whale77 komentáře u knih

Milé příběhy, úžasné obrázky, zajímavá slovensko-čeština (s nutnou potřebou dětem vysvětlovat – krpce, košár, žinčice,...), sepjetí s přírodou, první čtení – velká písmena, ne planý obsah. Milovala jsem jako dítě, s chutí jsem předčítala a doufám, že i naše holky po ní brzy sáhnou samy.

1 30.06.2018

Mám ráda tyhle sbírky bájí a pohádek z jiných zemí a kultur! Tady mi navíc sednula i „mentalita“ pohádek. Spravedlnosti bývalo učiněno zadost, občasná drastičnost se vyrovnala drastičnosti našich příběhů, ozvláštňujícím doplňkem byly postavy jako vozík, pijan nebo kuřák opia. Navíc se mi tu líbil i doplňující obsáhly rozbor toho, jak sbírka vznikala a proč a jaké typy pověstí v ní jsou.

30.06.2018

Jako dospělák s radostí čtoucí hravou, krásnou a nekonečnou češtinu jsem si tuhle knížku opět, už asi po dvacáté, užila. Jako předčítající rodič jsem ale nově naplněna pochybnostmi, jestli si to stejně radostně užívají i děti. Aspoň ty naše – jsme multilinguální rodina a jim je zatím bližší holandština a měla jsem trochu potřebu jim častěji něco objasňovat a „překládat“. Ale snad jen sýčkuji! Pro mě bylo třeba obohacením to, že teď z pohledu člověka učícího se právě holandsky, jsem si v Detektivní pohádce uvědomila, že tlustý holandský detektiv Valijse (pozor, někdo můžete mít jiné vydání, kde figuruje jako francouzský detektiv Valis!) se holandsky čte jako „valejse“, což zase věci přidalo nový rozměr :-)
Samozřejmě pět hvězd a do dětské knihovničky (a vlastně i dospělácké knihovny) rozhodně patří!

6 01.06.2018

Může být nejoblíbenějším autorem někdo, od koho jste četli jen tři knížky? To jsem si řekla poté, co jsem dočetla životopis Astrid Lindgrenové a kde jsem získala tip na několik dalších knížek, kterými bych si měla doplnit Pipi, Ronju a Děti z Bullerbynu. A začala jsem Emilem (resp. Michielem, protože jsem to předčítala dceři v holandštině). A zodpovědně si můžu odpovědět na otázku, viz výše: ano, může. Nemusíte znát spisovatelovu celou bibliografii, když se zamilujete byť jen do jedné jediné knížky, která ve vás zanechá něco pěkného na celý život, tak si pozici oblíbeného autora zaslouží.
Spíš vás může napadnout otázka další, zda i jeho ostatní knížky budou stejně dobré.
A i na to si po přečtení Emila a Idy můžu odpovědět kladně. V případě Astrid Lindgrenové je zárukou dobré knížky už hned její jméno.

01.06.2018

Čaroděje z OZ jsem dosud viděla jen ve filmových verzích (klasiku s Judy Garland a animovanou s Tomem a Jerrym). Toto převyprávění na mě (až na pár příběhových odlišností) působilo, jako kdyby mi někdo ve stručnosti převyprávěl právě to, co se dělo ve filmu. Text se mi nelíbil, budu si muset přečíst i originál od Bauma a doufám, že ten mě potěší více. Poměrně vysoké hodnocení zde dávám především kvůli úžasným kresbám, které dokázaly (přes pevně zakotvenou představu copaté dívenky právě díky filmové klasice) vyvolat představy o postavách zcela nové.

