woita komentáře u knih

Sigma Force má v mé knihovně zvláštní postavení a jejich motto se mi stalo životní filozofií, přesto mi trvalo nějaký pátek než jsem se pustil do čtení Sedmé pohromy. Byl jsem mile překvapen, když se na prvních stranách objevilo jméno jistě postavy. Safi Al-Mázová je jméno, které muselo utkvět každému, kdo má načtenou sérii Sigma Force, tedy pilotní díl s postavou Paintera Crowa. Myslel jsem si, že její zjevení do nějaké míry naváže na události z Písečné bouře, jako že budu svědkem probuzení schopností, které projevovaly Safiiny družky-sestry. Bohužel nic takového. Zanechme lamentace a pojďme se podívat na to, jak dopadlo další dobrodružství Sigma Force.

Příběh spojující vizionáře Nikolu Tesla, cestovatele Livingstona se sedmero biblickymi ranamI a projektem HAARP je prazvláštní a musím žel jej považovat ze všech dílů Sigmy za ten zřejmě nejslabší. Jednotlivé prvky, jako virus nebo historický či technický kontext, měly svou logiku, přesto jako celek to působilo nedotaženě. O Teslovi mám něco více či méně načteno, proto mi přišel jeho rádoby objev nového zdroje energie přitaženy za vlasy a odporovalo všemu, co bylo v tomto kontextu publikováno. I jeho cestu do Británie s Markem Twainem považuji za zbytečnou část děje, jelikož jde spíše o zmínku, která není ani v autorově doslovu nijak rozebrána.
Rollins tak dle mého jen těžil ze jména Nikola Tesla namísto, aby přišel ze zcela jiným příběhem, který by využil z mnoha tajemstvích kolem tohoto Promethea nového věku.

V ostatních aspektech Sedmá pohroma jinak nevybočuje ze zaběhnutých kolejí: skvělé hlavní postavy, padouch s velikášským komplexem, historické a technické zasazení, občasné vtipkování (Kowalsky zase exceluje) a mnoho dalšího. Nejlépe ovšem kniha vyznívá zřejmě na konci, kdy veškeré hluchá místa se ztrácí ve změti přebujelé akce a hrozby pro celý svět (!!! SPOILER !!!: pád přepravního letounu byl famózni :).

Nejsem z tohoto dílu výslovně zklamán. Určitě jsem se zase mnohé dozvěděl, což je to, co na této sérii miluju, stejné jako spojování zdánlivě nesourodých prvků. Tento titul zkrátka nemůže vynechat žádný milovník Sigmy, dobrodružství a vědění.

1 28.03.2024

Globální mysl a počátek civilizace lze bez skrupulí označit za přinejmenším alternativní či pseudovědeckou. Nelze ovšem zcela všechny podobné publikace házet do jednoho koše. Pravdou je, že řada z nich obsahuje nepodstatné nepřesností či úplné omyly, nicméně někdy z těchto knih může vytanout zajímavá myšlenka hodna hlubšího posouzení.

Na začátku autor poukazuje na synchronicitu vzniku starověkých civilizaci známých z školních lavic kolem roku 3100 př.n.l.. Správně zmínil nejstarší chrámový komplex Gobekli Tepe, však s mírnou nepřesností o jeho tvaru, jež není pravoúhlý, ale oválný či spíše kulatý. Tento omyl rozvinul záhy do plné šíře jako zákon a důkaz celosvětové mřížky rozutíkající se osmi směry (pozn.: kruhy se zaobírá kniha nicméně později). Autor se nebál rovné linie dokonce označit za nepřirozený jev, v přírodě prakticky nevídaný na podporu svého světonázoru na globální mysl, která se jako hologram promítla do mysli mnoha lidí napříč světem, pro osvětlení synchronicity při budování civilizace. V knize je civilizace v přeneseném slova smyslu vychvalována jako něco božského. Zvířecí mysl není dle toho civilizace schopna i přes určitý spjatí člověka s jinými tvory, např. se šimpanzy. Je až s podivem jak autor tvrdošíjně trvá na svém výlučném antropocentrickem přístupu a nepřistupuje s podobnou vážností i k možnosti existence hypotetické protocivilizace či archeoaustraniky. Svůj názor sice obhajuje na základě určitých podložených faktů, leč kombinované s rétorikou duchovní.

Vyznat se v některých v předložených metafyzických řečech o Stromě života, osách a Dnech a Nocich Dlouhého počtu bylo pro mou přízemní (materialistickou) mysl psychedelické. Byl jsem schopen omezeně sledovat myšlenku, kterou se autor snažil obšírným textem obsáhnout. Bohužel bylo zatěžko uvěřit jeho slovům, když kombinoval taková spojení jako "výlučně empirické důkazy" a "božský duch". Šlo o očividný protimluv, který člověka materialistického ražení dokáže popudit.

Ve čtvrté kapitole byl posuzován vývoj člověka jako živočicha, vymaňující z živočišné říše. Když pominu autorovu vlnovou teorii, padla napříč kapitolou řada zajímavých myšlenek hodných hlubší úvahy či dokonce analýzy. Šlo zejména o nahlížení na materiální artefakty po pralidech a jejich duševních schopnostech a potenciálu. Podobně mi podnětným přišel rozdíl ve smýšlení západ-východ.

Zda bych měl posoudit celou teorii postavenou na mayském kalendáři a spojení s dalšími civilizacemi napříč prostorem i časem kritické analýze, pouhým selským rozumem je výsledek absurdum.
Zda máme věřit, že před více jak 5000 lety Mayové si byli vědomi dělící linie kdesi na 12. stupni východní délky, na které dochází k rozchodu smýšlení (ducha) mezi západem a východem. Pokud by se jednalo opravdu o tak důležité místo, nebylo by logické, aby Mayové chtěli dosáhnout tohoto místa a být toho součástí namísto o jeho zdánlivém referováni?!
Autor se nevyhnul určitému klišé typickému pro podobné tituly pseudovědeckého charakteru, majíce téměř vždy jednotný jazyk: Vždy je vyřknuta určitá hypotéza a záhy i téměř nevyvratelne potvrzována!

