Zelený_Drak komentáře u knih

Z Verneovek, které jsem přečetla až v dospělosti, je tato první, kterou si možná nechám pro děti. Verne se konečně dostává k rovnováze mezi vzdělávacími a dobrodružnými pasážemi a když to srovnám s knihou Pět neděl v balóně, tak se to nedá vůbec srovnávat. U knih Robur Dobyvatel a Pán světa jsem usínala nudou. Patnáctiletý kapitán je mnohem atraktivnější dílo. Ani jsem si tentokrát skoro nestihla všimnout, že všechny vedlejší postavy jsou stejně placaté.

4 27.02.2024

Knihu jsem četla anglicky a dočetla jsem jen ze zvědavosti na keltské mýty (které mě nakonec nezaujaly). Další díly číst nebudu. Nezaujal mě hlavní hrdina (byl mi až nesympatický) a konstrukce příběhu je podivuhodně neatraktivní. Neuzavřené linky (nejdřív se musí honem vrátit, aby se něco zlého nestalo, a pak to najednou nespěchá bez dalšího vysvětlení), nedotažené vztahy, nepochopitelná neznalost strašně zodpovědně studujícího hlavního hrdiny, který potřeboval potkat jakéhosi profesora, aby ho po několika letech keltských studií poučil o základních věcech z jeho oboru. Velmi pomalý rozjezd. Nejlepší část byl pobyt v bojové škole. Knihu bych asi doporučila hlavně těm, kteří nikdy nic na téma "průchod kamenným kruhem" nečetli, protože jako "jen jedna z mnoha" knih s tímto tématem, které jsem četla, na mě tato žádný dojem neudělala. Ale i poměrně nenáročná německá série Elfové nabízí více napětí.

27.02.2024

Knihu jsem koupila, protože se mi líbil název a nápad. Přečetla jsem ji, protože se mi ten nápad opravdu dost líbil. Neměla jsem ji dočítat, čtvrtina by mi byla stačila. Magie je zde jako programování. Dokonce je tu více magických jazyků a každý se hodí na něco jiného. Když sešlete kouzlo s chybou, objeví se bug. Dokud to nespustíte, nevíte, zda to bude fungovat... Nejméně reálná je tu představa, že mistrům to funguje na poprvé. Zajímavá je také kakografie, "dis" porucha hlavního hrdiny, která zásadně ovlivňuje jeho život. Bohužel, tím to končí. Vše ostatní na knize je ordinérní a nenápadité. Autorův styl mi neseděl. A když se konečně na konci začalo něco zajímavého dít, děj najednou skákal o celé měsíce. Příběh končí tak, že čtenář očekává, že příště se hrdina pustí do záporáků, ale podle všeho je v druhém díle částečná obměna postav a ve třetím pak skočíme o 30 let vpřed a sledujeme potomka hrdinů druhého dílu. Pokud jste přečetli můj komentář, už o Čarotepci víte vše zajímavé, takže už prakticky nemá cenu ho číst. Pardon. Přečtěte si místo toho třeba Tamir Velikou od L. Flewelling.

31.01.2024

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.

3 31.01.2024

Kromě Olivera Twista jsem od Dickense četla jen pár povídek. Zlé časy jsem vytáhla, protože jsem potřebovala do výzvy knihu, která má na obálce hodiny. Čtení mě překvapilo. Příběh je možná "normální Dickens", ale styl, jakým je kniha napsaná mi přišel jako velký krok stranou. Na to období mi to přišlo až neuvěřitelně svižné a okleštěné od košatých popisů a odboček. Kniha se mi líbila dost na to, abych přemýšlela, zda se rovnou nemám pustit do dalšího Dickensova díla, ale ne zas tolik, abych to opravdu udělala. To, co mi chybělo byla možnost některé postavě nějak více držet palce. Ve srovnání s Oliverem Twistem je toto méně dobrodružství a více satiry. Tomu odpovídají i (velmi dobře napsané) charaktery.

