wimpzk komentáře u knih

Dobrý voják Švejk. Kdo by ho v našich luzích a hájích neznal!? Ale pozor, je postava Švejka skutečně všeobecně známa z její původní, tedy knižní podoby? Obávám se, že nikoli. Daleko známější a tedy i citovanější je Švejk z jeho filmového dvoudílného zpracování z 50. let, a proto pokud dnes člověk znalý knihy vede diskuzi o Švejkovi, musí počítat s tím, že druhá strana zná ponejvíce jen filmové zpracování. Nechám stranou, nakolik je toto zpracování filmařsky zdařilé, ale myslím, že snese srovnání s knižní předlohou a určitě mu ostudu nedělá. Musí se samozřejmě počítat s jistou dějovou redukcí, tak jako i s méně prokreslenými jednotlivými postavami, ale celkové vyznění filmu, jeho nálada a především herecké ztvárnění postav není v rozporu s knihou.

A jaká je tedy kniha, resp. první dva díly? Jedním slovem dokonalá. Původně jsem zde vypisoval, co vše mě na knize zaujalo, ale bylo by to psaní na několik stránek a já nechci nudit. Zvlášť, když se jedná o humoristické dílo. Hašek uměl psát, jeho čeština je excelentní. Vykreslení děje, charakteristika postav, tragikomické situace, Švejk balancující na hraně geniality a idiotství, to vše tak sedí pohromadě a tvoří kompaktní celek, že je až k nevíře, že Hašek psal vše z první ruky, nedělal si žádné poznámky či rešerše. A co dělá tuto knihu nesmrtelnou a jednu z nejpřekládanějších v moderní české literatuře? Myslím, že především fakt, že Hašek popsal poměry vládnoucí v C.K. armádě v době I. Světové války takovým způsobem, že je lze aplikovat na jakoukoli armádu, resp. na jakýkoli válečný konflikt a tím je tato kniha nadčasová.

Závěrem musím přiznat, že jsem se se Švejkem v knižní podobě poprvé setkal již na gymnáziu. Tehdy to byla více méně povinná četba, ačkoli naše moudrá češtinářka nám dala vybrat z několika knih, takže jsme si v rámci možností mohli knihu zvolit. Znal jsem tehdy již oba filmy s Hrušínským, ale když jsem se začetl do knížky, chvílemi jsem se přistihl, jak se nahlas a srdečně směju. To se mi nyní již nestalo, ale rozhodně mě i dnes mnohé situace z knihy velmi bavily a žasl jsem, jak si Hašek dokázal dělat legraci snad úplně ze všeho.

5 28.02.2024

Jaký byl vlastně autor, jehož význam zůstává stále nedoceněn jak u nás, tak kupodivu i v německy mluvících zemích? Tyto povídky, které J.Mühlberger vydal pár let před svou smrtí v německém exilu (či vyhnanství, chcete-li), vzbudily tehdy jen nepatrný zájem německých čtenářů. Vyznává se v nich z lásky ke svému rodnému trutnovskému kraji a to pohledem dítěte i dospělého. Ožívají zde figurky podivínů a nezapomenutelných figurek místního obyvatelstva. Postupně se v knize dostává ke slovu téma spolužití Němců a Čechů a v poslední části knihy autor trefně popisuje, jakým fatálním zásahem do života obyčejných německy mluvících obyvatel trutnovska byl jejich odsun (či vyhnání) z Československa po r. 1945. Sám J.Mühlberger byl odsunem postižen a jakkoli si u prezidenta Beneše díky svým kulturním předválečným zásluhám vymohl, že si s sebou do Německa může vzít všechny své spisy a rozsáhlou knihovnu, svůj domov a rodný kraj si mohl odnést jen jako živou vzpomínku ve svém srdci. Jaké to je, žít navždy s vědomím odloučení od své domoviny, do které se již není možné vrátit, a kde navíc nezůstal kámen na kameni, tak to lze mezi řádky vyčíst právě z povídek tohoto pozoruhodného muže. On sám se vyhýbá prvoplánovému patosu a sentimentu, avšak smutek, žal a melancholie zde stejně vystupují na povrch. Nad posmutnělostí se však jako duha klene láska k domovu, kterou si Mühlberger uchoval až do konce života. A v těchto povídkách tato láska žije dál.