1 22.03.2024

Antalogie rozšiřující svět vystavený Janem Kotoučem. Nejen několik českých autorů, ale i zahraničí dopisovatelé přispěli svou trochou do mlýna a představili v několik episodách alternativní svět v rozmezí jednoho století - od Velké bouře až po rok 1950.
Valná část příběhů měla pro mne hořkosladkou příchuť. Většina byla dobré a bavily, ale když už se to rozjíždělo a očekávání rostlo, dané dějství bylo ukončeno a já musel zkusit štěstí u příběhu dalšího.

Zda mám vypíchnout ty nejlepší povídky, zřejmě ty přímo z péra Jana Kotouče - počátky Česko-slovenského království po Velké bouři a příběh admirála Berga o námořní bitvě mezi Česko-slovenskym kralovstvim a Španělskem.
Je také možné označit povídky, které nebyly možná do značnosti svého zasazení to nejlepší, však poukazovaly na zajímavé body ve světě říše nad kterou slunce nezapadá:
VELKÁ JÁMA II - české království má državy v jižní Africe, kde těží její velké množství nerostného bohatství, zejména diamanty. Jsou lidé, kteří vidí v přítomnosti cizí mocnosti ve své zemi okupaci a jsou ochotni vyhnat její zástupce.
Přání jižních krajů - Tohle bylo dobrodružství hodno cestovatele Holuba, zakladatele Československé rozvědky s mírnou kombinaci Indiana Jonese.
Z jiných světů - krátké a ani žádného potencionálně velikého cllifhangeru se čtenář pachtící po zdroji Velké bouře nedočká, přesto určitého poznání i tak dojde. Svým vědeckofantastickým obsahem se odlišovalo od všeho napsaného z tohoto světa.

O této antalogii nelze utrousit snad křivého slova a můžu minimálně očekávat rozšíření už tak bohatého světa; postačí zmínit doslov Jana Kotouče u prvního příběhu, slibující rozvést vznik Česko-Slovenského království v prvních měsících po Velké bouři.

1 19.02.2024

Opětovné shledání s Williamem Sandbergem... Nevím zda jde o chybu, ale Konec řetězce je prezentováno jako první díl série, ale kdož četl Vševidoucí oko, ví o smrti Sáry, což je na několika místech výslovně uvedeno a bylo také důvodem Williamova pokusu o sebevraždu. Pozorný čtenář si také určitě povšiml změny v popisu postav. Zda-li jsem si až skoro stěžoval u Vševidoucího oka na obemilani jména Sandberg, tak zde se toto už nevyskytuje, jelikož autor předpokládá, že každý ví, kdo je kdo. S tím tedy skočme do nového dobrodružství, které toho dle mnohých zde hodně slibuje.

Kniha určitě neztrácí oproti předchozímu dílu nic ze své tloušťky a popisnosti. Než jsem se dozvěděl hlavní pointu, důvod únosu Williama, uběhlo bezmála dvě stě stran. Do toho času kniha plynula jednotným způsobem narozdíl od Vševidoucího oka, kde jsem několikrát byl nucen přehodnotit svá očekávání, jak se děj vyvíjel. Olsson nicméně i tak nechává čtenáře do určité míry tápat, jako Connors a Franquin nechali Williama, jemuž předhazovali jen fragmenty pravdy. Očekávání se tak pokaždé měnilo, a to aniž pozbylu na tempu. Posuďte sami: V jedné chvíli jsem byl v myšlenkových pochodech před samotným Williamem, který se určité skutečnosti dovtípil až o kus později (Arecibo). Bylo hezké být v něčem napřed než náš hrdina. Ovšem o chvíli později přišlo vystřízlivění, když Connors vyjevil Williamovi pravý zdroj krypticke zprávy, přičemž mé závěry vzaly zcela za své. A bohužel v tom okamžiku i mé naděje.
Čím více jsem postupoval k závěrečným stránkám, tím jsem se střetával s pozvolnějším tempem. Tam, kde měl děj nabírat na obrátkách, místy až sklouzával do letargie. Snad až na příběhovou linii Janin s Williamem mě žádná z ostatních nebyla schopna plně uspokojit. Dříve oslavována popisnost po vypuknutí moru byla tytam. Nebyl jsem s to plně vnímat rozsah a hloubku katastrofy, jako strach, strádání či nutkání ke záchraně lidí.

Kniha mi v počátcích duchem připomínála více dobrodružství organizace Sigma Force z péra Rollinse, než-li jak vyznívalo Vševidoucí oko, jež mělo zase blíže k Počátku od Browna. Jde nicméně o podobnost vskutku jen zdánlivou. Autor totiž vystavuje svůj svět a dění v něm na širším celku, než na detailech. Nikde se tak v knize nedozvíme ani základní informace o výzkumu DNA, klínového písma, způsobu šifrování nebo fungování tajné organizace, nebo rozsahu šíření moru. Hlavní je zkrátka kontext, což je paradoxne i premisa celé knihy. Williamovo odkrytí pravé podstaty zprávy bylo zajímavé nicméně celkové její vyznění mi přišlo nedotaženě.
Olsson vyslal určité poselství, ale bez patřičného kontextu, který by si zasluhovalo pří jeho stylu psaní minimálně dalších dvě stě stran. Nevím jak Vám, ale se závěrem jsem zkrátka nebyl stopro spokojený a kladl přede mne více otázek než bylo zodpovězenych. Kdo vpravil výjevy budoucnosti do DNA? Proč ten někdo zvolil sumerštinu a ne jiný jazyk? Proč nebylo členům organizace zřejmě, že za novodobý mor mohli oni sami čímž vytvořili samonaplnějujici proroctví? Bylo vůbec možné z kódu DNA vyčíst přesný rok vypuknutí události, či jen odhadnout údobí? Napadlo někoho, že když je v DNA zapsaná budoucnost, značí to možnosti manipulace s časem ... ?

09.02.2024

Olsson naservíroval zajímavý thriller, ve kterém se střídají chladné popisy, podivuhodné spiknutí a střihy akčního pojetí.

