Zelený_Drak komentáře u knih

Nakonec jsem si zase tak dlouhou pauzu nedala. Tentorkát mi to nevadilo, ale i tentokrát to bylo víceméně stejné jako předchozí knihy. Překvapuje mě, že se setkávám s tím, že někdo má Morressyho raději než Pratchetta, protože zatímco Pratchetta jsem ochotná číst znovu a znovu, Morressy mi bude stačit jednou a pak možná po mnoha letech, až zapomenu, o čem který díl byl, vezmu nějaký náhodný díl s sebou na dovolenou. Ale nemůže se všem líbit totéž. Lepší vztah bych ke Kedrigernovi měla, kdybych jeho dobrodružství četla už jako dítě. Tehdy by mi zřejmě nevadilo, že se hlavní postavy prakticky nevyvíjejí a do každého dílu autor jen vymyslí nové vedlejší postavy a nová místa, kde by se Kedrigernovi mohlo nelíbit. Edit: Opatství mi také podivuhodně připomnělo Jméno růže, ale to už jsem četla před více než dekádou, takže nevím, zda to nebyla jen náhodná asociace.

11.08.2023

Co bych mohla napsat a ještě to tu není? Pro mě to byl dosud nejzajímavější díl série, ale to jen proto, že pro téma mám slabost. Ani Záludnému létu by neuškodilo proškrtání a konec byl rozpačitý, nečekaně rychlý. Po fantasy stránce konečně zajímavé, ale autor sakra hodně těží ze Zeměplochy, což i přiznává. Krátce před tímto kouskem jsem podruhé četla "Dámy a pánové", nedá se to srovnávat. Je to spíš milá lichotka jednoho autora druhému než dobře zpracovaný příběh s detektivní zápletkou.

2 11.08.2023

Marně přemýšlím, kdy že se to podle koho mělo významně zlepšit. Je to pořád stejné a jen se to víc a víc komplikuje. Autor má dobré nápady, ze kterých ale neumí vytřískat maximum, takže se čtenář těší na nějaké to velké něco a ono pak obvykle nic. Samotný styl psaní je přitom podle mě právě to, co mě nutí k tomu sáhnout po dalším dílu. Prostě to tak nějak skoro samo ubývá až je člověk najednou na konci knihy a vidí, že se (zase) nic nevyřešilo a jen přibylo otázek.

11.08.2023

(SPOILER) Trochu zahustit děj a bylo by to dobré. Na Petera Granta, hrdinu, který mě nezajímá, už jsem si zvykla. Nejvíc mě překvapilo, že po něm neskočila ta agentka FBI. Hned v závěsu rozuzlení zápletky. Myslím ale, že tam autor dal jen málo vodítek pro čtenáře (nebo jsem neposlouchala dost pozorně?), takže to do poslední chvíle vypadalo, že možných vrahů je hned několik.

1 11.08.2023

Tak trochu mi přišlo, že Aaronovitch by se rád stal hybridem Pratchetta a Sapkowského, ale v kulisách reálného Londýna. Hlavní, co jsem si z knihy odnesla, bylo, že Peter je neodolatelně přitažlivý a touží po něm samé krásné ženy. A čtenář je ten jediný, kdo zřejmě vůbec nechápe proč. Nezajímavá hlavní postava, která možná měla být jakože "Geralt" a moc se to nepovedlo, tak se ji autor snaží zachránít Pratchettovým humorem.

3 11.08.2023

Knížku jsem objevila jen díky žebříčku k výzvě 2023, kam se dostala i přes malý počet čtenářů. Některé "rýmy" mi zněly asi tak libě, jako škrábání nehtů po tabuli (možná to bude v originále lepší?), ukázka na obálce je jedna z nejlepších. Dětem bych to samozřejmě četla třeba 100x, kdyby je to bavilo, nebo i víckrát, kdyby jim to pomáhalo vypořádat se s nějakým záchodovým problémem. Obrázky takový průměr. Viděla jsem lépe i hůře ilustrované dětské knihy.