01.06.2018

Kdysi, kdysi, strašně kdysi dávno jsem četla Šmídovo Pročnetopení a Pročnepocení. A líbilo se mi to, nadšená jsem byla. Jenže do dalších Pročnecokolivů se mi už nějak nechtělo, snad strach mi bránil, že „pokračování“ už nedosáhnou na „jedničku“. Takže mi doma už asi deset let ležely tahle mexická a ještě Za písní Severu a už jsem to viděla bledě. Ale naštěstí přišla Čtenářská výzva s „knihou, kde se jedna z postav jmenuje jako vy“ a já rychle prolistovala Maye, jestli i do Guatemaly cestovala také Lucie. A jo! Z jakéhosi musu jsem se tedy dokopala ke čtení a nutno říci, že tento „díl“ jedničku v mých očích předčil! Jemný humor, napínavé líčení cestovatelských zážitků i moudré předávání historických i zeměpisných poznatků v dobře namíchaném poměru od každého trochu je něco, řekla bych vyzrálejšího, než jsem čekala. Vážně opět nadšená! A do písně Severu půjdu už bez nucení se :-)

Moje čtenářské odpanění na poli LGBT literatury proběhlo bezbolestně :-)
Uchvátil mě pravopisně čistý a velmi čtivý sloh, dobře vyvolávající emoce: vzpomínky na první lásky, jemný humor, napětí i dojetí, ale i nenásilně zakomponované až téměř filozofické momenty (např. polemiky o pravdě), kde čtenář sám sebe nachytá, jak pokyvuje hlavou, že přesně takhle se mu myšlenky v hlavě taky občas „hádají“.
Příběh s několika milostnými zápletkami mi hodně asocioval klasické dívčí románky (samozřejmě jinam orientované) - řemeslně dobře zpracováno, srovnatelné třeba se Stanislavem Rudolfem.
Trošku škoda té poslední kapitoly, která sice v této knize byla fajn, jako ujištění, že všechno dopadlo dobře, ale pro chystaný díl druhý to je trochu jako spoiler.

2 31.05.2018

Obvykle sci-fi a fantasy literaturu nečtu, už z jakéhosi předsudku, že mě to nebude bavit. Ale pokaždé, když se kousnu a jdu do toho, tak jsem mile překvapená, že to zase až tak nebolelo :-)
Takže když jsem v kolektivu autorů zahlédla Březinu, kterého stejnak považuji víc za humoristu než za cokoliv jiného, neváhala jsem a pustila se do četby.
A jo, Březina nezklamal - humorem protkanou scifárnu z Měsíce (odkud jinud, že?), s hlavním hrdinou drsnějším než stará Štiková, jsem vdechla, i když patřila mezi delší příběhy ze sborníku.
Mile mě překvapila i Králové povídka, která byla až pohádkově lehce a hravě uvozená, aby vyústila v téměř hororovou záležitost.
Vavřičkova povídka bude asi tahákem celé knížky, protože autor jde stručně a krátce rovnou na věc, což se v dnešní době internetové potřeby rychlých textů, nemine účinkem. Ale povídka mě zaujala i podobenstvím, které bylo z celé knížky nejbližší dnešnímu skutečnému světu.
Za hodně profi – po stránce zpracování jak slohu, tak příběhového obsahu - považuji povídku od Urbana. Fakt mě dostal. Myslím, že tohle bude asi to postapo, o kterém jsem se v odborném světě knih dočetla a zase to bylo něco, co mě teoreticky odrazovalo, takže jsem se do toho nikdy dříve nepustila. Ale tady se mi to líbilo – i v propojení s příběhem v historickém pozadí a s využitím klasické pohádkové postavy. Byla to také delší povídka, ale jedna z takových, kdy bych klidně ještě četla dál.
Klasický horůrek od Malinkové o duších, které dokážou páchat zlo i po smrti, vzdělávací thriller (překvapivě mladé) Pacákové z archeologického výzkumu v Egyptě a Fenclova ulítlá psychedelie o (o čemže vlastně?) nadržené zahradě jsou povídky, které mě neoslovily, ale ani bych si je netroufla označit za horší. Věřím, že své nadšené publikum si najdou.
A to samé může platit i o posledních dvou povídkách, které mě tedy trochu potrápily.
S hodnocením celé knížky jsem váhala mezi 3 – 4 hvězdičkami. Myslela jsem, že mi pomůže rozhodnout, když oboduji každou povídku zvlášť, ale i tam mi vychází tři a půl. Takže se přikloním k 4, protože kritičtější hodnocení je v mém případě hodně ovlivněné tím, že nejsem cílová skupina.

