Bonda
přečtené 1098
Šimpanz Nim
1985,
Herbert S. Terrace
Dá se z toho trochu odvodit, co by nám asi říkala zvířata, kdyby se jako Nim naučila některému z našich jazyků. Pro mě je nejzvláštnější, kolik Nim prostřednictvím řeči projevuje citů, hlavně něžnosti a „kamarádství“ – družnosti, touhy po druhých a po dobrých vztazích s nimi. A není mu neznámý ani vzdor. Rozhovory Nima s učitelkami Při čtení knihy, Nim se nudí. Nim: Kartáček tam, já kartáček. Učitelka Mary: Později čistit zuby. Nim: Spát – kartáček. Mary: Později... teď sedět klidně. Nim: Tam jíst. Červený já jíst. (Nim ukazuje v knize.) Mary: Tam ještě jíst. Co tohle? Nim: Jahoda, dát já, jíst jahoda. Mary: Dobrý jídlo. Ty mít jahoda doma. Nim: Pojď... tam. (Nim vede učitelku do kuchyně.) Mary: Co tam? Nim: Dát jíst tam, Mary, já jíst. Mary: Co jíst? Nim: Dát já jahoda. Další úryvky: Vidět déšť venku? Bát. Přitulit. Ty bát rámus? Mary, bát. Přitulit. Co teď myslet? Hrát. Co hrát? Tahat, skákat. Ty unavený teď? Unavený. Spát, čistit zuby. Přitulit.... celý text
Pražský chodec
2003,
Vítězslav Nezval
Rok 1937. Fašismus visí nad Evropou, Rusko-původně země zaslíbená ráji a snění, se proměnila v agresivní peklo. Uvolňovat imaginaci je pořád rozkošné, strana nařizuje distancovat se od snů i surrealismu, kamarádi chtějí straně vypovědět poslušnost a chudák Nezval se si to všechno uspořádává v hlavě… „Neboť dovedl-li mně dáti surrealismus i při všech svých omylech… tu prudkou závrať, to dlouhé okouzlení, ten úsvit, pro který se rád budím z nočních svých snů k denním, jež si dělají naději na ještě větší zářivost, nechci se pokládat, nesmím býti pokládán za jednoho z jeho odpadlíků, jenž rozlukou se skupinou surrealismu vystřízlivěl. Naopak, má láska k těm objevům surrealismu, které zapadly tak jímavě do mého vlastního snění, které mu tolik odpovídají, mě přiměla, abych napsal tyto své řádky. Vzbudil nejsvětelnější, nejšťastnější uchvácenost.“ „A pak náhle naše zoufalá hlava, zasypaná až po krk, křičí, křičí a odlétá kamsi, kde už neplatí zákony gravitace. To světélko, které jsme přinášeli a které námi smýklo pojednou kamsi, kde se již nevyznáme, řekne naší hlavě, plující podél jakéhosi okna odnikud, své jméno. Toto jméno je naším zvláštním dvojníkem, kterému chybí schopnost cítiti bolest, toto jméno zní Lucifer.“... celý text
Šťastnou cestu, Sášo
1961,
Alexandra Jakovlevna Bruštejn
Paradoxně je to zřejmě nejmíň schematická dětská próza, kterou jsem četla. Díky emancipovanému otci a vlastní inteligenci je Saša konfrontována s problémy dospělých. Bouřlivě prožívá dramata policejního útlaku, bídu chudých kamarádek a kamarádů, zraňující postoje některých sobeckých dospělých, realitu politických procesů. Jako dítě jsem knihu četla stále dokola a asi mě do velké míry „napsala“ (určila způsob, jakým vnímám svět). Jediné, co mi vadilo, byla Sašina obdivná submisivnost směrem k otci. Ten je sice stejně jako ona sama chytrý, citlivý, soucitný, charakterní etc., ale taky dokáže Sašu pěkně sjet, když se ona v jeho očích něčím proviní. A Saša jen zahanbeně mlčí, protože otec je prostě její hrdina. Ale přesto si neodpustím ukázku: Ovládnu se a zajíkavě, s odmlkami vyprávím o tom, co bylo špatné... Máme špatnou třídní, je hrozně zlá, všichni ji nenávidí, říkají jí Hopsalka... Hopsalka na mne křičela: „Tady se nepatří něco chtít, tady se musí poslouchat!“ O slanečkovi, kterého jsem nakreslila na tabuli, Hopsalka řekla. „Hloupé vtipy!