31.01.2024

(SPOILER) Nejlepší díl série. Medúza se podobá Kerberovi. Je to technologicky vyspělá totalitní společnost. Jen se zde mění těla místo toho, aby si lidé měnili těla. Občana je proto potřeba vychovávat a sledovat neustále, aby byl udržován spokojený a nevědomý. Protože když vás "wardeni" přizpůsobí zimě, proč by vás nepřizpůsobili i jiným podmínkám? Ale rozený Medúzan na takovou možnost nepomýšlí.

Tarin Bul byl jednou z uvěřitělnějších variací na tajného agenta. Jeho mise je nejzajímavější. Autor tentokrát rozvíjí myšlenku, že proměnlivost těl by vedla ke změnám pohlaví, protože v drsných podnebních podmínkách potřebuje společnost více žen než mužů. Logicky tak neexistuje zvýhodňování jednoho pohlaví, protože nemalý počet žen se jako muži narodil a i v dospělosti mohou lidé opakovaně prodělat změnu pohlaví dle aktuální potřeby rodinné jednotky. Přesto je společnost v konečném důsledku patriarchátem, protože jí vládne nejoplzlejší chlap v systému wardenova diamantu.

Po relativně svižném ději mise se dostáváme k rozřešení celé hlavní linie, což je část, na kterou celou dobu čekáme a za kterou zvedám hodnocení. Rozuzlení se mi líbilo. Úplný závěr mi pak přišel poněkud nedotažený. Ráda bych věděla, co se stalo s Tarinem a zda byly změny udělané na Ching Lu Kor doopravdy nezvratné. Všem ostatním dala kniha aspoň lehký náznak "a jak to bylo dál", jen zde nic. Zkusili to nebo si mám si myslet, že jistý agent si nechal Ass i Ching a všichni žili šťastně až do smrti? Přesto, kdybych si měla znovu přečíst půlku série, byl by to právě Kerberos a Medúza.

31.01.2024

Nejslabší díl série. Úvod jsem přeskákala. Pravidla planety mají relativně blízko k Lilith, takže se mi už po krátkém čase od přečtení tyto dvě planety trochu pletou. Děj mi také přišel dost podobný a ještě více na sílu odehraný, akorát tady tedy wardenův organismus dělá tu "magii" echt magickou. Pro mě se tak třetí díl stal jaksi nadbytečnou variací prvního.

31.01.2024

(SPOILER) Technické prostředí Kerbera mi bylo o něco bližší než feudální ráj na Lilith. Měla jsem náladu spíše na sci-fi než fantasy a Lilith se fantasy nebezpečně blížila. Na začátku mě docela zarazilo, že se autor rozhodl, že musí nutně udělat stejný úvod. Bylo mi ale jasné, proč to udělal a že to tedy udělá i u zbylých dílů, kde už to přeskáču. Jakmile se děj posunul na Kerberos, už to bylo dobré.

Nejzajímavější na Kerberu není výměna těl jako taková, ale její společenské důsledky v dlouhodobém horizontu. Výměna těl umožňuje být skoro nesmrtelný. Ale má to odvrácenou stránku. Někdo nakonec vždy získá staré tělo, které už má poněkud krátkou životnost, že? Logicky se nabízí, že takový osud bude určen zločincům. Ale budete mít dost zločinců, kteří si zaslouží trest smrti nebo se to "zaslouží" bude nenápadně posouvat, až z toho bude skvělý nástroj k udržení diktatury? A bude těm zločincům mezi 15 a 30, aby jejich těla byla něčím, co chce řádný občan získat? A tak tu máme mateřství jako práci. Ale jakmile se pro něj jednou rozhodnete, už nikdy vám nedovolí dělat nic jiného. Každý rok jedno dítě, po roce odevzdat státu, když splníte kvóty, dostanete v době menopausy nové mladé tělo a pokračujete. Donekonečna. 40 % dětí je jen materiál na čerstvá těla. Rodina neexistuje. Lidé by zbytečně trpěli dilematy, zda přijmout nové tělo nebo ne, když by si více uvědomovali, že takové tělo nevyrostlo někde na stromě. A to by z nich dělalo horší občany Kerbera. Pěkná čistá dystopie. Důvod, proč knihu nehodnotím lépe je, že dějově je prostě příliš podobná prvnímu dílu.

