woita komentáře u knih

Když po jistém soudním líčení James zjistil, že přišel o určitý časový úsek vzpomínek, zdálo se jako bych byl sám chvílemi mimo. V okamžiku každého z nás byly chvíle, které mohly být rušivé, přesto nijak narušující řád každodenního života, abychom nakonec na něj v poklidu pozapoměli. Jamesovi to i tak nedalo spát a uvrhl se do pátrání po své minulosti z roku 2001, za odhalením absentujíciho půl roku svého života.

Prvotní pátrání po důvodech amnézie nebylo nijak komplikované, ani plné konspirace, přesto odkrylo skrytou skutečnost o složení naší společnosti, která mohla vést k velkým sociálním změnám. Co James nemohl předvídat, byl pozdější souběh událostí; komplikovanějších a hrůznějšíh pro něj i jeho zemi javorového listu. Zcela nenápadně se knihou nesly společenské nerovnosti, které vyvrcholily zcela nemyslitelným způsobem. Bylo s podivem, jak zcela nesouvisející věci doznaly spojení s osobním prožitkem Jamese a jeho blízkých.

Postavu James Marchuka bylo možné každým coulem považovat za akademika. V knize se tento faktor odrážel na mnoha místech formou poznámek z oboru psychiatrie, neurovědy i kvantové fyziky. Na své si mohli přijít i znalci filmů a literatury, jelikož James rád užíval přirovnání a citátů právě z těchto odvětví kultury. Chtělo by se říci, že povětšinu času mě kniha bavila více svým "odborným" přesahem a náhledem do různých vědeckých odborností než příběhem. To změnila hrozba konfliktu mezi supervelmocemi, hrozící nabrat značných rozměrů, a ambiciózní plán Jamese na proměnu celého lidstva.

Kvantová noc je zajímavý titul podobného ražení jako Zhroucený čas nebo Temná hmota. Každý, kdo si kdy položil otázku, kde v našem mozku sídlí duše a čeho je naše mysl (teoreticky) schopná, zde najde možné odpovědi.

2 22.06.2023

Fungování naší mysli, to, co nás utváří, fyzická podstata mozku a stejně tak časoprostor mě vždy táhly. Mysl je múza, o které se uvažuje ve vědeckých kruzích i na poli filozofie. Považme, že jde o téma velice komplexní, kterým opravdu rozumí jen málokdo. I proto to málo zajímavostí podaných v této knize, jsem vítal a nasával jako houba vodu po dešti.

Za zajímavým názvem knihy bylo možné tušit nabytou story s přesahem pozměnit vnímání toho, co považujeme za svou realitu. Takové myšlenky dokážou vyvolat jen dobře napsané tituly, které poodkrývají a rozšiřují naše tužby. Pak mě napadlo, že podobného počinu jsem se už z rukou stejné spisovatele dočkal.
Temná hmota měla obdobnou tématiku, kde namísto časem se cestovalo napříč prostorem. V jádru obě knihy využívaly k transmisi podobných mechanismů ukrytých hluboko v našich mozcích. Když mi došla tato podobnost, obával jsem se pocitu dejavu. Temná hmota byla dobrá kniha, ale nijak jsem netoužil po kopii a ještě od stejného autora, který vykrádá sám sebe. Mohu uznale uvést, že mé obavy byly liché. Dočkal jsem se něčeho, co částečně myšlenkou mohlo navazovat a rozvíjet jinou knihu Chronolity od R.Ch.Wilsona (podobnost dopadu zhmotněním budovy Big Bendu s chronolity), a stejně tak jakoukoli s tématikou o cestování časem. Vskutku bylo napínavé sledovat Helen s Barrym, jak cestují napříč časem pamatují si minulé životy a přitom se vzdalují od své původní linie, která se zdála vést jenom do pekel. Narozdíl od mnohých publikací užívající Wellsův chronokomunikátor, v Zhroucenem času jsem snad prvně mohl sledovat komplexní proměnu světa i charakteru, jež cestování časem může vyvolat. Některé časoprostorové efekty, kterých byl Barry svědkem, byly surrealistické. Bez odezvy nebyly ani ty části, kdy člověk byl nucen opakovaně sledovat konec světa (vydržela by to má mysl?).

Obě hlavní postavy jsou vyvážené, doplňují se a postupně si předávají pomyslnou štafetu jako vedoucí charaktery. Helena mohla působit jako tichý génius bojící se roztáhnout křídla, jenže s rozvinutím pravdy o křesle se z ní postupem času stal zlomený člověk bojujícího se samotným osudem jako Don Quijote s větrnými mlýny. Také Berry se proměňoval. Na počátku to byl tvrdý a zarmoucený noirový detektiv, na konci bojovník s myslí vědce.

Kniha překvapí, plyne samospádem a zaujme intelektuálně. Co více si od dobrého čtení snad přát.

3 22.06.2023

Má první kniha od tohoto autora, kdy není hlavní postavou nebojácný voják Schofield "Strašák" (nezapřu myšlenku, že by se tam stejně mohl objevit), ale žena, vědkyně, a navíc s tématikou mírně fantasmagorickou mimo vojenský okruh.

Nepodobnost s Jurským Parkem (JP) není pouze zdánlivá. Stejně jako v tomto kultovním filmu/knize jsou návštěvníci Velké dračí zoo ohromeni pozlátkem dosud neviděného, provozovatel parku se ohání nejlepším zabezpečením a mírou zajištění pro své návštěvníky. Pro ty více zvídavé je součástí prohlídky i prezentace probírající vznik parku a objev pravěkých zvířat.
Jenže ejhle! Zrovna čistě náhodou v tom samém čase, kdy park prochází inspekcí, se udá cosi ohrožující životy všech. Není téměř úniku a všude řádí krvežíznivá monstra.

Jak bylo řečeno, Střežená zóna je Jurrasic Park přes kopírák. To však vůbec nevadí. Stejně jako kdysi u filmu i knihy jsem byl plně ponořen do událostí u kterých mi byli souputníky a průvodci charismatické postavy. Namísto paleontologa Alana Granta z JP byla tou osobou v knize mladistvá herpetoložka CJ. Dobrou polovinu knihy jsem byl unášen proudem zběsileho úprku od jedné katastrofy k další - hroutící se budovy, honička ve vozidlech, z nebe padající vraky, střelba i letecké souboje s draky. Leč i přes mnoha tato úskal, bylo na pozadí tohoto pekla možno pociťovat inteligenci, kterou jen málokdo byl ochoten drakům přisoudit. CJ z první řady poznala čeho byla tato stvoření schopna. A ještě měla překvapit!

