BaltazArt
přečtené 83
Nespasitelní
2020,
Michael R. Fletcher
Říkal jsem si, že budu hledat únik od nekonečných seriálů v knihách. Vadí mi, jak se celou sérii vlastně nic neděje - je tam pár samoúčelných dějových linií, které skoro neprotkávají tu hlavní... no a pak se to rozjede až ke konci série, aby to skončilo +/- cliffhangerem. No a něčeho takového jsem se tady bohužel dočkal taky. Je to dobrých 70% knížky omýlání toho samého pořád dokola a 30% něčeho smysluplného, něčeho, co posouvá příběh (alespoň mám ten dojem, ale když nad tím tak zpětně přemýšlím, možná je to i horší). Celá jedna ze tří ?hlavních? dějových linií je na začátku zažehnuta, aby pak byla celou knížku udržována jakožto žhavé uhlíky, a nakonec opět pořádně "vzplála". Pak druhá je takový její mlhavý odraz - něco se tam děje, ale vlastně to z velké části taky moc nikam nevede. I když to samo o sobě zajímavě vyústí. Ale zkrátka to na mě působilo, jako tři příběhy sešitý dohromady - jeden super, druhej "meh", u třetího jsem vysloveně přeskakoval věty. Chtělo by to hodně osekat - možná, kdyby to mělo 200 stránek, bylo by to uplně ideální. Pak je tam ještě pár maličkosí... Ta němčina mě tam celkem chytá za uši. Pár let jsem se ji učil, a moc mi to tu nesedí. Pro jména bych zvolil kdyžtak trochu větší zkomoleniny a klidně použil trochu starší němčinu. Alespoň zčásti. Chápu, že třeba někdo teoreticky může mít přezdívku "Krást", ale je to podobných věcí plný a tahá mě to za uši. Já bych ještě ubral i hrubých slov. Naturalismus mám rád, ale přijde mi, že to pak nevyznívalo nijak úderně a sprostá slova se tam často vyskytovala samoúčelně. Je to grimdark, což mě zajímá, ale Nespasitelní z mého pohledu překračuje tu hranici, kdy je to ještě cool sebeuvědomělá stylizace a kdy už to začíná být moc edgy a šklebím se u toho. Jinak, co kladů se týče - od začátku jsem měl rád hlavní trojici neřádů. I v momentech, kdy byli fakticky nesympatičtí, mi přišli přinejmenším zajímaví. Tomu nejmenšímu parchantovi prostě fandím, aby byl co nejmenší parchant. A u toho, co je ztracenej, si prostě užívám, jak si užívá svůj narcismus. A čím si nejsem úplně jistý, je autorův pohled na psychické poruchy. V rozhovoru tvrdil, že se o to zajímal do hloubky. Na mě to ale působilo, že spíš do šířky a po povrchu. Nebo možná se jen autor nechal strhnout cool fantasy nápady a nějakými představami o tom, kam chce směrovat osudy postav. Ale nevím, jestli by s tím někteří lidé s hlubší - nebo i osobní - znalostí tohohle tématu, neměli trochu problém. Ale myšlenkové i podvědomé pochody ústřední trojice mě opět bavily a zněly mi uvěřitelně. No, kolem a kolem, šlo z toho vytěžit víc. Rád bych si přečetl nějakou Definitive Edition, až se jednoho dne pan Fletcher víc rozepíše. Nebo jak to někteří autoři dělají - jinou knížku, kde budou podobná témata zpracována zkušenější rukou téhož autora.... celý text