30.01.2024

(SPOILER) První ze čtyř dílů mě vcelku příjemně překvapil. Kniha za 43 let nezestárla úplně nějhůř. Základní zápletka je docela dobrá. Velké mezihvězdné impérium (pardon konfederace) je ohroženo neznámými mimozemšťany. Je potřeba někoho poslat k pravděpodobným zrádcům lidského druhu, aby zjistil úplně všechno. Hrdina je klasický případ "jsem úplně nejlepší agent s povolením zabíjet", který už všude byl, všechno dokázal a nikdo ho nezlomí. To se dá číst, pokud vás zrovna tento typ hlavního hrdiny neskutečně neirituje. Bohužel, právě první díl nejvíc evokuje fantasy meče a magie. A autor tahá postavy po světě sem a tam tak, aby se mu to hodilo. Navíc jsem hned na začátku uhodla, kdo je vládce. Dojem tedy autor vylepšil až tím, že mě překvapil jednou událostí v závěru. Vlastně tím skóré vylepšil docela významně, protože čtenáři opakovaně naznačil, co se chystá a stejně jsem to přehlédla. Body dolů hlavně za to, že perfektní cvičený a pro svou úlohu zrozený superagent nejedná nijak nadprůměrně chytře a je autorem vláčen (chytré postavy jsou vždy problém... proč aspoň něco neprokouknul, když je tak chytrý, hm?).

Po dočtení celé série jsem koukala i na zahraniční komentáře (čtu zpravidla jen nejnižší hodnocení) a přemýšlela jsem, proč mi (na rozdíl od jiných čtenářů) nevadilo, že na agenta s povolením zabíjet se vždy záhy přilepí nějaká krásná domorodka a nevadilo mi to ani u první knihy, kde dívku v nesnázích zaujalo především jeho nadprůměrné mužství. Normálně mi tato linka ve starších sci-fi jde pěkně na nervy, ale tady mi to nevadilo ani v jednom díle. Dospěla jsem k závěru, že to je tím, že dokonce i v Lilith, kde je počátek "romantické" linky nejvíce otázkou fyzické přitažlivosti, to nepůsobí nijak nuceně. Ani Ti, která z jistého důvodu nejvíc ze všech hlavních ženských postav série působí jako sexy doplněk, není napsaná tak pramizerně, jak tyto postavy obvykle bývají. Autor také poměrně obratně přidává do Diamantu téma rovnoprávnosti (nejen mužů a žen). Na Lilith jde o šlechtitelský projekt, kdy jsou dívky s určitým "magickým" talentem vybírány pro projekt "poroď mága". To je ovšem poměrně běžné téma ve sci-fi a fantasy, proto jsem to přešla téměř bez povšimnutí.