Než mohla CJ dospět k rozklíčování plánu draků a najít nečekaného spojence, musela se utkat s pronásledovateli z řad draků a Číňanů. Bylo neskutečné kolikrát tato mladá žena stála před hlavní čínských pušek, kdy ji dělily vteřiny od chladné smrti, a ona pokaždé zázrakem vyvázla. Nemyslete, že to působilo nějak omšele, naopak bylo to akční a nápadité jako Mission impossible. Neméně působivé vystupovali draci, zvláště Rudý čumák, který měl spadeno na samotnou CJ. Ono vůbec od jisté části to bylo celé jenom o akci a napětí. Na jedné straně souboj Davida (chápej Číňani) proti Goliášovi (chápej draci), na další straně neúprosné odtikávání hodin a uprostřed toho všeho CJ se zbytkem přeživších.

Knihy tohoto autora mají svůj osobitý rukopis a formu. V každé z jeho přečtených děl jsem našel schémata či mapky oblastí a budov, ve kterých se příběh odehrává. Společně se skladbou a kvalitou samotného textu to napomáhá vnímat knihu téměř jako film. Člověk se díky tomuto orientuje v dění a je schopen si vizualizovat scénu.

22.06.2023

Děj připomíná cosi mezi seriálem Battlestar Galactica a knihou Hladový vesmír. Podobnosti spatřuji prvotně v lidmi užívaných kosmických korábech, které nesou často vyspělý pohon ale jinak jsou víceméně konstruktem naší doby než moderního věku dálné budoucnosti (trup se silným plátováním, simulace gravitace odstředivou silou, tradiční počítače). V čem se nicméně Odysseya jako plavidlo odlišuje od mnoha jiných, jsou technologie na základě využitíll tachyonů. Slouží nejen pro pohon, lze je nalézt i v komunikačních a sledovacích senzorech. Tachyony jsou dnes považovány spíše za myšlenkový experiment než vědecký fakt a relikt starších sci-fi. Kniha oplývá duchem časů minulých, kdy vědeckofantastické povídky stavěly více na dobrodružství než vědeckých základech, dlouhých popisech či detailní vojenské taktice, které tvořily jen rámec pro budování příběhu.
Při četbě jsem měl neustále pocit deja vu. Byla zajímavou kombinací řady dalších sci-fi, nejen těch uvedených. Můžu zmínit sérii Jason Wander od Roberta Buettnera, kterou to připomínalo jednoduchým konceptem. Odyssey One svou literární formou lze považovat za předvoj k hardcore sci-fi jako Černá flotila, Stará flotila či Ztracená flotila.

Příběh nebyl jednom o samotné Odysseye, která objevila mimozemský život. Pozornost je rovnoměrné věnována dalším složkám z řad posádky pozemského plavidlo, jakými jsou vojáci ze speciálních jednotek, zdravotníci, piloti Archandělů, vědci či technici. Zhruba od poloviny největší pozornost si uzurpovali pěšáci a Archandělé společně s osádkou můstku, kdy se rozbujel nerovný souboj Davida proti Goliášovi. Popisnost bojů nebyla možná ta nejlepší, kterou jsem kdy četl, ale zklamán jsem nebyl. Ono vůbec detailností kniha zrovna nijak netrpí, takže tam nenajdete dlouhé odstavce věnované technických popisům či vysvětlování fyzikálních principů. Těžko hodnotit, zda je to na škodu, přestože byly určitě pasáže, kde bych více uvítal rozvětvené charakteristiky ať v popisu prostředí či probíhajících procesech. Vše je zkrátka podřízeno lehkosti četby.

Ještě se vrátím k pohonu pozemské lodí a jeho projevům. Jsme navyklí na warp pohon ala Star Trek či cestování červimi dírami, kdy kosmolet zkrátka skočí do vyšší dimenze a nějaký čas tráví na cestě. V Odyssey One jsou efekty FTL motorů krapet jiné a zvláštně jedinečné. Při "přechodu" na nadsvětelný let rozkládaly loď postupně na prvočinitele a v místě výstupu opětovně skládaly zpět. Posádka tak byla vždy svědkem toho jak se vše kolem rozpadá jako v transporteru na Enterprise. Pocit, který chce každý zažít :D!!!

3 03.04.2023

Tématicky zajímavé, nejen po teoretické části věnované archeoakustice i pokud jde o autistické spektrum a jeho potencionál. Pokud se máme bavit o samotném zpracování, tam už bych byl o něco opatrnější. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, během kterých se toho většinou moc neudá, a lehkým krokem postupují k akčněji laděným pasážím, o čemž řeknu trochu níže.

Na knize mě zaujal krom Eddieho zařízení, také samotný tvůrce a společnost proti které stál. Začnu tedy u Edwarda. Postavu Eddieho je těžké popsat. Díky svému talentu i prokletí zároveň je lehké jej považovat za podivína. Upřímné jsem ho nebyl schopen vidět jako dospělého, ale spíše jako otravné dítě. Jsou místa, zvláště zpočátku, kdy jsem si musel na jeho výstřelky zvyknout. Eddie je nicméně zajímavá postava i z jiného úhlu. Po celou knihu má zajímavé otázky, podněty či náhled na naše každodenními procesy, zvyky a projevy, které si ani neuvědomujeme. Proč kupříkladu lžeme, proč dáváme vyhýbavě otázky/odpovědi, co nás nutí se usmívat či projevovat emoce, nebo proč jsme nesví už z pouhé přítomnosti jiných lidí. Rychlost zvuku není zrovna doktoranska práce na téma autismu, přesto dává zajímavý vhled na tuto sociobehaviorální problematiku.

Společnost pro ochranu amerických hodnot (SPOAH) mi připomíná jiné dvě literárně podobně laděné soukromé agentury. Jednou je Konsorcium pro falšování reality ze série Falzifikátoři a BTC z knihy Gravitace. Jedna se snaží řídit určitým směrem společnost, druhá si uzurpuje technologický pokrok. SPOAH jistým způsobem kombinuje obě tyto tajné spolky a je tím, co vnáší do knihy vzrušení, jež z toho dělá ten správný konspirační thriller.
Ve souvislosti SPOAH s osobou doktora Fentona lze s trochou nadsázky hovořit o honění se za vlastním ocasem. Oba se snaží získat vynález do své moci, přesto přinejmenším jeden neví o faktu, že vděčí za svou existenci právě tomu druhému. Pokud by oba subjekty spolupracovali, celá zápletka by se zhroutila jako domeček z karet.

