budíček
přečtené 393
Čarodějka z Portobella
2007,
Paulo Coelho
Zatím asi nejslabší Coelhovka, co jsem četla (váhám ještě nad Záhirem, ale ten mě místy přece jen oslovoval, i když jsem taky občas váhala kudy se to ten Coelho v té knížce vlastně ubírá...). No co mě rozčilovalo nejvíc byla sama hlavní hrdinka. Ona sama o sobě nemluví, to za ni obstarají osoby, se kterými je dělán rozhovor. Nicméně z toho, co se o ní člověk dozví, je to egocentrická ženská, která zatancuje v záchvatu extáze a chlapi kvůli ní padají na kolena a následují ji zmanipulovatelné masy... První studentskou lásku si vezme za muže a vztah po krátké době trvání končí... Ano stává se to, ale já měla neodbytný pocit, že si ho brala jen proto, aby s ním měla dítě a jak byl účel splněn šla o dům dál...Navíc i z jejího dalšího počínání na mě působila spíš jako sobecká mrcha než jako starostlivá matka a dobrý člověk. Nevím asi nejsem pro tuto knížku dost velký snílek (a že si ve světě fantazie běžně docela užívám...:)), realista by se měl tomuto dílu radši vyhnout. Ono to ani běžnému čtenáři, který by si to vybral jako seznámení s autorovou tvorbou, moc nepřinese, akorát ho od čtení Coelhovek odradí a to by bylo docela škoda, protože Coelho, pokud se zrovna s neodbytnou zarputilostí nepokouší nacpat víru do svých děl píše dobře a má světu, co sdělit...(tak nějak si ale nejsem stoprocentně jistá v co vlastně věří, protože co knížka to uctívání jiné vyšší moci, přírody, Boha, vesmíru... fakt jsem to nepobrala a ani to hlouběji zkoumat neplánuju) Koneckonců ne nadarmo jsou jeho citáty a myšlenky tak oblíbené...Ale i mistru tesaři občas něco nevýjde, a to je tento případ...... celý text
Ďábel a slečna Chantal
2001,
Paulo Coelho
Život v jedné malé horské vesničce plyne líně a stereotypně až do dne, kdy se v ní objeví podivný cizinec. Jeho příchodu si všimne stará vdova sedící před svým domem a jediná ví, že cizinec nepřichází sám, provází ho ďábel, který má přinést zkázu... Ne od Coelha vážně čtenář nemůže čekat horor, a to není ani tento případ. U něj jde spíše o boj s vlastním démonem, se kterým se musí vypořádat každý sám... Cizinec obyvatelům učiní nabídku, pokud někdo z vesnice během jeho pobytu zemře, dá vesnici zlato, díky kterému by mohla ves oživit svou zašlou slávu a nalákat turisty. Co je cizinec zač a proč se snaží probudit zlo? Za co se mstí druhým? To se čtenář postupně dozvídá. Servírka Chantal tu vystupuje hlavně jako prostředník mezi cizincem a ostatními, ale také jako ta, která má moc celou situaci vyřešit. A jak se nakonec lidé zachovají, obětují někoho ze svého středu jako oběť nebo nedopustí, aby mezi ně zlo vpadlo?! Coelho v této knize zmiňuje věčný souboj mezi dobrem a zlem. Záleží jen na lidech, jak se rozhodnou... Co se stylu týče je knížka čtivá, není tam takové množství duchovních myšlenek, jako obvykle, ale sem tam se nějaké zamyšlení objeví...... celý text
Poutník – Mágův deník
2002,
Paulo Coelho
Poutníka řadím mezi moji top 3 od Coelha. Autor popisuje svoji pouť přes Španělsko, aby našel svůj meč a dokončil duchovní rituál. Během své cesty zažívá různá dobrodružství a potkává různé lidi. Putuje se svým průvodcem a učitelem Petrem, který mu ukazuje krásy i tajemství Svatojakubské cesty, kdy procházejí horami, malebnými vesničkami, nebo opuštěnými místy, kudy lidská noha příliš často nekráčí. Kniha je opět plná moudrých myšlenek a citátů, především těch týkajících se lidských snů a jejich naplnění a také cest, kterými se každý člověk v životě ubírá. U některých míst, kterými putují vypráví staré legendy, které se s místem pojí a autora během cesty také čeká boj s jeho osobním démonem. Objevují se opět i myšlenky týkající se víry, ale protože Coelho je autor, ke kterému to duchovno prostě patří, tak to nepřekvapuje, a komu se Coelhův styl psaní líbí, tomu to až tak vadit nebude. Hlavní myšlenkou je dosažení svého snu/cíle (tady hledání meče) a nalezení cesty, která k němu vede...... celý text