30.01.2024

Knihu odkládám nedočtenou. Od tématu jsem dle anotace očekávala buď více humoru nebo více dramatu, ale nedostalo se mi ani jednoho. To by ještě tak nevadilo. Co mi dělalo větší problémy, je to, že kniha je vydaná po roce 2000 a jednoznačně zasazená do období nejdříve po roce 1989, ale postavy se chovají jako kdyby se odehrávala spíše před revolucí. I ilustrace tomu často odpovídají. Ještě tak první polovinu 90. let bych považovala za možné období děje, ale děj určitě nemůže být zasazen do nového tisíceletí. Budiž, řekněme tedy, že je to první polovina 90. let. Nevím, proč by mě měla zrovna 90. léta zaujmout, větší čast jsem jich prožila a nijak zvlášť se mi po nich nestýská. Umím si ale představit, že pro řadu lidí to bylo vzrušující období plné příležitostí. Z mého pohledu je to kulturně a technologicky prakticky pravěk. Postavy by musely být sakra propracované, aby mě udržely u knihy "o vztazích v 90. letech". Podobně jako u jiných děl dříve narozených autorů na mě ale mezilidské vztahy popisované v knize působí podivně odlidštěně. Další kámen úrazu byl, že tady o ženě-matce píše někdo, kdo nemá zrovna aktuální informace o tom, jak takový život ženy-matky vypadá. Bylo bezesporu zajímavé se dozvědět, že v době autorova dětství se možná ještě nosili novorozenci z porodnice domů v tašce vystlané osuškou, ale nikdy jsem neslyšela, že by to někdo udělal po roce 1989. Myslím, že kdyby to někdo zkusil teď ve 20. letech, personál porodnice by podal podnět na OSPOD. Dnes se děti odnášejí v autosedačkách, v nosítkách, v šátcích, odvážejí v kočárcích. Že doktor přinesl mamince miminko v tašce jsem považovala za puritánské vysvětlení přírůstku v rodině, ne za něco, co se v nějaké podobě opravdu praktikovalo. Ale asi se to fakt dělalo. Kdysi. Podobně zvláštní je představa, že by v naší kultuře nějaká matka dala dítě na prso nějaké bezdětné ženě. Nepotkala jsem mnoho žen, kterým se nehnusí možnost, že by jim dítě nakojila jiná matka, natož aby nechaly dítě olizovat nějakou cizí paní jen tak bez mléka. Idea, že by ta bezdětná "prožívala své nejčistčí vteřiny" a "poprvé si naplno uvědomila, jak krásné a jasné je poslání ženy" je taky spíše neinformovaná. Jistě se mnoho bezdětných žen opravdu těší až budou kojit to svoje miminko, ale reálný prožitek, když to dítě pak mají, je pro mnohé stresující a bolestivý. Novorozenec saje silně, pro řadu žen je to vyloženě nepříjemné a dlouze si na to zvykají. Někdy za doprovodu ošklivých a špatně se hojících ran. Autorem popsaná scéna je naivní idealizací ranného mateřství. Při náhodném listování dál jsem narazila na další nevhodné chování vůči dítěti, kdy doktorka (!) Zuzana překryla ze slušnosti košík s dítětem županem. To musela být ale mimořádně náruživá doktorka, když byla ve jménu jakési slušnosti či čeho ochotná riskovat, že se dítě zadusí. Tak přesně takhle rodičovský život standardně neprobíhá. Možná, že někde hlouběji v knize je nějaká pěkná myšlenka nebo překvapivá pointa (linka z minulosti byla mnohem zajímavější, kvůli té jsem se do knihy pouštěla), ale opravdu nevydržím číst příběh ze současnosti (nebo nedávné minulosti), kde je s živým miminkem nakládáno jako s panenkou. Neseděl mi ani autorův až příliš stručný styl. Např. věta: "Našlapovala zlehka; cítila pod sebou zvětralé klenby." Tedy já mám také potíže s chodidly, ale tak drsný výraz ve vztahu k mým klenbám ještě žádný odborník nepoužil.

Knize příliš nepomohla ani ilustrátorka. Je to již starší dáma a její ilustrace ne vždy odpovídají době, ve které se odehrává děj. Manipulace s novorozencem na str. 12 rozhodně nevypadá jako něco, co by současná zdravotní sestra dělala, pokud by nestála o TO za pokus o ublížení na zdraví. Na str. 36 to vypadá, že vzdalující se násilník odhodil cestou vycházkovou hůl. Za celý život jsem viděla asi jen jednoho muže, který chodil s holí, i když nebyl důchodového věku. A to byl fiktivní muž Lucius Malfoy ze světa Harryho Pottera, kde muži nosí hábity s půlměsíci a tak. Na str. 40. má mimino polštářek a peřinku, to už je dnes celkem rarita. Z bezpečnostního hlediska se doporučuje, aby děti do 3 let věku spaly ve spacích pytlích. V 90. letech tedy možná. Taky má zavinovačku a čepici na mašličku, i když je podle popisu v bytě. No asi v tom bytě hodně táhne. Může být. Ale klasické (v 90. letech ještě běžné) zavinovačky jsou dnes už také rarita. A kdo drží hlavičku? Str. 47 takový košík s nákupem jsem nikdy v Praze neviděla. Méně praktické ženy nakupují potraviny s taškou, praktičtější s batohem, bohatší s autem nebo online. Zánovní kočár na str. 55 je také pěkně retro. Vůbec tím ale nehodnotím kvalitu ilustrací nebo osobu ilustrátorky, jde pouze o to, že ilustrace podtrhují dojem, že se kniha odehrává mnohem dříve než text určuje. Možná k tomu ale ta 90. léta sedí a moje paměť je vidí přeci jen o něco blíže dnešku než objektivně byla.

