Dyaebl
přečtené 609
Křehkost mě jako společenský román a sonda do moderních vztahů vážně hodně bavila. Primárně svou prací se sociologickými koncepty a otázkami o identitě a (ne)zakořeněnosti – ostatně autor je sociolog. V mnohém mi román připomínal Sally Rooney, z níž, jak se domnívám, silně čerpá inspiraci. Naneštěstí si z ní nebere jen kvalitní prvky, ale silně jsem cítil při četbě stejnou nevoli, jaká se projevovala u Normálních lidí. Má výtka se týká především jazyka. U Rooney jsem napsal, že styl psaní považuji střídavě za skvělý a za zcela ohyzdný a zde tomu není jinak. Skvěle působící úderné věty jako vystřižené z Kundery se v následujícím odstavci proměňují v roztahanou hovorně psanou prózu. Navzdory této kritice jsem byl stále nakloněn čtyř hvězdičkám, ale hlavní problém Křehkosti spočívá jinde. Základní idea za knihou je silně patrná, ale zhruba v polovině knihy se snaží dosadit další motiv, který by sám o sobě stál za zpracování a nemohu se zbavit hořkého dojmu ze závěru, který mi zde neseděl. Nikoli kvůli své tematice. Doposud jsem se sice s transvestitismem v literatuře nesetkal, nicméně věřím, že by stál za samostatnou knihu. V Křehkosti však nepůsobí příliš dobře a román původně o jednom tématu k sobě poněkud těžkopádně a neelegantně přibírá svého ne zcela se hodícího partnera. Nebo partner jen neměl dost prostoru, aby své působení validně obhájil. Mám dojem, že v příběhu došlo k poněkud nelogické změně v Báře, která působí jako nutnost k přerodu do dalšího tématu. Celé to ve finále působí uspěchaně a hloupě. Její averze vůči Filipovi se odehrála takřka na jedné straně a určovala zbytek knihy, jenž se najednou začíná stylizovat do příběhu Eddyho B. V tom podle mě spočívá nevole místních komentujících ohledně konce. Nařčení, že Křehkost jako by nevěděla, čím chce být. Naneštěstí musím souhlasit a přehršel témat v jinak skvělém románu spíše škodí. I tak se ale jedná o skvělé dílo a na debut takřka vynikající.... celý text
Bílé noci, Nětočka Nězvanovová
1978,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zpočátku se musím přiznat, že Dostojevského zcela zbožňuji. Mé hodnocení jsou dokonale neobjektivní a neměli byste se jimi řídit. Přesto mě vyslechněte. Fjodora jsem si zamiloval už když jsem poprvé četl Zločin a trest a od té doby mám za sebou spoustu jeho děl s cílem přečíst vše. Ale Bílé noci a Nětočka se znatelně vyjímají v díle našeho ruského mistra. Nětočka rozhodně méně než Bílé noci. Nětočka v sobě obsahuje spoustu témat, které jsou po Dostojevského životě na Sibiři hmatatelně přítomné v dalších knihách. Bíle noci jsou oproti tomu krátkou poctou romantikům. V Nětočce se před čtenářem odvíjí bolestný životní příběh malého děvčátka, jehož otčím byl hudebníkem přesvědčeným o vlastní genialitě s masivními sklony k alkoholismu. Třídní témata a bída jsou zde srovnatelná se Zolou. Bílé noci však nabízí zcela jiný příběh. Na pouhých několika stránkách se čtenáři před očima rozvíjí náhlé vzplanutí citů. Vzplanutí, jež se odehrává za krásných bílých nocí a obsahuje málomluvného a nespolečenského mladíka a slečnu (marně) vyčkávající na příjezd svého milého. Příběh, který ukazuje, jak je láska nepředvídatelná a jak může působit na jedince. Příběh, který nekončí šťastně. Romantismus v čiré podobě. Jinými slovy něco, co se běžně s Dostojevským příliš neasociuje. Jeho geniální duch se zde však projevuje se stejnou silou, jako tomu je u pozdějších děl. Chcete-li skutečně porozumět Dostojevskému, možná vám bude stačit příběh bratrů Karamazových, socialistické přízraky v podobě Běsů či dobrota Idiota, ale raná díla vám dokáží ukázat Fjodora v jiném světle. Možná v jiném stínu. Nicméně stojí za vaši pozornost.... celý text
Kniha smíchu a zapomnění
2017,
Milan Kundera
Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině. V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula. Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak. Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.... celý text