Ztracený symbol
2010,
Dan Brown
Ze Ztraceného symbolu jsem v rozpacích. Musím uznat, že Danu Brownovi se fakt nedá upřít čtivost. Opět se tu objevuje jeho klasický vzorec čítající skryté tajemství, jehož odhalení by mělo nedozírné následky pro svět, stát, lidské životy a lidskou mysl, dále šílenec, který hrozí toto tajemství odkrýt, Langdon a jeho ženská vědecká posila, která mu pomáhá v luštění zapeklitých šifer, starobylé bratrstvo střežící tajemství (tentokráte zednáři), překážky v podobě tvrdé šéfky CIA a nakonec samozřejmě závod s časem, který nelze zastavit, leda nad ním vyhrát. Když čtu Browna, beru ho jako fikci pro relax, a neberu ho doslova vážně. Je mi jasné, že chce čtenáře nalákat a dopřát mu senzaci a neuvěřitelné teorie, které čtenáře zarazí do křesel a nedopřejí mu oddechu, dokud nedočte poslední stránku. Problém je v tom, že v této knížce byla ta honba za senzací a touha čtenáře šokovat občas dost absurdní. Luštění šifer už mě nepřekvapilo, mám za sebou 3 Brownovy knížky tak už jsem tušila, co můžu čekat a s trochou nadsázky můžu říct, že by je zvládl zdatnější luštitel klasických křížovek (pokud je občas kombinuje se sudoku...). To, co mi ale vadilo asi nejvíc, byla scéna s vrtulníkem, který přiletěl v kritickém okamžiku nad budovu a rozbil střešní okno, pak už jsem jen s hrůzou čekala, že nesympatická šéfka Sató slanuje oknem dolů k oltáři a vyřeší to po svém, a bude to jak v průměrném akčním krváku. Mé podezření se naštěstí nenaplnilo a klišé drama se nekonalo. Občas mi už to autorovo amerikánství překáželo, ale na druhou stranu beru že je hrdý na svou vlast a taky příběh se odehrával ve Washingtonu, tak jsem to mohla čekat, takže budu tolerantní...Na druhou stranu autor má u mě malé plus, protože pointu ztraceného symbolu jsem fakt neodhadla, i když po přečtení zas až tak šokující nebyla. Taky má plus za to, že v knize zmínil několik myšlenek starých filosofů, se kterýma docela souhlasím. Co se stylu týče, jak už jsem zmínila je to dílo opět velice čtivé, jen trochu zbytečně komplikované. Při čtení se čtenář často setkal při luštění šifer se spojením tvořit "řád z chaosu". Mám pocit, že autor to doslovně nebral a ve svém dílku vytvořil chaos v chaosu, protože jsem se docela často ztrácela v složitosti děje a myšlenek a v půlce knížky jsem pracně vzpomínala, co se řešilo třeba dvacet stránek zpátky. Navíc Brown jede podle svého zajetého vzorce, který jsem zmínila výše a pokud člověk od něj už něco četl, tak ho to už nepřekvapí a předvídá další kroky, které pro něj pak už nejsou tajemstvím nebo překvapením. Je to škoda, protože Brown je fakt čtivý ale pokud něco nezmění, tak už nebude mít svým čtenářům co nabídnout a upadne do stereotypu, ve kterém s ním setrvají jen jeho nejvěrnější. Já mezi nimi asi nebudu. Kdyby tohle byla první knížka, kterou bych od něj četla, asi by mě nadchla, tady se žádné ách bohužel nekoná. Dávám 3,5 hvězdy. A to proto, že i přes tyto výhrady knížku považuju za nadprůměrnou, ale ne zas natolik kvalitní abych ji vyzdvihovala do nebes. Ovšem jako čtivou relaxační honbu za starobylým tajemstvím to s klidem doporučím.... celý text
Mistr a Markétka
1969,
Michail Bulgakov