Na počátku mě zaujalo tísnivé a detailně popisné prostředí, které okamžitě vtáhlo zvláště po několika stranách, kdy se ponořil Stockholm do temnoty. Ovšem záhy se dostavilo menší zmatení při snaze si upamatovat určitých jmen, majíce společné příjmení (Olsson nekompromisně obemilal příjmení Sandberg, aby se ujistil, že si jej čtenář zapamatuje), stejně jako vztahů mezi nimi a časové souslednosti některých jejich činů. Ono, když už jsem přišel na kloub všem těmto nuancím, děj mě opětovně navedl do hlubokých vod tápání při snaze pochopit následných událostí: Smrt jednoho ze Sandbergu, Williamova nesmyslná snaha mazat stopy a za každou cenu na sebe neupozornit vyšetřovatelé, přestože opak byl pravdou.
Následoval zběsilý útěk před příslušníky z řad Interpolu, tajné služby i policie, až do Polska, kde začaly události nabírat opětovně zajímavý rozsah po setkání s Rebekou Kowalczykovou. V daném čase se pomalu propojovaly linky jinak dosud zdánlivě nesouvisející, jako grafická znázornění na diagramu neuronové sítě a internetu. Na malý moment jsem se nechal oklamat myšlenkou o psychotronice, než se odhalila pravda o vědomí stojící jako šedá eminence za vším děním.

Příběh Sandbergovych měl tři roviny rozdělené pro každého člena rodiny. Ta věnované Sáře, byla tou nejkratší a nezapůsobila na mě, tedy až na její srdceryvný melancholický závěr. To největší pozornost byla věnována Williamovi. Christin, manželka a novinářka, hrála roli zpočátku pospíše podpůrnou, až i ona se dostala postupně do popředí s dalšími postavami, na které byla přímo i nepřímo upnutá pozornost Vševidoucího oka.

Děj měl celkový spád díky střihům ala seriál "24 hodin", kdy sledujeme jeden konkrétní okamžik z pohledů různých postav i mnohdy napříč časem v řádu minut, hodin či dnů.
Svým textovým rozsahem přesahovala většinu podobných knih, které jsem četl, a jen snad Brownův Počátek se jí mohl blížit. Délka nebyla ani tak dána bohatou zápletkou, jako popisností stahující do prostředí a myslí postav. Netřeba se bát, pokud jde o charakterové popisy, Vševidoucí oko se nesnažilo být psychologickým thrillerem, a tak nijak hloubavěji se prodírat jejich myšlenkami či pohnutky. Vše bylo psáno stravitelným způsobem. A tímto oslím můstkem se dostáváme k ústřednímu bodu kolem jehož se točí celý příběh ve zpodobnění Deus ex machina (či Vědomí jak to pojmenoval William).

Valná sci-fi se zaobírá UI zeširoka, mnohdy jde o plně vědomou entitu schopnou komunikace s vnějším světem ať jako Skynet, mluvící spíše jazykem síly, či takové, chtějíce pouze se definovat a vymezit. Ve Vševidoucím oku najdeme podobné vztyčné body, jen spíše upozaděne. I když je příběh o hledání původu všech problémů, které přivedly svět společně s Williamem na pokraj katastrofy, ve skutečnosti šlo více o prostředek než cíl. O existenci Vědomí se čtenář dozví víceméně až na posledních sto stranách. Celou tu zbývající dobu to byl spíše imaginární konstrukt, taková Colombova žena, o které se mohlo mluvit než byla vidět. Za pomocí Olssonova talentu pro jazyk jsem se ke konci dočkal melancholické chvíle s určitým přesahem. Nevím jak na Vás, nicméně, když Vědomí a William spolu hovořili, každá vzájemně prožitá vteřina až do poslední chvíle byla plná nevyřčených emocí, smutku i smíru.

Kniha neřeší zásadní otázky vědomí, podstatu existence života ani jiná velká filozofická témata, ke kterým svým způsobem jinak vybízí. To vůbec nevadí, což po přečtení uzná téměř každý.

06.02.2024

Z předchozího dílu jsem měl rozporuplné reakce, jež byly spíše kladné a zklamání plynulo zejména z nevyužitého potencionálu, které téma knihovny nabízelo. S vlažným nadšením jsem se po čase pustil do pokračování...

Nástup Knihy duší bych považoval za vlažný a bez nějakého přílišného očekávání. Ideální. Nemohl jsem být zklamán, když nedošlo k nijak oslnivému nástupu Willa na scénu. Tento bývalý agent FBI si skoro užíval rodinného života. Jen skoro! Chybělo mu vzrušení z jeho práce, proto po nepříliš dlouhém rozmýšlení přijal nabídku Klubu 2027, jedinců zasvěcených do tajů knihovny a Oblasti 51, vydat se po stopách nově objevené knihy z Vectis s číslem 1527. To jej zavede z New Yorku do Anglie na jedno zašle panství na jehož území odhaluje pradávnou hádanku vzešlou z péra Williama Shakespeara. Družkou v dobrodružství mu je vnučka pána panství, zdatná mladá studentka historie. Hádanka jim postupně odkrývá stopy vedoucí k některým osobnostem historie, jako reformistovi Janu Kalvínovi či věštci Michaelu Nostradamovi.

Jako v předchozím díle, jsou události ze současnosti prokládaný retrospektivními kapitolami z historie. Ty se točí kolem dvou generací rodu, jejichž sídlo Will navštívil. Tyto části mě oslovily společně s Willovym pátráním více než pozdější vývoj a vyvrcholení, a to přestože Willova závěrečná rána zasazená mocenským plánům vlády USA, utajování Oblasti 51 a jejich žoldákům je téměř hodna amerického velkofilmu. I když autor sepsal pokračování, jehož se zřejmě již nedočkáme, je možné proto považovat konec knihy za uspokojivý a ponechávající čtenáře příjemně polemizovat o konci dnů s datem 9.unora 2027 (pozn: podstata hrozby konce je na posledních stranách knihy naznačena, i tak nechává možnost ke spekulacím).

