pomala_kniha komentáře u knih

Výborný autorský i vydavatelský počin. O jedné fascinující ženě, která budí soucit i vztek (respektive chuť na pomyslné proplesknutí...) tím, jak se nikdy pořádně nenaučila žít. Ve zjemnělejším vyobrazení ji můžete znát z filmu Tři sezóny v pekle. S překvapením jsem zjistil, že jsem svého času v Praze bydlel jen o jedno domovní číslo vedle adresy, kde o půl století dřív Honza Krejcarová hospodařila jak uměla, lezla na střechu a fetovala fenmetrazin. (Přezdívka Honza by dnes mohla snadno odkazovat na genderovou tematiku, ale o tu zde – myslím – nejde.)

25.02.2024

Nevím, co si s touhle knížkou počít. Kapuściński se bere za otce polské literární reportáže, ale tohle není reportáž, je to pamflet s prvky reportáže. Chápu, že v sedmdesátých letech po desítkách let vlády byť poměrně osvíceného autokrata mohl režim marxleninské vojenské junty přinést sociální pokrok. Ale způsob, jakým je o prohnilosti císařského režimu čtenář přesvědčován, postrádá vkus. (A zamlčování násilí, které se se státním převratem samozřejmě pojilo, nebo přinejmenším potenciálu k němu, navíc v zemi, která nikdy demokratickou správu nezažila, je i vzhledem k době vzniku knihy tak trochu nestoudné.) Knížka je v tomto hluboce ideologická a možná i vinou dobové české redakce stojí pohodlně na pozicích sovětského tábora. Viz třeba popisek snímku "U příležitosti protiimperialistické manifestace v Addis Abebě předali představitelé rolníků předsedovi Prozatímní vojenské správní rady (...) symbolické dary." Z knihy "Na dvoře šáha šáhů" aspoň tahle polarita tolik netrčela, obrázek íránské společnosti tam je o dost vrstevnatější než zde té etiopské. Poslední etiopský císař Haile Selassie je tu vykreslen jako paša, který někde ve feudálním bezčasí sedě na trůnu mikromenežuje zemi, milostivě uděluje úřady a rozdává z doslovného měšce. Ne že by to nemohla být v mnoha rysech pravda, nevím o dobové Etiopii nic, ale přece jen je tu řeč o jakž takž nezávislém státu po polovině 20. století, účastnícím se mezinárodních procesů. Kapuścińského podání až příliš připomíná výchovnou pohádku o neschopném feudálovi.

Vypravěčským hlasům v knize jednoduše nevěřím. Nejde o to, že by musela být doslovně zaznamenána řeč zpovídaných, od toho je tu přívlastek "literární". Ale nevěřím ani jejich základní konstrukci – mluví tu dvořané, kteří jako by odjakživa nebo aspoň zpětně prohlédali principy a absurditu vládnutí Haile Selassieho, ale zároveň si neochvějně zachovávali reakční postoje padlé aristokratické třídy... Tedy ideální didaktický hlas, aby i tomu nejpomalejšímu čtenáři pod rouškou "umění" došlo, že pravdu a pokrok je třeba hledat na opačné straně, než která právě mluví. I anglická Wikipedie v článku o autorovi zmiňuje problémy s autenticitou těchto výpovědí. Zmiňuje také výmluvu, že kniha je vlastně alegorií polského vládnutí, a ne reportáží z Etiopie. Nu, nevím, ale jako polská alegorie je dnes nesrozumitelná a jako africká reportáž je pochybná.

25.02.2024

Zdrcující katalog nelidskostí v neprodyšně uzavřené Albánii sedmdesátých a okolních let – čtení ubíjející, ne tak dlouhé jako Soustroví Gulag, ale o hodně delší než podobně laděná pasáž v předchozí autorčině knize o Bukurešti. Promlouvající hlasy často nejsou přesně pojmenované a teprve připojená bibliografie dovoluje usoudit, že se z velké části jedná o reportážní přepracování albánských vzpomínkových originálů pro středoevropské publikum. Ne že by na tom bylo něco nevhodného. Takhle nějak se dnes, a už desítky let, asi žije i v Severní Koreji. Dystopie sevřená ideologií a jejím aparátem, brutální lámání každého lepšího charakteru. Navzdory všem ajpedům a smartfounům s tím nic nedokážeme udělat, a pak prý nedělitelnost lidských práv... Také poslední kapitolky o mořské migraci zoufalých Albánců do Itálie 90. let nepříjemně brnkají na dnešní struny. Ve Středozemním moři se umírá dál a propast mezi perspektivou prchajících a usedlých se zdá pořád stejně velká.