3 28.05.2018

Dítě osmdesátek (rozuměj já) tuhle knížku pořád vnímá jako novinku, byť jí je medle skoro dvacet let! Podpořeno je to i tím, že nové díly nemám ani zkouknuté v jejich večerníčkové podobě. Čímž mi chybí i zvuková představa Nárožného hlasu a tudíž mi text připadá méně zábavný než v klasickém díle prvním (M & Š ve škole). Přesto jsou i tyto jednoduché příběhy pěkné, hravé, poučné, děti (i dospělé) pobaví, v naší nejstarší jejich příběhy obecně probudily lásku ke čtení a navíc – Born. Za mě pět bodů (možná s malým mínusem, protože i Macourkův kolega Vorlíček, jak jsem zrovna dneska někde četla, tvrdí, že točit druhé díly filmů nemá smysl).

1 28.05.2018

Dalším výtvarníkem (hned po A. Bornovi), díky kterému stojí za to koupit si knížku, i kdyby to literárně byla úplně podivnost, je Helena Zmatlíková. A Petiškou u dětské literatury taky nic nezkazíte. Tohle dílo bylo prý vydáno až po jeho smrti a i když téma příběhu nebylo nijak „bohaté“ a bylo mravoučné, tak stálo za to si ho (i až nyní, v dospělosti) přečíst.
Vyprávění sice pojednává o holčičce z první třídy, ale u nás to miluje i předškolačka (od 4 let) – je to psané velice milým stylem, ve kterém se většina malých holčiček najde.

1 05.01.2018

Jednou ze záruk kvalitního literárního díla pro mne je, že se (předloni zesnuvší) výtvarník Born uvolil takovou knihu ilustrovat. Platí to i v případě vícegenerační klasiky, Macha a Šebestové. Byť, tento pozdější díl, už není tak dobrý jako díly předcházející – témata už jsou trošku „natahovaná“, příběhy jsou chudší co do nápadů (ale co taky pořád vymýšlet, že?) a místo přítomného je zvolený minulý čas a hned to zní trochu... jinak. Chrlení množství vět v jednom odstavci, které mi v prvních dílech bylo sympatické, protože jsem si uměla představit chrlícího Nárožného, jak to potom odříkává ve zfilmované podobě, mi tady přímo vadilo a při předčítání dětem jsem si „vkládala“ tečky, pauzy.
Ale na věci to nic nemění – Mach a Šebestová je nejoblíbenějším vyprávěním naší nejstarší (7) a když nechceme točit dokolečka pořád jen první díl, tak rádi sáhneme i po tomto pokračování.

3 05.01.2018

Knížku jsem dostala jako dárek a netušila jsem, co mě čeká. Po pomalejším rozjezdu a prvních povídkách spíše poetických, snivých, což není moje gusto, se to stalo překvapivě čtivým dílkem. Povídky mě bavily a ve výsledku jsem byla (odpočinkově) nadšená.

05.01.2018

Protože tahle povídání patřila k povinné četbě na základce, všichni je známe jak vlastní boty - také díky zpracování některých dílů do animovaných filmů a v nich díky vypravěčskému umu mistra Högera. Ale díky právě těmto zprofanovanějším kapitolám (Jak myli podlahu, O noční košilce,...) člověk po desetiletích znovuobjevuje i kapitoly zapomenuté.
Nutno říci, že jako kritičtější, dospělý čtenář vnímám některé z těch zapomenutých jako slabší – byť na druhou stranu připouštím možnost, že jako dítěti se mi to naopak líbilo (a dnešním dětem se také líbit může). Mám na mysli dvě kapitoly, ze kterých (na mě) čišelo, že byly napsány jen jaksi do počtu, „vynuceně“. Jedná se o povídání o vánočním povídce o pejskovi a kočičce do rozhlasu a pak taky část, kdy dostal dopis od dětí ze školy. Dokonce jsem tu vánoční povídku před pár lety slyšela jako audio (s Uršulou Klukovou) a říkala jsem si, že to snad není od Čapka, ale nějaká „fanfiction“ a proto jsem si to následně přečetla a zjistila, že bohužel ne.
Ty mé výhrady ale můžou být způsobené tím, že prostě na čtení mám radši z Čapků Karla. Ale Josefovy obrázky zbožňuju v jakékoliv knížce a i tady jsou naprosto úžasné! Prostě klasika.