1 28.12.2023

Tato antologie povídek našich rodáků německého jazyka, jež vyšla v polovině 90. let 20. století, mě ke čtení lákala již delší dobu. Dokonce jsem dvakrát začal tuto knihu číst, ale nikdy jsem se nedostal dále než přes 2-3 povídky. Až nyní nazrál čas a knížka si mě sama přitáhla a nepustila...Čtení radostné (tolik originálních a podnětných textů) i poněkud smutné (od některých autorů zde celkově v překladu vyšlo buď velice málo - Leppin, Baum, Winder aj., a nebo vůbec nic - Wiener, Kornfeld, Brand).Ale nejsmutnější je fakt, že na tyto autory již neměl po r. 1945 kdo navázat. Snad s jedinou výjimkou (Lenka Reinerová).
Osudy autorů textů této knihy byly rozličné a mnohdy tragické. Pojďme si těmito povídkami připomenout autory, kteří byli našimi sousedy, milovali tuto zem a navždy ji ztratili. A my ztratili je.

24.12.2023

Kurt Krolop byl poprávu v české germanistice pojmem. Již jeho životopis krásně ilustruje spletité cesty, kterými se naši německy mluvící rodáci často v průběhu bláznivého 20. století museli prodírat. Krolop jako literární historik-germanista udělal nejen pro českou germanistiku obrovský kus práce a bez jeho přispění by bádání na poli Pražské německé literatury neneslo tak bohaté plody.

Tato kniha je spíše než populárně naučnou publikací daleko více vědeckou prací. Je zde patrné autorovo silné odborné zaujetí a perfektní znalost tématu, což je doloženo četnými odkazy na primární zdroje. Pro mě osobně byly cenné informace o vztahu pražských německých literátů ke Karlu Krausovi, resp. k jeho časopisu Die Fackel (Pochodeň) a naopak o Krausově kritickém zaujetí pro německý jazykový ostrov v srdci Čech.

Vše nicméně odvál čas, nezůstal kámen na kameni, v Praze se již německy dávno nepíše, ani nediskutuje v kavárnách. Avšak četné dílo mnoha slavných i zapomenutých německy píšících autorů jako svědectví tehdejší bohaté kultury Čechů, Židů a Němců zůstává.

1 03.11.2023

Má první kniha od tohoto autora. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. A nevěděl jsem to ještě dlouho poté, co jsem se do knihy začetl. Až postupně mi začal příběh dávat smysl. Jake Hersh je postavou tragikomickou a v mnohém rozporuplnou. Na jedné straně nadaný a snaživý mladý režisér, na straně druhé zmítaný pochybnostmi o sobě, svém povolání a o smyslu existence vůbec. Život mu zkomplikuje jistý Harry, což Jakea dovede až do soudní síně. A pak je tu také samozřejmě ta obsese bratránkem Hershem, který celý život Jakeovi uniká a k němuž jakožto jezdci z ul. Sv. Urbana se Jake upíná. V průběhu četby mě napadlo, že tento román je, jako kdybych se díval na film, jehož scénář napsal Philip Roth a po svém ho pak natočil Woody Allen. Je zde plno židovských stereotypů, notná dávka humoru, ale i smutku. Údajně je tento román z knih M. Richlera nejvíce autobiografický. Jsem proto zvědav na další knihy tohoto autora.

1 03.11.2023

Dnes se mi již málokdy stane, že by mě nějaká kniha po jejím zdolání zasáhla a vykolejila natolik, že bych měl na zbytek dne a i den následující velmi intenzivní zážitek něčeho neobvyklého a v tomto případě i děsivého. V případě této knihy to však bylo ještě horší. Ale popořádku.

Na stránkách Českého rozhlasu jsem na sklonku tohoto léta krom jiného narazil i na možnost poslechu z četby na pokračování Fuksova Příběhu kriminálního rady. Zvláštní je, že když o knize i nyní přemýšlím, stále mylně se mi na do vědomí dere název Případ (nikoli tedy „příběh“) kriminálního rady. Sám nevím proč, ale nemůžu se toho zbavit. Dosud jsem od Fukse četl pouze Obraz Martina Blaskowitze, novelu s motivem událostí 2. světové války. Jinak jsem samozřejmě snad jako každý znal fenomenální filmové zpracování Spalovače mrtvol. Čili literaturou Ladislava Fukse jsem byl dosud praktický netknutý. Z komentářů zde na databázi jsem se dozvěděl, že jde o velmi zvláštní knihu s ještě neobvyklejším závěrem. A jedním dechem také to, že se zde objevuje jakási detektivní linka, ale o detektivku v pravém významu nejde.

