budíček přečtené 393

Záhir 2005, Paulo Coelho

Dobrodružství brigadýra Gérarda 2009, Arthur Conan Doyle

"Hrdinské činy brigadýra Gerarda" jsou trošku jiný šálek čaje než příběhy Sherlocka Holmese, ale musím uznat, že i u povídek z období Napoleonských válek se sir Doyle ukázal jako mistrný vypravěč. Jeho hrdina Gerard je vlastně nejlepší ze všech, u všeho byl, všechno zažil a vždy to zvládl nejlépe... A ano za každé situace byl až slepě oddaný Napoleonovi. Ale je popsán takovým stylem, že Vám to vlastně ani nevadí, že je takový, ale spíš se nad tou jeho povedenou povahou usmíváte. Příběhy jsou nápadité a čtivé. Sice po první kapitole jsem si říkala, že mě to asi nechytne, že to bude spíše bavit mužské čtenáře, ale každá povídka byla lepší a zajímavější a navíc se v ní často objevoval lehký autorův anglický humor, který mě bavil. Co mi trošku vadilo, bylo to, že při svém vyprávění Gerard zezačátku rozvláčně popisoval věci, které snad ani nebylo potřeba popisovat, ale pak se dostal k jádru dobrodružství a stránky ubíhaly. Celkově příjemné čtení, ale na Sherlocka to nemělo :).... celý text

Pes baskervillský 1978, Arthur Conan Doyle

Říjnové mlhy se vrátily a mně se vrátila po dvou letech chuť znovu navštívit blata a močály a jít po stopách psa baskervillského a jeho temné legendy. A bylo to ještě lepší setkání se psem, Sherlockem a dalšími postavami, než při prvním čtení. Pan Doyle skvěle vylíčil ponurou a nehostinnou atmosféru Grimpenského močálu se zbytky osídlení pravěkých lidí i lidí v románu "současných" v tom místě žijících. Zámek rodu baskervillů úplně lákal k navštívení a nedivila bych se, kdyby se tam třebas objevil i nějaký ten duch i když on tam vlastně v příběhu byl a táhl se celou linií příběhu. Duch psa baskervillského, který potrestal jednoho z krutých předků tohoto rodu a zapříčinil vznik legendy. A ta atmosféra mlžných nocí, kterými se táhlo hrozivé vytí psa... No nevyjděte si pak na procházku, že?! :) Detektivní zápletka mě bavila a vedlejší linie s uprchlým trestancem přidávala příběhu napětí. Opravuji svoje původní hodnocení a po druhém přečtení dávám plný počet - protože Pes baskervillský je jeden z mála příběhů, který si plný počet opravdu zaslouží.... celý text

Sběratel kostí 1998, Jeffery Deaver

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

"Blaze těm, kteří dovedou být někdy dětmi, zvláště o Vánocích, vždyť na jejich začátku bylo také dítě." Kouzelná knížka, která dokáže opravdu vánočně naladit a přičarovat atmosféru pravé a nefalšované zimy aspoň v myšlenkách, i když za oknem to zrovna zimně nevypadá. Nad jejími řádky se nedá nezamyslet. Příběh samotný občas vyčaruje úsměv a dojme.... celý text

Němá barikáda 1964, Jan Drda

Tři mušketýři 1. díl 1974, Alexandre Dumas, st.

Tři mušketýři 2. díl 1958, Alexandre Dumas, st.

Krysař 2005, Viktor Dyk

Krásný a zvláštní příběh, který jsem četla už několikrát a baví mě od první do poslední stránky. Možná je škoda, že takový Krysař po světě už nechodí...