6 05.01.2018

Stručné převyprávění známého Disney filmu. Slohově ne úplná tragedie, ale dětská knihovna by se bez takového dílka obešla. Jenže když ty Disney princezny (a víly) jsou, mami, tak krásné!

(RE na koment níže: sehnat se dá asi už jen v antikvariátech, i já ji tam pořídila, nebo na záložce Bazar tady nabízí calvera1)

2 19.05.2017

Moc hezké počtení! Stejná dobrota a laskavost, jaká čiší z příběhů Astrid Lindgrenové, čišela i z vyprávění o jejím životě.
Nejzajímavější pro mě bylo čtení o pozadí jednotlivých knížek. Např. Knížka Bratři Lví srdce – zatím jsem nečetla, ale přečetla jsem si reakce zde na Databázi knih. A je zajímavé, že i dnes, v době zase o fous otevřeněší, než byla v době vzniku knihy, vyvolává stejně protichůdné reakce.
Při čtení o politické „aktivnosti“ Astrid Lindgrenové jsem se zase neubránila častým představám a srovnáváním, jak by asi AL nahlížela např. na dnešní uprchlickou situaci v Evropě. Jestli by mi i dnes byla názorově blízká (nebo jestli bych jí byla názorově blízká já, kdybych žila v „její“ době).
I když jsem od AL přečetla (zatím) jen nejznámější klasiku (Pipi, Bullerbyn a Ronju), tak si troufám říct, že je to nejlepší dětská autorka, která opravdu svému publiku rozuměla. A po přečtení tohoto životopisu jsem o svém přesvědčení ještě přesvědčenější!

3 18.05.2017

V duchu jedné věty z úvodu této knížky „Nikdo netvrdí, že to musíte číst,“ můžu jen povzdychnout – varovaná jsem byla.
První půlka děs – rozvleklé, bezdůvodně podrobné popisy, které nijak nerozvíjejí příběh ani nepopisují postavy. Ty mluví sterilně, všechny na jedno brdo (až na traktoristu Toníka a mírnou spisovnost u postav z minulosti) a hlavně velice nepřirozeně a opět se zbytečně detailní opisností. Závěr mohl skončit o kapitolu dřív a ničemu by to neuškodilo, tu jedinou informaci o Filipovu tatínkovi se mohlo podařit vecpat jiným způsobem, než další protahovací kapitolou.
Nutno přiznat, že od půlky knížky to bylo velice napínavé a jen díky tomu jsem to dočetla. Řekla bych, že tam se autorka skutečně snažila, tam jí to spisovatelsky sedlo, (téměř) žádné zbytečnosti. Je to krásný, propracovaný a dobře promyšlený příběh, ale zbytečně ztratí čtenáře právě na tom, že se autorka bála škrtat a stříhat, že si zkrátka neodepřela a některé věci si tam dávala jen tak pro svou autorskou radost a pro blýsknutí se.

18.05.2017

Pohádka o Ariel zde byla jediná převyprávěním celého Disney filmu, ostatní tři příběhy jsou rozšířením původní klasiky. Příběhy jsou jednoduché, styl vyprávění ve všech čtyřech případech je nezajímavý, velmi rychlý. Dětem to ale nevadí, Disney obrázky jsou krásné a známé z filmu. Byl to dárek, tak nemrmlám, ale sama bych tuhle knížku nekoupila.

