Dyaebl
přečtené 614
Roky
2022,
Annie Ernaux
Pokud jste si někdy kladli otázku, jak moc váš život určují a formují události kolem vás, pak je tato kniha přímo pro vás. Ernaux píše velmi netypické memoáry ženy, v nichž ona žena nevystupuje jako hlavní postava, jak tomu bývá zvykem, nýbrž se v centru zájmu nachází roky jako takové. Čas s jeho věčným plynutím jakožto podkladem či spíše zarámováním životů lidských bytostí a také to, jak formuje jejich životy a samotné prožívání jejich (a našich) krátkých pobytů na zemi. To vše je vyprávěno skrze optiku starých fotografií, na jejichž výjevech se zachycuje celá druhá polovina minulého století s přesahem do nového tisíciletí. Fascinující kniha u níž mě inovativnost, s jakou je napsána, nepřestávala udivovat.... celý text
Démon
2017,
Michail Jurjevič Lermontov
Démon je naprosto dechberoucím dílem. Nedokážu ani plně strávit, jak moc Lermontov skrze postavu padlého anděla dokázal vyjevit své vlastní pocity a bolesti. Obvykle nejsem velkým čtenářem romantických textů, ač vlastně ani nevím proč, jelikož mi jejich témata jsou nesmírně blízká. Třeba Childe Haroldovu pouť či Odpoutaného Prométhea mám na seznamu knih, co si plánuji přečíst už dlouho, ale přesto jsem se ocitl v hlubinách ruského romantismu dříve, nežli jsem stihl zakotvit v přístavech toho britského. A jednalo se o dokonalou náhodu, jež mě přivedla k prožití úžasných pocitů doprovázejících četbu Démona. Alegorie, s níž zde Lermontov přichází je totiž vážně působivá a ač je nám čtenářům prezentována skrze démona, je ze své podstaty absolutně lidskou. Prázdná schránka bloudící světem. Prázdná schránka ožívající pod tíživou silou lásky. Odporný čin spáchán jen a jen pro lásku. Život nabývající smyslu díky lásce. Život upadajíc do chmurných hlubin po ztrátě lásky... Pokud jste doposud Démona nečetli, neváhejte. Zde na Databázi ho najdete zdarma v podobě e-knihy a čtěte. Čtěte a žasněte! Nechte se unášet líbivými verši a prožijte na vlastní duši lásku a bolest spolu s Démonem. Trpte a hledejte naději spolu s Lermontovem.... celý text
Já se z tebe zblázním
2012,
Carole Matthews
Poměrně jednoduchý příběh vyprávěný dost poutavě a nakonec i dynamicky, čemuž napomáhají velmi krátké kapitolky a časté měnění perspektivy vyprávění. Celkově je však příběh poměrně triviální a tím pádem i předvídatelný. Avšak to je nejspíš součástí literatury žánru tak zvláštně pojmenovaného „pro ženy“. Přirovnal bych tyto knihy k takové jistotě, po které sáhnete přesně tehdy, když v životě určitou jistotu potřebujete, protože přesně víte, co se stane a jak celá zdánlivě neřešitelná situace nakonec dopadne. Spoiler, skončí dobře. Protože prostě musí. A přesně díky tomu chápu, že i tento typ knih existuje a také proč je tak populární. Je totiž výborně nenáročný a v posledku slouží k ukrácení dlouhých chvil a nalezení klidu v nejistých časech. Čemu však moc nerozumím, je obálka. Ta vypadá, jako by se mělo jednat o knihu pro teenagery, ačkoli si nejsem jist, zdali by adolescent, který sáhl po knize právě kvůli obálce (a kdo to nikdy neudělal?), užil příběh dvou rozvedených třicátníků a jejich milostných dobrodružství doplněných o starosti o děti, vyrovnávání se s odmítnutím a v neposlední řadě také domácího násilí. Výsledkem je tedy kniha čistý průměr, který však pobaví. Člověk nesmí čekat víc.... celý text
Sexy farmář
2017,
Alice Clayton