V knize je i pár akčnějších momentů. Nepatří mezi ně útěk Eddieho se Skylar, nýbrž kdy dochází na poměřování sil mezi Barnesem, šéfem ochranky Domu Harmonie, a kontraktory SPOAH. V jejich podání nejde o žádné přestřelky. Sokové jsou zarputilí profesionálové, kteří střílí jen v případě jisté rány, což z jejich duelu bylo velmi patrné. Takto dlouho jsem nezažil tak dokonale něco podbného popsané.

Kniha během četby je schopna zaujmout, nicméně po odložení vše vyšumí a zůstane jen jisté povědomí o příběhu a jeho okolnostech. Sáhnout proto po pokračování nijak netoužím ....

03.04.2023

Po delší odmlce a po velení nad výsadkovou lodí se kormidla v přeneseném i v doslovném významu ujímá opětovně starší kapitán Wolf. Zhostil se úlohy velitele nového torpédoborce třídy Valkýra, i hlavní role protagonisty této knihy, čímž na tomto místě vystřídal Celestu. Nemesis, jak byla loď pojmenována, byla hi-tech výkvětem nemajíce obdobu ve flotile stejně jako kdysi Ikaros třídy StarWolf. Wolf nicméně nebyl jediným kohoutem na dvoře.

Události od minula nabraly na obrátkách v dobrém i špatném slova smyslu. Federace začínala pomalu opětovně nabírat druhý dech, jednání s Ušiny slibovalo nové možnosti, však z druhé strany nové politické vedení zcela změnilo dosavadní válečnou rétoriku a hrozby přicházely i z jiných směrů. Začínala sílit potencionální hrozba ze strany tehdejšího spojence VHA i nepřítele uvnitř Federace. To vše nahrávalo do karet Daršikum v čele s nepolapitelným Přízrakem, na jehož lov byla Nemesis vyslána.

Celý ten čas, co jsem sledoval snažení Wolfa o polapení Přízraku, jsem se také domníval jaké bude vyústění celého divokého honu. Pak Nemesis obsadila loď VHA a najednou vyšly ven megalomanské plány daršickeho vůdce a já se nestačil divit (skoro bych to pojmul jako návrat k počátkům). V konečném výčtu bylo zřejmé, že se ti dva museli střetnout na život a na smrt. Nevím zda to bylo zklamáním nastalého konce či jen pouhým faktem, však ze souboje daršickeho vůdce a Wolfa jsem nebyl nijak zvláště odvařen. Působil na jinak velkolepé momenty celé série jaksi skromně, což lze zřejmě přisoudit dovětku samotného autora, který Wolfovi chystal majestátnější zakončení kariéry.

Kniha jako vždy nezklamala a dala mi, co toliko miluji na žánru military sci-fi: boj, umění války, nezlomného, však lidského hrdinu a řádnou várku vesmírné techniky.

2 11.03.2023

Trochu netradičně k této sérii se boje odehrávají nejen v nejvyšších sférách - ve vesmíru, na poli diplomacie a politiky, ale i na povrchu planety ve společnosti námořní pěchoty Jednotné Terranské Federace. V první knize se více poletovalo ze systému do systému, čemuž je tentokrát jinak. Kniha sleduje bitvu o planetární systém Juwel obsazený Daršiky. K Juwelu je vyslán Wolf jako kapitán výsadkové lodi Aludra Star společně s malou letkou bojových lodí Federace. Mohlo by se říci, že Wolf byl degradován, ale jak se ukazuje záhy, i s méně ozbrojenou lodí než je třída StarWolf, které vládne Celesta, lze dokázat nemožné.

Ušinové a Daršikové, nové mimozemské "rasy" (pozn.: po přečtení každý pozná, co značí uvozovky), které lidstvo poznalo skrze hledí svých zbraní, se podstatně odlišují od Fágů z trilogie Černá flotila. Tyto dvě rasy jsou na podobné technologické úrovni jako naše rasa, čímž naše vzájemné půtky působily povědomě. Přesto bylo v mnoha ohledech možno spatřovat i rozdílnosti, které byly nejpatrnější s objevením daršickeho Ducha, který mnohdy pěkně promíchal karty. Chaos nicméně nepanoval jen na orbitě Juwelu, připočítejme k tomu stav nově vzniklé Jednotné Terranské Federace, potýkající se s nedostatky zdrojů a stojící proti starým i novým nepřátelům, a máme tu další zaručený recept na skvělou roadmovie, která nenechá nikoho vydechnout.

Joshua Dalzelle je briskni autor píšící pro zábavu. Jeho série se vyznačují minimem politikaření, náročných popisů a zdlouhavých vysvětlování. I přes jasné zaměření sci-fi military nelze o postavách hovořit jako zelených mozcich libujících si v bitevní vřavě. V postavě Wolfa se skloubí ono pozlátko opěvovaného neustupného bojovníka se skromnosti a oddanosti pravého hrdiny.

2 11.03.2023

Mohu Vám zaručit, že tuhle knihu jen tak nepustíte z rukou. Po krátkém uvození, jež nepřímo shrne události z předešlých knih se starším kapitánem Wolfem, je Celesta vhozena do několika střetů se zcela novými nepřátely. Lehce se děj také dotýká politiky, konspirace a intrikářeni, nikoliv v takové míře, aby přehlušila samotnou podstatu hardcore military sci-fi, kterou tato série zaručeně je.  Střety vesmírnych lodí mají spád, šmrnc a ve své podstatě jsou i velmi přehledné. Čtenář tak není uvržen do žádného chaosu bitevní vřavy, který by si stěží mohl představit, stejně se autor vyvaroval popisů složitých manévrů a strategií, jež by narušovaly tento téměř filmový prožitek z četby. 
Možná jsem toho mohl o této knize napsat více, ale ve své podstatě jde o nenáročnou, zato velmi zavislackou záležitost, takže proč zbytečně řečnit a raději se přesvědčte sami ;-)

1 11.03.2023

Po mírně nezáživném druhém díle jsem sáhnul po Propasti. Sledoval jsem jak se mění míra napětí v souvislosti s událostmi na stránkách knihy. Rytmus byl vcelku stálý bez velkých výkyvů. Slabší momenty netrvaly nikdy nepřiměřeně dlouho a ty silnější prozměnu nikdy nepřestřelily natolik, aby se nedržely uvěřitelného rámce.