2 17.02.2024

Vymírající knižní druh? Není to strohá kriminálka s vraždou, ani vztahovka ze současnosti (nebo možná místy), ani moderní sociální kritika, ani žánrová fantasy z příslušných světů. Ani tzv. vyrovnávání se s minulostí, s křivdami minulých režimů, které dnes tu a tam představuje i obstojnou literární živnost, ani nic z módních a mýtických Sudet. Spíš trochu přerostlá hříčka, literární hra snad v linii Karla Michala, Jiřího Kratochvila (?) a nověji Vratislava Kadlece (Hranice lesa), kde se výchozí ireálná situace s požitkem a víceméně racionálně rozpracovává dál a dál v konturách běžného světa. Ostentativní nereálnost vlkodlačí, respektive člověkodlačí zápletky jistě knihu diskvalifikuje před většinou čtenářů, kteří se v pseudoreálných kriminálkách a spol. domnívají stát pevně na obou nohou a dozvídat se něco o skutečném světě. Je tedy s podivem, že Dárek mohl vyjít v až starosvětsky solidní úpravě, v pevné vazbě s přebalem a stužkou, v dobré sazbě s komfortními okraji a ilustracemi. Kasaštyk to asi pro nakladatele nebyl, v antikvariátu jsem knihu koupil absurdně levně. Takhle se vydávalo spíš kolem roku 2000.

Autorka zná svoje řemeslo a ví, který výraz na které místo přesně sedne. Vypravěčský hlas je hravý, vtipně na různých místech přejímá dikci a mentalitu postav. Kdo tedy výchozí situaci přijme za svou bez obavy, že čte cosi nepatřičného, třeba dětskou literaturu, může se slušně bavit. V první ze tří částí je podána geneze vlkočlověčího hrdiny, který si snadno získá čtenářské sympatie. V druhé části román přece jen trochu přechází do současné vztahovky, zajímavých postav se objevuje víc a původní hrdina není už v popředí. Poslední část na mě zapůsobila rozpačitě – jako by autorka nevěděla, co přesně si s rozjetou hříčkou počít. Rozvíjí se tu ještě nějaké motivace postav (flanďák Kryštof, izraelské téma...), ale nikam už nesměřují. Ukončení příběhu se mi zdá chatrné, i v logice daného světa trochu přitažené za vlasy, postavy jen tak vyšumí.

Božena Správcová nicméně stojí za pozornost už proto, že ani v kontextu současné, údajně ženami formované české literatury nemá potřebu nás co dva roky zásobovat svými novými prózami.

P. S. Hříčkou je nejspíš i název románu: v závěru je totiž uvedeno, že dva přednostní exempláře dostali darem autorčini blízcí. Jiný zásadní motiv dárku se v knize neobjevuje, anebo jsem ho přehlédl.

05.02.2024

Dnes, třicet let po vydání a patnáct po českém překladu, vidím knihu jako mix slušné žánrovky a zásadního dobového dokumentu, ne nutně příliš realistického. Přepracování, které zmiňuje v jiném komentáři Radoľa, tu dokumentárnost zřejmě trochu oslabilo, dobová perspektiva není tak úzká. Možná zas prospělo literárně, nevím, nesrovnával jsem. Suverénní styl, vydařený experiment s důsledně polopřímou řečí (pamatujete si z hodin literatury? nějakou tu větu s Ráczem doporučuji do každé učebnice), hladký překlad. Jako novinka by to samozřejmě dnes už ideologicko-umělecky (píšu to bez ironie) neobstálo.

Samozřejmě se taky trochu stydím, že jsem si knihu nesehnal v originále, ale ten překlad z Knihy Zlín mi tak hezky přistál do ruky... Ta nejvíce parodická a fantasmagorická vrstva románu je sice zřejmá, ale uplynulý čas mu dodal na ambivalenci. Čtenář mojí generace, ale možná ani zapomínající pamětníci raných devadesátek, už přesně nerozliší, kde ta umělecká licence a fantasmagorie začíná.

