budíček
přečtené 393
Magická místa Čech a Moravy
2004,
Jan Bauer
I v této autorově knize podobně jako v jeho ostatních dílech čtenář najde spoustu zajímavých fakt z historie naší země, ale také zmínky a úryvky ze starých legend a také některé autorovy samostatné teorie. Přesto občas některé pasáže vyžadují větší míru soustředění a ne všechny kapitoly jsou na čtení jednoduché. Mně osobně z těch několika knih, co jsem od něj četla tahle zaujala asi nejvíc. Taky ono vždycky potěší, když v knížce najdete byť malinkou zmínku o rodné vsi :) A kdo má rád historii dozví se pár zajímavostí, na které v hodinách dějepisu nebyl čas…... celý text
Až tak moc tě nežere
2009,
Greg Behrendt
Jeden z mála případu, kdy byl film lepší než knížka. Tohle Bravo pro dospělé jsem tedy fakt nežrala, nicméně film se mi líbil a knížka se mi dostala do rukou až pak (BOHUŽEL). Zatímco u filmu jsem se zasmála hned několikrát u knížní předlohy pouze jednou. Když pominu ty stupidní dotazy čtenářek a rádoby chytré rady autora, tak knížka po každé kapitole obsahovala ještě shrnutí , ze kterého na mě působil silně neodbytný pocit, že sám autor své čtenáře považuje za idioty. Evidentně se při psaní tohoto veledíla bavil. Četla jsem omylem, poprvé a naposled. Tyhle rádoby příručky rad do života fakt nemusím, nic mi to nepřineslo a neudivuje mě že ji nechtěla vzít ani paní v antikvariátu...... celý text
Napíšu básně kytkám na listy
1981,
William Blake
No co k téhle sbírce nebo snad spíše k výboru z díla napsat?! Asi tolik, dost možná, že by to byl zážitek, kdyby byl lepší překlad, co se veršů týče. Některé autorovy myšlenky byly naopak úchvatné a donutily přemýšlet. „Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se nikdy nestane hvězdou“ „Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí“ „Co je dnes dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou“ „Kdyby hlupák trval na své hlouposti, stal by se moudrým“ Zato ta jeho filosofie šla těžce mimo mě, to už byl snad nejvyšší level, připadalo mi to jako bych četla myšlenky nějakého proroka ve fanatickém rauši, tolik ohně, temných řek a co já vím čeho ještě… a všecky ty podivné názvy a emanace a co já vím… Bezesporu jedna z nejzvláštnějších věcí, co jsem kdy četla a mám po přečtení pocit, že autor byl buď nepochopený génius nebo fanatický blázen… Každopádně kdyby překlad nepokulhával za obsahem a myšlenkami, bylo by to na hvězdu navíc, takhle mírný nadprůměr… …“Mám sít bodlák místo pšenice, kopřivu místo chřestu. Falešnou přísahu jsem vsadila – vyrost jedovatý strom. Hada jsem si vybrala za rádce a psa Za učitele svých dětí. Ze světla i ze světa jsem vyhnala holubici se slavíkem A kvůli mně žížala žebrá od domu k domu…“... celý text
Schody zarostlé břečťanem
1972,
Elizabeth Bowen
Tato autorka bývá stylem svého psaní, nebo spíše vypravěčským stylem, přirovnávána k Jane Austenové a po přečtení jejích povídek tomuto tvrzení dávám za pravdu. Alespoň částečně. Samozřejmě že styl povídek není úplně totožný s romány Austenové, ale jistá podobnost se tam přece jen najít dá. Povídky se odehrávají často v období třicátých let minulého století, některé se odehrávají za války. Prostředí povídek je různorodé – válkou zničený Londýn, anglický venkov, byty válkou zchudlých lidí, domy bohatých vrstev ze zašlých časů atp. Postavy jsou zvláštní, nevzbuzují výrazné emoce, ani odpor ani sympatie. Lidé válkou stižení často přežívají ze dne na den, ženy jsou rozmarné a lehkomyslné, protože nic nemá vlastně cenu a kdoví, jak dlouhý bude jejich život. Muži jsou zádumčiví, objevuje se u nich občas střet se zákonem nebo sklon k příživnictví. Téma povídek je různé, ale všechny se zaměřují především na rozpoložení postav, některé mají lehký nádech hrůzy, či jsou s náznakem detektivky, jiné jsou trošku psychologické či se sklonem k romantice – ale ta není vůbec přeslazená, spíš jen zaznamenaná v nepatrných náznacích. Přesto občas mi u povídek něco chybělo, i když nebyly špatné, některé končily moc brzy, jiné zase mohly mít lépe propracovanou pointu atp.... celý text
451 stupňů Fahrenheita
2001,
Ray Bradbury (p)
