňství coby středoevropskou medicínskou ezoteriku.

Příliš nerozumím vztahu mezi vydáním v Euromedii roku 2015 a v Mapcards roku 2022, podle mě je to tatáž kniha a obě vydání by se tu dala sloučit, pokud to někdo umí. V Mapcards se chopili vydání celé Winderovy série, což je pro mě dostatečným ospravedlněním lehce pozměněného podtitulu.

17.04.2025

Dočetl jsem knihu asi do půlky. Držel mě u ní pronikavý záznam životních podmínek uherských nižších maloměstských vrstev, trochu opožděně se rodícího maďarského dělnictva. (Zase ten přelom 19. a 20. století; maďarská literatura líčící o generaci později tuto dobu mě prostě nějak baví.) Naturalismus v rodinných a v sexuálních vztazích: život rodiny i s podnájemníky v jedné místnosti, nekonečné umírání nemohoucí babičky, komicko-znepokojivá postava otce, který se nikdy dobře nenaučil maďarsky a s vlastní rodinou se stýká čím dál míň, mateřsko-sexuální vztah staré ženy k mladým dělníkům v jejím podnájmu, to vše samozřejmě s řádným dobovým zatížením ohledně náležitých mužských a ženských rodí. Postupem románu se ale do popředí dostává zdlouhavé líčení ve stylu „počátky dělnické organizace a jak jsem se stal socialistickým literátem“, a to už pro mě tak zajímavé není. I ve svých lepších částech je kniha nepříjemně upovídaná a způsob vyprávění je iritující. Vypravěč vlastního životopisu o sobě jakoby stále všechno ví, na každé hnutí myslí od mládí se bezpečně rozpomíná, všechno s jistotou interpretuje a v ničem není sám sobě záhadou. Román se tím bezpečně odhaluje jako konstrukce, jejíž realismus si do nějaké míry zaslouží přívlastek „naivní“.

Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. "Jsme mu (...) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura," vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.

Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.

Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je "zmrsklý", "zmrsklina".) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.

Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo...) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.

Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno (ačkoliv ekologie musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování). Ledacos se už stihlo proměnit k nepoznání, včetně naší citlivosti. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.

Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.

edit 2. 4. 2025: Rád zjišťuju, že práce Pavla Hrona není až tak zapomenutá; připomenul ji i krátký film "Domov - kolébka lidskosti" z roku 2002, aktualizovaný 2013, dostupný dnes na YouTube.

31.03.2025

"Pepíčku," řekl jsem Jarouškovi při slavnostním uzavření olomouckého nádraží, které nadále bude výstavní síní pro nerušenou prohlídku mozaiky dělníků a ženců, "zbývá zatočit se škodlivou pověrou, že velký spisovatel toho musí hodně napsat."

1 25.03.2025

Všechny ty drobné i větší pochybnosti, co tak člověka v kulturním provozu přepadají, vyostřit, osolit a dát do úst lhostejné šelmě, faraonovi na ministerstvu kultury. Objevit zapomenutý prostor pro pravdu v satiře. Geniální.

Tuto pochlebnou recenzi dát navrch složky grantových žádostí.

25.03.2025

(SPOILER) „Poslední scéna ze skvělé Sedmihradské trilogie Miklóse Bánffyho, románu napsaného ve třicátých letech 20. století, nepojednává ani tak o válce samé, jako spíše o všech těch mladých mužích, jejichž osudy čtenář na stránkách knihy s takovým zaujetím sledoval, jak si v červenci 1914 navlékají elegantní uniformy rakousko-uherského jezdectva a míří ke svým jednotkám, vstříc vlastní zkáze. Bánffyho čtenáři rychle pochopí, že krátce nato všichni padnou kdesi v Haliči.“