Svou podstatou se "Kniha duší" podobá titulu "Konec řetězce" od Olssona. V obou titulech se objevují záznamy o historii a budoucnosti lidstva a tajemném konci za oponou času. Oba nabízejí zajímavá témata hodna mnoha interpretaci a kladou ještě více otázek o svobodné vůli, povaze času, struktuře dějin a mnohém jiném. Jde však o témata tak rozsáhlá, že de facto by šlo o filozofii než beletrii a nejsou proto ani v jednom titulu nijak rozebírána (říkám si: "škoda..."). Co tedy říci o Knize duší? Neoslní nijak velkým dobrodružstvím, leč nabízí konspiraci, akci, historické pátrání s náznakem hledáním pravdy o nás samých. Knihu si lze vychutnat nejenom pro její příjemnou tloušťku, i pro nekomplikovaný děj (navzdory řečenému) a pak v poklidu zapomenout.

06.02.2024

Je to vtipné, místy možná až trapné, však "maskoízní", jak má být. Bohužel malba u některých příběhů byla natolik fantasmagorická, že mě to více odrazovalo než bavilo, však když to sečtu, omnibus mě bavil.

1 26.10.2023

Vše to začíná v baru na vojenské vesmírné lodi, kde si partička mladších pilotů dobírá z jednoho bývalých eletnich stíhačů (a generála v jedné v osobě) z druhé etapy, přičemž jejich rozkol nakonec vyústil v osobní duel. Jak se jejich dialog mohl zdát nudný či podivný, rázem doznal určitého smyslu, který posuzoval několik aspektů a trendů ve vedení války. Nedalo se tak alespoň na chvíli nepozastavit a nezauvažovat nad slovy Johna Weeka a plukovníka Kacirze.

Druhá část nás zavedla na počátek druhé etapy invaze Gumáku, kde je hlavní postavou začínající pilot s volacím znakem Bingo. Tohohle maníka jsem moc nemusel. V úvodních částech se viděl jako Bohem vyvolený a rád se nad ostatní povyšoval. Hřebínek mu spadl až po usednutí do kokpitu nové A-3. Zdálo se, že první bitevní zkušenosti mu otevřou oči, ale ani to mu nebránilo se chovat jako osina v miktě a neustále žárlit na kámoše Skippyho.
Než byl Bingo vyslán v ústrety Gumákům, byl účasten nejvyšší porady Rytířů, což dalo dobrý náhled do celkové strategické situace. Nebudu tvrdit, že jsem rozuměl všemu, stejně jako bylo občas nepřehledné dění na bojišti, přesto bylo možné vycítit těžkosti, které se vznášely nad každým bojem, kdy nebyla jistota výhry ani prohry.

Kapitola třetí ukázala dění v ZáZemí, přesněji na samotné Zemi. Města byla v troskách po útoku Eménů, všude nedostatek, verbíři a zima přicházela. V hlavní roli bezejmenný muž a nalezenec, chlapec Andy. Popisnosti se to podobalo atmosféře jakou jsem prožíval při četbě série Metro 2033 od Glukovského. Až na konci této kapitoly mi došla určitá skutečnost, kterou jsem do toho času považoval spíše za náhodu. Tímto prvkem byla určitá osoba, která se prolínala všemi dějovými zvraty a dávala nahlédnout nejenom na události, které ovlivnily její směřování, ale i na vojnu z více úhlů jako takovou.

Akt čtvrtý nás zanesl do údobí probíhající první etapy. Lidstvo přišlo s první generací vesmírných bitevních lodí a stíhačů, které v ledačem vycházely z pozemských analogií. Byly to mnohdy neohrabané a hrubé stroje, ale to nejlepší, co byli lidé schopni nabídnout. V prvních okamžicích jsme tak byli společně s Kyrilem, hlavní hvězdou této kapitoly, usazeni na palubu shuttlu, fregaty Neverhope i stíhače Y-99 Agent.
Po určité události byla fregata Neverhope zcela osamocena s minimem posádky i osádek letounů. Kapitán měl pouze dvě možnosti: ustoupit a stát se návnadou, nebo shromáždit veškeré síly, naučit v šibeničním termínu rekruty vojenskému řemeslu a bojovat. To, co následovalo, připomínalo bitevní vřavu ze seriálu Batlestar Galactica (už zbývalo jen, aby zazněly skotské dudy a bojové bubny).
V jednom krátkém momentu se tématem stal problém sexuálních vztahů mezi části osádek. Major Gerstner, velitel lodí, vyřešil problém dle mého šalamounsky, navíc projevil vcelku selský názor na moderní trend protěžování LGBD a typickou úlohu žen i mužů na základě jejich fyzických a mentálních možností daných přírodou a ne politickou korektností.

V poslední etapě knihy jsme se dostali do určitého údobí válečného útlumu. Armáda je obrovský moloch, který více řeší předpisy a politickou korektnost než hlavní účel, za kterým celá sjednocená flotila vznikla. Do popředí se tak dostávaly právě ony problémy, na které Jane Gerstner, generál Week i jiní upozorňovali. V kontextu toho vznikaly i problémy nové, jež poukazovaly na špatné politické vedení a zajišťování zdrojů, což vedlo k přehlédnutí nastupující apokalypsy v podobě nové ofenzivy. Třetí etapa mimozemské invaze byla v celkovém důsledku zcela jiná než cokoliv předtím. Byla dokonce natolik rozdílná, že děj nabral zcela nový (až duchovní) směr. Byl jsem tím zcela pohlcen až do samotného epilogu.

Každá kapitola mě ve svých začátcích nudila než jsem si navykl nejenom na postavy, ale i na celkovou atmosféru a vycítil pointu na které autor hodlal vystavět danou část příběhu. To už jsem byl do toho plně zažraný, což zase záhy vygradovalo ke konci a já byl opětovně nucen si klestit cestu k té zábavnější části.
Schopnost autora nenápadně a lehce vtáhnout do dění a atmosféry děje byly obdivuhodné. Každý z příběhů se odehrával jen na malé části knihy, přesto byl každý vykreslen s takovou precizností a velkolepostí, jež svědčí o nadání operovat s jazykem a vystihnout to důležité.