Milá sedmi loupežníků 2002, Viktor Dyk

Jméno růže 2007, Umberto Eco

" Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus." (Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.) Moje srdcová záležitost a nejoblíbenější středověká detektivka. Jediné minus je nějakých prvních sto stran točících se kolem popisu místa děje a taky všedního života v kláštěře, ale pokud to čtenář překousne zahloubá se do spleti hádanek a symbolů, které musí odkrýt i hlavní hrdinové, tak knížku čte jedním dechem. Vraždy mnichů v klášteře jsou často kuriozní a nad tím kdo je vlastně vrah (respektive motiv i způsoby vražd jsou originální) stojí za to dumat. Lituju jediného a tím je konec důmyslného labyrintu (knihovny), opravdu bolestná ztráta tolika vzácných svazků. ;) Nicméně Vilém z Baskerwillu a Adson z Melku jsou společně s Sherlockem Holmesem moji nejoblíbenější detektivové a Vilém jasně díky své dedukci u mě vede.... Ponurá atmosféra středověkého kláštěra byla dokonale vykreslena, stejně jako doba (ponurý mlžný podzim pomalu přecházející v zimu), ve které se příběh odehrává. Musím uznat, že po zhlédnutí filmu se mé představy kláštera a jeho okolí o moc nelišily. Co dodat?! Zatím je to to nejlepší, co jsem od Eca četla (hned v závěsu je Foucaltovo kyvadlo) a jednoznačně doporučuju. Styl knížky není pro každého, ale kdo má rád středověk, napětí, detektivky a luštění záhad si příjde na své...... celý text

Foucaultovo kyvadlo 2001, Umberto Eco

„ Opravdový zasvěcenec ví, že nejmocnějším tajemstvím je to, které nemá žádný obsah, proto ho žádný nepřítel nemůže vymámit.“ Foucaltovo kyvadlo je dílo, po jehož dočtení čtenář zůstane dlouho sedět a hledí na poslední stranu a v hlavě mu kolují desítky myšlenek… Říká si, jak je vůbec možné, že román, který má tolik vrstev, tolik dějových uliček a tolik tajemství ukrytých mezi řádky, dokázal autor tak hezky proplést, pospojovat a dovést do zdárného konce, přičemž byl navíc schopný zachovat logiku toho všeho. A taky čí pravda je pravdou skutečnou, a kdy už se jedná o utkvělou představu pomatence?! (tím pomatencem samozřejmě nemyslím autora, ale postavy v knize) Ústřední myšlenkou (dějovou) je tu ztracené tajemství templářů. Ano, na počátku čtrnáctého století došlo ve Francii k „zničení“ tohoto řádu, ale bylo tomu opravdu tak? To se mocný řád vzdal jen tak a nechal se vést jako ovce na porážku?! Copak neměli v záloze žádný tajný plán, na uchování svého tajemství? V nakladatelství, kde pracují hlavní postavy této knihy se jednoho dne objeví podivný plukovník Ardenti se svým rukopisem a se zmínkou o kusu pergamenu se zbytky nějakého nejasného poselství, které bylo před lety nalezeno v jedné podzemní kobce. Přichází rovněž se svou verzí řešení pergamenu, které dle něj neznamená nic jiného, než tajný plán templářů, o tom jak kdy a kde si mají po staletí předávat zasvěcené osoby tajemství templářů a to má být tímto důmyslným způsobem uchováno po celé generace. Po návštěvě nakladatelství plukovník záhadně zmizí, není však první osobou, která se díky zmínce o tajném poselství ztratila. Hlavní hrdinové se snaží zjistit, zda byl onen „Plán“ jen plukovníkovým výmyslem, nebo mohl být skutečný. Čím dál víc se ponořují do historie jak řádu templářů, tak i do různých tajemných společenství, které se v minulosti objevovaly a pokoušely se toto tajemství odhalit nebo na ně navázat. Zjistí také, že k předání tajemství v historii díky několika okolnostem nedošlo, proč tomu tak bylo osvětlují také. Na nějaký čas se rozdělí, hl. hrdina Casaboune odcestuje do Brazílie, ale i tady naráží na templáře, byť jen okrajově. Poznává i v tomto místě duchovní společenství s tajemnými rituály. Potkává tajemného Agliého, jenž snad o okultních společenstvích a různých sektách ví snad vše a podle chování vypadá jako by pocházel z dávno minulých století a prožil si několik životů. Plukovníkův plán však má několik trhlin a byl vůbec pergamen opravdu skrytým poselstvím pro zasvěcené, kteří se ukrývali? Pátrání po zmizelém plukovníkovi nakonec nikam nevede a je odloženo. Hlavní hrdinové si po čase, kdy se neustále setkávají s různými narážkami na templáře a tajné sekty „rádoby zasvěcených“, kteří touží poznat tajemství rozhodnou, že zkusí sestavit vlastní verzi příběhu, jenž popisuje, co se s templáři vlastně stalo, proč plán selhal a také, co je vůbec tím přísně střeženým tajemstvím. Jejich nevinná hra se jim však vymkne z rukou a „Tamti“, co prahnou po poznání „Plánu“ udělají pro jeho získání cokoli… To je jen jedna z linií, která se v knize objevuje, pominula jsem v tomto komentáři osobní příběhy hrdinů, filosofické pasáže i exkurze do historie různých sekt, okultismem se zabývajících osob a různých úvahových pasáží. Myslím, že je to jedno z nejnáročnějších děl, co se mi kdy dostalo do rukou (prvních 70 stran byl vážně intelektuální masakr, ve kterém jsem docela plavala), ale celkově je to dílo které působí tak precizně, že se nad ním dá jen tiše žasnout.... celý text