„Spisovatelé jako Stefan Zweig, Alexander Lernet-Holenia a Miklós Bánffy rovněž zalidnili třicátá léta postavami toulajícími se sem a tam po říši. Vyzdvihují přátelské vztahy mezi různými národnostmi i všeobecnou toleranci nebo přinejmenším lhostejnost, která nyní zcela ustoupila zuřivému nacionalismu. Bánffyho scéna, v nichž mladí předváleční šlechtici v Kolozsváru přemluví spřátelené policisty, aby jim udělali na chodníku místo, kde by se mohli rozestavit s cikánskou kapelou a zpívat pod okny dívek, jež milují, byly v době vznikání románu v novém rumunském městě Kluž prakticky nemyslitelné. Mnohé z této beletrie zanedlouho zmizelo pod nánosem nové, daleko mohutnější vlny hrůz, jež těmto knihám dodává jakési bolestné kouzlo mnohem silnější, než sami autoři původně zamýšleli. Právě tito šlechtici z Bánffyho Sedmihradské trilogie mi možná nejvíc tanuli na mysli, když jsem bloudil nekonečnými ulicemi těchto přinejlepším omšelých měst. A jak jsem se díval na všechny ty domy, jejichž obyvatele od roku 1914 několikrát kdosi vystěhoval a nahradil jinými, vracel jsem se neustále k jedné a téže myšlence, že většina kritiky se na říši snášela z liberálních pozic, avšak liberalismus sám skončil jako hluboce netolerantní. Obrovské úsilí setřást skřípějící feudální strukturu vyústilo v průlom do nového věta, který se nevyznačoval tolerancí a rovností, nýbrž krutostí mnohem větší, než o jaké se kdy snilo rakousko-uherským vládcům.“

Citováno z knihy Simon Winder: „Danubia. Osobitý pohled autora na středevropské dějiny.“ Brno, nakladatelství mapcards.net, 2022.

Další předválečný maďarský román, který s mírně sociografickým záměrem vrací na konec 19. století. V takových si poslední dobou libuju. Tenhle byl pro mě až na některé hlušší pasáže druhé poloviny překvapivě čtivý, s mladistvým hrdinou živým, až skoro dojemným (možná jen pro ty se zkušeností přecitlivělého gymnaziálního premianta). Hmotné potýkání stipendisty v dobové gymnaziální koleji v Debrecíně nebo minidramata jeho rodiny na venkově by si dnešní autor už těžko vymyslel, a tak mi přijde poučné tohle číst, i když je to samozřejmě malinko didaktické, idealizované, literárně tradiční a kořeněné maďarskými národními tématy a stesky, které nemusí každého bavit. Mě nicméně i baví a činí možná tenhle národ o něco méně nesrozumitelným, i když je jistě otázka, jak relevantní je takový román ještě po sto letech a pro orbánovský dnešek. Volbou prostředí je román hodně příbuzný Máraiho Zpovědi, volba hrdiny zas upomněla na Némethovy Vozy v září.

Bezprostředně předtím jsem četl od stejného autora Tak se panstvo baví a v přítomné knize je dost znát jiný překladatel, resp. překladatelka. Rossová byla o generaci mladší než Kraus a její překlad je výrazně hladší. Ani jednu knihu jsem neporovnával s originálem, o adekvátnosti tedy mluvit nemůžu, ale zatímco u Krause jsem se na různých místech zasekával a nerozuměl, Rossová zřejmě i obtížná místa vyhlazuje do něčeho bezpečně stravitelného.

22.01.2025

Divně utvářený román – až tak kolem půlky začíná vysvítat, že tu někdo bude opravdu hlavním hrdinou. Do té doby jsou to samé anekdoty, krajinomalba pravé maďarské pusty, rozpustilé hýření břichatých pánů (zvláště pak na odlehlých dvorcích daleko od manželek) a do toho pár vážněji míněných úvah o maďarském duchu a o možnostech hospodářské organizace. Zaostřeno na taktak se ekonomicky držící džentry v roce maďarského Milénia (tedy letopočet 1895) a její dosud zpola feudální vládu nad zemědělským dělnictvem a dalšími párii. Vydáno 1928, řadí se to do dobového sociografického proudu maďarské prózy. Pro mě je ten proud zajímavý, protože se popisuje výrazně jiná společnost, než jakou známe z naší historie. Jde o menší a osamocený národ, který se ne zcela neúspěšně popral s Habsburky a v druhé polovině 19. století byl politicky na koni; vyplynulo z toho docela jiné společenské rozvržení a jiné východisko do století následujícího.