No tak jen doufám, že autor není vizionář a že se jeho představa budoucnosti vykreslená v této knížce nevyplní. Kdo by taky stál o budoucnost, kde hasiči místo aby požáry likvidovali je zakládají a to jen proto aby spálili knihy a v nich uchované myšlenky... kdo by chtěl žít ve světe, kde místo skutečných vztahů jsou vztahy vytvářeny uměle pomocí velkých telestěn, na kterých se odehrává něco jako skutečný život a přitom je to jen záměr jak lidi odnaučit myslet a přemýšlet? A pokud někdo z těchto osamělých prázdných duší se pokusí spáchat sebevraždu přijede parta chlapíků, kteří prostě vypumpují žaludek, vymění "otrávenou" krev a bez náznaku soucitu či lítosti zase odjedou. A pak ještě neustálá hrozba války. Inu neveselá budoucnost... Tahle vize mě děsila stejně jako Orwellovo 1984, místy snad ještě víc, nicméně styl psaní byl opravdu zvláštní, místy jsem se nemohla začíst a místy mi zas stránky díky autorovým myšlenkám jen ubývaly. Nicméně uznávám, že styl jakým je knížka napsaná nemusí sedět každému. Stojím si za názorem, že autorovi nejvíc sedí forma povídky ale ani od tohohle jsem se nedokázala odtrhnout dokud jsem nedočetla do konce...... celý text
Marťanská kronika
1959,
Ray Bradbury (p)
Dokonalé... Je jen málo knížek, kterých si opravdu cením a ke kterým se vracím a Marťanská kronika je jednou z nich. Bradbury v ní nádherně vystihuje různé charaktery lidí jako jednotlivců ale také lidstva jako celku (byť jeho orientace na Ameriku je zřejmá). Když jsem ji četla poprvé asi před deseti lety běhal mi z ní mráz po zádech, teď ve mně zanechala zvláštní děsivý pocit z toho, co po nás vlastně zůstane a opět jako před lety mě donutila se zamyslet... Každá povídka je originální a svým způsobem geniální. Sci-fi, trocha antiutopie i napětí, ze kterého běhá mráz po zádech, ale také jeden pohled na lidskou civilizaci to je Marťanská kronika.... celý text
Kaleidoskop (70 povídek)
1989,
Ray Bradbury (p)
Bradbury je pro mě prostě mistr povídky. Ať už mají nádech hororu (např.Kostra nebo Malý vrah ), nebo jsou ze světa fantazie čí sci-fi. Navíc mají skoro vždy zajímavý konec, občas až děsivý... Bradbury má skvělou fantazii, některé jeho povídky jsou skoro pohádkové a na okamžik vrátí čtenáře do dětství, do světa víl, skřítků či létajících mužíčků (nevím proč ale dost mě bavila a pobavila právě ta povídka o létajícím mužíčkovi), nejradši mám ale jeho sci-fi povídky o cestování vesmírem, jeho pojetí osidlování Marsu nebo Venuše, nikdy nekončící deště, osudy kosmonautů ztracených v nekonečném vesmíru, bez šance na návrat... Opravdu dokáže nádherně vystihnout atmosféru téměř každé povídky, kterou píše. Samozřejmě některé povídky jsou slabší a člověk na ně snadno zapomene, ale o to víc a silněji se pak dostanou pod kůži ty kvalitní.... celý text
Říjnová země
2006,
Ray Bradbury (p)
Tak nějak jsem si přála číst tuhle sbírku povídek v podzimním čase za větrného a deštivě pochmurného počasí a ono to nejen vyšlo, ale ještě umocnilo požitek z četby. Je to klasický Bradbury s jeho geniálními povídkami a úchvatným stylem, který je občas až poetický a přitom děsivý zároveň. Všechny povídky mají zvláštní ponurou a lehce děsivou atmosféru, která k podzimu tak trochu patří. Častým prvkem povídek je to, že se nejedná o hrozbu uměle vytvořených stvůr ale spíše o démony lidské duše. Často se hlavní nebo vedlejší postava začne jednoho dne zaobírat nenápadnou myšlenkou, která ho postupně dostává až ho úplně pohltí a zničí. Začne věřit věcem, které by se nemusely možná ani stát, kdyby si ji hrdinové nevzali do hlavy a nenechali se touto utkvělou představou postupně ničit. I když kdoví?! Přesto ta mírně ponurá (místy i více) atmosféra dýchá z každé stránky a čtenář si užívá každý příběh. Ve sbírce se kromě několika nových povídek objevují i povídky z Bradburyho jiných děl (např. Kostra, Malý vrah, Vítr, Strýček Einar...), nicméně i tyto povídky do díla zapadají a pomáhají vytvářet zvláštní, děsivý a trochu kouzelný svět Říjnové země.... celý text
Vzpomínky na vraždu
2002,
Ray Bradbury (p)
Mám sice radši Bradburyho sci-fi povídky, ale ani jeho detektivky nejsou špatné, některé jsou skoro stejně tak kvalitní, jiné trochu slabší. Ale pořád jsou zatraceně dobře čtivé...... celý text