Vypočítala jsem, že aby jakž takž seděly reálie, musel by se děj trefit někam mezi roky 1991 (víceletá spolupráce s někým z USA předpokládá jako minimum 2 roky po revoluci) a 1997 (někdy tou dobou se zkracovala doba pobytu v porodnici a Zuzanka je v porodnici dlouho, i když tady by to částečně mohl měnit náznak, že má určitou protekci). Do odhadu zahrnuji i to, že internet ještě v ději nehrál prakticky žádnou roli (a snad ani nebyl zmíněn). Tak jestli náhodou tato část 90. let skutečně vypadala tak, jak ji autor popisuje a lidi ještě vážně nosili děti domů v tašce s ručníkem, tak to knize přidává nějaké body, ale jaksi to ve mně nevzbuzuje o nic větší chuť ji číst.

Kdysi jsem kvůli maturitě přečetla Jméno růže a byl to můj nejméně oblíbený maturitní kus. Od té doby příležitostně poslouchám o tom, jak je potřeba k Ecovi dozrát časem, tedy jsem si řekla, že po 30 už bych mohla být dozrálá na další pokus. No nelíbilo se mi to. Forma, námět, kulisy... dobré, nemám co vytknout. Nevadí mi ani, že hlavní hrdina je naprosto záporná osoba. Ale přesto mě to nedokázalo doopravdy zaujmout. Nesedí mi autorův styl. Tip top promyšlený děj je v jeho podání suchopárný jako brožura z výstavy v muzeu. Kdyby to nebyl Eco a nečetla bych knihu s nějakou zvědavostí na to, co na ni budu říkat, odložila bych ji zhruba po 100 stranách. Tím jsem s Ecem skončila a už k němu v budoucnu zrát nemíním.

2 24.01.2024

Můj třetí a zatím nejdepresivnější a nejlepší Zola. Řekla bych, že nejzvláštnějším okamžikem v ději je moment, kdy se Gervaisa rozhoduje, zda zůstane v Paříži. Nemyslím, že by se Zolovi úplně podařilo vystihnout, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Pravděpodobně by se to dalo vysvětlit tím, že byla svázána dobovými zvyklostmi a soudobému čtenáři bylo její jednání srozumitelné. Nadčasovost díla tím získává drobné trhliny. Jinak kniha trpí také obvyklým neduhem Zolových prací - rozvleklé líčení relativně málo významných momentů na úkor stručnějších významných scén. Snad nejvíce deprimující je dokreslující vedlejší linka o "malé mamince" ze sousedství.

2 24.01.2024

Druhá Aldissova kniha, kterou jsem zkusila, druhá, kterou jsem nedočetla. Žádná z postav mě nezaujala. Základní myšlenka je samozřejmě atraktivní, ale zpracování mě neoslovilo. Postavy si mě ničím nezískaly. Představa, že by se společnost takto rozpadla kvůli globální neplodnosti mi přijde nepřesvědčivá. Je logické, že životní úroveň by se postupně zhoršovala, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by tak záhy přestaly fungovat státy. Vlády by spíše než síť pozorovatelů postupujícího šílenství dávaly dohromady osoby, kterým zůstala plodnost zachována. Prostoru pro dystopické postapo by bylo i tak dost.

Přečetla jsem o kousek víc než čtvrtinu a odložila. Téma je zajímavé, ale zpracování mi nesedí. Jak se mi už tak někdy stává, ocenila bych na dané téma spíše literaturu faktu. Autor se na můj vkus málo věnuje psychologii postav. Postavy pro něj jsou spíše jakési humanoidní tvary díky nimž lze pokládat čtenáři otázky. Potřebovala bych, aby tyto tvary měly i více vlastního prožívání.