Příběh Zoltána Szakhmáryho opravdu na celý román nevydá, i když by to v náčrtu mohl být sourozenec jak Valentina Abádyho, tak Ladislava Gyeröffyho, propracovanějších hrdinů z Bánffyho románu Byli jste sečteni. Promýšlení lepšího hospodářského řádu, povznesenost a romaneskní vznětlivost až do zničení sebe sama (dokonce i to ironické recitování lidovek při hře na housle!), všechno to bylo asi v těch dobách nějak literárně ve vzduchu, a možná i na hraně klišé. Byla by tu i nevtíravá sociální kritika, takže do českých normalizačních let (vydání překladu 1973) to byl titul únosný, autora rovněž nezávadného. Ale nedá se řešit všechno najednou a dnešní citlivé čtení by se samozřejmě mohlo zaměřit na pochybnou roli žen – testem, zda tu aspoň dvě ženy někdy řeší něco jiného než muže, by román zajisté neprošel. Szakhmáryho malá plebejská milenka Rozika se oproti jeho jakžtakž bohatému nitru ukazuje být ilustrací jediného životního principu, úlohou manželky Ester je hrdě a hystericky běsnit. Ale těžko říct, jaké jiné úlohy ženám v oné společnosti zbývaly, a přiznává se tu výslovně: dobře postavený Maďar chce do domácnosti spoutanou bohyni na chlubení, v jedné osobě dámu velkého světa, milenku i služku, a chůvu pochopitelně též. Děti jsou už vůbec v románu, takřka stoletém, jen rekvizitou, vůbec ne tématem.

Ve 21. století si holt jak s Maďary, tak se sebou musíme poradit opět sami.

Ve čtení překladu jsem na nejednom místě zadrhnul a nerozuměl (tak nějak na jazykově-kulturní úrovni), co se chce říct. Bezprostředně poté jsem četl od téhož autora "Buď dobrý až do smrti" v podání o generaci mladší překladatelky, a tento překlad byl pocitově mnohem hladší. Adekvátnost ani jednoho z překladů jsem ovšem proti originálu nestudoval.

14.01.2025

Žánrové srovnání moc nemám, ale četlo se mi to dobře a hlavně je z toho patrná nakladatelská péče. Gnóm! ukazuje, že i žánrovka a "brak" se dá dělat s láskou. Vybrané krmivo.

Na doporučení jednoho běžce. Pasáže o vytrvalostním běhání v šedivých časech normalizace mě bavily. Kruciš, tehdy jakoby fakt nebylo co dělat nežli podávat za amatérských podmínek sportovní výkony a chalupařit... Nezáměrně dnes knížka z šestaosmdesátého roku, z normálního režimního nakladatelství, dýchá uniformní společností a sešněrovanými možnostmi v ní. Paralelně k tomu ovšem pokus o historický miniromán z antiky, tak jak si ji autor představil podle učebnic a v nich obsažených jmen a válečných zápletek – čitelné to moc není, aspoň ne pro mě. (Na stranách 72–76 běžec Feidippidés uspokojí najádu, dryádu a dvě nymfy, v tomto pořadí, cože? Vyloženě prudérní román to tedy není, i to možná patří k bontonu pozdní normalizace.) A ještě bokem různé fantaskní vložky, rozehrávané a rychle utínané narativy, které mi volně připomněly román „Když jedné zimní noci cestující“ anebo film „Případ pro začínajícího kata“. Celkem tedy vysoká literární ambice, přece z toho ale dnes zbývá spíš to běhání. K autorovi jsem nic dalšího nedohledal.

01.12.2024

(SPOILER) Jak zmiňuje už komentátorka Thanyss, tenhle základní kámen moderní nizozemské literatury je opravdu neobvyklá směsice. Moderní je na něm břitká společenská kritičnost, ne ale žánrový tvar. Ústředním tématem je neřádná a alibistická nizozemská správa dobové Jávy, vedoucí k vykořisťování místního obyvatelstva i daleko za rámec toho, co sami kolonizátoři považovali v polovině 19. století za legitimní. Toto ústřední téma, rozpracované do detailních popisů místních mocenských struktur, jejich vzájemného klamání, krytí a trvalého lakování narůžovo ve směru k nadřízeným, je ovšem rámováno z dnešního pohledu dost složitě a zvláštně, nemluvě o jeho vlastním žánrovém složení a prokládání. Sám donkichotský hrdina Havelaar nemluví sám za sebe, jeho zkušenost je jakoby zprostředkována pořadatelem jeho zápisků Sternem a to celé je ještě obšírně rámováno satiricky přihlouplým podáním nafoukaného Droogstoppela, makléře v kávě. (Že domorodcům někdo bere buvoly? „Já jsem nikdy buvola neměl, a přece jsem spokojený“.) Do toho všeho pár básní, tragická legenda o Saidjahovi a Adindě i dlouhý seznam rozličných pojednání, které si Havelaar – a tuším i skutečný úředník Douwes Dekker alias později Multatuli – přivezl z koloniální Jávy. A nakonec odložení veškerého rámování a přímý autorský apel na domácí veřejnost a panovníka. Stylově zkrátka předmoderní mišmaš, tak jako i další Multatuliho knihy. (Série Ideën, Myšlenky, je prý žánrově něco jako u nás Demlovy Šlépěje, nekončící řada zápisků silného autorského ega). Jenže těžko se tomu pošklebovat, když to zřejmě docela významně zafungovalo, a lepit na to z 21. století takový nebo makový počet hvězdiček mi moc nejde. Za čtenářský zážitek třeba čtyři, jedním dechem to tak úplně nebylo, ale o to u sto šedesát let starého románu asi ani nejde. Vydavatelsky je Multatuli výzva: Max Havelaar byl před půl stoletím tím posledním, co od něj v češtině vyšlo. Na volném trhu nic. Woutříček Pieters asi stačí tak, jak ještě o deset let dřív vyšel v SNKLU, ale co třeba v češtině nějaký ten výbor z Myšlenek, nebyl by?