Hlubiny literárních lesů mne zavedly až k žánru, u něhož jsem dlouho nepředpokládal, že bych jej četl. Ale přesto jsem tu se Sexy farmářem, a jak je z výše uvedeného hodnocení patrné, odpad to není. Jak je to možné? Podívejme se na tuto záležitost více zblízka a uvidíme. V prvé řadě musím zmínit, že jsem knihu přečetl takřka za dva večery a co víc, dokonce jsem si ji i užil! A to myslím navzdory veškerému očekávání vážně. Není to až taková blbost, jak jsem původně očekával. Respektive je, ale z jiných důvodů. Co mě upoutalo nejvíce, je způsob budování erotiky v průběhu vyprávění, který následně přešel do čisté sexualizace celé přírody (ano, celé přírody! téměř ve spinozovském smyslu; viz trávu, baklažán a dokonce i sýr!). To, jak autorka buduje očekávání toho, kdy ten Farmář konečně zasadí svou okurku do kuchařčina koláče, je skutečně působivé. Vzhledem k tomu, že za sebou mám vcelku dost románů/knih s erotikou či sexualitou jakožto hlavním tématem, musím konstatovat, že nic z toho nebylo podobné Farmáři a jeho tenzi, která na čtenáře působí přinejmenším stejně silně jako na samotnou Roxie. Vše je zde podané odlišně a to jsem si vážně užil! Část tohoto faktu přisuzuji tomu, že se jedná asi o první příběh, co čtu, z pera ženy a nikoli muže, čímž se pro mě stávaly veškeré popisy a emoce popisované v něm odlišné a do jisté míry působivé a všechno to samozřejmě eskalovalo v samotných sexuálních scénách, které skutečně stojí za to. Minimálně svou humorností, neboť popisem aktů jsou poněkud strohé, ale s tím nemám problém. Koneckonců se jedná primárně o romanci. Jinak se však jedná o brak par excellence se vším všudy. Příběh a nic než příběh (kromě pár receptů a fun-factů z farmářství) psaný jednoduchým jazykem, jenž však neurazí. Navíc je silně předvídatelný a plný klišé z tohoto žánru, které snad ani nelze nadále nazývat tímto pojmem. Jedná se spíše než o klišé o typický schematismus, podle něhož valná většina podobných příběhů (především na plátně v kině) jede. Je to zaručený recept na úspěch. Navíc spousta situací a hlášek byly tak stupidní, až se stávaly naprosto geniálními a to je jeden z důvodů, proč si kniha v mých očích zaslouží alespoň ony dvě hvězdy (včely či touha udělat provaz na obličeji farmáři). Asi jsem objevil díky této knize mou novou guilty pleasure. Sexy mlékaře si rozhodně nenechám ujít!... celý text
Zničit
2022,
Michel Houellebecq
Po přečtení Houellebecqova debutu Rozšíření bitevního pole mi došlo, že není takový cynik a misantrop jak se skrze texty projevuje. V hloubi duše je nesmírný romantik a vlastně idealista, který jen vidí úpadek lásky ve světě a v mezilidských vztazích a takto vyprázdněnou skutečnost ztvárňuje ve svých dílech. A v románu Zničit tato jeho skutečná povaha prosvítá skrze stránky doposud nejvíce. Postavy se zde nachází v mizerných a na první pohled bezútěšných situacích a postupem času se skrze skoro-smrt v rodině začnou mezi sebou navzájem sbližovat a nacházet to, u čehož se dlouho domnívali, že je definitivně pryč – naděje a láska. Vážně bych nečekal, že se až tak moc dokáže Houellebecq otevřít světu. Tak krásný popis změny vztahu Paula a Prudence jsem doposud v příliš románech neviděl. Znovuobjevování ztraceného citu a sbližování dvou lidí, co spolu žijí jen ze setrvačnosti a následná proměna takřka celého vnímaného světa, která se s tím pojí. Poprvé se mi stalo, že mě kniha od tohoto „cynika“ skutečně dojala. Hlavně závěr knihy je emocemi napěchován až k prasknutí a jsem rád, že je Zničit pořádná bichle. Díky tomu je v ní více prostoru pro vyjádření a těch pět set stran uteklo jako voda. Vynikající dílo. Houellebecq mne opět dostal.... celý text
Rozšíření bitevního pole
2012,
Michel Houellebecq