Na Větrné hůrce
2009,
Emily Brontë
Jedna z mých oblíbených klasik, ke které se ráda vracím. Spíš než příběh o lásce, to vnímám jako příběh pomsty. A upřímně Heathcliff je mi jako hrdina mnohem sympatičtější a osobitější než ti uhlazení mladíci z „dobrých rodin“ (i když občas jsem taky jen nad některými jeho kroky kroutila nechápavě hlavou). Kateřina mi byla místy protivná, já ty sebestředné hrdinky nikdy moc nemusela ani v jiných dílech, ale vzhledem k tomu, že u ní se na tom podepsala nejspíše právě i výchova, tak budiž jí to odpuštěno (navíc existují i mnohem protivnější postavy v literatuře). Příběh jako takový zaujme, je místy strašidelný (alespoň co se prostředí, někdy i postav týče), taky propracovaný a promyšlený. Několik linií, které se prolínají a množství postav může pro někoho působit nepřehledně, ale pokud příběh opravdu vnímáte a nečtete stylem „ jen aby to už bylo za vámi“ a vy si to mohli odfajfknout v seznamu, tak se v ději dá orientovat. Já měla trošku zmatek v postavách jen při prvním čtení, ale knížka mě nadchla natolik, že jsem ji pak přečetla ještě několikrát a jistě ještě přečtu.... celý text
Anatomie lži
2008,
Dan Brown
Opět jsem se pustila do četby Browna. Ano, čtu ho občas celkem ráda a to z několika důvodů. O to víc si pak užívám psaní komentářů…Za prvé je čtivý, a to se mu nedá upřít. Za druhé v jeho dílech se vždycky najde něco, co mě vytočí natolik, že pak nezůstanu v komentářích pouze u chvály, ale naopak mám i důvod ke kritice a za třetí, ty jeho fikce jsou tak oddechové až jsou místy naivní a vtipné. Anatomie lži mě překvapila hlavně tím, že tu nebyl hlavní postavou vševědoucí Langdon. Vlastně v knize nebyl vůbec. To bylo první plus (Ano, v Šifře mi byl ještě sympatický, ale ve Ztraceném symbolu už jeho šarm nějak vyprchal, nebo za to mohl Brownův styl psaní knížek přes kopírák, co já vím…). Taky prostředí bylo zajímavé. Jedna linie – prezidentské volby ve Washingtonu se vší zákulisní špínou a machinacemi politiků, kteří bez problémů zaprodají třeba vlastního bratra, aby dosáhli svého a druhá linie „zázračného“ objevu NASA na Antarktidě. To, že čtenáře Brown skoro 90 stran napíná a neustále natahuje co to vlastně bylo objeveno, nepřekvapí a nevadilo by to, kdyby děj odsýpal s akcí jako třeba u Šifry… Ovšem popisování vlastností boeingu a dalších technických hraček a vybavení mi jaksi absolutně nic nedalo, tudíž první minus. Poté se konečně dozvíte, co to vlastně našli a byť by to v reálu asi „páni“ vyvolalo, tak u knížky jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a přemýšlela, jestli si Brown ze čtenáře nedělá srandu. Když čekáte po tom jeho dráždění a napínání, že objevili minimálně jak sestrojit perpetuum mobile či vyřešit definitivně hladomor, Vám předhodí sice hodnotný objev, který mě ale bohužel ze židle nezvedl (nebo spíš jsem mu ho už předem nevěřila). Pak se klasicky něco pokazí, vlastně zjistí se něco, co mělo být utajeno a nastává další zběsilý boj o život, zatímco ve Washingtonu se dál vesele intrikuje. Hrdinové však vždy najdou způsob, jak se v poslední chvíli zachránit a nebo jim nečekaně pomůže šťastná náhoda (i to je důvod, pro nevěřícný úsměv při četbě). Pak nastane zásadní rozuzlení nebo obrat o 360 stupňů a opět je o zábavu postaráno. Aby toho nebylo málo tak hlavní hrdinka (podobně jako Langdon) trpí nečekaně jistou fobií a jako naschvál se musí pohybovat v prostředí, které jí nejvíc nahání hrůzu. Děj graduje a napětí roste geometrickou řadou, a tak to má u Brownových knížek být. Ale přece jen i přes ty výhrady výše po celou dobu čtení držíte postavám palce, ať se jim to podaří a můžete po otočení poslední strany konečně vydechnout a zklidnit zvýšený tep z té přemíry akce. Myslím, že k Brownovu stylu psaní jsem se vyjádřila dost už u Ztraceného symbolu a proto nemá smysl to přepisovat znova. Čtivý je a jeho plusy a minusy už jsem tam zmínila. Tohle dílko působilo celkem svěžím dojmem, i když dost možná za to mohlo i to prostředí ledovců a sněhu. Přesto hodnotím nadprůměrně 3,5 hvězdy.... celý text
