Deníky 1913–1923

12.04.2023

Během čtení těchto deníků jsem si stále překvapeněji až s jistou bolestností postupně uvědomoval, jak vlastně málo jsem Kafku znal, resp. jak zkreslený obrázek jsem si o něm měl. Tak předně jsem netušil, jakým bohatým společenským životem Kafka žil. Překvapilo mě, že velmi obdivoval divadlo a zvlášť měl slabost pro divadlo hrané haličskými židy v jazyce jidiš. Také jsem netušil, jak moc se trápil vlastními nedostatky ať už domnělými nebo skutečnými a to až tak, že jej to limitovalo ve vlastní tvorbě. Kafka z těchto deníků pro mě vyčnívá jako chodící pochybnost věčně se potácející nad propastí zmaru vlastní existence. Na druhé straně Kafka používá jazyk tak dovedně až mistrně, že je vskutku na pováženou, že si tak nevěřil. Jeho literární fantazie a schopnost užívat neotřelých a velmi obrazných přirovnání je fenomenální. Ne nadarmo se stal ve 20. století literárním fenoménem.

27.12.2019

1913-1923. To bylo posledních deset let Kafkova života (respektive tuším, že co Kafka napsal v roce 1924 bylo zničeno, pokud tedy byl schopen ještě vůbec psát). Deset let života plného podlomeného zdraví (tuberkulóza), věčného životního tápání, nedostatku sebevědomí (problémem dneška je, že sebevědomí mají lidé příliš), krachujících vztahů (nejen s Felicií) a nemožnosti je plně navázat - s tím se taky silně identifikuju. Obecně, tyhle zápisky mi připomínají ty moje vlastní čím dál víc. Lidé, co se nedokážou včlenit do společnosti a mít všechno to, co zajímá ostatní - auto, byt, každej rok na dovolenou, každej druhej víkend na návštěvu ke tchýni atd. Tohle jde absolutně mimo mě, mimo moji mentalitu.

15. září 1917: "Máš možnost, pokud tato možnost vůbec existuje, začít znovu. Nepromarni ji. Nevyhneš se špíně, která se z tebe vyplavuje, chceš-li proniknout hloub. Ale neválej se v ní. Jestliže je rána v plicích jen symbolem, jak tvrdíš, symbolem rány, jejíž zanícení má jméno Felice, zatímco její hloubka se nazývá ospravedlňování. je-li tomu tak, pak i lékařské rady (světlo vzduch slunce klid) jsou symbolem. Chop se tohoto symbolu."

Z poslední stránky, jediné, za rok 1923, už dští blížící se konec. Zároveň je to ale deník, takže obsahuje i pasáže, které nejsou tolik čtenářsky vstřícné a zajímavé, nebo se vám vůbec nechtějí číst, protože přeci jen nemají smysl a pravý význam pro nikoho, než pro jejich autora. Kafka psal většinu textů pro sebe - i když věřím, že v hloubi chtěl dojít ke spojení. A taky mě to přimělo k zamyšlení nad tím, jak člověk přemýšlí, když je blízko smrti, třeba jen pár let, pár měsíců, je to pořád jen nepříjemný život, s komplikacemi, ale ne nemožný a tak to berete jen jako jeho součást... pak se nemoc zhorší a vy brzo zemřete. Jen jsem vstřebával Kafkovy emoce a myšlenky v kontextu toho, jak brzo zemře a působilo to jako kdyby otázka smrti ani nebyla poblíž, až na občasnou zmínku. Kdy asi zemřu já?

15. II. 1920 (str. 232)
18. II. 1920 (str. 234)

Zaujalo mě, že Kafka se během let stavěl více a více negativně třeba k 'Proměně', kterou nejednou zmínil v negativním smyslu... já osobně ji taky považuju za ráj akademiků-honimírů, kteří si do významu příběhu zkrátka dohodí, co chtějí. Nejde o špatné dílo, ale jen protože je dostatečně liberální a přístupné ve svém obsahu, je protlačováno více než Kafkovy další, a podle mě zajímavější, práce (samotným Kafkou například nejednou zmiňovaný "Venkovský lékař", ze kterého mohl čerpat alespoň "dočasné uspokojení").

18. IX. 1917 "Roztrhat všechno."

"Všechno je fantazie - rodina, kancelář, přátelé, ulice, všechno fantazie, vzdálenější nebo bližší, žena ta nejbližší; pravda je však pouze to, že tiskneš hlavu proti zdi cely bez oken a bez dveří."

"V kanceláři pořád ještě počítají, že můj život začne jakoby teprve zítra, zatímco já jsem u konce."

Pro mě osobně fascinující a intimní (a chvílemi obtížné) čtení vzhledem ke vztahu, co mám ke Kafkovi. Vztahu, který si každý vypěstuje trochu jinak.