Kniha vyšla v mojí oblíbené edici. Překlad, zdá se mi, místy drhne přílišnou doslovností, ale nemám po ruce originál, tak bych nerad moc haněl. Román, i když s kriminální linkou v pozadí, je hodně úvahový, a protože k žádnému z jeho témat a prostředí (mezilidské vztahy za komunismu v Rumunsku, americké univerzity 70. let...), nemám extra blízko, rozhodl jsem se ho asi po třetině odložit.

Je to zvláštní žánr, „literární zpověď“, tedy něco jako vzpomínky z Máraiho dětských let a „tovaryšských“ let, jenže zliterárněním povýšené na cosi obecněji platného. Aspoň podle autorova záměru. Zároveň šlo v definitivním, třetím vydání o dekonkretizaci příliš rozpoznatelných osob z autorova okolí. Po devadesáti letech, kdy už soukromí jeho současníků není podstatné, nevnímám ono zliterárnění až tak pozitivně. Ne všemu věřím, nevěřím třeba množství nekonkrétních náznaků o vypravěčových milostných eskapádách. Literární je to i ve smyslu zbytečné mnohomluvnosti (detaily a postřehy se rozepisují do dlouhých odstavců jako nějaké slohové cvičení) a za každou cenu formulovaných obecných pravd. Filosofií měšťanství je tu ale Márai samozřejmě velmi svůj, ke své vlastní vrstvě upřímný i kritický (srovnej pasáž o dětech, které se neomylným stavovským instinktem stydí za bohatého předka, který ovšem svého času pracoval – rukama...) A jsou tu zobrazena různá dnes už exotická a lákavá prostředí – důstojně měšťanská výchova v maďarských Košicích, v nákladné internátní škole v Budapešti, 20. léta minulého století napřed v Německu (kulturní kvas i pohodlný život valutových cizinců v hyperinflačních letech) a pak v Paříži (zajímavý je kontrast, s nímž Márai vidí německou kulturu jako téměř vlastní, přívětivou, zatímco ve vítězné Francii pro něj začíná skutečná povýšená cizina). Překlad Dany Gálové se podle českého znění zdá velmi dobrý, doslovem Evžena Gála je dílo bohatě doplněno o kontext.

13.01.2024

Je to jen stěží celá kniha - některé povídky jsou vyložené fragmenty, některé jako by byly různými pokusy o totéž a rozměrů běžného svazku se dosahuje jen extra silným, výkresovým papírem. Ale rozbor mezilidských vztahů v meziválečném Německu je to břitký.

(SPOILER) Škoda, že to autor nenapsal na jeden zátah koncem 60. let. Druhá, menší půlka, dopisovaná po třiceti letech jako by neměla tu ostrost. Celý zachycený podnik je kulturně, pedagogicky a kdovíjak ještě fascinující: cesta Středočechů, vychovatelů se zemědělskými učni a učnicemi, koňmo na Praděd skrze kolektivizovanou krajinu. Holá nemožnost vydupaná ze země. V mnoha pasážích je to Vaculík ve své nejlepší síle, ale někde taky ne. Kouzelné noční cesty ještě ujdou, jejich tajnosnubná erotika už trochu méně a rozhovory kouzelnou tužtičkou jsou vyložená vypravěčská znouzectnost. Na gymnáziu v podhůří Jeseníků nám kdysi knihu představovali; informaci, že se v ní na Moravu dojde až v poslední čtvrtině a na Praděd se vůbec nevyleze, si nějak nevybavuju!

04.12.2023

Záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Fermor "hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách", ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie, a sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Je psána s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel masivně přeskakovat.

1 03.12.2023

Rychlá, spádná četba; část volné románové (?) trilogie; jeden z řady rodinných příběhů spjatých s poválečným pohraničím, vydaný – a zdá se i zapomenutý – ještě v době před vzedmutím současné české vlny beletristického zájmu o historii posledního století. Historie od začátku nepodařeného manželství, z jedné strany vytouženého, druhé straně vnuceného, jakož i rozporných představ o životě. O životě v konkrétním a násilném světě sudetského pohraničí, kam ústřední a ničím příliš nevybočující plebejský pár přichází z vnitrozemí, jako tolik jiných, hledat zajištěnější živobytí. To vše rámováno perspektivou potomka, obracejícího se do minulosti s klasickou potřebou porozumět čemusi zcela současnému.