Postava Claye, kterou jsem považoval za vůdčí z dvojice, se mi zdála krapánek upozaděna a více prostoru bylo věnováno Ceaserovi (ve skutečnosti lze spíše hovořit o rovnocennosti mezi partnery a poskytnutí stejného prostoru oboum aktérům, jelikož Clay byl tím, který si uzurpoval naší pozornost v první knize).

Autorovi musím uznale kývnout na jeho umění psát téměř o ničem a přitom uchovat si zdání opačného. Když knihu dočtete a dáte si chvíli na rozjímání, dojdete názoru, že mnoho se tam toho dělo, každý se za něčím honil a potýkal se s překážkami, přesto jen minimum jste se toho dozvěděli.

1 11.03.2023

Někde jsem slyšel jak se tato kniha stylem podobá titulům C. Cusslera, spisovatele akt Numa a jiné, pro své zřejmé marínalní zaměření. Já osobně bych užil jiného příměru. Pokud jsem první díl přirovnával Doneganově sérii Atlantida, tak tento díl musím zaručeně částečně srovnat s Rollinsovou Sigma Force.
A v čem je podobnost? Máme tu dva hlavní mužské protagonisty, jednoho šviháka, hlavu týmu, a druhého více muskulaturně stavěného, na hrubou práci a se svérázným humorem. V "Pokroku" hrají vedle delfínů nově úlohu i primáti, přesněji gorila, jako při jedné misi agentů ze Sigmy (Kovalsky se spřátelí se samcem gorily se kterým komunikuje prostřednictvím znakování, obdobně jako Caesar se samičkou Dulce prostřednictvím upraveného systému IMIS). Spojení lze spatřovat také v návaznosti na tajemné vyspělé technologie a přírodní úkazy.

Budu znít jako hnidopich, ale název knihy není příliš odpovídající. Pokrok významově značí něco, co překonává předchozí. Kromě konceptu technický vyspělejší dieselové ponorky a jejího záhadného objevení u břehu Brazílie, nebylo toho moc, co by mě oslovilo či vtáhlo, jako u prvního dílu. Pokrok s technologií IMIS byl sice úchvatný, ale spojení lingvistického výzkumu Alison a DeeAnn s událostmi, do kterých byli zapojeni Clay a Caesare, bylo dlouhou nejasné. Oba případy tvořily předlouho nezávislé větve, které se nechtěly ne a ne protnout. Bohužel to místy nudilo natolik, až jsem byl ochoten i pár stran přelétnout k těm záživnějšim pasážím, ke kterým patřilo vyšetřování Claye a Caesara... (No, ve skutečnosti ani jejich pátrání v Jižní Americe nebudilo mé největší nadšení).
Muselo uplynout přes 200 stran, kdy bylo možné první spojení výletu DeeAnn a Dulce do přírodní rezervace výstředního miliardáře s misí bývalých členů SEALS prošetřujici činnost Číňanů v džungli. To už se dostáváme do akčněji laděných pasáží. Bohužel ani zde jsem se moc nechytal a nepomohlo tomu ani vypuštění torpéda, seberozsáhlejší požár džungle či Cesaeruv výkon při porovnávání sil s Blancem. Naopak, kde to mohlo být zajímavé, bylo odhalení místa původu rostlin. V dané pasáži došlo k odkrytí potencionálních nových aktérů a okolností na pozadí příběhu. Než však se něco mohlo udat zásadního, nastal konec celé knihy.
Celý Pokroku sám o sobě není schopný obstát jako samostatný díl. Působí jako rozsáhlý prolog k třetí knize a lze ji proto také považovat za vůbec nejslabší díl trilogie.

PS: V knize občas padly zajímavé informac z několika oblastí, jako rozpínavost Číny a její předvoj k vyvolání (ekonomického) globálního konfliktu, nebo informace o existenci konceptu jakéhosi univerzálního opičího jazyka.

1 11.03.2023

Anotace toho hodně slibuje, ale neříká mnoho o knize samotné. Byl jsem skeptický. Skepce se rozplynula jakmile jsem se začetl. Kniha měla totiž jisté podobnosti s mou oblíbenou knižní sérií Atlantida od Grega Donegana. Styčné prvky spatřuji zejména na počátku ve využití námořnictva, delfíny (kytovce), Antarktidu, náznak přírodní katastrofy a tajemný úkaz v oblasti bermudského trojúhelníku a dílčí podobnost v zápletce.

Mé nadšení z knihy bylo enormní, stránka plynula za stránkou takovou rychlosti nakolik se stupňovala interstelární hrozba pro naši i cizí planetu. Ale rázem jsem zřejmě narazil na jistý limit, vrchol, kde začal můj entuziasmus klesat. Kniha provokovala v mnoha aspektech - v dobré i ve zlém. Zřejmě nejvíce svým vysvětlením paralelního mimozemského života podobného pozemskému na jiné planetě. S danou teorií jsem se přímo nezžil, přesto tvořila základní pilíř, který budoval příběh.
V ději se hodně sázelo na systém IMIS a schopnost komunikace s jiným druhý, v tomto případě s delfíny. Nevím jak v knihách navazujících, ale lze říci, že by ten příběh po jistých úpravách mohl fungovat i bez potřeby tohoto hi-tech zařízení.

Kde však začala upadat má pozornost a já se musel ptát proč, byla ta část, kde Cly s Caesarem osvobozují Palina z vězení. Měl jsem z toho zmatený pocit, jako bych něco vynechal, jelikož se nezdál důvodu takto jednat. Jak se později ukázalo, byl jejich odpor vzepřít se rozkazům správný, ale nepozdávalo se mi, že bylo tehdy použito všech možných řešení. #SPOILER Jak se totiž ukázalo na konci, mimozemšťané již disponovali potřebným množstvím mořské vody a hodlali své zařízení deaktivovat a odejít. Kdyby vláda zkusila vyjednávat, mohly být všechny kroky počínaje vypuštěním ponorek Trident a konče podmořským atomovým výbuchem, který narušil antarktický ledovec a vyvolal monstrózní tsunami, vynechány a my bychom se dočkali kratšího, méně výbušného a možná i více logického konce. #KONEC SPOILERU.

