Bláto sladší než med

Chcete si alespoň knižně zažít šokující oxymóron jedné politické ideologie? Začtěte se do Hodžovy komunistické Albánie...Tyranie, marginalizace, bída, strach, nedůvěra, zrádcovství, samota, věznice, mučení, pracovní tábory, dřina, útěky, smrt...
"Komunismus byl systém sloves, ne myšlenek - jedli jsme, pracovali, umírali, nic víc. Vnutili nám filozofii marxismu-leninismu, ale ta byla prázdná, my všichni jako lidé komunismu jsme byli prázdní."

Brutální – člověk je již z druhé poloviny 20. století východního bloku zvyknut na ledasco (a v případně českých historických románů je tím pomalu i ubíjen), nicméně albánský příběh nesplněných snů byl pro mě dosud (hanba) skoro neznámý. Stěžejní mi připadá aspekt izolace – ten se děje nejen v rovině geopolitiky (Albánie se nakonec znesváří i s SSSR nebo Čínou), ale i co se týče vnitrostátních machinací (příbuzní odsouzeného – který se prohřešil např. tím, že pochválil jugoslávského fotbalistu a stal se tak nepřítelem lidu – jsou přesídleni do zapadlých vísek) nebo i rodinného okruhu (bacha na jazyk, bacha na myšlenky, donašeč může být ten pán, co tě laská po vlasech – nedůvěra jako základní předpoklad přežití). Z téhle soběstačné bídy by neměl radost ani Marx – odcizení práci doputovalo už i na vesnici, kde v družstvu rolníci sklízejí okurky a rajčaty pro měšťáky, aby si mohli koupit akorát tak tuhý chléb; mezitím se země obestavuje statisíci zbytečnými bunkry a děti vyhlížejí na vodní hladině "krásné papírky", obaly od západních mlsků. Vládní ústředí honosící se ateismem, ale držící se zásad toho nejtvrdšího náboženského fundamentalismu (zákaz interrupcí) s kultem osobnosti, po jejíž smrti se nesmí truchlit příliš málo. Hodně povedeně odvyprávěný i porevoluční příběh – absence disidentských autorit (vrcholem hrdinství je parta chlápků, co najela kamionem do zdi ambasády; a kabáty se převlékají a tresty neudělují, takže je relativismus dokonán), kontinuita "hledění si svého" za Hodžovy diktatury i za následného neoliberalismu, vědomí rozdílnosti vnímání nastalé situace ("k čemu je nám svoboda, když nám vzali důstojnost?"); závěrečný rozklad nejen režimu, ale i západního "italského snu" (naprostá šílenost – tisíce uprchlíků tísnících se na lodi a poté na fotbalovém stadionu, kam jim z vrtulníků padají takové novinky jako hamburgery, ale stejně honem domů). Chvílemi mě iritovaly perziflážní pasáže (podle mě celkem nadbytečné – režim se zesměšní sám), ale těch zas tolik není a základní modus je zvolen zkrátka šťastně – doopravdy jsou to různé hlasy, které promlouvají do jisté míry samozřejmě stylizovaně, ale ať už jsou to občani zkormoucení, oddechnutí nebo nasraní, jedná se o působivé a svébytné povídání.

Hrůzy a izolace života v albánském komunismu. Poslouchal js jako audio, celá audiokniha zní zkrátka neuvěřitelně, "středověce" a z jiné planety. Líbily se mi hudební předěly s albánskými písněmi, dodávaly atmosféru.

Vyprávění Albánců Vám přenese do atmosféry tehdejší Albánie. Ta kniha mě odpočátku chytla, byla čtivá, čemuž pomohl i perfektní překlad. Je to takový katalog toho, jakými všemi možnými způsoby se tehdy člověk mohl dostat do vězení.