Ke spádu příběhu, nemálo přispívají baladicky stručné věty, archetypální podání lidských situací a reakcí. Jen tu a tam probleskne výraz, kterým je podání příběhu Jaroslava a Boženky pro čtenáře ukotveno do doby popřevratové – včetně surových erotických popisů, spíše okrajových, avšak beze všeho přesaditelných do kontextu řemeslné pornografie.

S pomocí jen malého vzepření se čtivému ději odhalíme i pár slabin knihy. Co je tu vlastně autentického a co je (jen?) umným sestavením zevšeobecnělých představ o pohraničním prostředí národních správců, pololegálních ozbrojených autorit, trpěných Němců, přídělů, cigaret, alkoholu, násilných zábav a tak dále? Proč se o pekárně provozované hlavním hrdinou dozvídáme v zásadě jen to, co už víme, totiž že se tam z mouky, vody, droždí, soli a kmína mísí těsto a peče chléb s houskami? Zmíněná archetypičnost a spád se v těchto ohledech posouvá na dohled určité prostomyslnosti a snad i kýče. Dlužno však říci, že do nich ve svém úhrnu nepřechází; knize z počátku tisíciletí můžeme také zřejmě odpustit o něco víc než současným variacím na tato témata. (Co jí ovšem odpouštíme hůře, jsou vypravěčova pseudobaladická a generalizující moudra, zvláště ta o milostném životě cikánek.)

Knihu dnes v antikvariátu pořídíte za pár korun a bez obav ji lze přibalit do letního zavazadla.

02.12.2023

Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Před nedávnem zas dočasně dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell, sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.

2 02.12.2023

Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie [...] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“... Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já... [...] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec... Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud... [...] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela... Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“

Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Skvělé, obrazem přiměřeně doprovázané veršovánky z perspektivy dítěte, které se potýká se zásadními životními situacemi jako koupání, ztráta ponožky a papání kaše. Zábavné pro rodiče i pro dítě už kolem jednoho roku jako čtení i jako doprovod daných aktivit, možná i pro staršího sourozence jako zábavný komentář k tomu mladšímu (neověřeno).

1 02.12.2023

Jednoduchý příběh o ztrátě a hledání netopýra sám o sobě není výjimečný ztvárněním ani zveršováním. Leporelo je ale úžasně propracované v tom, že se dá sestavit do domečku se stříškou a odehrávající se příběh k tomu ze všech stran nadále prostorově sedí. Při oboustranných „průhledech“ okny, dveřmi, na půdu i pod podlahu – netopýři jsou stále tam, kde mají být. Čteme rádi od půldruhého roku věku, stavíme domeček a chlapečka pak věšíme za nožičky jako netopýra.

02.12.2023

Knihu jsem si vyhlédl čistě díky jejímu zařazení ve vkusné nakladatelské edici Symposium. Autor je předlistopadový emigrant do Rakouska (domestikací vypadlo z jeho příjmení původní "ř") a novela, přeložená z němčiny Nikolou Zejkanovou, se vypráví z pozice jeho alter ega, žijícího ve Vídni a protloukajícího se v literárních, nakladatelských a knihkupeckých kruzích. Autorské jsou bezpochyby i postoje odcizení od rodné země a jazyka, spojené s touhou začlenit se a být uznán jako rakouský autor. Přiměřeně poetická a mírně banální "vztahovka" je ozvláštněna tím, že navzdory první osobě vyprávění a nestandardnímu jednání hlavní postavy nejsou osvětlovány její motivace a psychologické pochody. Ve čtenáři to může vyvolávat průběžnou pochybnost o žánru. Zamlčuje tu hrdina svůj stud a pochyby v touze po obyčejné lidské blízkosti, nebo děj sledujeme z pozice sociopata? Směřuje snad ke kriminálnímu rozuzlení? Nejistá identita emigranta, který navíc nemůže najít práci ve svém oboru, je tematizována v kulisách knižního provozu, které z dnešního pohledu působí zvláštně starosvětsky. Krátce po roce 2000 tu ještě práci buď máte, anebo ne, a pokud ji máte, tak do ní docházíte a normálně vás živí. Po dvaceti letech jsme v situaci, kdy není zvykem být "nezaměstnaný", zato vztahy mezi prací, pracovištěm a penězi se zdají být mnohem méně přímočaré.

1 02.12.2023