Takové řeči jsou ovšem pro kočku. Musím si přiznat, že nebýt famózního konce ve formě globální katastrofy, zůstalo by u nudy. Vzlétnutí C-130 při vzedmutí ledové masy společně s následnou vlnou hodně připomínaly jistou filmovou scénu jako z katastrofického filmu "2012" (obří přepravní Antonov startuje při pukání země a do cesty se mu staví kusy zemských desek). Kniha tedy zklamáním není a slibuje dost do budoucna, takže šup na další díl.

15.01.2023

Kdo by tušil, že se opět shledám po letech s osobou vojáka s volacím znakem Strašák. První shledání se odehrálo na stránkách knihy na daleké jižní polární stanici. Od té doby utekly celé roky a osud mi jej opět přihrál do rukou v podobě této knihy. Hned v počátku jsem byl zahrnut pojednáním o povaze jedinečnosti politické a vojenské síle prezidenta USA, nemajíce rovnost nikde na světě a jeho potenciální hrozby. Vskutku slušný uvítací proslov, který zasadí semínko pochybnost o bezpečnosti světa v rukou světového policajta. No, a pak jsem byl po menších úvodních událostech vrhnut na palubu Marine One přibližujícího se k tajné Základně 7. Střet s nepřítelem nenechal na sebe příliš dlouho čekat a rozehrál se vabank o osud Spojených států amerických.

Akce za akcí. Nelze to popsat jinak. Ať Schofield a jeho bratři (a sestry) ve zbrani utíkali, bránili se nebo útočili, vždy byla jistota, že střet vygraduje nevídaným způsobem hoden konkurovat akčním scénám filmové trilogie Matrix (čtvrtý film nepočítám!). Je libo lítat s vrtulníkem v podzemí, máte chuť si zaplavat v šachtě desítky metrů hluboké, nechat se rozmačkat výtahem, líbí se vám být ostřelování raketami, hrozba kontaminace, kapitace vrtulí a za zády neustále funící členové 7. eskadry? Tak vám mohu oznámit, že jste si vybrali tu správnou cestovní kancelář. Se "Strašákem" Schofieldem zažijete jedinečný prožitek aniž stačíte popadnout dech.

Tyhle kulervouci akty zběsilosti byly psaný svižným jazykem s občasným náznakem ironie, které bych klidně uvítal více ("...nárazník začal ihned klesat, tři tuny oceli nebyly určeny k ladnému plachtění"). Neskrývaným záměrem autora se mi jeví komplikovat (v dobrém) celý příběh dosazováním mnoha konkurenčních skupin bojující o stejnou věc. Na počátku máte dvě proti sobě jdoucí jednotky, pak se objeví třetí a když budete trpěliví, tak možná i čtvrtá a pátá. Skvělé jak si dokáže Reilly házet klacky pod nohy a z toho vykřesat jedinečně zamotaný a napínavý děj.

Zní to vše až moc dobře, jako dokonalá kniha, a ptáte se, zda tam není nějaký háček? Mohu vám říci, že máte pravdu. V pár drobnostech bych spatřoval onu pomyslnou pihu na kráse. Jsou dvojího druhu. Prezident se koncem knihy prokázal být opravdovým bojovníkem, jako Harrison Ford ve filmu Air Force One, což je zcela v protikladu s tím, jak pasivně se projevoval dříve a nechal se vláčet po celé sedmé základně svými bodyguardy. Bohužel mi tato osobnostní změna neseděla. Další neduhy knihy jsou technického rázu. Reilly zmiňuje pár futuristických technologií, které se nezdají mít oporu v realitě a mírně překrucuji fyzikální zákony dle potřeb autora, jako balistický elektromagnetický štít. Stejně lze nahlížet na elektronickou clonu kolem základen 7 a 8, jež mají bránit průniku cizím signálům vně i zevnitř (jak však pak nahlížet na telefonát tajemníka prezidenta svému finančnímu poradci!?).

M. Reilly je mi vcelku sympatický autor pro svůj styl psaní, který obsahuje vše, co miluji na žánru military beletrie: silný element hlavního hrdiny, exotické prostředí, mnoho akce a různorodý pelmel vojenských blbosti kolem, včetně žargonu a hi-tech vychytávek moderního bojiště.

2 29.12.2022

Pustil jsem do četby zcela bez nějakých emocí, čekaje jak kniha na mě z péra Čecha zapůsobí. Může zřejmě za to mírná (neopodstatněná?) nedůvěra. Není asi mnoho současných autorů, kteří by fundovaně a záživne psalo o událostech, které se udály ještě před jejich životy. Mnohé takové mohou působit jako opis tehdejších technických parametrů či osobní zpověď bez užití podrobných reálií. Musim ale říci, že takoví autoři, i z našich luhů a hájů, kteří mě dokázali přesvědčit o opaku, postačí poukázat na autora série Nad českými zeměmi slunce nezapadá či F.Novotného a jeho Křižník Thor.
S takovým jsem se tedy pustil do četby knihy "Past" v očekávání jak dojde k propojení osudů tři rozličných charakterů; dvou na straně Osy a jednoho ze Spojenců. Nebude příliš velkým spoilerem, že krátce po začátku byli do državy zahnání oba němečtí důstojníci, což určitě nebylo, co bych očekával, čímž úměrně rostla má zvědavost.
Celá četba plynula s jistou míry rutiny. Kapitoly se střídaly, stejně jako průběžně osudy tři hrdinů jak se vyvíjela válka. Všichni zchytávali rány na těle, stejně jako na duši, ale nikdy natolik, aby se z nich stala hromádka neštěstí nebo šílenci pachtící za pomstou. Nějak tím vším proplouvali, naráželi a nalézali cestu dál jen, aby nejen přežili, ale i žili.