Zdrcující katalog nelidskostí v neprodyšně uzavřené Albánii sedmdesátých a okolních let – čtení ubíjející, ne tak dlouhé jako Soustroví Gulag, ale o hodně delší než podobně laděná pasáž v předchozí autorčině knize o Bukurešti. Promlouvající hlasy často nejsou přesně pojmenované a teprve připojená bibliografie dovoluje usoudit, že se z velké části jedná o reportážní přepracování albánských vzpomínkových originálů pro středoevropské publikum. Ne že by na tom bylo něco nevhodného. Takhle nějak se dnes, a už desítky let, asi žije i v Severní Koreji. Dystopie sevřená ideologií a jejím aparátem, brutální lámání každého lepšího charakteru. Navzdory všem ajpedům a smartfounům s tím nic nedokážeme udělat, a pak prý nedělitelnost lidských práv... Také poslední kapitolky o mořské migraci zoufalých Albánců do Itálie 90. let nepříjemně brnkají na dnešní struny. Ve Středozemním moři se umírá dál a propast mezi perspektivou prchajících a usedlých se zdá pořád stejně velká.

Výpovědi obyvatel Albánie z různých regionů, různého věku i osudu. Skutečně literární reportáž, ne holá publicistika. Spousta drtivých, šokujících informací (a rokem 1991 to zdaleka nekončí), které se dají vydržet jen díky autorčinu originálnímu, vybroušenému stylu. Myslím, že kniha musí úplně změnit pohled čtenáře na tuto zemi a její obyvatele.

Docela ráda bych se dozvěděla něco o Albánii, kterou jsme si dlouhá léta trochu sarkasticky předhazovali jako socialistickou zemi, kde je (ještě) hůř než u nás; což neuklidňovalo, spíš naopak - nikdo totiž ani nevěděl, co se tam děje. Ale z téhle knihy jsem se tedy nedozvěděla zhola nic nového, dokonce jsem spíš autorce nevěřila (opakovaně zmiňovaná dostupnost vzdělání, zdravotnické péče, nebo elektřiny v zapadlých vískách nebyla prokazatelně uvěřitelná, ale ani se to netvářilo jako cynický proklamovaný protiklad ke skutečné nesvobodě a teroru schovaným za tímhle pozlátkem).
Za prvé to není žádná reportáž o zemi, neobsahuje fakta, nepopisuje, nevysvětluje, neosvětluje nic. Za druhé to není systematické. Za třetí literární styl opravdu není reportážní.
Krom toho je autorka příliš mladá, aby alespoň byla schopna porovnat tamní stav s jinými socialistickými zeměmi v téže době - což dokládá už úvodní kratičký seznam faktů o Albánii, který totiž z valné většiny popisuje Československo jako i jiné stejně postižené země, jen málo je toho opravdu specifické právě pro malou Albánii. A toho ani dalšího se nedozvím kde se vzali Albánci, albánština, Albánie, Hodža...

Nelíbilo, víc a komplexněji o zemi jsem se dozvěděla o dost dřív z cestopisů třeba u Zibury, nebo Nicholsona (Svět podle Naly) nebo TV dokumentů...

Témata autoritářských zemí, kde se umírá nebo jen živoří, rozhodně nežije, jsou podezřele populární v naší době. A vůbec nechápu, proč se k takovým knihám právě v dnešní složité a válečné době čtenáři uchylují (příště už si dám pozor).

Bukurešť: Prach a krev je od téhle autorky jednoznačný favorit, který tahle kniha nepřekonala, ale i tak - skvěle napsaná, drsná a drásavá, autorčin styl je pohlcující.

Totalitarismus v té nejhnusnější podobě. Tolik věcí, které znám z cíleně hyperbolizovaných dystopií, jenže v případě Albánie nejde o fikci. Je to smutné, hnusné, přesto bravurně napsané (čemuž pomáhají i autorčiny literární aluze a stylizování některých kapitol coby parafrází kanonických děl od Kafkova Procesu k Danteho Peklu). Tahle kniha je nesmírně důležitá.