„ Potvrzuji tímto, že držitel tohoto potvrzení Nikolaj Ivanovič strávil inkriminovanou noc na Satanášově plese, kde ho bylo využito coby dopravního prostředku… Do závorky napište vepř, Hello, a závorku uzavřít. A podpis: Kocomour.“ Úžasná knížka, i když jak se nad tím zamýšlím, tak kdybych ji četla v rámci povinné četby, asi by mě tolik neuchvátila jako dnes. Je fakt, že k některým knížkám se člověk prostě musí pročíst a toto je jeden z těch případů. O to víc si pak to velkolepé Wolandovo představení užijete :). Taky je fakt, že ke světové klasice jako žánru mám nejblíže, tudíž tento Bulgakův počin mi padl do noty, zatímco jinému čtenáři by třeba nesedl. Já ale musím hodnotit vysoce, podle mě si to tahle kniha zaslouží. Ale teď už k dílu samému. Román je rozdělen na dvě části, ve kterých probíhá několik linií. Právě v první části se dějem mihne celkem velké množství postav (občas jsem taky celkem ztrácela orientaci kdo je kdo), se kterými Woland a jeho povedená partička pěkně zametou, lidé celkem nečekaně mizí a dějí se jim podivnosti místy tak ujeté, že se u toho nedá nebavit (např. samovolně zpívající oddělení úředníků, úřadující oblek bez těla, představení ve varieté atp.). Hned po první kapitole jsem si odnesla cenné ponaučení : Nikdy se nedávat do řeči s cizím chlapem, co se ptá, zda věříte v existenci ďábla a tvrdí, že snídal s Kantem – mohlo by se Vám to šeredně nevyplatit, zvlášť pokud by začal s tím, jak skončí váš den. Pak už se začnou děj a postavy splétat a čtenář se seznamuje i se samotným Wolandem, Kravinkinem, Azazellem a Kocomourem. Ano i mě kocour bavil nejvíc, jeho stylová jízda tramvají, popíjení vodky v křesle, divoká přestřelka a jeho další úlety mě bavily moc. Říkáte si, a kde že je ten Mistr, co se po něm to dílo jmenuje? Inu v blázinci. Tam se potká s jednou z postav, která se tam dostala právě díky Wolandovi. Mistr mladému básníku vypráví a svém díle – románu o Pilátu Pontském (ten v románu zabírá také podstatnou část) a také o své lásce - Markétě. A právě s Markétou se střetneme v druhé části knížky. Wolandova banda tu má ale stále velkou roli. Právě k nim na bál se totiž Markéta vypraví, aby zachránila zmizelého Mistra. Ten je zatím stále v léčebně, o tom ale Markéta nic neví. Samotný bál je akce natolik kuriózní a velkolepá, až člověk žasne nad autorovou představivostí. Navíc ta společnost zatracených, co se na něm sešla je neméně originální. Markéta svou službou na plese Mistra zachrání. Podivné události, které se ale ve společnosti této povedené partičky odehrávaly neuniknou očím veřejnosti a ta si hodlá na Wolanda a ostatní došlápnout. Je na čase zmizet. Pro Markétku a Mistra je návrat do starých kolejí obtížný, ale jeden pro druhého, jsou schopní čehokoli, a tak nakonec přijímají i Wolandovu nabídku. Rozloučení Mistra s básníkem v léčebně bylo dojemnou scénou, u které mě autor přesvědčil, že dokáže psát nejen se svým specifickým smyslem pro humor, se sklonem k absurditě a ironii, ale také že dokáže psát vážně a přitom hezky. Podobně na mě působil i popis začátku nového života Mistra a Markétky . No a aby se nekončilo vyloženě vážně, tak v úplném závěru se čtenář dozví, jak se obyvatelé Moskvy a dalších míst vyrovnávali s následky řádění Wolanda a jeho věrných, a k jakým absurdním krokům docházelo. Spousta osob došla klidu (byť se šrámy v psychice) a spoustě z nich se obrátil život naruby. A kdoví, jak vlastně nakonec dopadl Pilát Pontský?! :)... celý text
Matka
2004,
Karel Čapek
„JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom — ONDRA: — tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel. PETR: Já taky ne, člověče.“ Tomuto dramatu jsem se celkem dlouho vyhýbala, ale po přečtení jsem litovala, že jsem ho nečetla už mnohem dřív. Tato hra mě dostala. První mrazení v zádech mě přepadlo v okamžiku, kdy se na scéně objevil mrtvý Jiří a závěrečný odstavec jsem četla opět s mrazením v zádech a navíc bez dechu. Ano, pan Čapek umí zapůsobit na čtenáře. Dokázal přesně vystihnout postavy. Bylo to jako střet dvou odlišných světů, které existují vedle sebe a každý z nich se snaží obhájit své hodnoty. Muži sveřepě hájili své ideály a matka stála osamoceně proti nim a hájila důležitost rodiny a lásky. Jediné co mi celkem vadilo, jak jí neustále opakovali to jejich – „tomu nerozumíš…“ a přitom mi přišlo, že byť svou matku a manželku milovali tak se nepokoušeli porozumět oni jí… Snažili se ji chránit tím, že před ní zlehčovali svůj konec, jako by smrt byla něco banálního a všedního a jednoduchého, ale jejich vzájemný rozhovor, který vedli mezi sebou dokázal, že i oni byli schopní poté pochybovat, zda jim obětování života za ideály vlastně stálo. Tato hra je plná emocí, argumentů jedné a druhé strany a úvah o tom, za co stojí položit život, popisuje důležitost a sílu rodiny a lásky proti nesmyslným bojům a ztrátám a také se samozřejmě zabývá osudem ženy, matky, která ztratí své blízké a stojí před nelehkým rozhodnutím, zda se má vzdát ve prospěch jiných hodnot i svého posledního syna. Jednoznačně 5 hvězdiček a jednoznačně doporučuju…... celý text
R.U.R.
2004,
Karel Čapek
„Alquist: Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí!...“ R.U.R je dílko, které není rozsahem nějak dlouhé, ale i na těch pár stránkách dokázal pan Čapek vytvořit něco děsivého a zneklidňujícího, něco, co donutí člověka, aby přemýšlel už při četbě, a aby se zamýšlel nad jeho řádky i po dočtení. A aby ho u toho přemýšlení mrazilo v zádech. Co je podstatné?! Pokrok. Přímočarý pokrok. Pokrok za každou cenu i na úkor všeho ostatního, ať už jsou to lidské hodnoty, city a v konečném důsledku i lidský život. Přesně tak na mě působily úvahy jedné z hlavních postav Domina. Ano, jeho původní myšlenka měla být ryze dobrá a všem prospěšná, ale svět není jen černý a bílý a ty nejušlechtilejší ideály se bohužel celkem často zvrtnou. Chtěl zbavit lidstvo bídy, povinností, práce a námahy. Mělo si už jen užívat životních požitků, námahu by obstarali roboti. Díky nadbytku materiálních hodnot a věcí, které by roboti produkovali, by už neexistoval nedostatek a každý by si bral, co by zrovna potřeboval. Byl by to takový domnělý umělý ráj. Jenže …Něco se zvrtlo a lidi začali být nepotřební. Došlo k tomu, že se přestali množit, přesněji – nemohli. Zato robotů se sériově vyrábělo víc a víc, a jejich moc postupně rostla a lidé si toho, že je něco špatně, všimli až příliš pozdě. Hodnota lidského života v posledních chvílích nabyla na významu a to, co zato stojí a je podstatné si nakonec uvědomili i hlavní hrdinové – bohužel pro ně pozdě: „Hallemeier: Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco nesmírného. Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle. Milióny duší se do mne slétají. Kamarádi, byla to veliká věc.“ V poslední části šlo o zoufalou snahu robotů zachovat vlastní existenci. Podstatné bylo ale také to, že si roboti neuvědomovali vůbec jednu zásadní myšlenku a to, že lidé bez robotů byli schopni žít, ale roboti bez lidí nikoli. Což dříve nebo později muselo vést k jejich zániku. Konec symbolizoval určitou naději. Příběh snad ani nemohl končit jinak… Co se rozsahu týče, jak už jsem naznačila, je to dílko, které se dá přelouskat hodně rychle (ne ve dnech, ale v hodinách – když je čas). Řešit styl u pana Čapka také nemá smysl, on byl a je prostě Pan spisovatel a i když je v povinné četbě, tak jeho díla jsou tak nadčasová, čtivá a místy zneklidňující, že zaujmou snad každého.... celý text
Věc Makropulos
2008,