Z toho všeho bylo téměř nemožné rozhřešit kdy a jak se osudy těchto tří mužů protnou. Až znenadání kolem strany 185 vše začalo do sebe téměř zapadat - název knihy, jistá porada Hitlera s generály a také úloha obou německých důstojníků v plánech Vůdce. Uběhla ještě chvíle a najednou všichni tři spočinuli v ústrety sobě i pospolu na stejné palubě. Tyto finálové okamžiky byly zřejmě to nejlepší na celé knize, kdy se museli společně semknout, přestože stále bojovali každý svou (osobní) válku. Ve chvílích, kdy došlo k rozdělení osudu těchto tří mužů, bylo rázem všemu konec. Tam, kde mohl příběh dále pokračovat ještě řadu stran, se rozhodl autor celé to ukončit několika závěrečnými slovy shrnující osud hlavních postav a několika postav vedlejších. Takovým závěrem jsem se cítil být odbytý a zklamán. Zanechalo to ve mně pachuť, že to mohlo být lepší. Vlastně celá zápletka si zasloužila trochou více spádu a napětí, které jsem zažíval až na konci. Jinak kvalita knihy tím závažné neutrpěla a doporučuji každému, kdo rád ocení autentické prožitky z války.

29.12.2022

Loď Schwabenland vyplula roku 1938 směr Antarktida opanovat část tohoto území, které si (neprávem) nárokovali Norové, známého jako Země královny Maud, jejímž dílem byl i celek zvaný Nové Švábsko (Neu Schwabenland) prozkoumané právě nacisty. Průzkum byl veden převážně ze vzduchu a z moře. Byl objeveny bezledové zóny. Vše bylo řádně fotografováno a dokumentováno. Územní nárok měl být zpečetěn shazováním kovových háku se svastikou z letadla, které se měly zapíchnout do ledu. Plavidlo se po několika týdnech vrátila zpět do rozbouřené Evropy. Toť ve zkratce historie. Teď kniha.

Jak uvádí autor, kromě postavy Hermanna Göringa, jsou všechny ostatní osoby čisté fikcí, stejně jako ostrov Astropos, přesto v několika činech na začátku a místech spatřujeme odraz reality. Je vám povědomé pózování posádky Schwabenlandu s vlajkou s hákovým křížem, kterou drží jeden z nich za cíp? Máte pocit, že jste mohli slyšet o velikosti obsahu nákladu uloženého v podpalubí plavidla? Tak vám mohu říci, že se autor nechal inspirovat, ba přímo čerpal z reálií třetí antarktické výpravy Němců na jižní pól. Děj je nám vyprávěn (zejména) z pohledu amerického pilota Harta nájmutého Němci jako odborníka na polární oblasti a létání v těchto podmínkách. Úvod jeho osobnosti není nijak složitý a počáteční události nám dávají dost najevo s kým máme čest. Rychlé poté navazuje cesta do Němec, nalodění na Schwabenland a plavba na jih. Čas je vyplněn vzájemným oťuávaním s několika členy posádky a výpravy, mezi kterými vyčuhuje bioložka Greta, jediná žena na palubě, a umíněný politický komisař Drexler, jehož přičiněním dojde k nenadálým událostem, které již nejsou v souladu s historií a jsou plně v režii fantasie autora.

Astropos je líčen živými barvami, takže máte ostrov živě jako na dlani, včetně vraku norské lodi a její mrtvé posádky, taktéž scenérie kaldéry, planiny s zamrzlým jezerem a jeskyně tvoří nepatrné jeviště událostem, které by mohly změnit tvář válečné Evropy. Odhalení smrti Norů a jejího původce v hlubinách jeskyně eskaluje až do momentu odplutí Schwabenlandu domů, kdy se oddělují osudy Harta a ostatních Němců na dlouhé roky, než dojde opět k jejich spojení uprostřed rozpadajícího se Německa a opět na půdě ledového ostrova.

Ledová říše je čtivé dobrodružství na pozadí méně známé historie (leč z ní jen lehce čerpá), ale nemohu si odpustit pár poznámek. Nepozdávalo se mi několik slabých míst, které tvořily spíše oslí můstek, než aby plnila plnohodnotnou část knihy. Míním Hartovo šťastné nalezení deníku přeživších Norů, zatajení jeho obsahu a pozdější meziúdobí než se náš hrdina opět setká se svou milou po násilném odtržení na ostrově. Jde o ty pasáže, které se měly dle mého zasloužit více rozepsat, ale chápu, že se autorovi buď nedostávalo času či nápadů. Podobné lze klasifikovat Drexlerovo vyznání o způsobu zvrátit průběh války ve prospěch Německa, které bylo možno rozuzlit téměř již na počátku. Lze ještě podotknout, že Hart byl muž s opravdovým štěstím i smůlou zároveň, jak už podotkl Drexler, čímž dostával do varu Němce i občas mě. Bylo opravdu velmi neuvěřitelné nakolikrát se dokázal vyhnout jen tak tak blízké smrti, zvláště na konci, kdy měl být jeho osud zpečetěn kolem "divoké padesátky". No, nakonec vše šťastně dopadlo...

29.12.2022

Existuje obdobný komiks (Justina a Julieta), se stejnými postavami, ale s rozdílnou kvalitou. Bohužel musím takto v úvodu konstatovat, že Justina se v tomto porovnání nevydařila na mnoha úrovních: kresba, děj, explicitnost. Kresba má určitě své kvality, ale již nehýři toliko detaily mnohých erotických praktik, jako konkurent. V tomto navazujeme na příběh, který je více okleštěn, než eunuch. Chybí mi v něm plynulé přechody, kterých se nám v Justina nedostává. Kdybych neměl povědomí o scénáři z Justina a Julieta, nerozuměl bych tomu natolik, abych mohl příběh De Sadeho docenit jako geniální.

29.12.2022

Výprava do BDSM duše a předválečných 30.let minulého století je roztodivna z mnoha důvodů. Kresba, pojetí i samotné "sádlo-máslo" hrátky. Předem musím do záznamu podotknout, že taková podoba sexu není můj šálek čaje, přesto jsem měl tu čest číst alespoň pár komiksů podobného ražení, jako "Justina a Julieta", "Justina" a skvělou sérii "Sunstone". V této hromádce žánrově stejných titulů bohužel "Příběh O" jen o bičík dominy posouvá "Justinu" na poslední místo.

Moje výtky směřují k tomu prvnímu, co upoutá náš zrak, tedy ke kresbě. Někdy jsem byl ve vytržení jak až umělecky to působilo, jak správně dokázala vystihnout ducha doby, ale někdy jsem se musel podivovat nad perspektivou a podobou lidí. Byl jsem roztrpčen zejména z vyobrazení žen s natočenou hlavou do strany, kdy do prostoru vystrkovaly ostře řezanou bradu, která jakoby nepatřila někomu z něžného pohlaví, ale spíše muži v ženském hávu. O příběhu toho moc neřeknu, protože jde opravdu zejména o ukojení dominantních či submisivních tužeb mnohdy bez špetky náznaku erotična. Jde tedy v tomto žánru o čistou účelevost, kterou ocení jen zapálení jedinci, než masy.

