Bonda
přečtené 1098
Kapesní atlas žen
2014,
Sylwia Chutnik
Ukázka: Holčičky si musí poradit samy. Žít buď podle citu nebo podle daného scénáře. Odkud mají vědět, jakou mají hrát roli? Jak intonovat, hýbat se a kým být? Musí přece uspokojit všechny kolem: učitelky, rodinu i známé. Recept je jednoduchý: především je nutné zbavit se svojí osobnosti. Přistřihnout své představy o životě a přizpůsobit je nárokům okolí. Aby nic neodstávalo a všechno pasovalo. A pokud se něco nevejde do šablony, musí to zmizet. Například vlastní tělo. Malé holčičky tedy sedí na skříních a kolem břicha si obtáčejí obvazy nebo korzety, které ukradly starší sestře. Strkají si dva prsty hluboko do krku, a když to nefunguje, myslí na něco nechutného, vrazí si do pusy lžičku s octem nebo hořkým sirupem. Zvracejí. Růžově. Anorexují a bulimují se ve svých krajkových a tylových bonboniérách. A zase špatně, za chvíli se dozvídají, že mají psychickou poruchu přijímání potravy a musí se dostavit na terapii. Pokud je rodiče bili, půjde všechno hladce. Ale pokud se jim nic špatného nedělo, uslyší otázku: „No tak proč to tedy děláš na zlost všem okolo – zraňuješ maminku, zraňuješ tatínka, zraňuješ svého pejska a medvídka?“ * Uvolněné, hravé i angažované, příjemně naštvané. Nejpečlivější popis úklidu vnitřku záchodové mísy, na jaký jsem v beletrii narazila (uklízí se holou rukou a za efektivního použití nehtů). Pěkný svorník čtyř příběhů, čtyř světů spojených hranami jako do pláště shora a zdola otevřené krychle.... celý text
Chtěla jsem nosit kalhoty
1993,
Lara Cardella
Zpráva ze sicilského venkova, ve kterém je normální popálit šestnáctiletou dceru žehličkou a zbít ji do bezvědomí, když ji načapáte, jak se líbá s chlapcem v parku. Je normální, když pro tenhle dceřin mravní poklesek matka málem zemře živelně projevovaným zoufalstvím a když pak rodiče dceru uklidí z dosahu klepů k strýčkovi, který ji v dětství zneužil a očividně by v tom rád pokračoval. Dívky se buď parádí a snášejí za to od dospělých ponižování a fyzické tresty, nebo jsou pro vrstevníky neviditelné a od dospělých snášejí fyzické tresty a ponižování za něco jiného. Zkrátka být ženou je neradostný a často život ohrožující stav, zatímco muži jsou „drsní, silní, odvážní a nelítostní“. Příběh vyznívá přirozeně a klidně bych věřila, že jde o autorčinu biografii. Ale že by byl sicilský venkov v 80. letech takhle nesmyslný a brutální? Ukázka: Málem už jsem byla sama přesvědčená, že jsem provedla něco hrozného, jenže jedna moje část, která si žije bez ohledu na čas prostor a všechna protivenství, tak tahle moje část věděla velmi dobře, že jsem nic zlého neprovedla, aspoň ne jim, a nedovolovala mi se s tím vším smířit.... celý text
Plavovláska
1995,
Mika Waltari
"Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula. Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká. Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla."... celý text
Vražedné léto
1984,
Sébastien Japrisot (p)
Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě. Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí. Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.... celý text
Moderní básnické směry
1984,
Vítězslav Nezval
„Také zvláštní slast, kterou působí básnické obrazy čtenáři, jakmile se jim podaří přemoci nedůvěru čtenářova logického myšlení, svědčí o tom, že jsou básnické obrazy výsledkem sublimované činnosti touhy, která je zdrojem vší lidské rozkoše.“ „Již to, že básnické obrazy zrazují a zavádějí námět na vedlejší kolej, svědčí o tom, že jsou výrazem skryté a dosti bezohledné touhy, která chce být ukojena stůj co stůj.“... celý text
Druhé pohlaví
1967,
Simone de Beauvoir
Nevím, jak bych ji vnímala dnes, ale na druhém stupni základky jsem ji přečetla snad stokrát a myslím, že mi dost pomohla. Jednu takovou nápomocnou úvahu umím dodnes zpaměti: "Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu."... celý text
Antonín Vondrejc
1987,
Karel Matěj Čapek-Chod
Tenhle román zobrazuje svět jako lepkavou kouli nahňácaných bizarností, která se hlavní mužské postavě tlačí do tváře, dusí ho a znemožňuje mu dotknout se sebe nebo něčeho hlubokého. Všechno jde jaksi šejdrem, je to náhražka, napodobenina či aspoň k nezdaru odsouzená, méněcenná nedomrlost. Podivný půvab věcí je stejnou měrou fascinující jako obtěžující. Ukázka: Mačkala záhyby šatů mezi kolena. Vondrejc, zhlédnuv její obšírná, porcelánově bílá a také tak lesklá lýtka, přecházející velmi úzkým kotníčkem v chodidla tak neobyčejně malounká, byl jat trapným pocitem na kraťoučký okamžik. Nikoli proto, že se Iza před ním nezastyděla, to patřilo k cikánštině jejich společného života. Neměla ostatně před ním žádných tajemství od té chvíle, co ji takovou náhodou, jako smrt nenadálou, spatřil v póze v ateliéru profesora Kahudy. Tyhle nohy dr. Nečásek, pojednávaje ve svém týdeníku o průčelním panó pro zasedací síň nové sněmovny, první cenou vyznamenaném – Iza trůnila na něm v oblacích jako Samospráva –, přirovnal k baňatým končetinám kartuziánských pitvůrek našich jarmarečních planetářů. Málokdy napsal něco trefnějšího. „Ale, Toníčku, špatně jsi se vyspal, zase se tváříš jako štyří!“ prohodila Anna už zase nesnesitelné lásky plným hlasem. Iza měla z toho všeho vyražení, až jí hrálo všemi čivy; chichotala se vydrážděným smíchem mlsné úzkosti, její křečovité pohyby jako by jevily sto chutí odhaliti i nejzazší slabiny končetin „Tyršovským duchem“ zkřesaných.... celý text
