Příběh kriminálního rady

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Fuksova novela není pouhým detektivním příběhem. Autor před námi rozehrává psychologické drama, jež vyvěrá z konfliktů mezi otcem a synem. Odkrývá pohled na svět deformovaných vzájemných lidských vztahů. Viki, syn kriminálního rady, muže strohého, nesmlouvavého, ba až despotického, velmi trpí otcovou bezcitností. Příležitost vidí v dlouhém, bezúspěšném pátrání po vrahu dvou dětí, v němž se otec velmi angažuje. Ve své fantazii si představuje, že vraha vypátrá sám, a tak otce pokoří. Pečlivě studuje veškeré spisy týkající se případu (otec je má doma v pracovně), do plánu zasvětí i kamarády......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44105/big_pribeh-kriminalniho-rady-nVD-44105.jpg 4.4249
Nahrávám...

Komentáře (46)

Kniha Příběh kriminálního rady

Jadla
28. března

(+ SPOILER) Četla jsem celou noc. Ráno jsme zaspali, dceru jsem do školy tak tak stihla vypravit, ale nešlo jinak. Celou knihu jsem cítila obavu, úzkost, takový Damoklův meč, který se houpal nad Vikim, bezohlednou krutost otce, slabost syna.
Už dlouho jsem se nesetkala s knihou, která tak umně dovede vyvolat emoce i jiné, než pouhý preslazeny sentiment nebo strach jít v noci na záchod. Myslím, že Fuks je prostě mistr.

LenkaKT
29.11.2021

Je to typický Fuks, s repeticí, s detaily - vše, co na jeho textech miluju. Ale měla jsem problém se začíst, chlapec Viki mi přišel jako přecitlivělý trouba bez pořádných zájmů. Asi už jsem stará.


Elevant
17.11.2021

Příběh kriminálního rady bych zařadil mezi Fuksovy nejzdařilejší prózy, hned po bok Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol a Myší Natálie Mooshabrové. S těmito nejfuksovitějšími knihami má mnoho společného: Specifický jazyk, kterým hovoří vypravěč i postavy, jazyk nepřirozeně knižní, básnický, ale bez epitetonů, zastřený melancholickým oparem, šepotavý, pečlivě atrikulovaný, jak je to jen v psaném textu možné, zní jako pomalu plynoucí hudební skladba dosahující v tónech hektické hloubky i vzletné, lehce hrající výšky. Fuksův jazyk rozhodně nenapodobuje běžnou lidskou řeč, jeho funkcí je poetizace díla. Spolu s nejrůznéjšími stylistickými hrátkami, jako jsou repetice, scény, které nikam nevedou, hra se čtenářem a snaha o to svést ho na scestí, mystifikovat, obracet děj knihy tak, kam zdánlivě vůbec nesměřuje, ale kam ze zpětného pohledu musel dojít, to vše dělá fikční svět této i jiných autorových knih temně absurdní, pokřivený, poetický v tom směru, že je takřka fantastický. Příběh kriminálního rady se zdá být nadreálný díky autorově stylu, ve skutečnosti jde ale (na rozdíl od např. Theodora Mundstocka) o dílo vysoce realistické, dokonce víc, než by se na první pohled zdálo. Na kostru narativu typické detektivky, tedy žánrového díla charakterictického jistou fantastičností ve smyslu nereálné schematičnosti děje v zájmu dodržení žádoucích aspektů zánru krimi, je v této knize navěšen neuvěřitelně všední příběh mladého chlapce, jehož vztahy k okolí, především k otci, nepoznamenané v podstatě ničím vyjímečným, jsou vykresleny komorně, s velkým důrazem na psychologii a vnitřní citový život protagonisty. Pokud by se měla kniha hodnotit jako kriminální román, tak selhává, protože postava vrahaje naprosto nedůležitá, kniha nemá žádný napínavý děj, pohybuje se docela přímočaře - až do posledních několika desítek stran, které jsou mimořádně dramatické (opět zásluhou autorovy stylistycké a náznakové hry se čtenářem) a jejich vyústění, byť plné skrytých souvislostí, které především při čtení detektivek tak rádi odkrýváme. Nakonec je ale hlavní dojem, který z románu zůstává, dojem absurdity a kruté ironie. (SPOILER) Jak absurdní je životní situace kriminálního rady, který kvůli jednomu nicotnému a vyhnutelnému nedorozumění zavraždil vlastního syna, o kterém si myslel, že zastřelil malého chlapce, provedl to tak, že se dopustil naprosto stejného činu, z jakého syna neprávem vinil, a stal se tak pachatelem poslední vraždy ze série zločinů, které vyšetřoval, a které ho nakonec přivedly do výslužby? Nabízí se opět srovnání s Theodorem Mundstockem (a další SPOILER, tentokrát na stejnojmennou knihu), absurdním hrdinou, který se s hrozbou transortu do koncentračního tábora vyrovnává tak, že se připravuje na všechno, co by se mu na tomto neznámém místě mohlo přihodit, a přehlíží skutečnost, že lidský život je nahodilý a nepředvídatelný, což je mu tvrdě připomenuto policejním vozem, který ho srazí těsně před nástupem do transportu.