2 29.12.2022

Kniha je to dosti objemná a obsahuje velkou spoustu různorodého obrazového materiálu i textu. Prvotní seznámení se Ztracenými dívkami tak může být matoucí. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že jsem musel knihu odložit a vrátil jsem se k ní o dost později. Kdo však přečká první úskalí a nenechá se strhnout proudem opovržení převážně díky zvláštnosti malby, ten pozná úchvatnost tohoto erotického komiksu.
Rovnou potvrdím, že ilustrace nesou největší díl úspěchu, i přes nejednoznačnost kvality, který kombinuje několik stylů a inspiruje se díly jiných velikánů. Scenérie mohou občas připomínat malůvky od dětí, jindy umělecké dílo. Rozdíl je hlavně v detailech, zvláště při pohledu do očí, na tváře nebo hebkost kůže. Vzniká tím nemnohdy dojem, že hledíte na fotografii.

Příběh lze stavět do dvou rovin, tu, která se odehrává v realitě počátku dvacátého století, a té, ve které se stírá skutečnost s fantazií. Realita je zobrazená krapet fádně, o atmosféře nelze ani hovořit a zápletku by jste sotva pohledali. Když se ovšem ponoříme do snění, tak zrázu negativa ustupují pohlcujícímu naprostému vzrušeni. Pozor, některé scény lze číst jen na vlastní riziko, protože tohle jde na hranici a mnohdy ji i překračuje.
Kontroverznost několika pasáží je sporná i v dnešní uvolněné společnosti. Zejména přijetí sexuálních fantazií dívek, jež ještě nedovršila osmnácti let, a hrátky Wendy s mnohem starší představitelkou Alenky. Kontroverze se nedotýká pouze věku účastníků, protichůdné myšlenky musí vyvolat i sexuální styk dvou jedinců stejného pohlaví - a nebavíme se jen o uvedených lesbických hrátkách. Explicitnost některých scén je diskutabilní, přesto nikdy nepřecházejí v naprostou sodomii bez ohledu na okolností a udržují si svůj podíl erotického podmanění.

Kniha mi v mnoha ohledech připomínala Lady Fuckinghan od O.Wilda, jelikož se nebála vykreslit živými barvami, co spisovatel devatenáctého století dokázal jen slovy. Použitý jazyk je někdy vzletný, jindy obyčejný, ale výsledný počin je vždy stejný: Vzrušení! Nic jiného. Bez ohledu na formu textu, či techniku malby, jde o to, nakolik je člověk vtažen do vlastních erotických fantazií prostřednictvím tři žen, které se setkaly v jednom zapadlém hotýlku v Alpách.

Jak na začátku, i konci je aktérem zrcadlo. Odráželo minulost, přítomnost a fantazie všech, kteří dali nahlédnout do své duše. Díky tomu jsou poslední momenty knihy posmutněle. Četl jsem knihu dlouhé večery, kdy se naskýtá nejvíce čas na soukromí a rozjímání. Fantazie běžela naplno a živočišná touha taktéž dala občas o sobě znát.
Která z představitelek a jejich povídek vás okouzlily nejvíce?

2 29.12.2022

Neměl jsem čest čísti knižní podobu tohoto příběhu od toho svérázného markýze, tudíž tento komiks je mé první střetnutí s tímto kontroverzním autorem a jeho dílem. A když hovořím o díle, tak s velkým D! Jsem téměř nadšen nakolik je tento komiks vydařen a obdařen. Nejsem zastáncem BDSM praktik, neprovozuji homosexuální styk, zoofilii, pojídání exkrementů, znásilňování a jiné zvrhlostí, kterými se De Sade s láskou detailně zaobírá, přesto v této (obrazové) podobě, ve které je nám to vše představeno, má něco do sebe a lze ji přiřknout cosi erotického.

Narozdíl od jiného podobného komiksu (Justina), je tento zábavný od začátku do konce. Příběh obou sester napříč časem je pobuřující i neuvěřitelný zároveň (tedy určitě část věnovaná Justině). Ukazuje společenské poměry osmnáctého století a možná se chce říci, že baroko bylo více zhýralé než dnešní otevřená společnost. Lascivnost dob minulých se nemůže rovnat upjatosti současne kultury.

V tomto kontextu nakousnu ještě De Sadeho filozofii naprosté (sexuální) otevřenosti, pokrytectví schovaného za etiketou morálky a víry. Jako takové jde o politický manifest, se kterým se musí aspoň v jistých bodech každý sesouhlasit. Zda však souhlasíme s praktikováním, je otázka jiná. Důvody mohou být prosté: hygiena, strach z bolesti, nulová erotická tužba z dané praktiky atd. Jsou ovšem zaručeně případy, které jsou na pomezí. Za konkrétních podmínek jsme ochotni tuto mez překročit a zakousnout se do zakázaného ovoce, ale obyčejně pro ostýchavost a ze strachu z názoru druhých k tomu nakonec nesvolujeme. Tento komiks dá nahlédnout do hlubin naší temné duše a nastaví zrcadlo vlastnímu strachu.

PS: Na konci se hovoří o závěru prvního svazku, tudíž je nabíledni, že by měl existovat i svazek druhý, leč bohužel žádný v ČR nevyšel. Existuje sic komiks se stejným obsazením zván "Justina", který může dát najevo o pomyšlenem konci, ale nijak závazném.