P.S. V nederlandistické příručce Olgy Krijtové jsem se dočetl, že část zašmodrchanosti jde na vrub překladatele. Makléř Droogstoppel nazývá Havelaara v originále Sjaalman. V překladu je hříčka Ošálený a čtenář tedy přemýšlí, proč zrovna Droogstoppel vidí hrdinu jako oklamaného. Jenže nemusí, v originále to ten význam nemá – je to jen poukaz k tomu, že si Havelaar nemůže dovolit slušný zimník a choulí se na ulicích do jakési šály, což se zavedenému makléři v kávě (Vavřínový gracht č. 37!) protiví.

Odloženo po půlce. Staré knížky, genealogii i edici Světová četba mám rád, tohle se ale čte dnes už těžko. Hrozně didaktické. Stifter nepíše, aby něco objevně vykreslil (tedy kromě šumavské přírody, líčení by mu šlo), ale aby zpřítomnil etický ideál. Činorodý, skromný a uměřený život ve službě ostatním, v zájmu o nejbližší okolí, přátele a věci, v dlani vlídné i majestátní přírody. Ideál je to docela fajn, jenže tahle shrnující větička by stačila. Jen v půlce devatenáctého století to mohlo samo o sobě vydat na celou novelu. Pravda, tehdy to v kontextu revolučního romantismu byla opravdová polemická pozice a ta si žádala ilustrativní rozvedení... Vesnické zemědělčení je taky dnes pro málokoho doménou, kde by mohl stifterovskou etiku praktikovat.

Staré knížky mám rád proto, že třeba i nezáměrně zachycují později zapomenuté rysy minulých světů, jenže tady dostáváme spíš tezi nežli matérii. Autor poloviny 19. století líčící osudy svého pradědečka a jeho ústy dokonce ještě „plukovníka“, pradědečkova o mnoho staršího mentora, účastníka povaldštejnovských válek - to mi znělo jako slibné časové rozpětí. Ale jsem zklamán, Stifter píše jen svou tezi a nepředpokládám, že by býval skutečně měl nějakou starší textovou předlohu jako východisko. V moderní literatuře takovéto multigenerační konstrukce obyčejně dochází k nějakému psychologickému kontrastování. Tady jsou všechny hlavní postavy tak trochu ta samá, prostě stifterovský etický vzor.

Pokud jste fanoušci šumavských přírodních popisů, dlouhá pasáž o dnech unikátní zimy, oblevy a námrazy vás asi potěší.

22.10.2024

Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně...

Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.

Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nepředstavuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr.. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je právě kouzlem staré literatury.

V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.

Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „Its the economy, stupid“.

01.10.2024

Vydání z roku 1968 je uvozeno předmluvou plnou spoilerů, která předpokládám měla ve své době poskytnout politické krytí. Román někoho tak reakčního, jako byl starý italský kníže, nebylo lze zaštítit jen v doslovu, musela to asi být předmluva podepsaná někým úctyhodným, a to rovnou v evropském měřítku (domácí odborník by byl v tomto případě nestačil). Záštitou se tedy stala dostatečně levicová persona Louise Aragona, pyšně podepsaného jen příjmením. Jen se domýšlím, ale nenapadá mě, jak jinak to mohlo být. Velký komentátor v nevelkém románu našel dostatek pokrokových tónů a podotkl, ostatně celkem smysluplně, že postava románu, jeho autor a smysl celé knihy nejsou totéž.