1 09.09.2023

Carpenterův film "Věc" je mi blízký, nicméně jsem neměl tucha o jeho knižním originálu ze zlaté éry science fiction. Děj se odehrává na sklonku 30.let dvacátého století narozdíl od filmu. Od toho se odvíjí celá podoba stanice, vybavení i vědecké poznatky. Nicméně při troše fantazie byl tento časový nesoulad skoro nevnímatelný a bylo možné si v poklidu představit obdobu kulis filmové polární základny. Byl jsem také překvapen mírou vědeckého přístupu postav i samého autora k příběhu, stejně jako barevnosti popisu antarktického prostředí.

Bohužel mírně ztrácet jsem se začal v sérii téměř strojených rozhovorů krátce po prvním útoku Věci (tak nazvali polárníci mimozemskou formu života). Muži si vyložili správnou povahu Věci bez téměř jakýkoliv pochybností, leč okolnosti mohly zakládat klidně i pro jiné teorie. Campbell jako by v daném momentu previnul pásku dopředu a předběhl onu napínavou část odhalování pravé povahy Věci. Namísto postupného budování atmosféry nedůvěry a otázek, se děj stočil více k akci v atmosféře, kde nikdo nikomu nedůvěřuje a bojuje proti ostatním.

V jednom musím Campbellovi složit čest. Osvětlil zvláštní schopnost Věci přejímat chování a znalosti subjektů, nejen fyzickou podstatu, což ve filmu nikdy myslím nebylo vzpomenuto. Věc prokazovala osvojení mnoha lidských aspektů, ale nikdy nebyla schopná se zbavit své podstaty, které bylo nakonec využito proti ní samé. Věc i přesto si ponechala určitý trumf na samotný závěr, který by mohl vést k pomyslnému pokračování. Kvalitativně jsem toho od příběhu starého téměř sto let moc neočekával, ale minimálně první polovina mě nekompromisně pozitivně překvapila. Bohužel o druhé polovině se mohu vyjádřit spíše se smíšenými pocity. Přesto jako celek považuji Ledové Peklo za zvládnuté a nutnost pro každého milovníka Carpenterovi Věci.

PS: výrok "Potencionální život je jako atomová energie; může existovat, ale nikdo ji zatím neprokázal" mě v kontextu samotného konce rozesmál :D

3 09.09.2023

V poděkování najdeme přirovnání k "ranému Tomu Clancymu", což na knihu vcelku pasuje. Máme zde špionáž, moderní hračky stejně jako starý dobrý vojenský konflikt.
V příběhu máme řadu hlavních a vedlejších postav na více stranách konfliktu. Zapamatovat si ovšem je nutno jen několik, zejména Dona s trojicí kadetů námořní akademie a jejich soka, teroristu Rafika Rošeda. Ze všech postav je to právě ona svatá trojka, která se krapet vymyká zaběhlým zvyklostem, jelikož kdy jste se běžně setkali s tím, aby byla parta (byť nadaných) studentů připuštěna k dopadení nejhledanějšího teroristy a zároveň jim byl udělen přístup k nejtajnější síti armády?! Tento prvek mi tam zkrátka neseděl.
To naopak Rafik se ukázal jako někdo hoden označení zlosin, když dokázal poštvat pouhým (byť geniálním) hackem tři světové mocnosti proti sobě. Jeho tah zažehl akt vzniku regulérního válečného stavu. Bohužel tato jeho aureola dozná na konci zásadních trhlin a nakonec se stává osobou, která ukončí svou existenci spíše náhodně než při aktu hodného provolání Alaha.

Běžné u knih neřeším dílčí chybky jako gramatika či jiné maličkosti v detailech, ale jedna mě doslovně praštila přes čenich. Při útoku SEALu na Rafikovu základnu je učiněna zmínka o letounu AC-130, jež každý military fanatik zná: vrtulový Hercules se sadou kanónu. Jenže už v následné kapitole se z letadla stává letka vrtulníků, které znenadání uhýbají a střílí laserovými zbraněmi, o kterých nebyla do této chvíle ani zmínka.... Neodpustitelná chyba korektora!
Z knihy tak mám rozporuplné pocity. Původní myšlenka o útoku na tři největší námořnictva a vzájemný střet byly skvělé. Co mi nesedlo, byl tým studentů v honbě za zloduchem a mírně rozkolísaný závěr. Za mě průměr, který více ocení mladší publikum se žádostí sáhnout po něčem dospělejším a dotýkající se kvalit Toma Clancyho.

09.09.2023

Už několik prvních stran dávalo tušit o zábavné a napínavé show podobného ducha jako film Dannyho parťáci. U knihy se většinou moc nepoměji, však tahle měla šmrncovní ostrovtip. Vše to pramenilo z nesourodé dvojice hlavních hrdinů. Nick byl ukázkový zloděj gentleman oplývající duchapřítomností a sypající z rukávu vždy patřičnou hlášku, jako pokerový hráč karty. Agentka FBI, Kate, tvořila jeho protipól s rysem tvrdé a neústupné ženy. Její humorná složka spočívala právě v onom neúprosném zápalu, který zasvětila dopadení Nicka, viz užití autobusu. Ovšem... (Vždy musí být nějaké ale).
Entuziasmus a energie, která byla na počátku přítomna na každém kroku, se jako by postupem ztrácela. Možná za to mohlo rozdrobení pozornosti, odklon od hlavní dvojice, mezi více postav, kterými byli členové Nickova nového týmu podvodníků v čele se sexy prsatou pilotkou Willie a samozvaným hercem Chetem. Tytam bylo škádlení (jak by to pojal Nick) a handrkování (jak by to viděla Kate). Další mírná změna nastala v době, kdy byli na stopě a střetli se s hlavním padouchem Griffinem. Kate hrála roli ala Paris Hilton, což bylo v kontrastu s tímjak ji člověk viděl celou dobu jako slečná drsňák.

Kniha bohužel nedosahuje (přestřelených) kvalit série Příručka stážisty, přesto se jedná o vkutku příjemné čtení a oddechovku, jakto označil uživatel níže.