1 06.08.2023

Krátká povídka na klasické téma "vesmírné kobylky dorazily na Zemi". Rychle se střídající obrazy blízkých setkání třetího druhu a přiměřený konec. Jenže povídku docela ničí věta "Jejich tělo je živý organismus, hlavní složkou je však jakýsi kov, dosud neznámý prvek o extrémní specifické váze." Můžete být bezpohlavní a množit se pučením, ale biologie nefunguje tak, že když organismus přijímá jakoukoliv dostupnou potravu, tak má všeho dost a může růst a množit se. Ano, potravu rozkládáme na menší jednotky a skládáme z nich nové pro nás potřebnější struktury, ale ve chvíli, kdy se bavíme o prvcích, tak ty musí organismus přijmat v potravě. My máme v krvi železo. Je to pro nás "jen" stopový prvek, ale bez jeho příjmu v potravě bychom byli vyřízení. Jak by se asi ti malí zelení mužíčkové množili, když hlavní složkou jejich těl je prvek, který je na Zemi neznámý? Vyrábějí ho uměle jadernou fúzí nebo si ho vozí zásoby? Těží ho, kdykoliv na něj narazí? O kolik to zdržuje jejich rozmnožování, pokud tedy vůbec dokáží tento problém řešit? Tolik otázek a žádné odpovědi.

06.08.2023

Dobré tipy pro kresbu jednotlivých částí obličeje a rukou. Ukázky celých portrétů už v dnešní době tak zajímavé nejsou, totéž na videu dá člověku víc.

30.07.2023

(SPOILER) Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy.

Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení.

Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu.

Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!.
"A jak se ti zamlouvá Karotka?"
"Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice."
A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat.

*
Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže.
Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.
Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.
*
"Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych"
"Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta.
"Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano."
"A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly."
"Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval."
"A co jsi mu tedy řekl?"
"No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva.
*
"Bruto!"
Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu.
Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh.
*
"Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?"
"Ano, pane."
"To musí být hrozné."
Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?"
Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl.
"Proč neutečete?" zeptal se.
"Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby."
"A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta.
"Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco."
"Vy se vracíte sám?"
"Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě."
"Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala.
"A jakej je v tom rozdíl?"
"No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně."
"Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat."
*
Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět.
*
Vorbis se ho bál.
Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva.
*
"Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf.
Bruta si povzdechl.
"Jenže já jsem já," řekl nakonec.

5 07.07.2023

Je to třetí kniha od M. A., kterou jsem četla. Křivé ostří přečtené nemám, takže konce nemohu srovnávat. Líbilo se mi to o něco víc než Hovězí. Když si představím, že bychom knihu četli s kamarádem ve 13 nebo 14 letech (což bychom nemohli, protože ještě nebyla vydaná), tak si domýšlím, že bychom z ní byli nadšení. Je to totální ptákovina. Jednoduchá, bez překvapení (pro nás staré a sečtělé) a v prostředku poněkud natahovaná. Ale je to dobrá ptákovina. Líbilo se mi to. Jen je to hlavně pro mladší čtenáře.

Jak poznat, že jste v práci vykořisťovaná otrok jako ork Bangorg: "Hribnik slíbit nová kyj, já mít pořád stará kyj, pořád nemít nová kyj, pořád blbý dřina rána."