Ostrov včerejšího dne 2001, Umberto Eco

Opravdu hezký historický román zachycující život středověké společnosti, myšlení i pohledu na svět. Provede čtenáře tehdejším životem na venkově, vojenským obléháním pevnosti, životem v pařížské společnosti plné různých spolků, zachycuje tehdejší filosofii, různé vynálezy a objevy a v neposlední řadě objevy zámořské, především pak hledání metody určení zeměpisné délky. Když to takhle vypisuju zní to strašně suše a nudně, ale mistr Eco nedokáže psát nudně, dokáže člověka uchvátit svou fantazií, myšlenkovými obrazy, svými znalostmi, svou moudrostí a krásným jazykem a navíc příběh má dvě linie. Tou druhou je ztroskotání hlavního hrdiny na tajemné lodi, na které není ani živáčka poblíž tajuplného ostrova, na které se kromě velkého množství hodin skrývá i záhadný vetřelec... Celkově se mi knížka líbila, 3/4 jsem jí přečetla poměrně rychle, pak následovala asi stostránková únavná část plná filosofie a dumáním o všem a o ničem, a nad tím, kdy se hlavní hrdina po kousnutí jedovatou rybou chtěl stát kamenem už jsem si nebyla jistá, jestli to autor myslel vážně nebo si ze čtenáře utahuje, ale dotáhl román do konce a konec se mi opět líbil. Kdo má rád filosofii a středověk (speciálně mořeplavby a zámořské objevy) tak si příjde na své... Jméno růže to nepřekonalo a tak za ty zdlouhavé úvahy dávám o bod míň.... celý text