Po několika Houellebecqových románech jsem až nyní sáhl po jeho debutu a ten stojí za to. Zpětně vidím všechna základní témata, jimž se věnuje tento na první pohled cynický a depresivní spisovatel v jejich surovosti a takřka v prvním stádiu vývoje, jehož přímým dalším krokem jsou Elementární částice. Rozšíření bitevního pole je depresivní, o tom žádná. Houellebecqovy postavy depresí ostatně vyloženě trpí a zde tomu není jinak. Jeho svět je naplněn neukojitelnou touhou po štěstí a lásce, která v důsledku své neukojitelnosti vede jen k negativnímu náhledu na celou společnost (a celý svět), ale právě zde je to zajímavé. Zde totiž situace nekončí, nýbrž teprve začíná. Za vším tímto cynismem a sexualitou se skrývá hluboká bolest a touha – hlavně ta touha! –, po lásce a něze. Je třeba se vyvarovat jednoduchému pohledu na svět založenému na negaci radosti. Je to totiž výzva k tomu, ať se nepoddáme existenci, kterou zažívají a trpí postavy jako bezejmenný hrdina Bitevního pole. Vezměme si tuto zprávu, toto varování k srdci a hledejme krásno a lásku. Alternativa je pak tak odporná, jak nám Houellebecq svými romány trefně ukazuje.... celý text
Sexus
1994,
Henry Miller
Čiré bytí odhaleno až na dřeň samotné existence. Tak by se dal popsat Sexus. Je plný sexu, což název poněkud napovídá, avšak nikoli zbytečně. Alespoň jak se já domnívám. Sex má v tomto románu takovou roli, jakou má v životě většiny lidí. Rozdíl se nachází v kvantitě a případně i kvalitě a v neposlední řadě také v důvodech, které člověka vedou k této aktivitě. Co Henry Miller dělá ve svém díle je vlastně osobní zpověď. Jakožto ryzí umělec životem i dílem jen zaznamenává svůj život-umění prostřednictvím umělecké formy, jež se na dané téma nejvíce hodí – románem. Nestydí se za nic. Leckdo by ho označil za misogina či cynika, případně za prosté hovado a možná by měl onen leckdo pravdu, ale já v Sexusu (skloňuje-li se to tímto způsobem) vidím především čirou touhu zaznamenat život a vše, co k němu patří. Strasti, problémy, tvůrčí potřeba, přátelství, láska a samozřejmě sex. Akorát někdo holt žije život „spořádaného občana“, zatímco Miller prožil život jako bohém. Život plný dobrodružství, zvratů a taky triplu. Avšak právě proto stojí za zaznamenání! Kdo může upřímně říct, že jeho život by v podobě románu vypadal zajímavě a poutavě natolik, aby mohl konkurovat Millerovým příběhům? Můžete se nad tímto rozhořčovat a soudit ho ze svých odlišných pozic, ale nemůžete mu upřít tu touhu a ryzost jeho snahy dostat ze sebe maximum, přičemž vše ostatní jde stranou. Mravy, důstojnost, neupřímnost. Sexus vám nabídne mnohé a je jen na vás, zdali budete otevření myšlence prožití života jednoho bohéma, který hodně šuká a filosofuje. Pokud přistoupíte na tento předpoklad, užijete si skutečně unikátní a upřímné životní dobrodružství, které razilo cestu literatuře autobiografie, v níž je nyní tak slavná nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022 Annie Ernaux. Představte si, že byste měli vydat svůj deník v trošku upravené verzi pro účely literatury. Případně rovnou tak, jak je, píšete-li ho alespoň trošku esteticky. To je Sexus. Měli byste na to, takto se odhalit světu? Ukázat ne vaše nejlepší úspěchy, ne vaše momenty na výši, ale primárně vaše momenty, kdy jste na dně, trpíte, a zcela otevřeně a upřímně o nich píšete. Měli byste na to, ukázat světu vaše nejniternější myšlenky, pocity a situace, jež jste prožili a na něž nejste ani trochu hrdí? Miller na to měl a vy si to vše můžete přečíst a nemusíte vůbec souhlasit. O to vůbec Millerovy nejde. Ale prostě to udělal, otevřel se, a vy můžete mít v ruce část života lidské bytosti, která se vám zcela otevřeně a bez skrupulí otevírá. Vyjevuje vám své lidství. No není to krásné?... celý text
