Attillak
přečtené 231
Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka
2017,
Alexandra Alvarová
odpad!
K mému hodnocení, kterým publikaci řadím k literárnímu odpadu, musím dodat, že tato pro mě byla obrovským zklamáním a nedá mi to, abych také nevyjádřil svůj názor. Když jsem si tuto brožovanou záležitost kupoval, očekával jsem objektivní, zasvěcené a vyvážené informace o propagandě a dezinformacích od člověka, který se danému tématu hluboce věnuje a má leccos nastudováno, avšak místo toho se mi do rukou dostal povrchní, vyloženě jednostranně propagandisticky-paranoidní materiál, směřující výhradně proti Rusku. Nikdo netvrdí, že tato země neinvestuje do propagandy po celém světě nemalé peníze, ale v žádném případě nelze tvrdit, že toto je doménou pouze moloděc Putina; pravdou je, že propagandu ve svůj prospěch využívá celý multispektrální svět. Domnívám se, že toto paní Alvarová moc dobře ví, ale tak nějak se rozhodla tento fakt zcela ignorovat (zda z nějakého účelu, kvůli penězům nebo z přesvědčení, to ví jen ona). Autorka si vůbec s realitou pohrává ve velké většině odstavců - až teda na světlé výjimky, kdy se na cca 10-20 stranách skutečně věnuje formám dezinformací a propagandy - a z obsahu knihy je zcela zřejmé, že text je určen pouze pro cílovou skupinu stejně smýšlejících osob, kterou má utvrdit v jejích stanoviscích. Ostatně, jak sama uvádí, jednou z forem manipulace je dezinformaci opakovat stále dokola, mozek ji nakonec přijme jako realitu. Jinak je kniha vyloženě narvaná opravdu neskutečným množstvím klišé (v daném kontextu např. o frontách na banány a toaletní papír) a někde kolem strany 170 mi bylo za paní Alvarovou už nesmírně trapně. Chvílemi jsem měl pocit, že autorka žije zapouzdřená v naprosto jiném světě než já a vůbec netuší, co se kolem ní děje - už ta charakteristika našeho národa jako spolku pokojných zahrádkářů (ať už to myslela jakkoliv). K publikaci jsem si napsal velké množství kritických poznámek, ale někde za 1/2 jsem toho nechal, neboť jsem pochopil, že toto není text, který by se tematicky a hodnotově byť jen vzdáleně přibližoval např. knihám jako Šoková doktrína nebo Koupení novináři. Jsem přesvědčen, že pí. Alvarová nikdy nestudovala politologii, o současné politické dění se zajímá jen okrajově a dle některých výroků bych řekl, že nezná ani historii našeho národa, natož tu světovou, tedy není schopná vnímat tuto vědu v širších souvislostech. Ale vzhledem k tomu, že dle vlastního tvrzení není vlastenkou, toto chápu a není se čemu divit, neboť u vlastenců se předpokládá určitá hrdost na dějiny vlastního národa, a tedy jejich ať už taková či onaká zevrubnější znalost. Co však pochopit nedokážu je otázka, kde autorka vzala to sebevědomí, že si se svými plochými názory a povrchními znalostmi dovolila knihu na tak odborné téma vydat. Nicméně, ačkoliv jako odbornice selhala, manažersky udělala velmi dobrou práci, neboť mě pouze na základě obálky a anotace přesvědčila, že si mám knihu koupit. A to se počítá. Závěrem bych možná dodal, že i když s ní v mnoha jejích názorech - asi proto, že jsem přízemní zahrádkář a skrz na skrz dezinformován ruskou propagandou - nesouhlasím, po vzoru citátu, který je připisován Voltairovi, zcela v demokratickém duchu prohlašuji, že budu vždy bojovat za to, aby je mohla vyslovit :-) PS: Autorka stále hovoří o nějakém strachu z války a vině čtenáře za její vznik, pokud bude prezentovat jiný názor než ten, který tak okázale manifestuje ona. Ale ve mně právě celé to jednostranně zaujaté povídání vzbuzuje dojem, že je to právě ona, kdo přikládá jedno polínko za druhým pod symbolický válečný kotel. PPS: Pokud má kdokoliv zájem o skutečně vyvážené a odborné informace, které ve všech směrech hodnotí vztahy mezi Ruskou federací a NATO, doporučuji knihu Expanze na pozvání od našeho předního bezpečnostního analytika Jana Eichlera (https://www.databazeknih.cz/knihy/expanze-na-pozvani-425591).... celý text
Operace únor 1948
2010,
Vladimír Čermák
Tu otázku, jak je možné, že jsme v roce 1948 celého půl roku dodávali vojenské prostředky do Izraele, a přitom na našem území probíhal politický převrat, jsem si možná kladl podvědomě, ale nikdy jsem tyto souvislosti nějakým významnějším způsobem neřešil. Pokud se člověk o tuto kapitolu československých dějin nezajímá nějakým zevrubnějším způsobem, patrně je přirozené, že mu tyto spojitosti uniknou. Jak píše autor již v předmluvě, toto téma bylo celá desetiletí tabuizované, a když se o něčem dostatečným způsobem nehovoří, jako by to ani nebylo. Ale pokud jsou do rovnice dosazeny všechny proměnné, najednou se před člověkem vynoří naprosto jiná historie, než s jakou byl celá léta krmen před- a sametově popřevratovými