2 08.08.2023

Will Parker se mi zalíbil hned v počátcích. Chyba, které se dopustil, z něj udělala zlomeného člověka. Ovšem využil svého nezdaru a obrátil jej v něco pozitivního.Neutápěl v sebelítosti stejně jako neztratil ze zřetele kým je. Upozadil své miliardové podnikání a propůjčil své technické schopnosti FBI, aby se z něj stal speciální vyšetřovatel federálního úřadu. Svým mírně domýšlivým vystupováním, intelektem a schopnostmi mi Will připomínal postavu Patrika Janea ze seriálu Mentalista. Willův vnitřní monolog mnohdy působil jako přímá řeč k ostatním postavám a k nám samým, čímž obrazně bořil čtvrtou stěnu.
Parťáky Willovi dělala řada postav, však těmi nejvýraznějšími byla kriminalistka Dana Lopezová a agent FBI Decker z kontrarozvědky. Dana se v jednom okamžiku svěřila Willovi s obdobnou zkušenosti, jakou prožil on. V tom monentu bylo možné zaznamenat pravé souznění mezi postavami, které korunovalo poznání, jež policistka Willovi dala, jak se vypořádat se svou minulostí.

Hlavní zápletku hrál fukušímsky jednorožec; plnohodnotný miniaturizovaný kvantový počítač. Murray postavil do popředí technologii, o které toho moc neříká, přesto s určitým umem zachovává její důležitost neustále v popředí zájmu čtenáře. Kniha není žádným technothrillerem i když užívá postavu Willovi formátu, dějem se míhají hackeři a je využíváno výpočetní techniky.

08.08.2023

Mám rád klišé o mimozemské invazi, nicméně v podání Jana Kotouče může takový příběh v počátcích budit více rozpaky než nadšení pro mnoho důvodů: nasazení a druh invaze ala Ferengové, lupénka, pelmel postav a později i jedna zebra. Postupem četby jsem si ale zvykl a začal spatřovat logiku všeho kolem. Spekulativní se mohl zdát ekonomický vliv Ústřední byrokratické autority na invazi dokud o této skutečnosti spolu nepohovořili velitel Postler s kapitánem Habrem a neučinili příměr k trendu ve zbrojení pozemských armád.
Přihlédnutím k tomuto faktu kniha obsahovala méně scén střetů mimozemskych jednotek s pozemskými armádami než by se mohlo zdát. Zajisté, byl zde vzdušný nálet českých Gripenů, odpálení střel SM-3 z amerických lodí, nasazení světového námořnictva nebo mezirezortní spolupráce české a slovenské armády při obraně, přesto žádný z těchto kontaktů nebyl zlomový a převážně sloužily více jako prostředek za odhalením místa uložení generátoru. Časem útoky zesílily a armády se snažily vystupovat více jednotně, přesto popisnost střetů byla chudá na detaily a nedokázaly mě vtáhnou jako v cyklu České země. Až na samotném závěru se mince obrátila a došlo na regulérní měření sil v celém rozsahu. Matěj v plné kráse ukázal projev efektu po něm pojmenovaný a zasadil zástupci Byrokratické autority nečekaný políček, který mě usadil do židle.

V knize padlo několik popkulturnich odkazů na videohry, filmy a seriály. Byla radost i netypické číst zmínky o Duke Nukenovi 3D či Hvězdné bráně. Přes mnohé tyto narážky se Janu Kotoučovi podařilo vyhnout opisování a jeho verze vesmírné invaze se nesla ve vcelku originálním duchu. Mimoděk dokázal i jinak vážnou situaci odlehčit nejenom lehkým vtipem, ale i poukazem na určité rozdílnosti, jako v případu Slováků, konspiračních teorii a migrace.

Strnadův efekt bych formou více přirovnal k Válce světů (a je jedno zda k té knižní či filmu s Tom Cruisem v hlavní roli) než k čisté military sci-fi , jako Den nezávislosti, Problém tři těles nebo ke sérii Odkaz Aldenaty a Zrcadlo od Johna Ringa. Strnadův efekt je něco mezi, slabší co do složitosti zápletky a bitevní vřavy, ale na české poměry je to velkolepá soudobá scifárna o invazi z kosmu.

1 08.08.2023

Nemám zkušenost s předchozím dílem, ale už po pár stránkách musím říci, že Nepřátelské Převzetí mě dostalo dosti osobitým a peprným stylem psaní, drsným humorem a stejně jako postavami. Tuto knihu lze popsat jako literární verzi Pán a Paní Smithovy se vším, co k tomu patří: silné hlášky, nekorektní humor, stejně tak brutální akci budící nadšení a pobavení. Kniha byla i jistým průvodcem myslí profesionálních nájemných asasínů a strukturou jejich společnosti, čímž mi to připomínalo knižní sérii Falzifikátoři od Antoina Bella.

Co si budeme povídat, John Lago je správným typem antihrdiny. Kniha nám přibližuje jeho osobitý styl a šarm formou osobního vyprávění ve výslechové místnosti FBI, čímž se u čtenáře dostavuje něco podobného stokholmskemu syndromu. Nebýt toho, jak se pokoušel "rozvést" (chápej zabít) se svou ženou, obdivovali bychom zřejmě jeho práci z jiného pohledu. To, jak se pokoušel dostat na kobylku své milované ženušce a ona pro změnu zase jemu, bylo to nejlepší, co kniha nabízela. To bylo ovšem nic v porovnání se samotným koncem, který byl absorum bombastický, vtipný, plný vůně střelného prachu a nečekaného odhalení. Tato kniha je zkrátka jeden velký drogový trip, který výšňupnete na jedno posezení.

08.08.2023

Pekelný ostrov bych označil jako nejhubenější dobrodružství "Strašáka" Schofielda. Určitě to nehodnotím jako slabinu ani jako absolutní výhru. Ano, Strašák předvádí opětovně impozantní akční podívanou, prostředí je zajímavé, viz dále, stejně jako nepřítel (s někým podobným se lze setkat v knižní sérii Sigma Force). Ale vím také, že Matthew Reilly je schopen psát rozvláčným a zajímavým stylem, které z Pekelného ostrova mohlo udělat titul minimálně o dalších sta stranách.

Kniha se mi líbila prostředím a hlavní zápletkou připomínající první díl herní série Far Cry (alias Ostrov Dr. Moreaua). Nicméně trochu se mi nepozdávalo zapojení šesti set vojáků v programu, kterého byla letadlová loď účastná, a následného masakru, neboť jak by vojenské velení vysvětlilo zmizení jednoho praporu? No, světe div se, i na tuto otázku jsem dostal na konci odpověď (...). Vcelku zato kniha se čte jedním dechem, pobaví, ale její délka to sráží k určité průměrnosti, které nejsem u Reillyho navyklý.