Karel Čapek
„EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete… Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!“ Má věčný život nějaký smysl, má nějakou cenu, stojí vůbec za to?! S těmito otázkami se čtenář Věci Makropulos dříve nebo později potká. Jistě dlouhověkost by měla svá pro a proti, ale co převáží ?! Je podstatnější to, že můžete žít tak dlouho, že se můžete naučit všemu čemu chcete, že můžete navštívit všechna ta úžasná místa, co jich svět nabízí a zažít tolik zážitků, že na ně jeden život nestačí? Nebo za dlouhověkost prostě zaplatíte nudou, všední šedí, která vám veškerou tu radost ze života, která vám byla dána, prostě sebere a vy už nežijete a jen pustě přežíváte?! Nemáte už sny, cíle, ani plány. Nic vás nebaví, tak už jste schopní jen světem kolem sebe pohrdat a pohrdáte i sami sebou. Stojí to za to?! Elina Makropulová se k receptu na dlouhověkost dostala spíše náhodou než vlastním přičiněním. Z mladé dívky se stala žena, která si život užívala plnými doušky, občas možná až nemístně, nicméně život jako takový pro ni už po čase ztratil význam a smysl. Přesto se slepě dál poutala k dlouhověkosti, protože nic kromě života (spíše snad přežívání) neznala a ze smrti měla strach. Pohled mladší generace na život a jeho cenu se tu také objevuje. Prvním případem je postava Janka, byť je to pohled tragický. Druhým je pak Kristina, která se nebojí rozhodnutí, co s receptem na dlouhověkost vlastně udělat. Pohled starší generace (skupinky silných mužů v tomto případě) mi přišel místy spíše humorný, alespoň pan Kolenatý to bral spíše s humorem a ironií. Pan Vítek v tomto objevu viděl dar pro lidstvo – otázka je, zda by o to lidstvo vůbec stálo a zda by toho jak má lidstvo ve zvyku nezneužilo, no a pan Prus se rozhodl tvořit elitu a jeho názory působily až nebezpečně…Nicméně u těchto jejich úvah si čtenář mohl udělat obrázek, co jsou vlastně zač. Po rozhovoru s Emilií si však všichni přítomní začali klást otázky, zda to za to stojí, jestli je to dar nebo naopak prokletí a hezky to nakonec vyjádřil překvapivě sám pan Prus : „PRUS: Tak vidíte, věčný život! Kdybychom mysleli na rození… místo na smrt… Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“ Co dodat - další Čapkova hra, která stojí za přečtení, není náročná, není dlouhá, místy vtipná a určitě se u ní zase zamyslíte, minimálně nad tím, jestli byste sami chtěli žít věčně nebo ne…... celý text
Flétnové hodiny
1969,
Hans Christian Andersen
Kouzelná knížka... Andersenovy pohádky jsem si donedávna z dětství vybavovala spíš v kreslené podobě nebo převyprávěných dětských ilustrovaných verzích, které ruku na srdce byly pro děti přece jen „šetrnější“. Když se mi ale do rukou dostal tento výběr jeho pohádek a povídek, neodolala jsem znovu si je nepřečíst. A opět stejně tak jako v dětství mě Andersen nezklamal, spíš naopak, stále ho řadím mezi své nejoblíbenější pohádkáře, byť uznávám, že jeho pohádky mají často smutný nebo i drsný konec, který se dětem nebo jejich rodičům nemusí zrovna líbit. Nicméně pokud si je přečtete bez tohoto zaujetí, tak musíte uznat, že jeho příběhy jsou často dojemné, zvláštně melancholické, moudré, poučné a v řadě z nich se ukazuje i to, že Andersen měl smysl pro humor. Často jsem se přistihla, že mě děj příběhu plně pohltil a představovala jsem si v mysli, co se odehrávalo na papíře přede mnou za všemi těmi slovy, větami a odstavci. A už jen za takové klasické skvosty jako je Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty nebo Pastýřka a kominíček by si těch hvězd zasloužil klidně i deset, a když už nic jiného tak má aspoň čestné místo mezi poklady mé knihovny...... celý text