demagogy. Pak už nedokážete vnímat současný, emotivní – samozřejmě ten jediný správný – výklad dějů této epochy jinak než ironicky. Pro nezasvěcené musím podotknout, že tato kniha je pochopitelně značně kontroverzní. Jak jsem již naznačil, je to zejména z toho důvodu, že nabízí naprosto odlišný pohled na události roku 1948, než je nám obvykle presentováno. Za mě osobně musím podotknout, že tento pohled je z geopolitického hlediska své doby značně logický a v podstatě se zdá být tím správným historickým východiskem. Po odtajnění dalších archívů budou zde uvedená tvrzení pravděpodobně do jisté míry poopravena, ale jinak se domnívám, že výsledek bude ve své podstatě víceméně totožný. Pokud tedy chcete pochopit, co se odehrávalo v politicky exponovaném roce 1948 z jiného než tradičního úhlu pohledu, rozhodně doporučuji sáhnou po této deset let staré monografii. Z jakého důvodu jednal prezident Beneš tak jak jednal, kdo připravil Únor, proč Stalin jako první uznal existenci státu Izrael a jakou souvislost měl politický převrat v Československu s jeho vznikem, proč ve vztahu s tímto faktorem došlo k procesům se Slánského klikou i mnoho dalšího, se v nečekaných konsekvencích dočtete právě zde. Otevřeně musím přiznat, že když jsem si knihu krátce po jejím vydání koupil, příliš jsem netušil, o čem konkrétně pojednává, její anotace byly dost zavádějící. Navíc někde v půlce druhé kapitoly jsem ji asi na měsíc odložil – bez znalosti tématu obsahu mě T-analýza zkrátka neoslovila. Posléze jsem si ale publikaci otevřel na náhodné straně, začetl jsem se a následně jsem ji celou v extrémně krátkém čase zhltal hned dvakrát po sobě. Věřím, že podobně na tom bude i řada jiných, i když další ji bez okolků rovnou zavrhnou. Tisíckrát opakovaná lež se zkrátka stává pravdou, na tom žádný, sebelogičtější argument nic nezmění.... celý text
Kdo po Žižkovi?: Životní příběh Prokopa Holého řečeného Veliký
2019,
Jan Bauer
Musím konstatovat, že toto je vůbec nejhorší publikace z období husitských válek, jakou jsem kdy četl. Podle toho, co jsem pochopil, jde o jakýsi pokus o výcuc z knih Prokop Veliký od Josefa Macka, patrně knihy Velké dějiny zemí Koruny české V. (snad i Lipanská křižovatka) od Petra Čorneje, Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě a sem tam nějakého toho pramene. To by ve skutečnosti ani tolik nevadilo, nicméně pan Bauer, ač to patrně není jeho první kniha z tohoto období, zde získaná fakta naprosto deformuje a k vrcholu všeho čerpá také z české wikipedie. Jeho informace jsou pak často jak chybné, tak neúplné, což obraz Prokopa Holého a celé husitské revoluce zcela deformuje, ne-li dehonestuje. Jen pro ilustraci: na straně 43 uvádí, že se tažení k Tachovu zúčastnilo asi 1000 anglických lučištníků. Toto je samozřejmě chyba převzatá z wikipedie. Angličtí lučištníci měli být nasazeni při tažení v roce 1431, které vyvrcholilo bitvou u Domažlic, na bojiště husitských válek však nikdy nedorazili, neboť záhy po svém shromáždění byli odeslání k obraně anglických zájmů ve Francii. I další informace v knize jsou vesměs polovičaté, autorovy názory postrádají větší hloubku a jsou formovány pouze jednoduše, jelikož jeho znalost předmětného období je jen povrchní, nikoliv zevrubná, jak je pro sepsání podobného díla třeba. Nejvíc mě asi dopalovalo, že v místě, kde si odborník troufne použít slova „s největší pravděpodobností“ tam si je pan Bauer jist absolutně. Z těchto důvodů na mě celý tento pokus působí jako narychlo slátaný historický kompilát, jehož účelem je ve vhodný čas zaplnit police knihkupectví komerčně aktuálním dílem, aby autor a vydavatel, co nejsnazším způsobem nadělali rychlé peníze. Nemůžu si pomoct, ale musím uvést, že k šestistému výročí husitské revoluce vyšla i biografie Jana Žižky, kterou zpracoval renomovaný historik Petr Čornej. Jestliže bych měl tato díla srovnávat, tak to neudělám, protože historiografická, obsahová a kvalitativní úroveň Černejova Žižky porovnání s touto monografií v žádném případě nesnese. Závěrem mi tedy nezbývá než konstatovat, že nikde neplatí více než v tomto případě pořekadlo: „ševče, drž se svého kopyta“. Pokud chcete utratit peníze za knihu zabývající se životopisem Prokopa Holého, tuto záležitost doporučuji vynechat, připlatit si pár stovek a zakoupit si již zmiňované Velké dějiny zemí Koruny české V. nebo čtyřdílnou Husitskou revoluci od Františka Šmahela. Ale abych nebyl kritikem na plný úvazek, musím uznat, že autorův styl psaní je poměrně lehce stravitelný, text sám o sobě se tedy poměrně snadno čte, a proto dávám o jednu hvězdu víc, než bych normálně dal. Domnívám se, že autorovi by víc úspěchů vynesla tvorba v oblasti beletrie než pokusy o faktografii.... celý text