1 22.06.2023

Vítejte ve světě blízké budoucnosti, kde klimatické změny, přelidnění, nedostatek potravin vedou k postupnému úpadku i přes určité pokroky v technologiích. Tyto výdobytky uvrhly společnost do dystopie téměř jako z péra George Orwella. Tím zřejmě nejradikálnějším pokrokem prošlo genetické inženýrství, umožňující klonování, modifikace genetického kódu, včetně vzniku zcela nových forem života. Veškeré genetické manipulace byly postaveny mimo zákon za čímž vznikly po světě instituce druhu Agentura pro ochranu genů (GPA) s agenty jako Logan Ramsay.

Dobrá třetina knihy se zaobírá postavou Logana a jeho niternou změnou, které byl vystaven při jedné nepodařené misi. Jeho minulost je protkána komplikovaným vztahem s matkou a masovými úmrtími po celém světě vyvolané jedním experiment. Přesto všechno se z něj stal řádný člen společnosti a zvláštní agent instituce bojující proti všem s touhou aktivně ovlivňovat DNA. Bohužel Logan ani netušil nakolik se sám stane terčem zájmu svého zaměstnavatele kvůli své minulosti, která se před ním sama zhmotnila jako jeden z duchů Vánoc. Logan se dal na úprk a na boj proti vlastním lidem i budoucnosti.
Pro četbě se zdálo jakoby se autor zřejmě inspiroval scénami některých filmů. Místy to připomínalo film Smrtící epidemie či kdesi v počátcích známou scénku úprku pana Andersona z kanceláře v prvním Matrixu, včetně efektu zpomalení času v pozdější části knihy.

A když už jsme u filmů. Celá kniha vyznívá více jako scénář k nějakému bijáku než to, na co jsem od autora zvyklý. Knihy od Blaka Crouche, jako Temná hmota nebo Zhroucený čas, mají přesah, jež dávají přemýšlet o světě kolem. Upgrade tohoto "přesahu" nedosahuje ani přes vytyčenou otázku konce lidského druhu a možné cestě jeho nápravy. Kniha se stává pouhým napínavým thrillerem, který kolem etické otázky genetické eugenetiky jen protančí. Zřejmě nejslabší kniha tohoto autora s plně nevyužitým potencionálem.

2 22.06.2023

Agent soukromé bezpečnostní společnosti, Scott Harvarth (neznělo vám také to jeho příjmení jako ta vysoká škola?), je velmi ostřílený hoch, což prokázal nejenom svým výkonem v Kongu při střetu se vzbouřenci, ale i později na domácí půdě Spojených států.

Hrozba AAH, která se nevznášela jenom nad USA a Izraeli, byla hmatatelná a nic to neměnilo, jak prostoduché se to zpočátku mohlo zdát. Ona vůbec cesta za odhalením Damienova plánu k nastolení "Malthusianske katastrofy" byla velmi pozvolná. Nebýt nápaditosti, osobnosti hlavního hrdiny, jeho třenic s jistou doktorkou a bývalých kontraktoru z řad SAS na počátku knihy, tak bych to velmi brzo odložil. Děj totiž nestál ani toliko na samotných okolnostech, jako na postavách.
Situace se změnila po návratu do Států. Najednou jsem měl před sebou plnohodnotný špionážní thriller s řádnou dávkou té správné konspirace, která se nezastavila jen u pokusu podkopat základy vlády USA, ale zcela nastolit nový světový řád na pozadí pandemie. Dozvěděl jsem se tak o tajném seznamu Main Core, dostal jsem náhled do fungování Mosadu a krapet i OSN. S přispěním Murphyho zákonů, se kterými Harvarth často koketoval, Brad Thor odehrával po většinu času skvělé dějství.

Závěrečné pasáže za odchycením Damiena s cílem překazit jeho plány už byly pomyslná třešinka na dortu. Spád toho všeho byl nicméně kvapný bez větší špetky pozornosti na detail a preciznost popisů, že jsem si je tolik neužil oproti začátku knihy. Stačí uvést ty části jako záchrana soudce Leaschtea, odhalení Damienovy spojky v Mount Weather či samotné dopadení Damiena. Kniha i přes pomalejší tempo na konci je jako našlápnuty holywoodsky trhák (film by tomu zaručeně slušel), tudíž knihu mohu vcelku doporučit.

22.06.2023

Když po jistém soudním líčení James zjistil, že přišel o určitý časový úsek vzpomínek, zdálo se jako bych byl sám chvílemi mimo. V okamžiku každého z nás byly chvíle, které mohly být rušivé, přesto nijak narušující řád každodenního života, abychom nakonec na něj v poklidu pozapoměli. Jamesovi to i tak nedalo spát a uvrhl se do pátrání po své minulosti z roku 2001, za odhalením absentujíciho půl roku svého života.

Prvotní pátrání po důvodech amnézie nebylo nijak komplikované, ani plné konspirace, přesto odkrylo skrytou skutečnost o složení naší společnosti, která mohla vést k velkým sociálním změnám. Co James nemohl předvídat, byl pozdější souběh událostí; komplikovanějších a hrůznějšíh pro něj i jeho zemi javorového listu. Zcela nenápadně se knihou nesly společenské nerovnosti, které vyvrcholily zcela nemyslitelným způsobem. Bylo s podivem, jak zcela nesouvisející věci doznaly spojení s osobním prožitkem Jamese a jeho blízkých.

Postavu James Marchuka bylo možné každým coulem považovat za akademika. V knize se tento faktor odrážel na mnoha místech formou poznámek z oboru psychiatrie, neurovědy i kvantové fyziky. Na své si mohli přijít i znalci filmů a literatury, jelikož James rád užíval přirovnání a citátů právě z těchto odvětví kultury. Chtělo by se říci, že povětšinu času mě kniha bavila více svým "odborným" přesahem a náhledem do různých vědeckých odborností než příběhem. To změnila hrozba konfliktu mezi supervelmocemi, hrozící nabrat značných rozměrů, a ambiciózní plán Jamese na proměnu celého lidstva.

