Dyaebl
přečtené 611
Nechovejte se tu jako doma, příteli
2006,
Milan Kundera
Eseje od Milana Kundery jsou neuvěřitelně kouzelné hned z několika důvodů. Jsou fascinující svou lehkou čtivostí, která je zapříčiněna samotným autorem, jelikož se sice jedná o člověka mnohostranně vzdělaného, ale zároveň (a to především) o romanopisce. No a právě tento romanopisec píše eseje jako romanopisec o románech a jiných romanopiscích. To zapříčiňuje nejen čtivost, ale také spoustu informací podaných nikoli v jazyku akademičtiny. Tento fakt ocení hlavně ti, kterým se tento „jazyk“ vyhnul. Ohledně této konkrétní sbírky si dovolím souhlasit s pumlem, který píše, že tyto eseje patří k nejlepším od Kundery. Zároveň plně souhlasím s jejich aktuálností, kterou bych si však dovolil poněkud aktualizovat. V tomto roce totiž vyšla ona nechvalně známá biografie o Kunderovi z pera Jana Nováka a je až s podivem, jak se přesně k takovým životopisným knihám vyjadřuje sám Milan Kundera. Skvostná ironie!... celý text
Pod skleněným zvonem
2018,
Sylvia Plath
Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet. Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji. Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně. Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil. Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo. Ne však na dlouho. Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka. Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu. Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být. Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky. Co z toho může vzejít, ptáte se? Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem. Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít? Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky. Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života. Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie. To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.... celý text