Žila jsem již před staletími 2005, Barbara Erskine

Opět budu lehce kritická, ale tak snad neodradím potenciální čtenáře, to bych nerada, i přes mé výhrady, je to velice čtivé dílko :). Váhala jsem, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy, ale po dočtení jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení. Byl to příběh téměř dokonalý – mladá novinářka, v minulém životě krásná lady ve staré Anglii, která má ve svém životě tři významné muže, svého manžela, svého rytíře a svého krále. Ve skutečném životě má svého fotografa, svého expřítele a svého psychopata. A tato novinářka pomocí hypnózy poznává osud této šlechtičny žijící ve dvanáctém století, nelehký život, boje, intriky, lásky, pověry a čáry… Bylo by to téměř dokonalé, kdyby byla knížka o sto stran kratší a těch sto stran by bylo z velké části ze současné linie, při níž jsem si občas připadala jako bych hleděla na naivní seriál o mladých, krásných a všehoschopných z devadesátých let… Občas to bylo opravdu spíš na cukání koutků od nevěřícného smíchu, nejen že to táhl každý s každým, v podstatě tváře byly pořád tytéž, jen obsazení jednotlivých párů se měnilo. Navíc kdykoli byla příležitost pokusil se někdo z postav využít postavu jinou… no sympaťáci od pohledu. Navíc byli občas tak neuvěřitelně naivní až hrůza. Mám silný pocit, že autorka se těmito pasážemi pokoušela nejen zbytečně natahovat dílo, kterému by dle mého rozsah 400 stran bohatě stačil a přidal na kvalitě, ale také jakoby se uměle snažila neustále čtenáře nalákat na milostné scény. Mohla si to ušetřit, když se to opakovalo již po několikáté byl děj předvídatelný a stával se nudný. Navíc tyto strany nepřinesly pro děj nic zásadního. Docela hodně mi vadilo, že když už bylo v knížce docela hodně vět „prý“ ve welštině, tak se nikdo nenamáhal hodit pod čáru překlad – evidentně ji všichni asi ovládáme…Navíc nemůžu si pomoct ale mám pocit, že některé linie nebo informace nebyly dotažené – např. a tohle nepovažuju za spoiler - podle proroctví chůvy měla Matyldina dcera Tylda být její zkázou, ale proč, to už se čtenář nedozví, jen jakési chabé zmínky, ze kterých si milý čtenáři vydedukuj, co chceš… aspoň já to nikde nenašla, nebo linie se Samem, to jako ten konec myslela autorka fakt vážně? To mi přišlo jako by to chtěla odbýt, „honem a ať už můžu dopsat svůj happy end.“ Nicméně teď ke kladům, tohle byly jen věci, co mi vadily nejvíc a nerada bych odradila potenciální čtenáře. Prvních sto stran nemělo chybu, to jsem si říkala, že autorka nasadila vysokou laťku, pak bohužel přišel pro mě zbytečně natahovaný střed s pasážemi, které bych bez váhání vyškrtla a ději by to neublížilo a závěr středověké linie byl opět kvalitní, bohužel závěr přítomné linie mi přišel slabší. Je to opravdu velice čtivé, autorka vystudovala historii a v linii z minulosti je to znát. Tato linie mě hrozně bavila a bylo radost ji číst. Člověk měl na chvíli pocit, že se s lady Matyldou a ostatními postavami dostal do dvanáctého století, do doby bojů o půdu, jež probíhaly mezi barony, doby lovů v lesích, doby výstavby hradů a kostelů, do doby pověr, čar, a kouzelných míst…Super byly i vedlejší linie v současnosti, například návštěvy Jo a starých míst, kde pobývala kdysi lady Matylda, návštěva u babičky, návštěva v horách u Clementsových … Tyto linie neměly sice moc široký prostor, ale bavily mě mnohem víc, než neustále vynucovaná „nutná“ hypnóza… Celkový dojem z knihy je nadprůměrný, protože mě uchvátil středověký příběh odehrávající se ve dvanáctém století i osudy rodiny de Braosů. Už jen kvůli jejich příběhu se ke knize v budoucnu vrátím. Současná linie je podstatně slabší, ale místy velmi napínavá a také čtivá.... celý text

Bridget Jonesová – S rozumem v koncích 2004, Helen Fielding

Hotel na rohu hořkosti a štěstí 2011, Jamie Ford

U téhle knížky mě nejdřív zaujala obálka, po hodně dlouhé době to byla jedna z mála, co se mi líbila a anotace příběhu vzbudila můj zájem o malinko později. Nicméně, že se mi dostane do rukou jemně nostalgická, místy dojemná a hodně citlivě napsaná knížka, ze které mi bude občas běhat mráz po zádech, nad níž se sem tam pousměju nad tím, že lidi se k sobě přece jen umí taky chovat hezky a obětovat se pro druhé i ve zlých časech, jsem nečekala. Oba hlavní hrdiny malého Henryho i Keiko jsem si oblíbila, a příběh jejich dětské lásky na pozadí válečných událostí a následné internace Američanů japonského původu mě dostal. Střet nově smýšlející generace a té staré tradiční, jazz a atmosféra Seattlu ve čtyřicátých letech jsou další nitkou, která se proplétá příběhem sice nenápadně, ale čtenář ji cítí a vnímá, jako by se toho všeho účastnil. Nepochopení, šikana, odpor a nenávist k člověku, bez ohledu jaký je uvnitř ovšem také, ale i přesto jsou tu dominantním prvkem tři věci a to přátelství, láska a naděje…... celý text