2 25.06.2023

Tenhle příběh trochu vybočuje z řady, aniž by byl jedním z těch opravdu samostatných zeměplošských románů. Autor přichází s novou postavou, která nikdy předtím a nikdy potom nikde nevystupovala a kromě Bábi Zlopočasné si ji nikdo nepamatuje, ačkoliv v malé horské vesničce by se o ní pravděpodobně vyprávělo roky a Bábi ještě není ani zdaleka nejstarší široko daleko. Budiž. Velká část humoru se zakládá na tom, že se Stařenka Oggová domlouvá "cizozemštinou" a Bábi v "cizozemsku" trpí, protože je tam všechno "cizozemské", zejména strava. Proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy dorazí do Genevy, není najednou cizozemština problém. Buď jsem něco přehlédla já nebo Terry. Co se dá dělat, holt je tam možná logická díra tak velká, že by jí mohlo projít i něco z podzemních rozměrů. A samotná cesta je trochu natažená. Když přimhouřím oko nad těmito ne úplně drobnými nedostatky a vzpomenu si na nadšení před devatenácti lety, pořád jsem ochotná ohodnotit knihu plným počtem hvězdiček. Za Gluma, který dostal preventivně pádlem hned, jak se objevil, za Pratchettovu vlastní verzi pohádky O červené karkulce, kde bylo užito pánve. Vemte to po hlavě co nejdřív a nebudete potřebovat magii. Stará zeměplošská moudrost. A za hlavní téma, kde samotný příběh je o příbězích, o štěstí, o zrcadlech a o tom jak strašně k vzteku je, když musíte být ten hodný, protože roli toho zlého už obsadil někdo jiný. Trochu tomu pomohlo i hledání moudrosti u paní Kosmopilíkové, i když se odehrává jen pod čarou. Pro zvláštní odvětví bojových umění mám slabost.

Teď, když čtu Zeměplochu podruhé (plus mínus), zaujala mě jedna věc. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná. Přesto je její rozsáhlé potomstvo popisováno jako klan Oggů, ne jako klan tří různých jmen. Bábi Zlopočasná měla babičku z matčiny strany, která také byla čarodějka a jmenovala se Alison Zlopočasná. O Zlopočasných se často mluví i v Čarodějkách na cestách a vypadá to, že jsou míněny spíše ony než oni. Když Bábi mluví o Česnekových, také jmenuje jen ženy. Také o Bolavých bylo někde napsáno, že rodina Bolavých je rodina čarodějek, přitom ale babička Bolavá byla Toniččina babička z otcovy strany, tedy nebyla rozená Bolavá. Zajímalo by mě, jak si tedy autor představoval, že to s těmi příjmeními a čarodějnickými rody v horách Beraní hlavy funguje. Hlavně u stařenky Oggové to působí, že když je jednou žena čarodějka, tak příjmení kohokoliv, koho si vezme, nemá šanci obstát.

*

Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.

*

Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna.

*

Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou. Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například Dejte si odpich, magoři! či Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte! nebo Proč sem pořád, kruciš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci? Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem.

*

A lidi ajť dělají, co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru?

*

"... Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. ..."

2 16.06.2023

Čtvrtá lepší než třetí, ale že by ve mně vzbudila nadšení, to se říct nedá. Mám doma nachystanou ještě jednu knihu od Clarka a než bych se pustila do ní, zaposlouchala jsem se raději do Starého zákona. A to mě příběhy o tom, jak se praly různé kmeny Židů někde kolem Eufratu nijak zvlášť neberou. Tedy si z toho každý může udělat představu o tom, jak mě kniha bavila. Vlastně mě i celkem bavila a ani autorovi nevyčítám, že v každém dalším dílu pozměnil pravidla, ale nebyla jsem spokojená s úplným závěrem. Děj je tisíc let v budoucnosti jen proto, aby se dalo věrohodně tvrdit, že lidstvo už je technologicky i psychologicky na takové výši, že na monolity stačí. Z představ o budoucnosti mě asi nejvíc zaujala myšlenka, že obřízka chlapců dělaná v USA běžně z kosmetických důvodů bude jednou považována za nesmyslné mrzačení. Zajímalo by mě, jestli tisíc let bude na takový pokrok stačit.

4 15.06.2023

Nevím, co bych napsala a ještě to tu nepadlo. Clarke odbývá všechny "sci" momenty a dává prostor "fi", ale ta "fi" se týká hlavně postav a politického vývoje na Zemi. Jak jsem si u prvních dvou dílů stěžovala, že postavy nejsou dost plastické, tak tady bych doplnila, že nejen, že nejsou dost plastické, ale navíc mají moc prostoru na úkor děje. Střih a všichni jsou na Ganymedu? Proč? Proč jsem dostala příběh majitele obou vesmírných lodí, ale ne pár stránek napínavého vyvrcholení děje na Europě? Celý třetí díl vypadá jako reklama na "3001: Poslední vesmírná odysea". (Asi jako 1. série "The Book of Boba Fett" je reklama na 3. sérii "The Mandalorian".)