Samotný příběh mě velmi rychle pohltil. Četba v podání Jana Hartla mě přitahovala jako magnet a nutila mě pouštět si několik epizod za sebou. Vnímal jsem velmi tísnivou a naléhavou atmosféru, která stále zesilovala a vyvrcholila ve skutečně neuvěřitelný konec, po kterém mi bylo až do konce dne nevolno. Druhý den jsem se snažil o knize načíst co nejvíce informací a ujišťoval jsem se, zda jsem závěru knihy dobře rozuměl. Ano, rozuměl, ale o mnoho lépe mi kvůli tomu nebylo.

Musím říct, že mi asi bude chvíli trvat, než sáhnu po další Fuksově knize, či než si případně poslechnu další načtení některé z jeho knih (je-li jaké). Mezitím sáhnu po veselejších a city méně jitřících knihách. Ale na Fukse jsem rozhodně nezanevřel. Jen se musím trochu sebrat.

4 04.10.2023

Karla Gotta jsem vždy v rámci české (československé) kultury vnímal spíše jako jakousi bizarní postavu, která dokázala suverénně plout na lodi české pop music jak lety šedesátými, tak i léty normalizačními a kupodivu i po sametové revoluci. Jeho hudba a projev mi byly vždy cizí. Když však Český rozhlas začal poměrně masivně propagovat Gottovu autobiografii, tedy knihu s názvem Má cesta za štěstím, která byla navíc částečně namluvena umělou inteligenci, jež mistra, resp. jeho hlas vzkřísila, tak zvědavost překonala mou nechuť a zkusmo jsem si poslechl první epizody četby na pokračování. Nakonec mě celý seriál chytl - snad i díky podmanivému načtení Igorem Barešem a takto jsem prošel celou knihou až do konce.

Nevím, kdo všechno Gottovi pomáhal s napsáním knihy, ale určitě text prošel pečlivou editací a rešeršemi, protože není v silách nikoho, aby si detailně po tolika letech vzpomněl na tolik podrobností ze soukromého, ale i z profesního života. Na knize mě překvapilo několik věcí. Protože nechci prozrazovat nic z obsahu knihy, tak snad jen obecněji můžu napsat, že mě zaskočilo, jak K. Gott o sobě alespoň v této knize pochyboval, jak si v mnoha ohledech nebyl jistý apod. Kdo znal Gottovo sebejisté a sebevědomé vystupování, tak ho určitě tento rozpor přinejmenším zarazí.

Nakonec jsem rád, že jsem si celou knihu poslechl. Znovu musím vypíchnout bezvadné načtení knihy Igorem Barešem a pokus s umělou inteligencí se rovněž vyvedl. Vůbec není poznat, že jde o neautentický počítačově vytvořený hlas. Až mě to trochu děsilo, tak dokonalé to je. Nad obsahem knihy mám mnoho otazníků, ale dnes se již nelze mistra dodatečně doptat na některá sporná místa a i kdyby, byl bych o mnoho moudřejší?

2 04.10.2023

Kdo z germanofilů německy mluvících zemí by neznal krále pražských dekadentů počátku 20. století Paula Leppina. Mezi českými germanofily je P. Leppin samozřejmě také známé jméno, leč tento je až na dvě výjimky odkázán na díla vydaná v originále. Těmito výjimkami jsou: Daniel Ježíš a Severinova cesta do temnot. Proč deficit vydávání překladů děl tohoto výjimečného autora trvá i více než 30 let od sametové revoluce, toť záhada, již se mi dosud nepodařilo objasnit. Snad se ještě dožiji toho, že nějaký osvícený a nadšený nakladatel někdy v budoucnu opráší tohoto u nás pozapomenutelného spisovatele a podnítí vydání i dalších překladů jeho děl. Do té doby nezbývá než přelouskávat originály.