18.05.2017

Zmínka v bulváru o křtu tří knížek tohoto autora mě zaujala natolik, že jsem aspoň po jedné z nich s chutí hrábla. Víc se mi líbil název než potom obsah samotný. Aforismy byly trefné, vtipné, většinou mně názorově blízké, občas z nich čišel skepticismus. Ale čekala jsem asi víc slovních hříček v duchu právě toho názvu.

18.05.2017

Člověk s věkem zcyničtí a dětské knížky si už nedokáže užívat bez toho, aniž by mu na mysl nepřišly otázky do pohádkového světa nenáležející. Jako např. u Neználka, jehož příběhy jsem jako dítě bezvýhradně milovala – když jsem teď našim holkám četla, že uklízení, vaření a zašívání patří hodným malenkám, protože malíčci jsou jenom na zlobení (kromě Šroubka s Vroubkem, kteří dokážou odvést kus chlapské práce při opravách všeho druhu!), tak jsem si říkala, kam se na tohle hrabe celá kauza s Žáčkovou básničkou ve Slabikáři! Tady by si gender studies smlsly!
Přesto, že s dospělým pohledem už vidím Neználkovy příhody jednodušší a ne tolik dobrodružné, jako se mi zdály v dětství, tak si myslím, že do dětské knihovny (i přes silně mravokárný tón, již zmíněné genderové dělení a mírnou socialistickou agitaci) patří. Obrázky jsou naprosto úžasné, roztomilé, dětem krásně doprovází příběh, dospělákovi vyvolají tu správnou nostalgickou náladu.

4 25.04.2017

Jste-li fanoušek Agathy Christie, tak si v duchu rčení „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ četbu této detektivky nevychutnáte ani jako čtení od Agathy, ani jako jakoukoliv jinou detektivku od někoho jiného. Protože budete pořád srovnávat a říkat si: „né, tohle by Poirot neřekl/neudělal“ a „né, tahle by to Agatha nevyřešila“. Už předem postavíte autorce nepřekonatelnou překážku v podobě (oprávněného!) předsudku nedostižitelnosti Agathina umu.
Fanoušci Harryho Pottera také neuznávají fanfiction pokusy různých pisálků o dokončení nebo prohloubení příběhů o hrdinech jejich milovaného originálu. Sama tento styl psaní také neuznávám, neboť to „nejhorší“ vydřel původní autor a autor „druhotný“ už se jen veze a dovymýšlí si kudrlinky.
Na druhou stranu – tady se autorka hodně snažila a s těmi „kudrlinkami“ si dala práci, napodobit Poirota se jí celkem podařilo (možná jen to prokládání francouzskými frázemi trochu nadužívala). Ač nemám mnoho zkušeností s detektivkami od jiných autorů než právě ACH, myslím, že nenecháme-li se ovládat předpojatostí a oprostíme-li se od myšlenek na nenapodobitelnost Agathy, pak shledáme, že se autorce podařila pěkná a napínavá detektivka, bez nesrovnalostí v ději a detailech, s překvapivými zvraty i s atmosférou 20. let.
Co mě tlouklo mezi oči: zkraje mi byl hodně nesympatický a neuvěřitelný hlavní hrdina, vyšetřovatel Catchpool ze Scotland Yardu. Byl opravdu hodně, hodně, hodně hloupoučký a nepřipouštějící si poměrně logické nápady Herculovy. Ale zatímco Hastingsovu „hloupoučkost“ jsem vždy cítila jako spolupráci, u Catchpoola docházelo až k jakési kontraproduktivitě. Spíš ve mně zkraje vyvolával pocity jako např. policista Giraud z Vraždy na golfovém hřišti. Naštěstí Catchpool se v průběhu děje vyvíjel a změnil (ale jeho „temné tajemství“ považuji za zbytečnou a relativně nedořešenou vsuvku).
Dalším velkým mínusem je, že příběh byl (možná zbytečně) natažen na více než 300 stran – nabízí se další srovnání s ACH, ta si s podobnými příbehy vystačila vždy na cca 200 stránkách.
Přesto musím autorce přiznat čtivý styl a schopnost udržet napětí, nadpoloviční část knížky jsme dočetla během jedné noci.

3 24.04.2017