2 17.05.2023

Nevyhovoval mi styl, jakým je kniha napsaná. Nesnáším nahodilé odkazy na slavné (z nichž většinu ani neznám) a jen zabírají místo tomu podstatnému a rozptylují pozornost. Kniha je asi docela zajímavá pro lidi, kteří sami nebyli úspěšní ve škole a rádi by nějak pomohli svým dětem, aby pochodily lépe. Není příliš zajímavá mimo běžný školní systém. Respektive v tu chvíli, je zajímavých jen několik kapitol, jako rozhodování, plánování apd. Ale v knize není mnoho prostoru pro podrobnosti. Většina knihy by se dala shrnout asi takto:
1. Věnujte se svému dítěti.
2. Zajistěte, aby vaše dítě mělo podněty všeho druhu.
3. Důležitá je cesta, ne cíl. (Soustředění na cíl zhoršuje výkon.)
4. Postarejte se, aby děti dostávaly kvalitní a pestrou stravu a dodržovaly pitný režim.
5. Veďte děti k samostatnosti a od mala je učte rozhodovat. (Nechte rozhodnutí na dítěti v mezích rodinných možností.)
6. Když je cíl moc velký a demotivující, vymyslete menší splnitelnější dílčí cíle.
7. Bojujte proti perfekcionismu a přesvědčení, že vše se musí povést hned a dokonale.
8. Naučte dítě pracovat s poznámkami. (To se to ale budete muset nejdřív naučit sami.)
9. Naučte dítě používat k opakování více zdrojů (poznámky, sebetestování, nahrávky).
10. Naučte dítě učit se od nejdůležitějšího k detailům.

Jsou tam i věci, se kterými nesouhlasím, jako nácvik práce pod tlakem (protože ve škole se testuje "na čas"). Intelektuální práce, se nemá dělat pod tlakem. Pak dostanete pokřivené dospělé, kteří bez vnějšího tlaku nepracují, takže možná budou docela dobří zaměstnanci, ale určitě ne inovativní géniové.

17.05.2023

Druhá knížka od Lema, kterou jsem četla. Nebylo to špatné, ale také to nebylo nic, k čemu bych se chtěla vracet. Hlavní hrdina Ijon Tichý mi byl celkem lhostejný a nejvíc mě bavila myšlenka odzbrojení Země a evoluce strojů. Konec se mi líbil také. Ale nesedí mi Lemova rozvláčnost.

16.05.2023

U každé další povídky jsem si říkala, že knihu odložím. Jediná povídka, která se mi líbila, je "Sto třicet sedm vteřin" a tu jsem jako "Sto třicet sedm sekund" nedávno četla v jiné sbírce, takže tady jsem se k ní nevracela. Pak přišly na řadu hry a tam bylo naopak několik skvělých svižných kousků. "A existujete vlastně vůbec, pane Johnsi?" a "Propletenec" nadhazují docela zajímavé otázky týkající se umělých náhrad a transplantací. "Věrný robot" pro mě patří do katgorie zábavných blbinek, které mě vždy osloví. Hry s profesorem Tarantogou také nebyly špatné, ale týkaly se hlavněc cestování časem a to mě aktuálně moc nebere. Lem psal dobře, ale myslím, že moc neuměl konce a často hlavní myšlenku rozpitvá tak, že čtenář může zapomenout, co za myšlenku to vlastně bylo.

16.05.2023

Může to být klasika a zásadní dílo subžánru, ale ode mě ani jednu hvězdičku. Dávám přednost pozdějším následovníkům. Tady mě nezaujalo vůbec nic. Velmi nepřehledný styl psaní (kterému překlad opravdu nepřidává). Z knihy jsem jeden den přečetla asi 50 stran a další den jsem se marně snažila rozpomenout, co jsem to vlastně rozečetla, jestli vůbec něco. Po dvou týdnech už si nepamatuju ani jak to dopadlo.