Kniha rozsahem nevelká, avšak co do obsahu a čtenářského zážitku významná. Leppin umí velmi dobře popsat jak postavy, tak i kulisy děje, tedy starou Prahu. Příběh je temný, svíravý, beznadějný. Než se čtenář naděje, příběh je u konce. A obdivovatelé G. Meyrinka si také přijdou na své...Mistrná próza

1 11.09.2023

Od této knihy jsem absolutně nic nečekal. Dlouho zralá v mě knihovně až nastal její čas. A byl jsem nakonec příjemně překvapen. Celkem uvěřitelný a napínavý příběh s teroristickým motivem z poloviny 70. let v Americe. Škoda, že autor poté již psal jen sérii Hannibala Lectera, což je samozřejmě klasika a autor si tím získal mezinárodní renomé, nicméně je to poněkud monotematické.

01.09.2023

Zvláštní kniha. Dělala na mě dojem, že ji autor vlastně ani nechtěl napsat, ale když nakonec po peripetiích s povolením cesty do Severní Koreje mohl do této země konečně vycestovat, tak musel natočit i televizní reportáž a tyto zápisky mu sloužily jako podklad pro dokumentární film. Zápisky ničím nepřekvapí. Kašírované výjevy ze života prostého lidu korejského, urputná snaha domorodců ukázat nesvobodnou zemi v co nejlepším světle, kult osobnosti na každém kroku, špatně maskovaná hospodářská zaostalost země...Kniha neurazí, nenadchne.

2 27.08.2023

Tento příběh jsem poprvé četl někdy v 8.-9. třídě ZŠ a myslím, že až po Veteránech, kteří mě nadchli...Dnes po 30. letech mi tento pouštní příběh z 2.sv. války opět ožil pod rukama. Stejná a přeci tak jiná kniha. Komunistickému poselství, které Lambert do knihy vtiskl, se dnes již směju, nikoli tak příběhu samotnému. Lambert uměl napsat silné a uvěřitelné postavy. Válku nijak nepřikrášluje, naopak líčí ji dost syrově až odporně a nemá iluze ani o lidských charakterech...Rád znovu sáhnu i po Veteránech.

1 24.08.2023

Tuhle Vieweghovu novelu mám rád. Proč? Je to přiznaná nadsázka. Navíc si Viewegh utahuje nejen z literárních kritiků a nenadaných studentů, ale samozřejmě i ze sebe a své literární slávy. Kromě toho zde Viewegh s nadhledem a jemným humorem reflektuje své učitelské působení v dávno zaniklé Literární akademii Josefa Škvoreckého a ukazuje nám, jak výuka tvůrčího psaní tehdy na začátku milénia probíhala na český způsob.

29.07.2023

Další z mých literárních návratů do dob gymnaziálních. Tehdy v 1. ročníku byla pro mě četba Procesu ranou těžkým kladivem mezi oči. Tak tak jsem to ustál, ale následky jsem pociťoval dlouhé roky poté. Jak absurdní a přitom tak realistické. Dnes po více než 25. letech se mi po přečtení tohoto románu již jen lehkým mravenčením připomněla dávno zahojená rána. Po 30. letech, ve zralém věku a po tolika odžitých a ještě daleko absurdnějších situacích musím konstatovat, že Proces není vůbec absurdní četbou, ale navýsost vizionářským a nadčasovým dílem a právem jedním z nejdůležitějších románů 20. století.

4 04.07.2023

Martin C. Putna touto rozsahem útlou, ale co do obsahu poměrně bohatou knihou vyplnil další z mezer z oblasti religionistiky. V samotném názvu knihy se skrývá výstižný popis obsahu publikace. Ano, jde o pokus, nikoli o vyčerpávající a vševysvětlující dílo. Navíc jde o pokus o integraci Křeštanství a homosexuality, což je vzhledem k jistému napětí mezi těmito dvěma pojmy skutečně pokus více než odvážný. Ale je dobře, že se o to M.C.Putna v rámci svých možností v r. 2012 pokusil. Dnes, tedy o více než 10 let později, je situace poněkud jiná, řekl bych, že ještě o něco méně konfrontační a to i mezi křesťany a homosexuály v církevním prostředí, nemluvě o celospolečenské situaci. Nicméně myslím si, že spousta nevyjasněných otázek mezi křesťanstvím a homosexualitou zůstává i dnes a bude zajímavé sledovat, jestli na tuto publikaci naváže někdo další, případně či zda sám M.C.Putna svůj výzkum v této oblasti neaktualizuje.