apq
03.09.2021

Dle mého názoru se kniha velice táhla. Určitě části mi přišly zbytečně roztažené na x stran a samotný konec byl také zklamáním.

Rup
01.05.2021

Musím říct, že mě naprosto iritovala naprostá rezignace na elementární stylistiku. Patrně tím autor sledoval nějaký záměr, leč hloubka jeho myšlenky ke mně nedorazila. Snad, že ústřední postavou je teenager, leč on není vypravěčem. Tedy za mě hvězda dolů, a to jsem rozmýšlel nad dvěma dolů. Nuže, vážení komentátoři, přesvědčili jste mě. Co se týče stesků na absenci vysvětlení na závěr, pak věru není třeba, táhne se příběhem jako Ariadnina nit. Stačí se lehce zamyslet; opustit linku oběť - vyšetřování - pachatel. Jedná se o psychologické drama, nikoli o klasickou krimi. Víc nedodám, mohlo by se už jednat o spoiler a to bych nerad.

konicekbily
12.12.2020

Moje první kniha od tohoto našeho autora. Kdysi dávno jsem viděl film Spalovač mrtvol - byl jsem z něho nadšen. A nyní po půl století jsem odhodlán si něco přečíst od pana Fukse. Způsob psaní mi připomíná Grehama Greena, chmurné a nejasné prostředí, pěkně vyšperkované postavy a nečekaný závěr.

tomasblazek
15.11.2020

Pět hvězd, bez debat. Příběh kriminálního rady. Tak to jsem si chtěl přečíst tuhle při tom kovidu něco milého, s takovou tou domácí pohodou. Řídil jsem se tím nevinným názvem knížky. HU... To jsem si ale dal. Protože tohle je Ladislav Fuks. Horrový příběh, u kterého ani po přečtení s jistotou nevíte, kdo je ten zlý/dobrý, jak to vlastně celé proboha bylo?! Stupňující se úzkost, postupující paranoidní nedůvěra ke všem postavám, které v příběhu figurují. Také mně proběhla hlavou po dočtení myšlenka: Fuks musel být psychopat. Velmi černá kniha, mistrovské dílo. (Necítíte-li se zrovna psychicky úplně dobře, tak si to raději přečtěte až někdy jindy.)

JP
14.02.2021

Závěrem slušně pochmurné, ale na Fukse mdlejší v absenci typické surreálné atmosféry, kterou třeba já osobně oceňuju na jeho knihách nejvíce a která v 'Příběhu kriminálního rady' ustupuje tradičnější krimi zápletce, pátrání a autorsky typické rozpětí, atmosféra a další se až tolik nedostavují (krom sporadických momentů, které dávají zakusit). Samozřejmě, Fuksovo tvůrčí období není jedna zmuchlaná hrouda, má svoje přechody, etapy, ve kterých se snaží věnovat odlišným tématům i žánrům, komponování autobiografických prvků do příběhu, to já všechno chápu. Typickým motivem je snad jen a hlavně Viki, kontrastující s postavou despotického otce (a taky ten zvláštní element komorníka). Pořád je to ovšem Fuks, takže je to nadstandartně dobře napsané a vygradované. Svým způsobem jsem si i vzpomněl na Spalovače - kriminální rada Heumann se ve svém temném vyznění, i v morálních postupech silně blíží Kopfrkinglovi.

1