První třetina až polovina románu na mě zapůsobila silně podmanivě, pak už to dojelo tak nějak setrvačností, s mírným kodrcáním přes řadu redakčních nedostatků, která je na tehdejší vydavatelskou praxi (stotisícový náklad pod státní kulturní protekcí) až překvapivá. Nevychytané překlepy někde pozměňují i podobu vlastních jmen nebo význam slova, a co horšího, čtenář netuší, jakými chybami může být při této úrovni nedbalosti poznamenán sám překlad z italštiny.

Ale pryč už od vydavatelských aspektů k románu samotnému. Je to opravdu tradiční způsob psaní, chronologický se statickým a vševědoucím vypravěčem a není to na škodu. Že takové vyprávění chceme a užíváme si ho, je asi antropologická danost. Je to pomalé? No jasně, ale tak se buduje svět, který můžete jako čtenáři mít rádi. Jistě to není kriminálka, kde se hned na druhé stránce najde tělo. Shodou okolností se jedno najde na páté, ale nikdo ho tu moc neřeší. Nevyčítal bych autorovi pomalý rozjezd, ovšem že se v rozpracovaném světě ani nic moc nestane, je docela pravda... Také to tak úplně není pravověrně historický román; jak poznamenává i předmluva, silně se tu do smýšlení a jednání postav roku 1860 promítá o jedno století pozdější pochopení. Lze pochybovat o tom, že by právě probíhající zánik své historické třídy někdo tou dobou tak průzračně pociťoval. Ale nevadí, na sluncem spalovanou Sicílii nás to s předstihem několika generací před kmotrovsko-mafiánskými příběhy přenáší pěkně. Základní představa o dějinách Itálie v 19. století samozřejmě pomůže.

Literární paralely vidím dvě. Na Williama Faulknera román upomíná svým psychologickým studiem jižanství, postavami bohatnoucích pragmatiků v odumírajícím starém světě (srovnej dona Calogera s Faulknerovou rodinou Snopesů) a metodou časových řezů až do hořkého konce o desítky let později (Faulnerův román Absolone, Absolone!). Ovšem bez vypravěčského experimentování, změn perspektivy nebo dlouhatánských faulknerovských souvětí. Kdo by se pak chtěl hlouběji a na déle ponořit do podobné atmosféry soumračně zanikajícího šlechtického světa hostin, plesů, lovů, romantických vztahů a vysoké politiky, ať čte Mikuláše Bánffyho, román „Byli jste sečteni“. (Ano, tady si přihřívám svou nakladatelskou polívčičku.) Tím, jak opožděný byl společenský vývoj v habsburské Transylvánii oproti Itálii Tomasiho di Lampedusy, stalo se možným, aby Bánffy o tomto světě psal z vlastní přímé zkušenosti, a přitom už vypravěčským jazykem dvacátého století.

Ještě jedna poznámka k vydání z roku 1968: líbí se mi papírová obálka knihy, což jsem si u titulů z podobného období řekl dosud málokdy. Zřejmě stejný časový posun vkusu, s nímž se nepotřebné krámy stávají esteticky oceňovanými starožitnostmi.

4 17.08.2024

Je to nenápadný vypravěčský experiment. Nejde jen o to, že mezi naivní dětskou perspektivou a sofistikovaným vnímáním i stylistikou je jasné napětí (jak ve své recenzi poznamenává Blanka Činátlová), ale i o to, že v řeči dětského hrdiny zůstávají „slepé skvrny“. Nechce nás zavádět, ale o některých věcech nemluví. Třeba o tom, co je v nepořádku s jeho břichem, do jaké míry má útlak, který z různých stran zažívá, sexualizovaný ráz, nebo jak sám rozumí svým opakovaným výpadkům vědomí. Cosi se tu vyjadřuje změnami v charakteru prózy, především v celé kapitole osmé, ne však jen v její první části (která se coby proud vědomí odlišuje od zbytku na první pohled). Jan M. Heller ve svém komentáři tyto proměny vykládá jako hrdinovo dospívání, jde podle něj o malý bildungsromán, byť je rozepjatý jen mezi třetí a čtvrtou třídu základní školní docházky. Něco na tom určitě je, ne nadarmo pak vypravěč asi na deset stran důsledně přestane otce označovat jménem, respektive dosud běžnou přezdívkou Tata, a má pro něj jen odtažité zájmeno. Ale neumím si úplně vyložit, proč tak velký formální přeryv právě na daném místě nebo proč pak doznívá několika lomítky ještě v následující, tradičněji tvarované pasáži. I v souvislosti se zmíněnými výpadky vědomí se mi zdá, že vyprávěcí změny signalizují i nějakou patologii, snad psychický rozpad, místy s předtuchami nebo problesky jiné reality („místo mámy jsme dostali boha, pomyslím si později“). Koneckonců ne každý vývoj je nutně k lepšímu.