Julie 2011, Anne Fortier

Shakespearův příběh tak trochu jinak, tak trochu ve stylu Dana Browna (jak to někdo o tomhle dílku už někde psal). Ale uznávám, že hodně čtivý, místy i vtipný s dvěma liniemi (minulou s příběhem Romea a Julie a tou současnou moderní linií), záhadami a šiframi, starou kletbou, starým řádem, padouchy, co chtějí poklad a také s trochou lásky. Příjemný odpočinkový román.... celý text

Inkoustová krev 2010, Cornelia Funke

Tak druhý díl Inkoustového světa nezklamal. Oproti prvnímu dílu byl napínavější, nápaditější, barevnější a zajímavější. Mnohem propletenější a pestřejší děj, zajímavé zápletky a kouzelný fantazijní svět. Vlastně skoro až pohádkový svět, ovšem jen na první pohled, protože v tomto světě je řada postav co nosí hrůzu a neštěstí... Trošku mi vadila délka knížky a zbytečnost některých vedlejších linií, které nepřinesly nic nového nebo podstatného, ale to je tak jediné, co se dá vytknout...... celý text

Inkoustové srdce 2005, Cornelia Funke

Tak Inkoustový svět pohltil už i mě. První díl mě chytil skoro od první stránky, knížky se v něm objevovaly často a láska k nim stejně tak. Postavy mě bavily a příběh samotný taky. Zezačátku mě napadlo, že to stylem trošku připomíná Harryho Pottera a Gaimanův Hvězdný prach, ale byl to spíš jen pocit, který se párkrát objevil, než přímé srovnávání… Navíc, jak se příběh rozbíhal, tak tento pocit mizel a uznávám, děj byl originál. Podle mě mohl být příběh o sto stran kratší, občas v některých pasážích mi přišel zbytečně natahovaný, ale i přes to se od něj jen těžko odtrhávalo a konec mě pohltil tak, že jsem se neodtrhla od knížky dokud nebyla poslední stránka dočtená. Občas jsem si připadala při čtení jak v pohádkovém světě, jindy zas byl děj plný napětí, že se nedalo přestat číst, dokud jsem nezjistila, jak kapitola skončí. Tato knížka si najde čtenáře určitě nejen mezi dětmi (upřímně – být dítě, tak bych asi díky tomu natahovanému ději u knížky měla problém vydržet), myslím dokonce, že dospělému čtenáři bude v mnohém bližší a najde si tam svůj příběh nebo oblíbenou postavu také.... celý text

Hvězdný prach 2007, Neil Gaiman

Krásná pohádka pro dospělé, která se moc hezky četla. Gaiman má úžasnou fantazii a svět za zdí mě úplně pohltil i se všemi jeho úžasnými místy a neobyčejnými postavičkami, které tam žily. Na druhou stranu občas mi přišlo, jako by knížka něco vynechávala, některé situace mohly být propracovanější (občas to vyvolávalo pocit, že něco chybí). Viděla jsem i film a ten mě bavil jako už dlouho nic. Když to porovnám, přišlo mi párkrát, jako by film doplňoval knihu a naopak. Nicméně knížka má svůj kouzelný styl, jakým je psána, úžasný svět fantazie a příběh, který se čte jedním dechem. Film má svůj vtip (ten byl silnější než v knize) a některé scény lepší (alespoň pro mě osobně, např. scény se 7 bratry, scény na létající lodi, boj s čarodějnicí). A konec knížky byl moc hezký -pohádkový (film ho měl trošku jiný, ale taky pěkný). No shrnu to, obojí se mi líbilo a pěkně se doplňovalo, ale styl jakým je knížka psaná se mi líbil a i námět, prostředí a postavy ukázali autorovu fantazii. Nešlo si je neoblíbit a na konci knížky mi bylo líto, že to skončilo. Koneckonců koho by nelákalo cestovat při světle svíce a kdo by si nepřál být nevyhnutelně zdržen světem :).... celý text