2 29.12.2022

Forma ležící mezi životopisem, pojednáním, soukromou zpovědi a vyjádřením názoru k mnoha kapitolám druhé světové války. Touto knihou se nám dostalo sondy do obyčejného života Japonce v období Šówaa zejména osoby vojáka sloužícího své vlasti. Tameichi ukázal poměry vládnoucí mezi nižšími hodnostmi a vyššími šaržemi, stejně jako neutuchající loajalitu bojovat za císařství, přestože si někteří mohli být vědomi okolností za kterých válce vypukla. Tento sebekriticky přístup prostupoval celou knihou. A nejednalo se jen o rozbor chyb Japonců, ale také Spojenců schopných neuvážených a nesmyslných činů. Čím déle jsem to četl, tím více se projevoval drastický rozdíl obou stran jak po technické stránce, tak i v oblasti taktické. Velkou vinu na tom neslo patolízalství, neflexibilnost a názor v neomylnost vrchního velení císařského námořnictva.
Až nástupem druhé poloviny války, kdy Japonci spíše ustupovali či v lepším udržovali pozice, se smyšlení některých velitelů klonilo k opuštění tvrdošíjného dodržování rozkazů. Bohužel už bylo příliš pozdě na radikální změny. Z popisu vyplynula řada chyb, kterých bylo dopuštěno. Nejednou byla v knize vyřknuta výtka k držení velkých plavidel Spojeného loďstva mimo zónu boje po téměř jeden rok. Řada mužstva z těchto lodí zlenivěla natolik až někteří piloti nebyli schopni rozeznat letadlovou loď od transportní. To se prokázalo na podzim 1943, kdy Japonci poznali svůj Pearl Harbor, když USA napadlo Bougainville, součást Šalamounových ostrovů.

Za řádu měsíců poté dosahuje Temeichi povýšení a funkce na pevnině jako vyučující školy posádek torpédoborců a později torpédových člunů. Z jeho popisu byla patrná vážnost přiřknuta torpédoborcům a dalším lehčím typům plavidel než byly bitevní lodě, letadlovky a bitevní křižníky, jež samozřejmě také měly své nezastupitelné místo ve válce. Jejich důležitost bych přirovnal německým u-bootum. Jednalo se o nejpočetnější plavidla, která nesla největší břímě vojny na moři, byly nuceny mnoha neskutečných výkonů, stejně jako transportních úloh, které musely vykonat.

Bylo s podivem číst o kritice jinak opěvovaného admirála Isoroku Jamamota, který stál za mnohými nezdary Japonců po bitvě u Midwaye. Autor ukázal, že nepíše o ničem, o čem nic neví či nemá z důvěryhodných zdrojů (aniž by papouškoval již mnohokrát vyřknuté). Mnohdy tak byl svědkem činů, které byly s ohledem na převahu Spojenců či Japonců nevyužité, což potvrzuje často jim opakovaným slovem "záhada". Z toho lze usuzovat o charakteru "nepotopitelného kapitána", jako osobě skromné a přímé, vyjadřující svůj názor bez přikrášlení.

Jedná se vskutku o zasvěcenou knihu zachycují mnohé aspekty nevídanou formou. Tameichi dokázal zaujmout svým písemným projevem a vtáhnout do události, jako by jich člověk byl sám účasten. Pravdou bylo, že jsem četl vzpomínky někoho, jehož národ stál za jednou z nejhorších krvavých události 20.stoleti, ale nemohl jsem si pomoci a někdy jsem musel fandit Japoncům.

29.12.2022

V ohledu na předchozí mnou čtenou knihu o ponorce U-234 jsem navázal na téma volbou tohoto titulu. Japonská špionážní síť byla vskutku rozlehlá. Diplomaticko-ekonomicky vliv Japonska sahal dokonce do takových dálav, kde bych to při prvním uvažování téměř nečekal, jako latinská Amerika (Panama, Mexiko, Chile, Argentina) nebo i na píseček Nacistů, do staré Evropa (Španělsko, Itálie, Švýcarsko). Japonsko tvořilo tak tajné buňky v částech světa, o kterých jsem se domníval, že byly ve sféře vlivu USA nebo Němců. Japonci mnohdy s nacisty nejen spolupracovali, koexistovali ale i konkurovali. Bylo vidět, že vliv a moc nad světem chtěly obě strany.

Imperiálnímu vojenskému tažení mnohdy předznamenávaly letité pokusy ovlivňování na mnoha úrovních. Do USA Japonsko vyváželo svou kulturu, jako filmy, a manipulovalo s politickými hnutími za práva menšin. V jihovýchodní Asii pro změnu získávalo vliv díky dovozu levného zboží, což jí umožnilo na místní úrovni řídit události.
Jižní a střední Amerika za druhé světové války možná stály mimo hlavní bitevní pole v Evropě a Pacifiku, přesto měly i v této hře mocností své místo. Uvnitř kontinentu bujel politický boj o moc a teoreticky i válečný konflikt, když např. Argentina požadovala dodání německých zbraní k obraně proti "okolním nepřátelským silám". Všechny státy jižně od USA de facto sloužily jako potencionální základny pro špionážní síť Osy, což také byly, ale jen pár států se stalo opěrnými body, ať to byla Brazílie či známá bašta Němců a fašismu nakloněna Argentina.

Kniha zmiňuje i nelehkou situaci kolem útoku na Pearl Harbor, kterého si Američané byli velmi dobře vědomi, však tuto skutečnost utajili ve jménu vyššího dobra. USA se rozhodlo obětovat několik tisíců na úkor milionů, které by vyzrazení odhalení japonského purpurového kódu mohlo mít na průběh války. Práce šifrantu znamenala mnohdy pomyslný jazýček na vahách vítězství a prohry. Nebýt jejich práce bitva o Midway by se nikdy neudála, jak ji dějiny popsaly, a napnuté síly Američanů by byly dislokovány zcela jinde.

V přelomovém roce '43 byl vidět obrat ve vývoji války na mnoha úrovních. Špioni Osy měli ztíženou práci natolik, že mluvit o špionážní sítí už nelze. Neutrální (jen když se mu to hodilo) Španělsko bylo v časech začátku války pro Japonsko zemí zaslíbenou, ale po tomto roce vypovědělo pod tlakem Spojenců (zastavení dodávek ropy) spolupráci s Osou, se kterou dříve paktovalo se, leč stále docházelo na zákulisní scéně ke spolupráci.

Občas bylo těžké určit dle kterého klíče se autor řídil při třídění jím sebraných údajů. Na knize mi nevyhovovala jakási roztříštěnost a nerovnoměrné uspořádání. Kniha nesledovala vývoj špionážní sítě Japonců chronologicky, ani se zaměřením na konkrétní místa jejího působení jak by se čtenář domníval a vyhovovalo o vytvoření přehledu. Mnohá téma jako spolupráce Japonců s Němci bylo formou vždy krátkých textů a mnohdy rozesety napříč desítkami stran knihy. Až na tento nedostatek je tato publikace dost obšírná, aby dala nahlednout do zákulisí. Kniha by měla být také upozorněním před hybateli světového dění, kteří se snaží opanovat nová území, zdroje a získat jejich obyvatelé na svou stranu v nečisté hře zákulisních pletich.