Z této sbírky mě nejvíc bavily povídky "Španělská krev" a "Výstřely u 'Cyrana'", ostatní mě nezaujaly, nejsem moc ani na detektivky ani na povídky, takže zaujmout mě 80-90 let starými detektivními povídkami není zrovna jednoduché. Knihu jsem dočetla hlavně proto, že předtím jsem četla výběr 4 povídek "Maléry jsou můj denní chleba", které mě bavily více a podobné očekávání jsem měla i od této sbírky. Ale nebyla naplněna.

1 02.01.2024

Tuto knihu jsem si přidala do výzvy, jako knihu jejíž hlavní hrdina je alkoholik, neboť mi přijde, že oba detektivové si podezřele ochotně a často dají skleničku (nebo i láhev) o samotě. Jak na detektivky moc nejsem, nemám ani, co bych k tomu řekla. Je to dobře napsané, některé pointy jsou překvapivé, ale stárne to. Postavy přemýšlejí jinak než lidé dnešní doby, ale zase to není tak staré, aby to díky tomu bylo zajímavé. Chandler opravdu nenechá čtenáře nudit, ale není to něco, co bych potřebovala číst dvakrát.

1 29.12.2023

Když jsem se do knihy pouštěla, věděla jsem už, že Karel Konrád nebude můj oblíbený autor. Rozchod! mě ale zkraje docela zaujal, tak jsem si řekla, že tuto "povinnou četbu" podstoupím. Některými částmi jsem se pak ale prokousávala jen těžko. Myslím, že před přesunem děje do Prahy už jsem byla z výcviku a věčné buzerace na cvičišti přesně tak otrávená, jak autor zamýšlel. Nakonec vypravěč v podstatě mizí, o sobě už nemluví a vypráví pouze o Purkyňovi. Děni na Slovensku bylo zajímavější, ale ten posun od ich formy k er formě byl dost zvláštní. Pro mě nakonec byl nejzajímavější poválečný antisemitismus. Někteří se asi nemuseli za 2. světové ani cítit moc pod tlakem, aby udali souseda.

16.12.2023

Tyhle tři povídky jsem vlastně přečetla omylem. Mám rozečtenou knihu Maléry jsou můj denní chleba o 4 povídkách a tady je jedna povídka stejná a tu jsem hledala samostatně. Našla jsem ji ale v kombinaci se 2 dalšími. Bohužel není to asi ten nejlepší výběr z Chandlerova díla, zdá se mi, že je tu ještě trochu nevypsaný. Možná to ale je jen tím, že moc nejsem na detektivky.

16.12.2023

Od knihy jsem neměla žádná očekávání. Tak nějak jsem si vybavovala, že jsme se o ní stručně učili na literatuře, ale myslela jsem si, že Petr Sedmilhář je spíš variace na vykutáleného šprýmaře a nebude mě to moc bavit (vybavovala jsem si něco o jízdě na velké rybě). Byla jsem tedy příjemně překvapená, když se ukázalo, že většina příhod je vtipně vymyšlena a hrdina si nic záměrně nevymýšlí a realitu prostě vnímá úplně jinak, protože je blázen. Ovšem, jakmile se člověk soustředí na obsah a ne na formu, je to docela smutný příběh.

16.12.2023

(SPOILER) U téhle knihy trochu lituji, že jsem u ní vydržela. Nejprve byl trochu náročnější začátek, pak to začalo vypadat, že by to mohla být klasická variace na Olivera Twista (chudý sirotek se o sebe musí postarat sám), tak mě to začalo bavit. No a najednou jsem dostala příběh mladé ženy, která všechny své těžce vydělané peníze ochotně vydala úplně nesmyslným způsobem. Vše končí ve chvíli, kdy tedy nevíme nic o tom, co tedy bude dělat dál. Jestli v tom byl nějaký chytrý a promyšlený vývoj, tak jsem si ho nevšimla. Asi mi zapadl někam mezi politické řeči. Nedoporučuju. Leda když někomu nevadí otevřený konec a náhlý romantický obrat v chování hlavního hrdiny. (A když už, tak doporučuji spíše anglický překlad, který neužívá slov jako "Kristánku" a "panímanda". To snad neříkaly ani moje prababičky, takže český překlad vzbuzuje dojem, že se to odehrává ještě tak o 100 let dřív.)

1 16.12.2023