“ – a takhle pokrčila rameny!... Před hodinou tance mě Hopsalka postavila na hanbu za nemístný smích! A když se zeptala, kdo mne rozesmál, n e m o h l a j s e m ř í c i p r a v d u, že mne rozesmála Mela Norejková. Byli by ji postavili na hanbu, kdybych řekla pravdu. A ty říkáš, tatínku: „Pravdu, pravdu!“ Ale jak mám mluvit pravdu? A ještě se stalo něco špatného: Kátě Kendaurové pochovali včera tatínka a ona byla celá nešťastná a plakala, ale ani Hopsalka, ani učitelka tance ji nepolitovaly - a potom ještě... že jsem izraelská... Co je to?“ „To je všechno?“ ptá se tatínek. „Všechno.“ „No tak se přestaňte všichni nad ní trápit! Nic strašného na tom není.“ „Jak to že ne, Jakove?“ říká maminka a utírá si kapesníkem slzy. „No není! Možná že je třídní špatný člověk, to opravdu nevím... Ale cožpak dítě nepotká v životě špatné lidi? Je jich na světě hodně! Škoda, že se s nimi potkává tak brzy, ale co dělat... A že se ve škole nemůže chtít, ale musí se poslouchat, vždyť je to správné! Jen si představ, kdyby si kdekdo ve škole postavil hlavu, hned by bylo po učení! A na hanbu ji postavili po právu, když se při vyučování smála. Já bych děti na hanbu nestavěl,“ podotýká tatínek. „Podle mého není pěkné takhle je potupit, a k tomu ještě v první školní den. Ale vždyť ona může mít jiné názory než já, ta vaše... no jak se jmenuje? Já jí nebudu říkat Hopsalka, musí mít přece své jméno - Kryštofina Kolumbovna, nebo jak...“ „Jevgenije Ivanovna... A co pravda, tatínku? Sám vidíš, že se jí nedá říkat pravda!“ Tatínek se zamyslí. Mlčí. Je mu těžko odpovědět na mou otázku! A tu se do rozhovoru vloží Paul. „Pamatuješ!“ říká, „Jak na Prvního máje chodil monsieur le docteur celou noc po bytech, kde schovávali lidi, zraněné policií a kozáky? A já - diky mu! - chodila s ním... A kdyby byli příští den zavolali tvého otce na policii a nařídili: Řekněte nám adresy, na kterých jste poskytoval pomoc! - co myslíš, prozradil by je?“ „Ovšemže ne! Neřekl by je ani za nic!“ „Ano, neprozradil bych je,“ potvrzuje tatínek. „Protože by byli všechny ty zbité a zraněné lidi zatkli a zavřeli do vězení!“ „A co bys těm policajtům řekl?“ „Řekl bych: Neptejte se mě! Jaké byty? Jací ranění? Já o ničem nevím, celou noc jsem doma klidně spal.“ „Zalhal bys?“ „A podle tebe bych měl říci pravdu?“ A všichni dlouho mlčíme.... celý text
Slon a mravenec
2007,
Daisy Mrázková
Doporučuju, pokud nemáte úplně harmonické vztahy v rodině a chcete to trochu ulehčit malému dítěti. Plus umělecká hodnota sto bodů z deseti, což je u autorky samozřejmost.... celý text
Peer Gynt
1949,
Henrik Ibsen
Spousta osobních témat. Jen jedno z nich: vytrvalost lásky introvertního snílka ke snílkovi extrovertnímu. Neproduktivní a poněkud děsivá síla snu a idealismu v tomhle spojení. Peer Gynt: „Mé zločiny žaluj a vykřikuj!“ Stará Solvejg, která celý život čekala na jeho návrat: „Já neznám žádný. Byls, chlapče, můj a vrátil ses, jak jsi přislíbil. Tebou můj život písní jen byl.“... celý text
Věci, květiny, zvířatka a lidé pro děti
1981,
Vítězslav Nezval
Knižka zaznamenává „chuť světa“ – záhadnou a těžko zachytitelnou vnitřní melodii, která se v dálce a hloubce rozezní vždycky, když se setkáme s konkrétní věcí (zouvák, kominík, kopretina). Milovaná četba z dětství. Sdílela se mnou okouzlení a úžas nad tajemnou silou, která určuje, že daná věc či osoba musí vypadat a chovat se právě tak a tak a ne jinak.... celý text