Kvantová noc je zajímavý titul podobného ražení jako Zhroucený čas nebo Temná hmota. Každý, kdo si kdy položil otázku, kde v našem mozku sídlí duše a čeho je naše mysl (teoreticky) schopná, zde najde možné odpovědi.

2 22.06.2023

Fungování naší mysli, to, co nás utváří, fyzická podstata mozku a stejně tak časoprostor mě vždy táhly. Mysl je múza, o které se uvažuje ve vědeckých kruzích i na poli filozofie. Považme, že jde o téma velice komplexní, kterým opravdu rozumí jen málokdo. I proto to málo zajímavostí podaných v této knize, jsem vítal a nasával jako houba vodu po dešti.

Za zajímavým názvem knihy bylo možné tušit nabytou story s přesahem pozměnit vnímání toho, co považujeme za svou realitu. Takové myšlenky dokážou vyvolat jen dobře napsané tituly, které poodkrývají a rozšiřují naše tužby. Pak mě napadlo, že podobného počinu jsem se už z rukou stejné spisovatele dočkal.
Temná hmota měla obdobnou tématiku, kde namísto časem se cestovalo napříč prostorem. V jádru obě knihy využívaly k transmisi podobných mechanismů ukrytých hluboko v našich mozcích. Když mi došla tato podobnost, obával jsem se pocitu dejavu. Temná hmota byla dobrá kniha, ale nijak jsem netoužil po kopii a ještě od stejného autora, který vykrádá sám sebe. Mohu uznale uvést, že mé obavy byly liché. Dočkal jsem se něčeho, co částečně myšlenkou mohlo navazovat a rozvíjet jinou knihu Chronolity od R.Ch.Wilsona (podobnost dopadu zhmotněním budovy Big Bendu s chronolity), a stejně tak jakoukoli s tématikou o cestování časem. Vskutku bylo napínavé sledovat Helen s Barrym, jak cestují napříč časem pamatují si minulé životy a přitom se vzdalují od své původní linie, která se zdála vést jenom do pekel. Narozdíl od mnohých publikací užívající Wellsův chronokomunikátor, v Zhroucenem času jsem snad prvně mohl sledovat komplexní proměnu světa i charakteru, jež cestování časem může vyvolat. Některé časoprostorové efekty, kterých byl Barry svědkem, byly surrealistické. Bez odezvy nebyly ani ty části, kdy člověk byl nucen opakovaně sledovat konec světa (vydržela by to má mysl?).

Obě hlavní postavy jsou vyvážené, doplňují se a postupně si předávají pomyslnou štafetu jako vedoucí charaktery. Helena mohla působit jako tichý génius bojící se roztáhnout křídla, jenže s rozvinutím pravdy o křesle se z ní postupem času stal zlomený člověk bojujícího se samotným osudem jako Don Quijote s větrnými mlýny. Také Berry se proměňoval. Na počátku to byl tvrdý a zarmoucený noirový detektiv, na konci bojovník s myslí vědce.

Kniha překvapí, plyne samospádem a zaujme intelektuálně. Co více si od dobrého čtení snad přát.

3 22.06.2023

Má první kniha od tohoto autora, kdy není hlavní postavou nebojácný voják Schofield "Strašák" (nezapřu myšlenku, že by se tam stejně mohl objevit), ale žena, vědkyně, a navíc s tématikou mírně fantasmagorickou mimo vojenský okruh.

Nepodobnost s Jurským Parkem (JP) není pouze zdánlivá. Stejně jako v tomto kultovním filmu/knize jsou návštěvníci Velké dračí zoo ohromeni pozlátkem dosud neviděného, provozovatel parku se ohání nejlepším zabezpečením a mírou zajištění pro své návštěvníky. Pro ty více zvídavé je součástí prohlídky i prezentace probírající vznik parku a objev pravěkých zvířat.
Jenže ejhle! Zrovna čistě náhodou v tom samém čase, kdy park prochází inspekcí, se udá cosi ohrožující životy všech. Není téměř úniku a všude řádí krvežíznivá monstra.

Jak bylo řečeno, Střežená zóna je Jurrasic Park přes kopírák. To však vůbec nevadí. Stejně jako kdysi u filmu i knihy jsem byl plně ponořen do událostí u kterých mi byli souputníky a průvodci charismatické postavy. Namísto paleontologa Alana Granta z JP byla tou osobou v knize mladistvá herpetoložka CJ. Dobrou polovinu knihy jsem byl unášen proudem zběsileho úprku od jedné katastrofy k další - hroutící se budovy, honička ve vozidlech, z nebe padající vraky, střelba i letecké souboje s draky. Leč i přes mnoha tato úskal, bylo na pozadí tohoto pekla možno pociťovat inteligenci, kterou jen málokdo byl ochoten drakům přisoudit. CJ z první řady poznala čeho byla tato stvoření schopna. A ještě měla překvapit!

Než mohla CJ dospět k rozklíčování plánu draků a najít nečekaného spojence, musela se utkat s pronásledovateli z řad draků a Číňanů. Bylo neskutečné kolikrát tato mladá žena stála před hlavní čínských pušek, kdy ji dělily vteřiny od chladné smrti, a ona pokaždé zázrakem vyvázla. Nemyslete, že to působilo nějak omšele, naopak bylo to akční a nápadité jako Mission impossible. Neméně působivé vystupovali draci, zvláště Rudý čumák, který měl spadeno na samotnou CJ. Ono vůbec od jisté části to bylo celé jenom o akci a napětí. Na jedné straně souboj Davida (chápej Číňani) proti Goliášovi (chápej draci), na další straně neúprosné odtikávání hodin a uprostřed toho všeho CJ se zbytkem přeživších.

Knihy tohoto autora mají svůj osobitý rukopis a formu. V každé z jeho přečtených děl jsem našel schémata či mapky oblastí a budov, ve kterých se příběh odehrává. Společně se skladbou a kvalitou samotného textu to napomáhá vnímat knihu téměř jako film. Člověk se díky tomuto orientuje v dění a je schopen si vizualizovat scénu.

22.06.2023