(SPOILER) Ze všech Kirbyho obálek Úžasných Zeměploch se mi nejvíc líbí tahle. Všechny příběhy se Smrtěm mě při prvním čtení naprosto odrovnaly. Smrť je pro mě asi to nejoriginálnější na celé Zeměploše. Samozřejmě, že nějakou tu antropomorfní personifikaci smrti má ve fantasy kdekdo. Ale nikdy předtím a nikdy potom, jsem nenarazila na autora, který by si troufl udělat právě z této postavy (a to v té tradiční podobě) jednoho z hlavních hrdinů hned pěti románů. Možná mezi nimi není ta nejlepší kniha, kterou kdy Pratchett napsal (možná je), ale ukažte mi někoho dalšího, kdo si na tohle troufnul a fungovalo to (mimo folklór a pohádky). Hm? Nikdo? Asi ne. Tedy četla jsem "Smrt a jiné vrcholy mého života", ale to mě o svých kvalitách nepřesvědčilo. Můžou se mi nakonec víc líbit jiné zeměplošské knihy, ale za Smrtě a jeho pět knih bude mít Pratchett už vždycky obdiv umělecké části mého já. A to i přesto, že je netáhne jen skrze tuto postavu a vždy přihodí nějaké druhé housle. V tomto případě Rumpála Žičku (a pytel mágů k tomu). Kdybych knihu poprvé četla až teď, asi by mě tak neohromila, ale že jsem ji četla poprvé ve 12 letech, vybavilo se mi, jak zásadní pro mě byla. Pro mládež "nudnější" Smrťovu dějovou linku jsem si pamatovala mnohem lépe, než "atraktivní" dění v Ankh-Morporku.

U nás asi každý viděl pohádku "Dařbuján a Pandrhola" nebo nějakou její předlohu četl. Sekáč je vlastně založen na stejné myšlence. Co by se stalo, kdyby ze světa zmizela smrt? V tomto případě kdyby zmizel Smrť? Takže na jedné straně tady máme Smrtě a poměrně vážnou linku o tom, že je tady jeden tradicionlista, který má tu vadu, že si jaksi vypěstoval osobnost, ale zato se věnuje každému stéblu zvlášť a mohl by být nahrazen zcela neosobní smrtí milionů. Sklizňostrojem. Někým, kdo chce vládnout. Na druhé straně je dravec nebo parazit, kterému se může postavit jen Rumpál Žička, který se ve svých posledních dnech odváže jako nikdy v životě. To ale i jiní mágové. Hlavně děkan.

Krleš! Sadařina!

*

Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.
Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.
Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.

*

"Tak a teď, pane kolego," obrátil se k Žičkovi, "bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce -"
"To je v naprostém pořádku," přikývl s porozuměním Rumpál.
"Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do -"
"Mně to vůbec nevadí," ujišťoval ho Rumpál.
"Ne?"
"Základní myšlenka má zdravé jádro," pokračoval Rumpál. "Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit."
"To je od vás velmi laskavé," řekl Vzoromil. "Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci."
"I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky," dodal starší pAsák.
Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála.
"Tak, tu máš!" vykřikl.
"Díky," odpověděl Rumpál.

*

"Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?"
"Asi tak pět set let, myslím."
"Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil."
"S tím si nelamte hlavu, pane Žičko," utěšoval ho trpaslík vesele. "Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!"
"No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím," přikývl Rumpál zachmuřeně.

*

"Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili," naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.
"To je pravda."
"Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?"

*

Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila.
TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl.
Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis "kykyry-kíííí", vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle.

*

Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili.
"Nemůže to být inteligentní, že ne?"
"Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci," odpověděl pohrdlivě děkan.
"Hoďte na to špičatý klobouk," ohrnul arcikancléř rty, "a můžete to prohlásit za člena fakulty."