1 24.04.2023

Na tuto knihu jsem se těšil, zvlášť když již není prakticky k sehnání a také proto, že mě coby tehdejšího studenta germanistiky zajímal pohled autora, který sám pochází z česko-německé rodiny, germanistiku vystudoval a byl velmi činný v otázce česko-německé kulturní vzájemnosti v období 1. republiky.

Musím přiznat, že jména většiny zde uváděných autorů a to zejména z pohraničních oblastí tehdejšího Československa mi nic neříkají. Jde o autory, kteří jsou i z pohledu současné německé germanistiky zapomenuti. Nicméně zcela bez významu zmínky o této regionální německy psané literatuře českých zemí nejsou. Naopak. Cenný je autorův pohled na charakter takto psané literatury tak velmi se odličující od tzv. pražské německé literatury.

Škoda, že sama osobnost Josefa Mühlbergera je v naší zemi nedoceněna nebo spíše ještě ne dostatečně oceněna. Snad až další výzkum v oblasti germanistiky vynese tohoto autora opět na výsluní zájmu.

24.04.2023

Celkem vtipně a s nadhledem napsané paměti, v nichž se samozřejmě autor nevyhnul ani již notoricky známým událostem ze svého života (rozkol s nakladatelem, rozvod, milenky), takže co do obsahu žádné velké překvapení, protože v nesčetných rozhovorech na sebe p. Viewegh již téměř vše prásknul. Přesto jsem si tyhle memoáry rád přečetl.

2 13.04.2023

Tato sbírka povídek se mi četla ne příliš snadno a knihu jsem často odkládal i na několik týdnů. Proč? Snad asi nejvíce proto, že některé texty na mě působily více než nehotovým dojmem. Jako kdyby si Kafka místy jen pohrával s nějakým tématem a vůbec netušil proč. Na straně druhé jsou tu povídky, které člověka chytnou za pačesy a nepustí. Za zážitek z těchto povídek mi nakonec stálo celou sbírku přečíst. Škoda, že Kafka sám neměl dostatek sil, času, motivace atd. některé nehotové povídky dovést k finální uspokojivé podobě. Ale to by snad ani nebyl Kafka, kdyby se mu podařilo všechny texty dokončit (a ještě s nimi byl sám spokojen).

12.04.2023

Během čtení těchto deníků jsem si stále překvapeněji až s jistou bolestností postupně uvědomoval, jak vlastně málo jsem Kafku znal, resp. jak zkreslený obrázek jsem si o něm měl. Tak předně jsem netušil, jakým bohatým společenským životem Kafka žil. Překvapilo mě, že velmi obdivoval divadlo a zvlášť měl slabost pro divadlo hrané haličskými židy v jazyce jidiš. Také jsem netušil, jak moc se trápil vlastními nedostatky ať už domnělými nebo skutečnými a to až tak, že jej to limitovalo ve vlastní tvorbě. Kafka z těchto deníků pro mě vyčnívá jako chodící pochybnost věčně se potácející nad propastí zmaru vlastní existence. Na druhé straně Kafka používá jazyk tak dovedně až mistrně, že je vskutku na pováženou, že si tak nevěřil. Jeho literární fantazie a schopnost užívat neotřelých a velmi obrazných přirovnání je fenomenální. Ne nadarmo se stal ve 20. století literárním fenoménem.

12.04.2023

Knihu jsem četl jak jinak než pouze během kouření dýmky. Pro znalce dýmkařského umění jistě nic převratně nového, ale myslím, že vždy potěší přečíst si notoricky známé věci, pokud je někdo popisuje s láskou a osobním zaujetím.

1 12.04.2023

Můj třetí příběh s Jackem Reacherem. Do poslední chvíle napínavá a místy velmi drsná kniha. Začínám mít tohoto literárního "spravedlivého" hrdinu moc rád.

3 12.04.2023