02.08.2024

Pětisetstránkový satirický román z nedaleké, dystopické budoucnosti Maďarska nezní jako něco, co bych chtěl dočíst do konce, ale podařilo se. Krom ošemetného žánru to má čtenář znesnadněno tím, že je vyprávění na různých místech stylizováno jako propagační (zároveň ovšem historicko-dokumentační) text jednoho autokratického režimu, tedy řeč nespolehlivého vypravěče. Příběhem Rey a její lumpenproletářské rodiny na pozadí budoucích dějin „komunistického království“ to relativně drží pohromadě a satirickým zobrazením balancuje akorát tak na hraně představitelného. Satira je společensko-politická a připadá mi, že Spiró v této verzi budoucnosti zdařile odpozoroval leccos ze soudobé reality, možná taky předpověděl něco z absurdity dalšího orbánovského vývoje. I když hodně toho v knize je specificky maďarského a našinec to jen obtížně chytá – třeba budapešťský místopis s významy pro nás nejasnými, společenské dozvuky kádárovských dob, ale taky všechny ty pseudotradiční kroje, svojské výšivky, fangle, soukmenovci, turulové a jiné odkazy na mýtický, konstitutivní dávnověk. Autor chrlí též spousty výrazových žertíků a překladateli jeho úlohu nezávidím, v tom množství nutně některé pokusy drhnou, respektive jeví se méně třeskuté než předpokládaný originál. I korektuře tu a tam nějaký překlep unikl.

V brzké době asi po dalším Spiróovi nesáhnu (do Diavoliny jsem se nezačetl, možná se dost neorientuju v reáliích ruské revoluce), tohle dílo se alespoň mimo svůj domácí kontext zdá přece jen trochu grafomanské. Obecně se mi zdá, že přežívajícímu modelu řemeslného spisovatele-beletristy, který by měl každý rok vyplodit pár set stránek, už neodpovídá nic na straně čtenářství. Nová kniha je předmět spíše na darování nežli na čtení (já jsem si tuhle taky pořídil antikvární). Kdo není marketingová hvězda nebo dobrý surfař na vlnách proměnlivých technologií a formátů, prodávající se jen mimochodem i v knižní formě, čím dál hůř si pro své stránky hledá adresáty. Ale to už je samozřejmě jiné téma. Navzdory některým výhradám je za knihou dost práce různých lidí a je smutným dokladem předchozích tvrzení, že tohle je první čtenářský komentář po osmi letech od vydání.

18.07.2024

Dobře vycizelovaná a soudržná kniha povídek. Zdají se velmi osobně motivované, chronologicky víceméně postupují od dětství, pevně zasazeného v nevraživém, nepřívětivém kádárovském Maďarsku, k porevoluční době. Ta, spojena s dospělostí vypravěčky, je geograficky méně ukotvená a anonymnější, ale podobně chladná. Dějí se samé obyčejné věci, snažíte se, jak chcete, a přesto na život občas není pěkný pohled. Výrazná ženská perspektiva.

1 16.06.2024

Moje první setkání s autorovými povídkami, do jejichž vydávání se nakladatelství Volvox Globator pustilo s úctyhodným rozmachem. Nákup za 59,- v Levných knihách naznačuje, že aspoň tento svazek trhákem nebyl, investice to ale není špatná. Není to ani tak úplně jednolitý povídkový soubor: první třetina knihy se zdá být jakousi všehochutí toho, co k vydání zbylo. Teprve z druhých dvou třetin mi vysvítá něco, co by snad mohl být – kdybych měl ovšem nějaké srovnání – typický Carver. Stylově střídmá vztahová líčení plná druhých a třetích manželek, vzpomínek na ty první a rozpadajících se vztahů. Asi je v tom dost osobního základu, zároveň ale autor rád pracuje metodou podivného, nějak vyšinutého nebo jinak nespolehlivého vypravěče (povídky Harryho smrt, Slon, Ententýky...). Nevyřčené si má čtenář domýšlet.

1 16.06.2024