*

"Víte, co mi to připomíná?" ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali.
"Řekněte," zabručel starší pAsák.
"Tah lososů," odpověděl arcikancléř.
"Cože?"
"Ne v Ankhu, samozřejmě," pospíšil si Výsměšek. "Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece -"
"Leda že by se naučil chodit," dodal starší pAsák.

*

KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL!
Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout.
Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel.
...
ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.

5 27.04.2023

Druhá vesmírná odysea mě nadchla víc než ta první. Mám jen dvě výtky. Postavy pořád nejsou moc plastické (ale to mi vadí u knih ze druhé poloviny 20. století často) ani sympatické a autor to u mě táhne čistě na tom objevování vesmíru. Druhá je k závěru. Přišlo mi, že to trochu moc dramatizoval. No jistě, cesty prabytostí jsou nevyzpytatelné, ale při svých možnostech to určitě mohly zařídit tak, aby posádka zažila poklidný let a všechno to "ožehavé" se odehrálo až potom. Ale tak proč ne. Konec byl zajímavý a jsem zvědavá, o čem bude třetí odysea.

2 27.04.2023

(SPOILER) Třetí a čtvrtý díl jsou podle mého názoru jeden román ve dvou svazcích a proto je budu komentovat společně (a také proto, že jsem je přečetla hned po sobě a teď nevím, kde třetí končí a čtvrtý začíná). Tak toto Lokiho velké finále, po kterém jsem pokukovala deset let, než jsem se do něj pustila, byla docela nuda. Byly tam dobré nápady, ale zároveň tam často bylo znát, že autor se potřebuje zbavit všech postav, aby mohl odehrát apokalypsu a pak zase potřebuje postavy vytáhnout z klobouku (nebo z obrazu... nebo zpoza duhy). Lokiho sólo výlet mě moc nezaujal. Takových Oberonů a Titanií už jsem viděla. Asi by to nebyla polská fantasy napsaná mužem (četla jsem taky Białołęckou a u žen to, zdá se, pravidlem není není), kdyby hlavní hrdina nebyl věhlasný milovník. Vážně se těším až si přečtu fantasy nebo sci-fi od autora typu Ćwiek, Lewandowski, Przybyłek (doporučuji) a on se nebude snažit být další Sapkowski a napsat dalšího Geralta a místo toho napíše o hrdinovi, po kterém nezatoužila úplně každá žena, kterou kdy potkal. Takže vyhlášený milenec všech Loki je odklizený na velkou výpravu do země víl a čtenáři je jasné, že to je proto, aby nepřekážel ději. Erós a Jenni (omyl série, zpětně hodnoceno by se to bez ní docela dobře obešlo) překáží v Paříži a autor jim kreativně ale ne moc zábavně zachraňuje krky. Erós je nakonec asi nejkladnější hrdina. Asi mu nic jiného nezbývá, když pozici supernadsamce obsadil bůh lží. Bakchus má nakonec asi nejzajímavější linku. Jen je škoda, že je podán jako ustrašený tlustý bůh, který se musel až po tisících let vlastní existence přiučit od Lokiho, jak si poradit v nesnázích. Nemyslím, že jeden z těch krutějších řeckých bohů by takovou inspiraci potřeboval. Samotné finále mě dost zklamalo. Jasně, myšlenka pěkná, "filosofický" konec ("Bůh chtěl aby lidé měli ve svém konání svobodnou vůli a tu mají jen nevěřící lidé."), ale samo o sobě to není závěr, ze kterého bych byla celá vedle a příběh je tím úplně useknutý. Čtenář nedostane ani pár vydýchávacích stránek na téma "a co se stalo s tím nebo oním člověkem pak?". Vzato kol a kolem mě série jako celkem (tedy mínus vsuvka Mechanomania, tu jsem nečetla) docela bavila, ale ne tak, abych ji musela mít doma. Už proto, že znovu Lháře číst nebudu. Možná si ale někdy ještě přečtu ten půldíl, pokud se mi naskytne příležitost.

27.04.2023